Medvěd hnědý - Medveď hnedý (Ursus arctos)

30.09.2006 00:00
 
Ursus arctos. Foto: Sharkan (Bohdan Dlouhý), ZOO Bratislava, 5.4.2006
 
  
Název: medvěd hnědý (brtník) – medveď hnedý – Ursus arctos L.
 
Čeleď: medvědovití – Ursidae
 
Další názvy: Brown Bear (Angl.), Braunbär (Něm.), Ours Brun (Fr.), Oso Pardo (Špan.), Mедведь бурый (Rus.), Niedźwiedź brunatny (Pol.), Barnamedve (Maď.), l'Orso Bruno (It.)
 
Rozšíření: 
Medvědi hnědí jsou dnes nejrozšířenějším druhem medvědů, a to i přesto, že z řady dříve tradičních lokalit již vymizeli.
 
Tak například v Evropě medvědi v minulosti obývali prakticky celé území (vyjma některých ostrovů), ale vzhledem k tlaku industrializace, kácení přirozených lesů a jejich přeměně na lesy produkční, a také v důsledku nekontrolovaného lovu, byli evropští medvědi zdecimováni a na mnoha místech částečně nebo zcela vyhubeni.
 
Dnes je největší souvislou plochou, obývanou medvědy, severovýchodní Evropa (Rusko, Pobaltské státy, Skandinávie), kde žije cca 37500 medvědů. Populace obývající Karpaty je výrazně méně četná, je tvořena jen asi 8000 kusy. Patří sem medvědi žijící na Ukrajině, Slovensku, v Polsku a v Rumunsku. Populace balkánská má zhruba 2800 jedinců a rozprostírá se na území rakouských a italských Alp. Dvě izolované populace žijí v Bulharsku, na medvědy lze narazit i v Pyrenejích.
 
Mimo Evropu pak medvěd hnědý žije v Asii, v pohoří Atlas v Maroku a Alžíru, v USA, Kanadě a Mexiku. Dále jsou jejich populace v Palestině, Íránu, Turecku, východní Sibiři, Himalájích a také v Japonsku.
 
Medvědi v Čechách a na Moravě 
(Většina informací z: Červený J., Bartošová D., Anděra M. & Koubek P. (2004): Současné rozšíření medvěda hnědého (Ursus arctos) v České republice. Lynx (Praha), n. s., 35: 19–26.) 
Rovněž na území České republiky byl medvěd hnědý tisíce let domácí šelmou, ale naprostá většina jich byla pobita během 17. a 18. století. Poslední medvěd v Čechách byl zastřelen na Šumavě v roce 1856 (14. listopadu, Jelení Vrchy v želnavském polesí), na Moravě v roce 1893 na bývalém arcibiskupském velkostatku Hukvaldy. Delší přežívání medvědů na Moravě je dáno migrací slovenských medvědů na moravské území.
 
Dlouhá léta byla příroda českých zemí bez trvale žijících medvědů, jen občas se k nám nějaký zatoulal ze zahraničí nebo uprchl nějakému chovateli. Doložené pozorování je například z roku 1908 v Moravskoslezských Beskydech v okolí Baraní a Kavalčanky, v roce 1913 se v Sušici podařilo „ulovit“ uprchlého ochočeného medvěda.
 
Půlstoletí nebylo o medvědech v českých zemích slyšet, vracet se začali až těsně po skončení druhé světové války, což souvisí nejspíše s růstem slovenské medvědí populace po zákazu jejich lovu v roce 1932.
 
Tak v roce 1946 byl pozorován medvěd v pralese Razula u Velkých Karlovic v Javorníkách, v roce 1963 se procházel medvěd dokonce u železniční zastávky ve Velké nad Veličkou (okres Hodonín). V roce 1970 byl spatřen medvěd v Beskydech a od roku 1972 se medvědi začali objevovat již pravidelněji. V osmdesátých letech se medvědi vyskytují v Beskydech již poměrně často, byly nalezeny i zimní úkryty a brlohy, pozorovány byly i medvědice s mláďaty.
 
