Aldridge Ray: Emancipátor

11.07.2012 00:00
Ray Aldridge, celým jménem Raymond Huenbert Aldridge, se narodil 6.7.1948 v USA (Syrakusy, NY). Je aktivním členem Science Fiction Writers of America. Kromě SF se věnuje designu v oblasti sklářství a keramiky. V letech 1969-73 byl seržantem USAF ve Vietnamu. Bezprostřední zkušenosti z brutální války se linou celou trilogií, ovšem i na zálibu v keramice pozorný čtenář může v jedné pasáži narazit (a která mi teď dává větší smysl). :)
 
Kromě románové trilogie Emancipátor (1991-92), která se odehrává ve světě ovládaném galaktickou korporací a kde vzkvétá obchod s otroky, je známý především svými povídkami a novelami. Nejznámější jsou Gate of Faces (Brána tváří) oceněná v roce 1992 SF Chronicle Award a nominovaná na Nebula Award a The Beauty Addict (Zajatec krásy) nominovaná v roce 1994 na Nebula Award a Locus Award.
 
Trilogie Emancipátor u nás vyšla pod dílčími názvy Faraoský kontrakt, Vládce všeho a Orfeovský stroj v nakladatelství Polaris a výborném překladu Ladislavy Vojtkové a Josefa Hořejšího (Vládce všeho).
 
Nebudu popisovat děj, to už výborně udělala Zdena Štouračová ve své recenzi. Přečtěte si ji. Mám k ní snad jen tu výhradu, že já závěrem zklamán nebyl. Nečetl jsem před Emancipátorem žádné autorovy povídky, a proto jsem nic neočekával. A jen se bavil. Od začátku až do konce, s tím, že autor dokázal napětí a čtivost stupňovat až do samého závěru.
 
Je to příběh odehrávající se v brutálním světě a jako takový je velmi brutální. Něžné dívky asi bavit nebude. I když i romantika tam je. ;) Ale fanoušci žánru cyber sci-fi podle mne zklamáni nebudou, laťka je nastavena hodně vysoko.
 
A jako mnoho jiných, i tato trilogie se dá nalézt na internetu volně ke stažení ve formátu pro e-čtečky.
 
 

Ukázky:

 

Faraoský kontrakt

O STO KILOMETRŮ dál, v kamenném městě Kobatumu, seděl u stolu muž. Oči bez výrazu, ústa roztažená v tiché rozkoši. Občas sebou škubl a zakoulel očima. Na stole před ním ležela černá plastová krabička a z ní vedl plochý kabel k stimulátoru připojenému ke spodní straně jeho lebky. 
Vysoko nad ním, na samém okraji oblohy prolétávaly v prvních náznacích atmosféry drobounké předměty. Některé se ponořily příliš prudce a shořely, ale zbytek se nakonec bezpečně propadl do stratosféry.
 
Když se dostaly do hustšího vzduchu, vystřelila z nich malinká křídla a stvořeníčka se rozprskla všemi směry. O hodinu později už byla po celém Farau a hledala feromonové majáky.
 
Jeden se usadil na vnitřním parapetu mužova okna.  Připojil svoje maličké rozhraní k přijímači, který stál na parapetu, a aktivoval hluboký vytrvalý poplašný signál, pulzující zvuk, který venku za oknem nebylo slyšet.
 
Když se zařízení pro slast vypnulo, všiml si muž alarmu, a vytáhl si stimulátor.
 
"Co zase?" zabručel do prázdného pokoje.
 
Přešel k přijímači a zmáčkl knoflík na umlčení poplašného zařízení. Na obrazovku začala naskakovat zpráva z orbitální stanice a muž se sehnul blíž: AGENT VYŠŠÍHO STUPNĚ NA FARAU. PRAVDĚPODOBNĚ PŘESTROJEN ZA CESTUJÍCÍHO PRODAVAČE HADÍHO OLEJE. NEJVYŠŠÍ OHROŽENÍ OPERACE. MÁ GENŠSKOU SÍŤ SMRTI. IDENTIFIKUJTE A ZLIKVIDUJTE BEZE STOP. POSTUPUJTE S MAXIMÁLNÍ OBEZŘETNOSTÍ.
Pod zprávou se objevil zrnitý obrázek. Hleděla z něho hubená pohledná tvář - tvář plná sebedůvěry a rozhodnosti.
 
