Dacan

Jestlipak víte, co, anebo spíše, kdo je to dacan?

Já si tím až do nedávna taky nebyl moc jist, nicméně teď už to vím poměrně přesně. S jedním jsem se totiž seznámil. Je to člověk mužského pohlaví, asi metr osmdesát vysoký, rozložitých ramen, s krátce přistřiženými prošedivělými vlasy nad kulatým obličejem a v silně ovíněném respektive opiveném stavu. 

To bylo tak. Na jedno nedělní odpoledne jsem si naplánoval vlakový výlet a jak už to v podobných případech bývá zvykem, chvátal jsem krátce před odjezdem na nádraží. Cesta tam probíhala zpočátku naprosto normálně — v centru města stovky lidí slepě a bezohledně pospíchajících za svým cílem — prostě nic neobvyklého. V tom však pozoruji, že se proti mně potácí značně podroušený chlapík. A míří rovnou ke mně. Udělal jsem úkrok stranou — že se mu jako vyhnu — jenomže on ho udělal taky a rázem jsme stáli přímo proti sobě.

"Poslyš", ovanulo mě z jeho úst takových dvanáct piv a šest prcků. "Já su dacan!". To musí být nějaký moc slušný a dobře vychovaný člověk, když se mi hned představuje — říkal jsem si. Rychle mne však vyvedl z omylu: "Nemám prachy!"

A kdo je má, chtěl jsem zažertovat, ale rozmyslel jsem si to. Hlavou mi totiž proletěla nepříjemná vzpomínka na podobnou situaci, kterou jsem kdysi zažil. Mohlo mi být takových dvanáct let, když mne a mého stejně starého přítele oslovil v jednom liduprázdném zákoutí pod brněnským Špilberkem občan cikánské národnosti. Rom, chcete-li. Byl stručný: "Každej mně dáte dvě kačky!" Zdráhali jsme se, bodejť by ne, za dvě koruny v těch dobách byly dvě žvýkačky. Cikán viděl naše okolky a tak upřesnil svoje požadavky: "Jestli snad ne, tak si je vezmu sám!" Byl kromě všeho taky zřejmě věštec, protože nejbližší budoucnost mu dala plně za pravdu. Vzal si je. A nejen ty dvě požadované. Od té doby ve mně setkání s podobnými individui vyvolávají nepříjemné mrazení v zádech v očekávání nastávajících komplikací. No vida, a teď už zase. Pro změnu dacan. 

Byl jsem však přece jenom o něco zkušenější a tak jsem se jej pokusil odbýt: "Spěchám." Kdepak, nenaletěl mi. Jen jsem ho podráždil. "Tak hele, slušně jo?! Potřebuju čtyři podělaný koruny! Jasný?!?" 

Což o to, jasný mi to bylo úplně, jenom investovat do tak pochybného podniku se mi ani trochu nechtělo. Avšak ani o rvačku jsem valně nestál, dacan evidentně patřil do vyšší váhové kategorie. A s pomocí okolojdoucích se počítat nedalo. Bylo na nich vidět, že tuší konflikt, a tak se všichni tvářili, že jsou plně zaměstnáni prohlížením výloh. Byl jsem uprostřed rušného náměstí úplně sám. Tak jako kdysi pod Špilberkem. V nouzi nejvyšší jsem se pokusil ještě o jednu fintu: "Nemám u sebe ani korunu."

A pak se stalo něco, čemu jsem dlouho nemohl uvěřit. Dacan se totiž zatvářil naprosto znechuceně a odpotácel se pryč. Upřímně jsem si oddechl, že ho nenapadlo se přesvědčit, jak na tom s těmi penězi opravdu jsem. A v radosti nad tím, jak jsem dacana vypekl, jsem vůbec nepomyslel na to, že ten zatím třeba ztratil trpělivost a ty peníze se snaží z někoho vymlátit. Kdoví, jak bych se zachoval, kdybych šel náhodou okolo. Jestli bych se třeba ve strachu o vlastní zdraví netvářil, že vůbec nic nevidím... (cca 1987)