Ačkoliv jsou v osmdesátých a devadesátých letech minulého století medvědi vídáni relativně často, mnohdy se jednalo o totéž migrující zvíře. Například v období od 14.3 do 22.4.1989 urazil mladý medvědí samec prokazatelně trasu dlouhou bezmála 350 km. Při pokusu o uspání a odchycení byl bohužel zabit (zlomená jehla). V roce 1994 došel jiný mladý medvěd až na Náchodsko ve východních Čechách. Kuriózní bylo několikatýdenní pobývání mladého medvěda v opuštěných sadech poblíž uhelných dolů v Orlové.
 
Smutnou kapitolou je případ tříletého samce, který v roce 2000 řádil ve Vsetínských vrších a vysloužil si tím značnou pozornost zejména bulvárních médií. Než byl odchycen, podařilo se mu zlikvidovat 7 včelínů a pobít 28 slepic, 3 kuřata, 3 krůty, 239 králíků, 27 ovcí a 1 tele. Nedá se to ale v žádném případě považovat za běžné medvědí chování, protože toto zvíře se nebálo llidí, jevilo známky ochočení a má se za to, že uprchlo nějakému pseudochovateli. Toulavé nohy nakonec stály tohoto medvěda život. Po odchycení byl umístěn do ZOO v Chomutově, ale dlouho tam nezůstal. Otvorem 40×40 cm unikl z klece a protože si to namířil přímo do obydleného sídliště, zahájili na něj přivolaní policisté palbu. Ani šest zásahů ze služebních zbraní ho nezabilo, ránu z milosti těžce zraněnému zvířeti nakonec zasadil zástupce ředitele chomutovského zooparku.
 
V současnosti se předpokládá, že se na našem území (v CHKO Beskydy) vyskytuje 2–5 medvědů se známkami trvalého výskytu.
 
Přestože by naše lesy potřebovaly více velkých šelem, naráží to na značný odpor laické veřejnosti a chovatelů hospodářských zvířat. A bohužel také na nevraživost části myslivců, která vidí ve zvířatech typu medvěda, vlka, rysa nepřátele a zdatné lovecké konkurenty a často neváhá proti nim obrátit zbraň.
 
Medvědi na Slovensku 
O poznání lepší – alespoň pokud jde o početní stavy – je situace na Slovensku, které má větší plochy relativně zachovaných hlubokých lesů, i když i tam měli medvědi namále. Ve 20. letech 20. století poklesl jejich stav v důsledku nepřiměřeného lovu na několik desítek kusů a odhaduje se, že na začátku 30. let dvacátého století žilo na celém Slovensku všehovšudy už asi jen dvacet medvědů. Úplný zákaz lovu z roku 1932 jim zachránil život a jejich stavy se začaly postupně zvyšovat. Po druhé světové válce bylo medvědů kolem osmdesáti, o dvacet let později už kolem čtyř stovek.
 
Současný stav medvědů se odhaduje na 700 – 1200 kusů (je to ve střední Evropě nejvíc – v Česku žije několik jedinců, v Polsku cca 100 kusů, v rakouských Alpách 23–28 exemplářů). Spodní hranici zpravidla uvádějí ochranáři, horní pak myslivci a lesníci. Pravda bude asi někde uprostřed.
 
Přesnější číslo bohužel chybí, dosud se nepodařilo slovenské medvědy hodnověrně sečíst. Používají se nedokonalé metodiky, dochází k duplicitám, čísla jsou zkreslována migrujícími jedinci, sčítání se provádí v nevhodnou dobu atd. Situaci navíc komplikuje náročný a nepřehledný terén, kde se medvědi vyskytují. Není náhodou, že pravidelnější sčítání probíhá snad jen na Poľane (chráněná lovecká oblast) a ve Velké Fatře, kde holé stráně pozorování významně usnadňují.
 