"S maximální obezřetností," bručel muž podrážděně. Vytrhl posla z přijímacího zařízení a rozdrtil ho v prstech, až zůstala jen malá staniolová kulička. Vyhodil ji z okna a sedl si, aby si vše rozmyslel. Ten agent bude stejně nejspíš pracovat v jiném sektoru, takže to bude problém někoho jiného. Díky bohu, myslel si. On raději zabíjel jednoduše, přímo, zblízka.  Tenhle úkol by znamenal nechutně nepřímý přístup.
 
I když, bylo to zabíjení a on začal doufat, že ten agent bude dost hloupý a vleze do jeho sektoru. Vyndal ze skříně své vlastní přestrojení, také otrhanou parádu podomního olejíčkáře.
 
"Zdá se," napadlo ho, "že myslíme stejně." Zkontroloval si výrazná barevná tetování. Ujistil se, že má zbraně nabité a v perfektním stavu. Rozložil své zásoby hadího oleje a dal si pozor, aby žádná z lahviček nebyla příliš stará. Přibalil pár pangalaktických rozmařilůstek - pirátsky vyráběné epidermjektory, neurostimulátory, zábavní cívky z černého trhu - bude jimi podplácet ostatní agenty Ligy, pokud bude nutně potřebovat jejich spolupráci. Všechny věci úhledně Rozložil na stole, neboť byl pečlivý a puntičkářský.
 
Nakonec přistoupil ke stěně a otevřel tajný výklenek. Do něho uložil Všechny pangalaktické předměty, jež hodlal nechat doma. Pak si lehl na palandu a odpočíval. Čekal, až bude ráno, ale nespal, jen ležel ve tmě s očima doširoka otevřenýma. Na rtech se mu chvěl nedočkavý úsměv.
 
 

Vládce všeho

RUIZ SE ZAKLONIL a opatrně postavil pohár na stůl. "Nejsem nájemný vrah," řekl.
"Ano?" zapitvořil se Publius překvapeně. "A od kdy?"
"Nikdy jsem nebyl nájemný vrah."
"Ale samozřejmě, že ne, samozřejmě, že ne.  Nikdy ti ovšem nevadilo někoho zabít, pokud to vyžadovala tvoje práce.  Pověz mi, kolik mrtvol si za sebou zanechal na této cestě?"
Ruiz neodpověděl.
Publius se vesele zasmál. "Vidíš? Jedna mrtvola navíc, jaký je v tom rozdíl? Co? A ujišťuji tě, že je to skutečný zlosyn - je skoro tak zlý jako já a skoro tak jako já si zasluhuje zemřít. Pomoz mi s tím, a já tě dostanu z této planety bez ohledu na to, kolik mě to bude stát peněz, času nebo krve. Když odmítneš, nasekám tě na kusy a vyrobím z nich hračky. Už mě unavuje nechat se od tebe vydírat. Člověk jako ty pravděpodobně stejně zemře, spíš dříve než později, tak proč to nemít za sebou? Za takových sto let po tom nikdo ani nevzdechne. Já určitě ne."
Ruizovy svaly se napjaly; připravil se skočit po Publiovi. Výrobce monster kdysi býval strašlivý, ale možná, že zpohodlněl, možná ho Ruiz dokáže přemoci a podržet si ho jako rukojmí, dokud se nedostane z jeho laboratoří.
Publius pozvedl ruku a mávl jí zvláštním způsobem; ze stěny za jeho zády vyjely hlavně neuropalů a zamířily na Ruize. "Nebuď naivní, starý brachu - a nenuť mě, prosím, abych si myslel, že mě považuješ za takového pitomce, abych se spolehl jen na tvou příslovečnou dobromyslnost a trošku se proti tobě nepojistil. Musím ti říct, že kdybych si myslel, že tě něco takového napadlo, hrozně by mě to urazilo. A víš, jak se dokážu rozzuřit."
Ruiz se uvolnil. Zaplavil ho pocit marnosti - co vůbec čekal? Že přijde za Publiem a ten mu pomůže z čiré neexistující lásky svého monstrózního srdce? Pošetilé, velice Pošetilé.
"O koho jde?" zeptal se Ruiz.
Publius vstal a pokynul mu. "Pojď. Ukážu ti ho." 
 
