Řidičský průkaz

Kdepak, já bych nemohl být lupičem. Ani defraudantem nebo podvodníkem. A to ani sňatkovým.

Na podvodníka sňatkového mi chybí talent a pohledná tvář, na podvodníka obyčejného kromě talentu i schopnost tvářit se nevinně, zatímco páchám alotria. Mám prostě obličej, ve kterém každý čte jako v otevřené knize. Když provádím něco, co bych neměl, dostávám tik do pravého oka, oblévá mne ledový pot, střídavě blednu a červenám, koktám a třesou se mi ruce. Vypadám, jako kdybych měl každou chvíli zkolabovat, ale namísto abych budil soucit, budím podezření a přitahuji na sebe pozornost všech kolem, speciálně však mužů zákona, kterým při pohledu na mne tvrdne zrak, stahují si kšilty služebních čepic do očí a významně poklepávají obušky do dlaní.

Jen jednou jedinkrát v mé „kriminálnické“ minulosti se zúčastnění domnívali, že je mi doopravdy zle a zachraňovali mne. To když jsem měl jako student v rámci jakési hloupé sázky ukrást v místním obchodním domě tu nejlevnější věc, kterou tam najdu. Dodnes si vzpomínám, co to bylo. Byl to špunt do vany a stál osmdesát haléřů. Ale také si vzpomínám, že v okamžiku, kdy jsem jej chtěl nenápadně strčit do kapsy, se mne zmocnily všechny výše uvedené symptomy. A vzápětí na to se mne zmocnily laskavé prodavačky, které mne odvedly do kanceláře zástupkyně vedoucího, starostlivě mne ovívaly složkou s došlými fakturami a nalévaly mne erární minerálkou a dokonce jedním štamprletem becherovky z repre fondu soudruha vedoucího. A když jsem se trochu vzpamatoval, odvedly mne ven a posadily do autobusu. Z loupeže nebylo tenkrát nic, sázku jsem prohrál a zbytek školního roku byl ku posměchu celé třídy.

Ale jak jsem řekl, to bylo jednou jedinkrát. Naopak se mi několikrát přihodilo, že mi bylo při nakupování opravdu zle, ale namísto podobně něžného zacházení jsem se dočkal osobní prohlídky, ústrků a nevybíravých slov ochranky.

Ne snad, že bych měl nějaké zkušenosti s loupením, ale snad každému se občas přihodí, že provádí něco, co by neměl. Zašvindluje při daňové kontrole, zalže manželce, nedopatřením jede na černo v městské hromadné dopravě. Někdo to zvládá bez mrknutí oka, já díky nervóznímu tiku mrkám jako o závod.

Ta jízda na černo je vůbec moje specialita. Abyste rozuměli, zásadně na černo nejezdím a kupuji si jízdenky. Ale několikrát se mi přihodilo, že jsem zapomněl. To když jsem nějakou dobu jezdil na tramvajenku, o nějaké štípání lístků se nestaral, a najednou to skončilo a já přešel na jednorázové jízdenky. Ta přechodná zvykací fáze byla hrozná. Lístek jsem si v trafice poctivě zakoupil a pečlivě ho uložil do kapsy, aby byl po ruce, až nastoupím do tramvaje. Jenomže po nástupu do tramvaje jsem si na něj vůbec nevzpomněl a šel se rovnou posadit, aniž bych ho řádně označil v označovači, jak by měl provést každý spořádaný cestující. Pokud jsem si to během cesty neuvědomil, bylo vše v pořádku. Spokojeně jsem se přepravoval, na revizory se usmíval a působil tak sebevědomě a důvěryhodně, že se mi pokaždé vyhnuli a šli raději kasírovat zapomětlivé důchodce.

Ovšem ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že mám lístek v kapse neoznačený, nastala katastrofa. Můj svět sebevědomí a jistoty se zhroutil, já propadl panice, oko se rozmrkalo jako semafor a přilákalo tak revizory ze širokého okolí. Vysvětlujte revizorům, že to bylo nedopatření. Mají tvrdá srdce. Sice chápavě pokývají hlavami a prohodí pár soustrastných slov, ale zároveň vám vypisují pokutový bloček a těší se na prémii za dopadeného darebáka.

Takový já jsem. A teď se mi stalo něco strašlivého.

Jel jsem autem na návštěvu k sestře, bylo to přes půl města. Cesta tam byla naprosto v pohodě, jel jsem uvolněně, podle předpisů, usmíval se na dopravní policisty a oni se usmívali na mne. Byl krásný slunečný den. Vše se však změnilo, když jsem dojel na místo a vystupoval z auta. Natáhnu se na zadní sedadlo po tašce, v níž vozím krom jiného i peněženku, a ona tam nebyla. Panika! Prohledal jsem sedadlo, nakoukl pod ně, obrátil naruby koberečky, ale nikde nic. Zapomněl jsem tu nešťastnou tašku doma. Nikdy se mi to nestalo, ale jak se říká, vše je jednou poprvé. Byl jsem s autem na jednom konci města a peněženka s veškerými doklady, kreditními kartami počínaje a občanským a řidičským průkazem konče, byla na konci druhém.

Oblil mne studený pot a bylo po uvolnění. I ta obloha se zatáhla a pokryla černými mračny. Sevřela mě křeč a z návštěvy jsem neměl nic. Celou dobu jsem přemýšlel, co mám dělat, jak se dostat domů. Jet bez řidičského oprávnění, když vím, že ho s sebou nemám? Kdybych se dokázal tvářit, jakože nic, ale to právě já neumím. Budu tak nervózní, že to ne mně každý hned pozná. Dopravní policisté obzvlášť, ty budu přitahovat jako magnet.

Už vidím tu červenou plácačku, jak mne zastavuje, já zajedu k okraji, smotám okýnko, muž zákona přistoupí, zasalutuje a řekne: „Pane řidiči, váš řidičský průkaz…“ A já budu namydlený, zblednu nebo zrudnu, začnu koktat, rozbliká se mi oko, pokusím se vymyslet nějakou lež, kterou stejně ani nedokončím, protože ani pořádně lhát jsem se nenaučil, a policistům bude všechno jasné a já už ten řidičák ani nebudu muset hledat, protože mi ho rovnou seberou.

Hrozná představa, bez řidičského průkazu přijdu o práci, to nemohu riskovat. Ale nějak se domů dostat musím. Půjčit si peníze, koupit jízdenky na hromadnou dopravu a ráno se tramvají pro auto vrátit? Rád bych, ale jako z udělání odjíždím velmi brzy ráno na služební cestu a nestihl bych to. Nedá se nic dělat, nějak to auto domů ještě dnes dopravit musím.

Dlouho jsem přemýšlel, jak to udělat. Postupně se setmělo a pak najednou byla naprostá tma. A ta mne inspirovala. Když pojedu pomaličku, říkal jsem si, posilněn na duchu několika pohárky slivovičky, bez světel a po chodníku, to by bylo, abych se nikým nepozorován neproplížil až domů. A kdybych snad na nějakou hlídku přece jen narazil, rozjedu se jako blázen a překvapeným policistům ujedu. To mi připomíná, že ještě musím pro jistotu sundat poznávací značky. A taky bych to auto mohl trochu přestříkat, aby nebylo při případné identifikaci k poznání. Tak, to bude ono. Hlavně se nenechat chytnout, poznali by na mně, že jedu bez řidičáku. A to si nemohu dovolit…