Přesný počet „svých“ medvědů nezná ani NP Muránská planina. I když v nedávné době proběhlo hned trojí sčítání medvědů, výsledky byly tak rozporné, že se nedaly zodpovědně prezentovat. K dispozici je tak jen údaj z literatury (Vološčuk, I, Pelikán, V. (1991): CHKO Muránska planina, Obzor Bratislava), kde se uvádí, že v 80. letech minulého století žilo na planině a v jejím ochranném pásmu (420,16 km2) 50–60 medvědů. Podle názoru pracovníků správy NP by to číslo mohlo odpovídat skutečnosti, ale s tou výhradou, že jsou v tom zahrnuti i medvědi stahující se na planinu na zimu za lepším úkrytem ze Stolických vrchů, Trstia a Veporských vrchů. „Domorodých“ medvědů bude méně.
 
Centrum medvědího areálu na Slovensku je v Západních a Nízkých Tatrách a ve Velké a Malé Fatře, kde se hustota populace odhaduje na 10 kusů na 100 km2, což je – s ohledem na požadavky medvěda na velikost teritoria – považováno za vysoké číslo.
 
Podobně vysoká hustota je i na Muránské planině. A tak i když vidět medvěda na vlastní oči je vzhledem k jeho opatrnosti výjimečný zážitek, známky jejich přítomnosti se dají zaznamenat při troše pozornosti prakticky při každém výletu hlouběji do lesa.
 
Troška historie 
Podle literatury se první medvědi objevili před 5–10 milióny let (podle některých zdrojů už před 38 milióny let). Přímý předchůdce dnešního medvěda hnědého, Ursus prearctos, se objevil poprvé v Číně někdy před 600 000 lety a teprve před necelými 100 000 lety migroval přes Beringův průliv do Severní Ameriky a do Eurasie.
 
Poněkud na hlavu tuto teorii staví článek ve Vesmíru z roku 1994. Po rozborech DNA evropských medvědů (Ursus arctos) totiž vědci došli k závěru, že se evropská medvědí populace už před 850 000 lety rozdělila na západo- a východoevropskou. Znamenalo by to, že medvědi hnědí museli být v Evropě mnohem dřív, než se dosud uvádělo. Podle analýzy mitochondriální DNA, kterou provedli genetici Univerzity v Grenoblu, se tyto dvě evropské populace dnes od sebe odlišují z více než 7 % (pro zajímavost, DNA člověka a jeho nejbližšího příbuzného – šimpanze – se liší jen v 1–5 %).
 
Zhruba ve stejné době, před 850 000 lety, se v Evropě objevil i souputník medvěda hnědého, obrovský medvěd jeskynní (Ursus spelaeus). Ale zatímco ten vymizel koncem poslední doby ledové před 12 000 lety, medvěd hnědý přežil do současnosti.
 
Západoevropská medvědí populace se v minulosti dále rozštěpila na medvědy žijící na Iberském poloostrově a na medvědy balkánské. Nás však zajímá populace východoevropská, která si našla domov na území dnešního Rumunska, Slovenska, Estonska, Švédska, Finska a Karélie, odkud část těchto medvědů migrovala přes Sibiř až do Nového světa.
 
Kde můžeme medvěda potkat? 
Medvědi hnědí mají nejraději smíšené a jehličnaté lesy ve středních a vyšších oblastech, kde je množství skalek, vývratů, jeskyní, terénních nerovností a dalších míst, kde se mohou skrýt a kde najdou potravu.
 
 
Medvědice na Pavelkové. Foto: Ivan, NP Muránska planina, Slovensko, 21.5.2005
 
 
Jaký tedy náš medvěd je? 
Je to v současnosti největší evropská šelma, která nahání hodně strachu už svojí velikostí. Nabízí se otázka, jestli je také šelmou nejnebezpečnější. To už je na diskusi. I když se domnívám (nemám to podložené žádnou statistikou), že takové kunovité šelmy mají na svědomí víc pokousaných lidí než medvědi, medvědí kousnutí může být na rozdíl od toho kuního fatální. Medvěd je veliký, rychlý a silný. A člověk ve srovnání s ním malý, pomalý a slabý. Ale abychom nedramatizovali situaci víc, než je nutno. V Česku nevím o jediném případu napadení člověka medvědem, na Slovensku sice k řadě útoků došlo: v roce 1990 – 2 napadení, 1992 – 1, 1993 – 2, 1994 – 1, 1995 – 5, 1996 – 2, 1998 – 1, 1999 – 2, 2000 – 1, 2002 – 3, 2003 – 5 (v dalších letech nevedly státní orgány statistiku), ale ke smrtelnému zranění nedošlo ani v jednom případě. I to svědčí o tom, že medvěd neútočí na lidi proto, aby zabíjel. Protože kdyby to udělat chtěl, neozbrojený člověk by neměl nejmenší šanci.
 
