Pozitivní myšlení

„Tam nezaparkujeme,“ pronesl jsem temně, když jsme jeli přecpanými městskými ulicemi nakupovat do centra vánoční stromeček. „Včera jsem tady kroužil hodinu a neuvolnilo se za celou dobu ani místečko. Nakonec jsem parkoval o tři boky dál…“

„Zaparkujeme…“ pronesla s obdivuhodnou jistotou kamarádka.

„Nezaparkujeme…“

„Zaparkujeme…“

„Nezaparkujeme…“

„Ale zaparkujeme, uvidíš, musíš myslet pozitivně a potom vždycky zaparkuješ.“

Nevím, jestli to bylo nějaké pohanské kouzlení, zaříkávání woodoo nebo jestli mělo kamarádčino pozitivní myšlení opravdu takový mocný vliv, ale přesně okamžiku, kdy jsme přijížděli k prodejně stromků, se uvolnilo na parkovišti jedno místo. Jako dělané pro nás. Zamířili jsme k němu. „No tak vidíš,“ povídá mi s převahou kamarádka. „Chtělo to jen trochu pozitivního myšlení…“

Nahlodala mě. Jestliže to funguje jí, proč by to nemělo fungovat mně? Přijal jsem tu myšlenku za svoji a od té doby jsem se důsledně pokoušel o pozitivní myšlení.

Snažil jsem se pozitivně myslet v nejrůznějších situacích. Ve frontě na poště, při jednání na úřadě, během kontroly z berňáku. Dokonce i když jsem žádal v tramvaji toho snědého lapku, aby vytáhl svoji ruku z mé kapsy, myslel jsem u toho pozitivně. A místo abych jej nekonstruktivně inzultoval, pokusil jsem se mu vysvětlit, že není správné okrádat jiné lidi.

Jenomže jsem v pozitivním myšlení začátečník a asi ještě někde dělám chyby. Jinak si neumím vysvětlit, jak je možné, že mi na poště zabouchli okýnko přepážky rovnou před nosem, že jsem na úřadě dostal pokutu za propadlou občanku a že při daňové kontrole ocenila kontrolorka moje pozitivní přiznání dvou ulitých faktur úplně jinak, než jsem očekával. Mezi námi, zachovala se velice nepozitivně.

A v té tramvaji, to bylo vyložené fiasko. Přestože jsem do přednášky o etice, morálce a mezilidských vztazích vložil tolik pozitivní energie, kolik jsem byl schopen, minula se zcela účinkem. Přesněji řečeno, měla účinky pro mne značně nečekané. Jeden člověk se z těch řečí pozvracel, dva omdleli a tři mě inzultovali. A ten lapka, kvůli jehož lepší budoucnosti jsem to celé podnikl, mi v nestřeženém okamžiku sáhl do kapsy ještě jednou a tentokrát mi tu peněženku už ukradl. Jako kdybych mu neříkal, že se to nedělá…

Ale nevzdal jsem to. Jsem tvrdohlavý Beran a první neúspěchy mne nemohly odradit. Na to je idea pozitivního myšlení příliš cenná. Na poštu jsem si došel druhý den hned ráno, obsílku z berňáku jsem předal svému právníkovi a na úřadě, kde mi dali pokutu za propadlou občanku, jsem si šel nechat vystavit v krátké době už druhou novou. První byla za tu propadlou, druhá za tu ukradenou.

Rozhodl jsem se, že se k pozitivnímu myšlení propracuji postupně, po menších dávkách. 

A začal jsem pozitivní myšlení cvičit při činnosti, při které ten nápad před vánocemi vznikl. 

Při hledání parkovacího místa…

Samozřejmě, že začátky nebyly ani tady příliš úspěšné. Ale vypracovával jsem se. A když se mi podařilo po čtrnácti dnech zkrátit dobu kroužení kolem parkovišť v centru, za neustálého opakování mantry: „myslím pozitivně a zaparkuji, myslím pozitivně a zaparkuji…“, na snesitelných dvacet minut, věděl jsem, že jsem na dobré cestě a že když vytrvám, úspěch se jistě dostaví.

A dostavil se! Dnes se dostavil přímo fenomenální úspěch mého pozitivního myšlení. Drmolil jsem ve stavu blízkém transu své „myslím pozitivně a zaparkuji, myslím pozitivně a zaparkuji…“ a skutečně, dojížděl jsem k parkovišti a odtamtud právě vyjíždělo auto a jeho řidič mi s přátelským úsměvem ukazoval, že tam mohu zaparkovat. Oplatil jsem mu úsměv, poděkoval a zaparkoval. Byla to chvilka čisté radosti. Pln optimismu, lásky k bližním a důvěry v pozitivní myšlení jsem vyrazil po svých pochůzkách.

Povznesený stav blaženosti mi vydržel do chvíle, kdy jsem se vrátil k autu.

Ten šmejd! Ten dobytek! Tak mě tím svým přiblblým usmíváním a trapným ukazováním doblbnul, že jsem si nevšiml, že jsem auto postavil na místo vyhrazené pro vozy místních strážníků. Všimli si ale oni a už tam na mě čekají…

Ach jo… Že já naletím na každou kravinu…

Nu vot, řekli by Rusové. Co se dá dělat. Nezbývá, než nasadit provinilý obličej a vyrazit vstříc osudu.

Nějak to dopadne. A kdoví, když budu myslet pozitivně, tak… (2006)