Babka windousačka

Sedí tam u svého okna o půl šesté ráno, sedí tam v deset večer, sedí tam kdykoliv mezi tím. Sedí a kouká z okna ven.

Babka windousačka.

Kouká se na lidské hemžení v ulici, na lidi postávající u tramvajové zastávky, na popeláře rachotící popelnicemi, na auta parkující na chodníku, na policisty lovící řidiče během různých Kryštofů, na děcka hrající si v nedalekém parčíku, na vulgární povykující pubescenty, na maminky s kočárky…

Sedí u svého okna a kouká se z něj na jaře, v létě, na podzim, v zimě. Kouká se ven za jakéhokoliv počasí. Kouká se, mlčí a téměř se nehýbe. Stala se součástí toho domu.

Už ji znám, babku windousačku, její okno je hned proti zastávce, odkud každé ráno jezdím do práce. A určitě zná už i ona mne, viděla mne přece tolikrát. V pravidelnosti, s jakou ji vídám, je něco uklidňujícího i zneklidňujícího zároveň. Znám ji a přesto o ní nevím vůbec nic. Jen to, že se pořád kouká z okna. Je hodně stará, a tak je pravděpodobné, že jednoho dne ze svého okna zmizí a už se tam nikdy nevrátí.

Objeví se nejspíše nějaká jiná babka windousačka. V nějakém jiném okně. Někdo osamělý a znehybnělý natolik, že pozorování pracujících popelářů bude pro něj vrcholem rozptýlení.

Sakra, nechci skončit jako děda windousák…