Popis 
Medvěd hnědý / Medveď hnedý / Ursus arctos. Foto: Sharkan, ZOO Brno Medvědi jsou mohutná, zavalitá zvířata s krátkýma, silnýma nohama a malým ocasem. Mají hustý kožich s dlouhými chlupy, barvy zpravidla hnědé, s různými odstíny od světle hnědé až po téměř černou. Kožich evropských medvědů bývá převážně tmavě hnědý. Mláďata mají někdy kolem krku světlý pás.
 
Oči a kulaté uši medvěda jsou malé ve srov­nání s obvykle dlouhou a širokou hlavou. Medvědi nemají žádnou obličejovou mimiku, jako třeba psi, a nedá se z jejich výrazu nic vyčíst o jejich úmyslech. Zatímco u psa při troše praxe spolehlivě poznáte, jestli na vás zaútočí nebo jestli se vám podřizuje, u medvěda to neplatí, tváří se pořád stejně.
 
Pokud jde o smysly, zrak mají medvědi podobně ostrý jako je lidský a stejně jako člověk vidí barevně. Orientují se však hlavně sluchem a čichem, který je jejich nejlépe vyvinutým smyslem – med­vědi se proto na svých cestách občas zastavu­jí, posadí se a větří. Mezi sebou se dorozumívají hlasem a řečí těla.
 
Patří k ploskochodcům (stejně jako člověk), to znamená, že našlapují na patu, poté na celé chodidlo a prsty používají k udržování rovnováhy. Jejich tlapy jsou vyzbrojeny pěti velkým, hrůzostrašně vypadajícími, nezatažitelnými drápy. Nepoužívá je však primárně k mordování houbařů, ale na rozbíjení mravenišť, včelích úlů, k lezení na stromy (v mládí), rozhrabávání zeminy – zkrátka k získávání potravy.
 
Přestože medvěd vypadá neohrabaně a pohybuje se většinou pomalu a líně kolébavou chůzí, mohlo by být tragickým omylem se na to spolehnout. Dokáže totiž své mohutné tělo uvést bleskurychle do akčního stavu a rozeběhne-li se, dosáhne krátkodobě rychlosti až 60 km/hod. To je rychlost, o jaké se běžícímu člověku ani nesní, sprinterský rekord je něco pod 36 km/hod. Kromě toho umí šplhat na stromy (je však limitován svou váhou) a výborně plave. Z toho všeho plyne významné poučení – rozzuřenému a útočícímu medvědovi se nedá utéct. Je lépe takovým situcím předcházet.
 
Medvědi v číslech: 
- dorůstají výšky v kohoutku (při stoji na všech čtyřech) 90 – 100 cm 
- délky těla 170 – 220 cm 
- samci váží 80 – 340 kg, samice bývají až o třetinu menší 
- dožívají se 25 až 30 let v přírodě, v zajetí až 50 let 
- pohlavně dospívají ve 4–6 letech
 
Potrava 
Kvůli masu na vás medvěd určitě nezaútočí. Ačkoliv je obecně rozšířená představa medvěda – masožravého dravce, není tomu tak. Nasvědčuje tomu i stavba chrupu. Má chrup sice velmi silný, se 32 – 42 zuby, a jeho špičáky působí mohutně, nejsou ale tak velké jako u jiných šelem a medvěd je používá hlavně při obraně nebo jako nástroje. Neslouží k zabíjení. Ani trháky neodpovídají velikostí masožravému tvorovi. Naopak stoličky jsou velké se širokými a plochými žvýkacími ploškami, které usnadňují zpracovávání bylinné stravy. Takže i když je medvěd zařazen mezi masožravce, není jím. Základ jeho potravy tvoří lesní plody, rostliny, listy, kůru stromů, cibulky, hlízy, houby, ořechy, žaludy, zemědělské plodiny, ryby, hmyz, larvy divokých včel a mršiny. Má-li příležitost, nepohrdne ovocem, včelím medem, může i napadnout hospodářská zvířata. Zabíjí a žere malé savce a plazy. Maso však tvoří asi jen 25 % množství přijaté stravy.
 