RUIZ STÁL SPOLU s Publiem u pozorovací buňky a díval se dovnitř. Viděl muže střední velikosti a postavy, oblečeného do poměrně slušných unišatů. Na jeho rysech nebylo nic výjimečného; nebyl ani hubený, ani obtloustlý. Jeho vlasy měly neurčitou barvu - ani hnědou, ani blond - a jeho účes byl naprosto obyčejný. Seděl v pohodlném křesle a tvář měl skoro bez výrazu, jeho rysy byly snad jen trochu napjaté. Ruize napadlo, že se asi jedná o špeha, pro tuto roli byl prakticky dokonalý.
 
"Kdo je to?" zeptal se.
 
"Jmenuje se Alonzo Yubere."
Ruiz byl poněkud zmatený. "Ale k čemu potřebuješ mou pomoc? Tamhle sedí - proč ho prostě nezabiješ sám?"
Publius se usmál a ve tváři se mu objevil škodolibý výraz. "Ale to není tenhle Alonzo Yubere, kterého máš zabít. Ne, ne. Myslím jiného Alonza Yubera, toho, který střeží tajemství. Však víš, to tajemství, kvůli kterému jsou pirátští lordi tak hysteričtí."
Ruiz se zatvářil naprosto nechápavě.
"víš, tenhle Yubere je ve skutečnosti můj starý sluha, kterého jsem předělal do této podoby.  Běda, ubohý Hedrin - dobře mi sloužil, ale potřeboval jsem jeho tělo víc než on. Už dávno jsem ho mimochodem nechal zgenšovat. Každý potřebuje alespoň jednoho sluhu, na kterého se může stoprocentně spolehnout. Takže jeho loajalita je i v této nové podobě neomezená."
"Aha," poznamenal Ruiz.
"Už tomu začínáš rozumět? Nápad je to, samozřejmě, starý - nahradit klíčovou osobu duplikátem, který tě poslouchá. Ale sám víš, jak přísné identifikační procedury se dnes používají, Takže se o to pokusí jen málokdo, a ještě méně často to vede k úspěchu. Yubere je velice opatrný muž; dostat se k jeho identifikačním datům nebylo vůbec snadné. Ale," prohlásil Publius a teatrálně pozvedl prst, "moje mistrovské umění s masem a duchem bylo pro tento účel více než dostatečné a Hedrin se stal v každém ohledu Yuberem - samozřejmě až na to, že je mi bezvýhradně oddán."
"Chápu.  Ale proč si prostě neopatříš nájemného vraha na trhu?"
Publius mu poplácal po rameni. "Přesně to jsem měl v úmyslu předtím, než ses jakoby kouzlem objevil u mých dveří. Kdo jsem já, abych pohrdal dary štěstěny? Kromě toho v tebe mám velkou důvěru. Jestli je vůbec možné dostat se Yuberovi na kobylku, ty to určitě dokážeš."
 

