Staronový přítel

Chodil jsem do základní školy a naučil se v ní i psát, opravdu. V první třídě jsme měli dokonce i krasopis. Bylo to pro mne utrpení, ale absolvoval jsem ho, jen s jediným zaškobrtnutím. To když jsem si při písemce nemohl vzpomenout, jak se píše velké psací ypsilon. No, jo, neučil jsem se, přiznávám… Ale bylo mi odpuštěno a v pololetí jsem měl na vysvědčení velkou jedničku. Zajímavé. Navzdory tomu, jak málo si ze svých absolvovaných škol pamatuji, prehistorická příhoda s velkým psacím ypsilon mi v paměti utkvěla. Možná proto, že to byla předzvěst mého budoucího trápení s krasopisem.

Propsal jsem se základní školou a začal popisovat stohy sešitů na gymnáziu, jenomže každý další sešit byl méně a méně čitelný. Ach, kdeže byly doby velkého psacího ypsilon, problémy mi dělala písmenka mnohem obyčejnější. Pokusil jsem se změnit rukopis směrem k čitelnosti, jenže to vydrželo jen chvíli a situace se začínala opakovat. Na stole a v šuplících se mi hromadily sešity plné textů, které jsem po sobě nedokázal přečíst. Studium poznámek k pololetním písemkám se rovnalo luštění egyptských hieroglyfů. Ovšem zatímco egyptské hieroglyfy se rozluštit podařilo, ty mé zpravidla nikoliv. Ne, že bych se nesnažil, snažil. Ale nešlo to. Ostatně, chtěl bych vidět Jeana-Françoise Champolliona, jak luští například můj sešit do dějepisu… Situace byla složitá a studijní výsledky tomu odpovídaly. Muselo přijít radikální řešení. 

Nabízely se dvě možnosti. Buď ukončit studium nebo změnit písmo. Já byl ochoten se obětovat a studium gymnázia ukončit, rodiče ale byli jiného názoru. Nakonec jsem sám rád musel uznat, že studuji rád a že chci mít maturitu, a nezbylo, než se začít znovu učit psát. Vzal jsem to tehdy z gruntu a začal jsem psát tiskacím písmem. Jo! To bylo ono! Psal jsem jako zběsilý a za krátkou dobu jsem se vytrénoval tak, že jsem psal tiskacím písmem stejně rychle jako dříve psacím. Ale co na tom bylo nejhezčí, mohl jsem se vracet ke svým poznámkám, a co víc, já jim dokonce i rozuměl! Popsané sešity získávaly obsah a život dostal nový rozměr. 

Nic však netrvá věčně, všechna sláva polní tráva, jednou jsi nahoře a podruhé dole… Mudroslovná teta Kateřina by jistě našla i další přísloví, vystihující to, co se stalo. Uběhla léta a plíživě, jako komunisti do státní správy, pronikla opět do mého nového rukopisu nečitelnost. Ale jaká?! Neodpovídejte, odpovím si sám. Strašná… Rukopis se začal opět zvrhávat a tentokrát to bylo vážné. Dospělo to tak daleko, že ruka při psaní nahodila první písmenko a zbytek slova doplnila vlnovkou, jejíž délka zhruba odpovídala délce psaného slova. Bylo to rychlé, nenáročné, nečitelné a nerozluštitelné… Že je situace tragická, jsem si uvědomil, když se mi nepodařilo přečíst poznámky k milostnému dopisu jedné slečně. Evidentně jsem své původně tak brilantně formulované myšlenky opsal do dopisu špatně, protože se mnou ta slečna už vícekrát nepromluvila ani slovo a můj první pohlavní styk tak byl odložen na neurčito. Stal se obětí mého vlastního rukopisu...

Zachránil mne naštěstí nezadržitelný technický pokrok a můj první psací stroj, pan LC Smith. On byl svědkem, ba přímo spoluautorem, mých dalších článků, povídek, korespondence pracovní, ale i milostné. On měl podíl na mé maturitě i již uskutečněném prvním pohlavním styku (konečně), on se mnou prožil vysokoškolská studia i vydávání studentského časopisu. Stal se mou železnou pannou. Mládí je však bezohledné a pan LC Smith byl z mého srdce rychle vytlačen počítači a největším vynálezem od dob kola, kopírováním bloků… Už nikdy nebudu muset přepisovat text stále dokola, dokud nebude dokonalý, radoval se psavec v mé duši… A šmíráky letěly do koše a pan LC Smith se nedobrovolně stěhoval na půdu do skříně. Zůstal v ní chudák zavřený až do včerejšího večera, celých deset let. Tvrdý trest za to, že neudržel krok s vývojem.

Včera jsem si na něj však vzpomněl. Už delší dobu jsem se trápil tím, že když mne napadne nějaký nápad doma, kde nemám počítač, jsem odkázaný na rukou psané poznámky. Což je, jak jsem se už snažil naznačit, spolehlivý způsob, jak své možná geniální nápady pohřbít navěky. Kdoví, zda se v těch nečitelných zápiscích v sešitku formátu A5 neskrývá recept na světový mír nebo zda ty nerozluštitelné poznámky na okrajích včerejších novin nemohly jednou vyústit v Nobelovu cenu za literaturu... Vzpomněl jsem si ale naštěstí na pana LC Smithe, který mi mohl s tímto problémem pomoci, a dal mu svobodu. Omluvil jsem se mu, a když jsem ho pečlivě vyčistil a naolejoval jeho oblíbeným strojním olejem, odpustil mi. Dlouhý pobyt v exilu mu naštěstí nijak neublížil, má ocelové zdraví. Znovu si na sebe zvykáme, opatrně se oťukáváme, přece jenom, odloučení bylo dlouhé. Ale už teď se zdá, že budeme znovu přátelé… A že společně nějaký ten balík papírů ještě popíšeme…(2004)