Denně medvěd zkonzumuje 10 – 25 kg potravy a hledáním potravy tráví převážnou většinu dne. V turisticky navštěvovaných oblastech však vznikl nový závažný fenomén – tzv. „kontejneroví medvědi“, tedy medvědi, kteří se naučili chodit sbírat odpadky v okolí turistických chat. Tato zvířata mohou být nebezpečná, protože mají deformované přirozené pudy a nevyhýbají se lidem, ale naopak je vyhledávají.
 
Medvědi při hledání potravy procestují velká území (medvědí teritoria jsou ohromná, 50 – 250 km2, teritorium samce bývá přibližně šestkrát větší než teritorium samice) a jsou schopní si pamatovat detaily krajiny a vracet se v dalších letech na místa, kde bylo dostatek potravy. Aktivní jsou medvědi ve dne i v noci.
 
Zvlášť intenzívně se medvědi vykrmují na podzim, aby si vytvořili dostatečné tuko­vé zásoby před zimním spánkem. Když se ochladí a napadne první sníh, vyhledávají si medvědi doupata, kde by mohli přezimovat. Za úkryt jim poslouží jeskyně, dutina mezi kameny, vyhrabaná jáma… V takovém doupěti se medvěd ukládá k nepravému zimnímu spánku. Proč nepravému? Nedochází ke skutečné hibernaci, jen se mírně sníží tělesná teplota a zpomalí srdeční frekvence. Občas se probouzí a vylézá ven, aby se napil a vyprázdnil. Definitivně doupě opouští na jaře, když se venku oteplí. Je v tu dobu vyhladovělý a pohublý a věnuje všechen čas hledání potravy. A později také rozmnožování.
 
Rozmnožování 
Medvědi se zpravidla páří v létě, v červenci a srpnu. O jednu medvědici soupeří dva až tři medvědi, ale nebojují mezi sebou. Po páření samec medvědici opouští a ta se o potomky stará sama.
 
Období skutečné březosti je velmi krátké, ale protože samice rodí mláďata během zimy, dochází k tzv. opožděné implantaci – uhnízdění oplozeného vajíčka ve stěně dělohy až v říjnu nebo listopadu. Celková březost tak trvá cca 7 měsíců.
 
Na to, jak je medvěd veliké zvíře, rodí velmi malá medvíďata. Po narození váží jen 200–700 g (0,2 – 0,3 % hmotnosti matky, ostatní savci 4–30 %), jsou slepá, holá, bezzubá a naprosto bezbranná a odkázaná na matku, která je kojí. Oči mláďata otevírají teprve ve čtyřech až pěti týdnech a do čtyř měsíců věku sají mléko.
 
Na jaře po porodu mláďata už opouští noru a v tu dobu už vypadají jako malí medvídci. Výhoda zimního porodu spočívá právě v tom, že mladá medvíďata začínají svůj život venku na jaře, kdy je čeká teplé počasí a spousta potravy.
 
Většinou se rodí 2–3 a zůstávají s matkou až do své dospělosti, kdy má matka další mláďata. Za svůj život tak medvědice odchová kolem osmi mláďat. Pomalé rozmnožování a velká úmrtnost mláďat dělá medvědy jako živočišný druh velmi zranitelnými.
 
Medvědi a lidé 
Medvěd, jakožto největší evropská šelma, byl vždy předmětem zájmu, obdivu i uctívání člověka. Imponoval svojí velikostí, silou, ale i tím, že se dokázal pohybovat v terénu tak, že ho člověk vůbec nezaregistroval. V očích mnoha Evropanů se tak medvěd stal králem zvířat.
 
V dávné minulosti existoval kult medvěda, lidé mu obětovali a modlili se k němu.
 
Ale i v době novější si medvěd udržel svoji vážnost. Jeho obraz se dostal na mnoho erbů, švýcarský Bern si vypůjčil jeho jméno, německý Berlín ho má ve znaku a pro hrdé Finy je dokonce národním zvířetem.
 