Orfeovský stroj

HEMERTHE POODSTOUPILA a pustila ho do dveří jako prvního. Jeho klon seděl před datadisplejem. Zvedl se a obrátil se k nim. Ruiz hleděl do toho snědého nepopsaného obličeje bez pocitu, že ho poznává. Připadalo mu, že ta tvář patří člověku, který o sobě nikdy nepochybuje, pro kterého je neúspěch nepředstavitelný. Opravdu jsem někdy vypadal tak slepě sebevědomý? Nevěřícně zakroutil hlavou.
Hemerthe přelétla očima z jednoho na druhého. "No, představovat vás asi nemusím."
Nezbedně se zasmála. "Nechám vás o samotě, a» se můžete skamarádit."
Když se za ní zavřely dveře, kývl klon váhavě hlavou: "Ahoj."
"Ahoj," odpověděl Ruiz.
"Posaď se."
Sedli si a jeden druhého si mlčky prohlíželi. Po chvíli rozpaky z toho, že vidíte úplně cizího člověka se svým obličejem, trochu pominuly.
"Je to zvláštní, že?" začal Ruiz.
Klon vážně přikývl. Z tváře se mu nedalo vyčíst nic, což připadlo Ruizovi nefér. Mozek za ní je přece totožný s jeho, jak může být tak nepřístupný? Copak se za těch posledních několik týdnů tolik změnil?
Nakonec zase začal sám. "Jak si budeme říkat?"
Klon pokrčil rameny. "Nechám to na tobě, ty jsi starší entita, jak tvrdí šoustáci."
"Co kdybych ti říkal Juniore?" navrhl s úsměvem Ruiz.
Klon mu úsměv oplatil. "A ty budeš Taťka?"
To Ruize rozesmálo. Najednou se cítil mnohem lépe. "Když chceš."
"Takže, Taťko," zvážněl Junior, "co je to za práce, co spolu máme udělat?"
"Nebude to snadné. Slíbil jsem, že zničím jeden stroj." Pohlédl na klona. Kolik ze sítě smrti zůstalo v duplikovaném mozku? Nezbylo než se zeptat: "Funguje ještě síť smrti, kterou mi dala Liga?"
Klon se trochu pochybovačně ušklíbl. "Místní genš tvrdí, že už z ní nezbylo dost, aby mě mohla zabít. Nejsme úplně totožní - při přenosu se vždycky něco ztratí nebo odchýlí a mé hrany nejsou tak ostré, jak byly tvoje." Přejel Ruize kritickým pohledem. "Stejně mi připadáš úplně jiný než to já, které jsi mi předal. Něco prasklo. Tvé tělo je poškozené, ale to je to nejmenší. Dělá mi to starosti. Nemůžu se ubránit otázce, co by to mohlo znamenat pro mne."
"Bývali jsme zranění i předtím, na těle i na duši," bránil se Ruiz.
"Samozřejmě, samozřejmě… možná je to jen tou perspektivou."
"možná. Tak poslyš, jde o tohle."
Svěřil klonovi značně zhuštěnou verzi událostí z posledních týdnů, od okamžiku, kdy se jejich vzpomínky rozdělily. Neviděl důvod, aby se zmiňoval o svém spojení s Publiem a o tom, co jeden druhému provedli. Velice málo řekl o zážitcích z Roderiga a ještě méně o svých spolucestujících. Hodně času věnoval návštěvě ve virtuálu, i Když to původně neměl v plánu - ale o Leel se zmínil jen letmo.
Když nakonec pověděl Juniorovi to, co mu řekl Somnire, klon se otřásl a obrátil oči v sloup. Pleť mu zešedla a téměř spadl ze židle.
Ruiz ho zachytil a opřel ho pohodlněji. Bylo mu skoro nepříjemné dotknout se svého vlastního klonovaného těla. Usadil Juniora, aby si neublížil, a rychle poodstoupil.
Za minutu se klon namáhavě nadechl a do obličeje se mu začala vracet barva.
"Přece jen zbyl kousek sítě, co?" zeptal se Ruiz.
"Zřejmě." Klon si třel zátylek.
"už je to dobré?"
"Asi ano. Už to tolik netáhne." Ústa se mu zkřivila do úsměvu. "Skoro jsem zapomněl, jak umí bolet."
"To je dobře. Mě několikrát skoro zabila."
Junior se na něho skoro nepřátelsky podíval. "Riskoval jsi můj život a nijak tě to netrápilo, je to tak?"