Hra na stopovanou

05.07.2013 00:00
„Potkal jsi medvěda?“ 
„Potkal…“ 
„A vyfotil jsi ho?“ 
„Nevyfotil…“ 
„Ale viděl jsi ho aspoň, ne?“ 
„Neviděl…“ 
„Ne? Jak teda víš, že jsi ho potkal?“ 
„Protože jsme spolu hráli na stopovanou…“
 
Javorina je kopec, který začíná tam, kde končí Velká louka, a pokračuje další čtyři kilometry severovýchodním směrem. Z levé strany ho lemuje žlutá turistická značka vedoucí do Červené Skaly, zprava modrá značka mířící do Sedla Javorinka. V nejvyšším místě je Javorina 1029 nadmořských metrů vysoká a v pase má jen něco málo přes kilometr. Kopec, jakých jsou po planině stovky. Snad právě proto, že je svým způsobem docela všední, trvalo několik let ježdění, než jsme se vypravili na její průzkum.
 
Bylo podzim, konec září, jelení říje vrcholila a my byli tři. Vystoupali jsme na Javorinu z levé strany, od žluté značky. Strmá svážnice byla jediná cesta nahoru, kterou jsme tehdy znali. Stoupání bylo ostré a nepříjemné, ale hned nahoře nás čekala odměna v podobě velkého množství medvědích stop. Nebyly úplně čerstvé, odhadovali jsme jejich stáří tak na dvacet čtyři hodiny, takže jsme usoudili, že medvěda můžeme celkem bez rizika „stopovat“.
 
Šli jsme po jeho stopách a snažili se podle nich hádat, co asi dělal. Nebylo to nijak obtížné, maco se celkem držel lesní cesty, neměl zapotřebí prodírat se houštím, jen občas z ní sešel, aby vyvrátil pařez a podíval se, jestli pod ním nenajde nějakou baštu. Kdoví, co hledal, možná mravence, možná něco lepšího. V jednom případě se mu podařilo objevit hnízdo lesních včel a bez milosti je vyplenil. Potom se cesta zanořila hlouběji mezi stromy a medvěd svoje výpady do okolí ukončil, pokračoval dál středem chodníku. Šli jsme za ním už asi půl kilometru, když jsme narazili na úsek, kde zůstala od posledního deště velká kaluž. Medvěd jí bez zábran prošel a zanechal v okolním blátě nádherné stopy. Zastavili jsme se a fotili je.
 
Po dalším kilometru nás lesní cesta dovedla do samého srdce Javoriny, na úzkou a dlouhou louku, které někteří říkají Mokrá poľana. A jiní zase jinak, místní názvy, to je jedno ze specifik planiny. Co člověk, to názor. Doufali jsme, že na louce uvidíme stádo laní nebo dokonce jelena, a tak už jsme si starých medvědích stop moc nevšímali a vyhlíželi spíše živou zvěř. Jen tak se mohlo stát, že nikdo z nás nezaregistroval, že ve vyústění lesní cesty na louku je několik medvědích stop, které se od těch předchozích lišily ve dvou věcech. Byly úplně čerstvé a mířily opačným směrem, proti nám.
 
Na louce jsme se zdrželi víc jak hodinu, našli jsem pohodlný posed, tak jsme z něj vyhlíželi jeleny. Marně, neukázalo se ani kopýtko. Jen odněkud z dálky jeden občas houkal. Odpovídali jsme mu a snažili se ho přivábit, ale musel mít z našeho „troubení“ hodně velkou legraci. Samozřejmě se přivábit nenechal, šetřil síly a energii na souboj s někým normálním.
 
Odpoledne se začínalo chýlit k večeru a my byli v pro nás docela neznámém terénu. Museli jsme jít dál. Přátelé se rozhodli pokračovat přes louku po cestě, která byla naznačena i v mapě a která je měla dovést do známých míst. Já se chtěl vrátit stejnou cestou, kterou jsme přišli, chtěl jsem se ještě jednou podívat přes objektiv na stopy u kaluže. Napřed jsem se ale vrátil na posed, na rozdíl od přátel jsem věděl dost přesně, jak to mám domů daleko a byl jsem si jist, že bych trefil i potmě. Asi za půl hodiny jsem se ale zvedl i já. Došel jsem na kraj lesa a oblil mě studený pot. Objevil jsem ty čerstvé medvědí stopy. Zatrnulo mi, znamenalo to, že mám toho medvěda někde před sebou. Nevěděl jsem, co dělat. Bylo už dost hodin, začínalo se viditelně šeřit a já měl na vybranou mezi mnohem delší cestou neznámým terénem nebo podstatně kratší cestou, ovšem s medvědem někde v okolí. Dlouho jsem váhal, ale nakonec jsem si vybral medvěda. Říkal jsem si, že když budu dávat pozor na čerstvé stopy, budu ho mít aspoň částečně pod kontrolou. Problém byl však v tom, že vyjma těch tří otisků na okraji louky, jsem už žádné další nenašel. Medvěd se beze stopy ztratil někde v porostu.
 
Šel jsem po cestě a pokoušel se o nemožné – sledovat stopy na zemi, les v okruhu 360 stupňů kolem sebe, dávat pozor na známky medvědí přítomnosti a snažit se v houstnoucím šeru nesejít z cesty. Kdykoliv něco zapraskalo ve křoví, nadskočil jsem metr vysoko a nadával si, že jsem nešel jinudy. Marně jsem si říkal, že za tu dobu už může být medvěd na kilometry daleko. Mohl. Ale taky nemusel. Navíc bylo v lese úplné ticho, jako před bouřkou. Ani to mi na klidu nepřidalo. Pln nervozity jsem došel až k hliněnému albu u kaluže, kde jsme odpoledne fotili. Byly tam ty staré medvědí stopy, naše stopy, otisky od noh stativu… A všechno to bylo pošlapáno úplně čerstvými stopami velkého medvěda.
 
Krve by se ve mně nedořezal, když mi došlo, co se stalo. Medvěd, patrně ten stejný, jehož včerejší stopy jsme sledovali, byl na Javorině i dnes, ve stejnou dobu jako my. Pohyboval se někde v okolí louky a měl v úmyslu jít po cestě proti nám. Jenomže nás uslyšel nebo ucítil, a zatímco my o něm neměli ani tušení, obloukem nás obešel a šel v našich stopách pořádný kus cesty za námi. Nemyslím, že by měl nějaké nepřátelské úmysly, jen nás chtěl mít pod kontrolou. Anebo s námi prostě jen hrál hru, na stopovanou… Přiznávám, že nevím, kudy jsem se tenkrát z Javoriny dostal, ale pamatuji se, že to bylo pekelně rychle….