Kdoví, kolikrát jsem to auto v uplynulých měsících na dálnici mezi Brnem a Olomoucí předjel, než jsem zaregistroval malou kresbu letadélka na zadních dveřích.

Kresbička mne zaujala, a tak když jsem o dva dny později, v téměř samém místě a v tutéž ranní dobu, červenou Felicii opět předjížděl, prohlédl jsem si obrázek důkladněji. Byla to silueta Albatrosa, malého vojenského letadla tuzemské výroby.

Další den jsem letadélko předjížděl opět. Už jsem ho vyhlížel dlouho dopředu a začínal se na letmé setkání těšit. Jen tak, pro pocit, že mám na té nepříjemné dálnici někoho „známého“. Jenže potom se nám několik dní nedařilo. Už jsem se obával nejhoršího, ale koncem dalšího týdne jsme se znovu potkali. Vím, že je to dětinské, ale udělalo mi to velkou radost.

Nějakou dobu jsme se potkávali pravidelně, pomalu se z toho stával zvyk. Pochopitelně jsem byl zvědavý a hodně jsem přemýšlel i o řidiči, s jehož vozem jsem se tak často setkával. Věděl jsem už, že dojíždí do Olomouce do práce, jednou jsem ho sledoval… Věděl jsem, že jezdí ve stále stejnou dobu. Že jezdí do práce o trochu dřív, než by musel, protože jezdil poměrně pomalu, nepospíchal. Že je to kliďas a opatrný řidič, i to se dalo ze stylu jeho jízdy poznat. Ale co ten obrázek? Proč právě letadlo? A proč zrovna Albatros? Vyráběl snad letadla? Pracoval na letišti? Byl vojenským pilotem? Nebo byla letadla takovou jeho vášní, že si jedno namaloval i na auto, aby bylo s ním na zemi, když nemohl být on s Albatrosem ve vzduchu?

Nevím, nikdy jsem se to nedozvěděl. Ale jisté je, že se ten řidič stal člověkem, se kterým jsem se svým způsobem sblížil. Naše cesty se souhrou náhod potkaly v čase i prostoru a začali jsme je sdílet.

Mnohokrát v minulosti jsem uvažoval nad tím, kolik různých osudů se po tom našem světě, v ten samý okamžik, pohybuje. Člověk si tak kráčí třeba městem, přemýšlí o svých starostech a radostech, a střetává se s nespočtem dalších osudů, uzavřených v hlavách kolemjdoucích. Neví o nich nic, přestože pro ty druhé je to celý svět, co se v něm odehrává však může hádat jen podle toho, co se těm lidem zrcadlí ve tváři a v očích. Představuji si, jak nesmírně složitý vzor pavučiny by vznikl, kdyby každému lidskému osudu patřilo jedno jediné vlákno, které by na své pouti odvíjel. Panečku, to by byla síť…

Přestože s naprostou většinou lidí se člověk jen někde mine a už nikdy v životě je nepotká, vznikají i nejrůznější kontakty a spojení. Hodně je takových těch letmých, náhodných. Jsou to jen taková chvilková přiblížení, kratinká nahlédnutí do cizího osudu – a rychle pryč. To když si třeba u pokladny v obchodě nebo v čekárně u doktora vyměníme s někým neznámým pár slov. To jen tak prošumí… a vyšumí, aniž by to zanechalo hlubší stopu.

Ale potom jsou cesty, které se protnou a v dotčených lidech to něco zanechá. Něco, na co později vzpomínají. Ať už jsou to vzpomínky hezké nebo nehezké.

Vrcholem střetávání však je, když se setkají dvě cizí, dosud nezávislé cesty a v určitou chvíli, v určitém bodě, splynou v jednu společnou. A pokračují dál po té jedné cestě třeba až do konce. To je přece úžasné, považuji to za malý zázrak, vždyť je to tak nepravděpodobné. A přece se to děje. A často…

Přesto je ale víc takto vzniklých společných cest, které se po nějaké době společné pouti zase rozdělí. To bolívá, a ne málo. Pochopitelně, člověk tomu druhému nechává kousek sama sebe. Ztrácí, ale zároveň získává – na oplátku kousek toho druhého. A ať už člověk chce nebo ne, to společné putování ho poznamená a i po rozdělení ho už navždycky ta zkušenost bude ovlivňovat. Asi to tak má být, každá zkušenost, i ta špatná, je dobrá.

Je na světě nespočetné množství cest. A jen tu svoji si volíme sami. A nikdy dopředu nevíme, kdy a kde se k té naší přivine nějaká jiná. Ani jestli se z ní vyklube osudové spojení, které změní náš život, nebo zůstane jen u letmého setkání – jako moje potkávání letadélka. Zrovna tak dopředu netušíme, jak dlouho společná cesta potrvá. Jestli až do konce nebo – jako já a letadélko – skončí za pár týdnů.

Ano, rozešli jsme se. Naše cesty se rozdělily a já už letadélko na silnici nepotkávám. Osud mne zavál na jinou cestu. Doufám, že vstříc novým letadélkům, vstříc novým setkáním…