Národním symbolem je i pro Rusko, medvídě bylo maskotem olympijských her v roce 1980, na obloze najdeme Velkou a Malou Medvědici, obrázek medvěda vlaje na národní vlajce Kalifornie, svého času byl medvěd i na znaku Československé republiky, kdy zastupoval Podkarpatskou Rus, z českých měst ho má ve znaku například Benešov nad Ploučnicí, Rokytnice nad Jizerou nebo Beroun.
 
Lov medvědů na Slovensku 
Dnes je medvěd na Slovensku opět vyhledávanou lovnou zvěří, a to přesto, že je zařazený mezi chráněné živočichy a podle Zákona o ochrane prírody a krajiny (č.543/2002, vykonávacia vyhláška č.24/2003) je ho zakázané chytat, zraňovat nebo usmrcovat. Podle Zákona o poľovníctve (č.23/1962, vykonávacia vyhláška č.172/1975) je navíc lovnou zvěří celoročně chráněnou.
 
Aby bylo možné medvěda oficiálně zastřelit, musí jeho lov či odstřel povolit Ministerstvo životného prostredia SR. Protože v minulosti docházelo lovem velkých trofejních samců k narušování struktury populace (bylo málo dospělých zvířat, schopných oplodnit samice), povoluje se dnes pro regulační odstřel jen lov zvířat do 100 kg. U odstřelu problémových jedinců (tzv. ochranný odstřel) toto omezení neplatí.
 
Statistika za roky 2004-2006 pak vypadá takto: V roce 2004 přišlo na MŽP 102 žádostí, 61 bylo schválených plus 15 medvědů mělo být zastřeleno v rámci ochranného odstřelu. Bylo nakonec uloveno celkem 33 medvědů (z toho 15 jako ochranný odstřel).
 
V roce 2005 bylo 104 žádostí, vyhovělo se 68, dalších 9 medvědů jako ochranný odstřel. Ulovilo se 35 medvědů, všechny v rámci regulačního odstřelu. V sedmi případech byly při lovu porušeny podmínky rozhodnutí.
 
V roce 2006 (údaje k 12.10.2006) bylo podáno 124 žádostí, vyhověno bylo 69 (jednání nebyla všechna ještě ukončena), do uvedeného data byl odstřelen 1 kus.
 
V dřívějších letech to vypadalo takto: V roce 2003 byl povolen odstřel 69 medvědů, zrealizováno jen 17, z toho 2 jako ochranný odstřel, v roce 2002 bylo povoleno 68 medvědů, ulovilo se 33 kusů.
 
V letech 1991–1992 se lovilo hodně, až 73 kusů za rok.
 
A pro zajímavost: v letech 1980–1989 se na území NP Muránska planina podle údajů LZ ulovilo 44 medvědů.
 
Jak je vidno, zdaleka ne všechny povolené odstřely se podaří zrealizovat, ale i tak mi to číslo povolených odstřelů, 10 % populace, připadá neúměrně vysoké. Zvlášť, když medvědi hynou i přirozenou smrtí, stávají se obětí pytláků a předpokládám, že ani všechny úlovky se do statistik nedostanou. Myslím, že je to zajímavé téma k diskusi.
 
Zrovna tak jako to, že lov medvědů je velice dobrý byznys, na který se specializují některé firmy. U brněnské firmy Brnolov si můžete za 90 tisíc Kč zaplatit týdenní výlet na lov medvěda do Ruska (údaje jsou z roku 2004), což je – vzhledem k tomu, že cena zahrnuje i letenku, víza a pobyt – velmi levné ve srovnání s „lovem“ slovenského medvěda, organizovaného domácími Lesy SR, š.p., kde už za 101-kilového medvěda zaplatíte 4820 eur. I tak to ale není částka, před kterou by „devizoví cizinci“ zaváhali.
 
