Promiňte

Jednoduché slovíčko, a přece je pro tolik lidí tak obtížně vyslovitelné. Pro mnohé je dokonce nevyslovitelné. A než by je vypustili nahlas z úst, obcházejí je mnoha jinými zbytečnými a prázdnými slovy, která ovšem to jedno slůvko nahradit nemohou.

„Šestnáct osmdesát,“ diktuje si polohlasem pokladní v malé samoobsluze na rohu. „Šestnáct třicet,“ opravím ji. „Cože?“ „Nestojí to šestnáct osmdesát, ale šestnáct třicet.“ „Co? Jo, Hm. Ono je to blbě vidět. Tak já to potom někde odečtu….“

„Napočítala jste mi o deset korun víc,“ povídám nad účtem servírce v restauraci. „Co? To není možný… Jo, aha. Já myslela, že jste měl velkou kofolu,“ povídá s výčitkou v hlase a vrací mi desetikorunu.

„Už půl hodiny na vás tady čekáme,“ říkám pánovi s dodávkou, co mi stěhoval nábytek. „No jo, já měl dneska blbej den…,“ zahajuje a dalších pět minut vysvětluje, proč přijel o půl hodiny později. Zaznělo v tom proslovu mnoho slov, jen to jediné, na které jsem čekal a které by mi bohatě stačilo, neřekl.

Ani jeden z těch tří slůvko „promiňte“ neřekl a mně to pokazilo náladu. Všichni tři mě okradli, první dvě o peníze, třetí o čas. Neudělali to pravděpodobně úmyslně a ze zlé vůle, už jsem taky v životě přišel o víc, než o pár haléřů či korun nebo půlhodinu času. Ale i tak mě hodně zamrzelo, že nikdo z nich se nedokázal za svoji chybu omluvit. A věřím, že i je to mrzelo a měli z toho potom špatný pocit.

Není to ale jen těchto pár příkladů, určitě všichni nalezneme spoustu dalších. Ať už ve svém okolí nebo i ve svých vlastních životech. Kdo z nás může říct, že nikomu nedluží jednoduchou omluvu, kterou měl vyslovit, ale nedokázal to? Asi nikdo. Mne nevyjímaje. Také mám své „kostlivce ve skříni“, také vím o situacích, kdy jsem zbytečně okecával něco, kde stačilo říct „promiňte“, nebo hůř, kde jsem to neřekl vůbec.

Proč je tak strašně obtížné říct nahlas tak jednoduché slovíčko, jako je „promiňte“? Jako kdyby si to člověk rval odněkud z vnitřností, jako kdyby to bolelo, jako kdyby to bylo něco ponižujícího, společensky nepřijatelného. A přitom to není tak strašlivé. Jediné, co utrpí, je vlastní ješitnost a kousek vlastního ega. Přiznání si, že nejsem dokonalý, že jsem udělal chybu. Trošku to sice zabolí, ego je velice háklivý orgán, ale dá se to naučit, věřte mi. Rozhodně to stojí za těch pár šrámů na egu. Je to totiž jen malá cena za „zisky“ mnohem větší.

Protože „promiňte“ je velmi cenné slovíčko. Ohlazuje hrany, čistí vzduch, odstraňuje napětí, lepší vztahy. Spoustu situací, nejrozličnějších nedorozumění, jakých vznikají mezi lidmi denně přehršle, toto jednoduché slovo dokáže vyřešit samo o sobě. Poškozený vidí, že si ten druhý svoji chybu uvědomuje, pro chybujícího je to forma očištění. Mnohdy to stačí. A i když některé křivdy se jen tak prostě napravit nedají, přiznání chyby a omluva je rozhodně dobrý začátek pro další vzájemný vztah.

Zkoušejme to. Lepší je jedno „promiňte“ navíc, než když se nevysloví vůbec. (2006)