Vítám Vás, já jsem Vítámvás

Autorem knihy je Antonín Dolulal, přečetl jsem si na přebalu jedné knížky. Zarazil jsem se a přečetl to jméno znovu, myslel jsem, že jsem se nepřehlédl. Ne, nepřehlédl. Pán se opravdu jmenuje Dolulal. Samozřejmě mi okamžitě naskočila situace při představování:

„Já jsem Dolulal.“

„Ano? Já ještě ne.“

„A já se teprve chystám…“

Anebo: „Já jsem Dolulal,“ povídá pan Dolulal a natahuje pravici. „Hmm, a umyl jste si pořádně ruce?“ ošívá se ten druhý a schovává ruku za zády.

Infantilní, já vím. Za své jméno nikdo nemůže, to dědíme po svých předcích. Přestože to někdy vypadá jako generační pomsta nebo zlomyslnost, nic moc s tím nenaděláme. Měnit si příjmení u nás zatím není příliš rozšířeným koníčkem. Alespoň u pánů ne, dámy mění příjmení i několikrát za život a jsou na tom v tomto ohledu o hodně lépe než my muži. Mohou si své partnery s rozmyslem vybírat a za různé Dolulaly, Cvrkaly a Šplíchaly se nemusejí provdávat.

Nemusejí, ale provdávají. Cesty lásky jsou holt nevyzpytatelné. Jak si jinak vysvětlit, že se jedna známá vědomě a dobrovolně provdala za Surovce? A že jiná si zase domů pořídila Šourka? A další Vejtahu, jiná zase Smrtku, třetí Mizeru… Raději si ty domácnosti ani nepředstavovat.

Ale nejedná se jen o partnerské svazky. I přátele si musí člověk s méně obvyklým příjmením dobře vybírat. Sejde-li se Smělý a Hrdina nebo Jestřáb a Orel, je to dobré. Ale jak by to vypadalo, kdyby někam společně přišli Vodník a Hejkal, Hrbáč a Hrbatá, Studená a Teplý, Rozkoš a Vlhká nebo Špatný a Šoustal? Raději nedomýšlet…

To už lépe jsou na tom Ezop a Brabenec, ti aspoň potěší intelektuály a milovníky Ježkových třicátých let. Že je Izák Žid, nepřekvapí. Pánové Anton a Špelec by se zase mohli stát čestnými členy fan-klubu Vlasty Buriana. Na druhou stranu, takoví Pokladník a Hrabal potěší maximálně finanční policii a měli by své veřejné působení omezit na minimum. Podobně jako Šváb a Rus. Ti by se zase měli širokým obloukem vyhýbat dezinsekčním firmám. Mohlo by dojít k tragédii, po které by následovala Konečná nebo dokonce samotný Stix.

Kombinace Tichého a Tesaře dává ideálního řemeslníka, že Přemysl Oráč Oral asi nikoho nepřekvapí. Ani to, že v našich podmínkách je Vévoda Vzácný. Valach a Hřebec jsou vzácní už méně, na místě Valacha bych se s Hřebcem ale kamarádit nechtěl, vyvolávalo by to ve mně nostalgické vzpomínky. To už raději ať se přátelí Oslík a Ovečka nebo Loupal s Lízalem. Dvojice Kněz a Pop je zase příkladem vzácné tolerance. Kdežto Protiva zůstane už jen protivou a když se s ním bude někdo stýkat, bude z něj Neveselý nebo Smutná.

Někteří lidé by rozhodně měli brát ohled na své jméno při volbě povolání. Natožpak při podnikání. Cestovní kancelář Zabloudil nebo stavební firma Zbořil moc důvěry nebudí. Ani když vegetariánskou jídelnu provozuje Řezník a svatby oddává Hrobař. To je potom doslova Hrůza. Taková, že ji nepřekoná ani Pekař a jeho Křivý Rohlík.

Naše jméno nás doprovází už od narození. V kolíbce je ještě každému jedno, že se ten malinký chlapeček jmenuje Blaženka. I jemu je to jedno. Až z něj ale jednou vyroste stokilový hromotluk, jedno mu to už nebude. A dovedu si představit, že to bude mít za následek mnohá rozbitá ústa. Podobně jako musí rvačkami a mnohými křivdami končit absolvování základní školy pro Šprtovou, Kravku, Dobrotku, Žouželu, Štětku a mnohé další.

Jméno si nevybíráme, dostáváme ho. A musíme s ním žít, minimálně do doby, než si ho změníme. I když je to někdy pro Silného Náturu. A pak ještě přijde někdo, kdo si z toho dělá legraci. Ale co byste také chtěli po člověku, jenž sám má v občance v kolonce příjmení napsáno Blabla?