Slyšel jsem na Muránské planině o případech, kdy měl být medvěd zahnán za hranice NP, aby bylo možno ho zastřelit „bez papírování“, viděl jsem nábojnice od patron, kterými se medvědi stříleli z opevněného posedu nedaleko Havranie. Zastavilo by to jedoucí rychlík, natož medvěda naučeného chodit na návnadu. Nechápu, čemu na tomhle se říká lov. Podle mne je to normální poprava, za kterou je někdo bohužel ochotný zaplatit, a tak se mu zorganizuje.
 
A na závěr: Jak se chovat při setkání s medvědem 
(použito z webu www.rescue.sk se souhlasem autora)
 
Pred medveďom som mal vždy značný rešpekt, bol to rešpekt z nepoznaného. Po mojich stretnutiach s medveďmi mám pred nimi ešte väčší rešpekt, ale je to už rešpekt z poznaného!
 
Môj rešpekt nepredstavuje strach, aj keď som mal sto kilového macka na desať metrov, môj rešpekt predstavuje iba to, že v plnej miere budem dodržiavať pravidlá, ktoré zamedzia „prekvapenie“ medveďa mojou osobou. Dnes stretnúť medveďa v horách stredného a severného Slovenska už nepovažujem za raritu. Prečo? Jednoducho preto, že roku 1975 bolo na Slovensku 430 medveďov a dnes ich je cez 1300. Roku 1999 ich bolo 1288 a ročne sa zastrelí približne 20 medveďov a ročný prírastok je približne 55 medveďov. Pre zaujímavosť uvediem, že v národnom parku Vysoké Tatry sa nachádza približne 50 medveďov.
 
Revír medveďa je od 30 do 70 km2, znamená to, že mladé jedince sú vytláčané na okraj lesa, nakoľko medvede na Slovensku sú premnožené. Preto stretnúť medveďa priamo nad dedinou, ktorá sa nachádza v spomenutej oblasti Slovenska, nie je vôbec problém.
 
Každé stretnutie človeka s medveďom obnáša riziko, nakoľko medveď na človeka môže zaútočiť aj bez zjavných príčin, t.j. nevieme logicky objasniť príčinu útoku.
 
Medveď môže zaútočiť, ak:
  • sa cíti ohrozený,
  • je náhle prekvapený,
  • chráni si mláďatá,
  • je chorý alebo poranený,
  • resp. útočí bez zjavnej príčiny
 
Najpodstatnejší faktor pre útok medveďa je prekročenie jeho únikovej vzdialenosti človekom, úniková vzdialenosť medveďa je približne 10 metrov. Znamená to, že ak nás macko zaregistruje na 10 a viac metrov, mal by sa nám vyhnúť, v inom prípade, ak nás macko zaregistruje pod 10 metrov (macko je náhle prekvapený – doslova vyplašený), je veľká pravdepodobnosť že na nás zaútočí, nakoľko sa bude cítiť ohrozený a naša vzájomná vzdialenosť je pod jeho únikovú vzdialenosť. V takejto situácii by som si osobne okamžite ľahol a robil mŕtveho… viď nižšie.
 
Druhým najpodstatnejším faktorom pre útok medveďa je, ak sa dostaneme medzi medvedicu a mladé, ale o tom trošku neskôr…
 
Preto v Slovenských horách s výskytom medveďov: 
pohybujeme sa po turistických značkovaných chodníkoch a hlasnejším hlasom (rozprávame sa, ak sme sami tak robíme občas hejahejááá… alebo spievame – hlasnejší hlas neznamená kričanie!) dávame medveďom o sebe vedieť, najmä skoro ráno a večer, keď sú medvede ešte na potulkách lesom – medveď za potravou môže prejsť aj cez 20 kilometrov. Medveď je plachý a človeku sa „normálne“ vyhýba, ak ho zaregistruje na diaľku, t.j. dostatočne skoro. O sebe dávame vedieť najmä v neprehľadných úsekoch, napr. cesta vedie v okolí hustejšieho porastu, resp. pred prudkou zákrutou, a ak ideme oproti vetru.
 
Plachosť medvede postupne strácajú, najmä medvede vo Vysokých Tatrách, kde približne 5% medveďov prehľadáva odpadkové koše a kontainery. Takto v blízkosti chát môžeme medveďa stretnúť už aj za bieleho dňa! Takéto medvede sú taktiež nebezpečné!
 
Na takéto medvede potom náš hlas a spev už v lese moc neplatí, čo môže mať za príčinu stretnutie sa s medveďom, ak aj dodržiavame všeobecne doporučovanú prevenciu!
 
Napraviť tento stav môžeme iba my! Zvyšky potravy a obaly z potravín budeme uskladňovať v chate v plastových obaloch (v plastových sáčkoch) a odpadky do kontainerov dávame tesne pred odvozom odpadu, resp. požiadame o to chatára (chatárku :-) ), alebo suseda (susedku :-) ), ktorý v danom čase bude na chate.
 
Ak kempujeme, tak jedlo máme uskladnené v aute.
 
Ak sme klasickí outdooráci, tak jedlo si môžeme uskladniť:
 
  • aspoň 200 metrov od nášho tábora,
  • na skalnú stenu: dĺžka tela medveďa je 1,7 až 2,2 metra (medveď postavený na zadných labách je ešte väčší – vyšší!), preto jedlo ukladáme dostatočne vysoko,
  • pod skalu, do skalnej štrbiny: diera užšia ako 20 cm a hlbšia ako 120 cm je pre macka nedosiahnuteľná,
  • medzi dva stromy, ktoré sú od seba vzdialené aspoň 6 metrov. Jedlo umiestnime (zavesíme) minimálne do výšky 4 metre a presne medzi stromy.
 
Medvede sú šikovné, vedia rozviazať jednoduchšie uzly, resp. vedia ťahať za lano, „otvárať“ konzervy, preto jedlo musíme zabezpečiť tak, aby sa takýmto spôsobom medveď nemohol k nemu dostať.
 
  • jedlo umiestňujeme na viacerých bezpečných miestach,
  • jedlo balíme tak, aby sme medveďa zbytočne neprilákali „dráždením“ jeho čuchu.
 
V stane nesmieme mať ani zubnú pastu, mydlo, parfémy a iné prenikavo voňajúce veci, ktoré by mohli prilákať medveďa až priamo do stanu, o jedle v stane ani nehovoriac. Medveď zacíti aj neumytý riad, resp. oblečenie, v ktorom sme varili. Medveď má výborný čuch a človeka po vetre a v rovinatom teréne zavetrí aj na 5 kilometrovú vzdialenosť. Ale pozor, zavetriť človeka je jedna vec a vyhnúť sa mu je druhá vec, nezabúdajme že medvede vo všeobecnosti strácajú plachosť!
 
Poznámka: 
V stane máme varič v pohotovostnej polohe (ak ho máme), t.j. ak by sme zaregistrovali medveďa v blízkosti stanu (napr. v noci), okamžite zapálime varič, medveď sa bojí ohňa. V prípade útoku, resp. zvedavosti macka, varič pustíme na plno a držíme ho pred sebou v smere medveďa! Ak sme v lokalite s veľkou pravdepodobnosťou stretnutia sa s medveďom, doporučujem po celú noc udržiavať táborový oheň (pozor na požiar, resp. na vzplanutie vecí v tábore – napr. nespíme blízko ohňa a pod.)
 
Varíme dostatočne ďaleko od tábora, aspoň 100 metrov (pre tých, ktorým sa to zdá veľa, tak minimálne 50 metrov, ale táto vzdialenosť už predstavuje veľké riziko, že prilákaný medveď vônou zablúdi aj do tábora) a hlavne po vetre, aby sme neohrozili tábor. Tábor a zvolené miesto na varenie by mali byť navzájom viditeľné a nemali by byť v blízkosti hustejšieho porastu, resp. v hustejšom poraste, kde je menšia viditeľnosť, pretože neskôr zaregistrujeme blížiaceho sa medveďa.
 
Oblečenie nahriaznuté pachom z „kotlíka“ nenechávame v tábore (v stane), resp. v takomto oblečení nejdeme ani na túru.
 
Táborisko umiestňujeme mimo vodných zdrojov, t.j. mimo potokov, ktoré medvede pravidelne navštevujú, resp. kvôli hukotu vody nás medveď nebude počuť. K vodným zdrojom vedú lesné chodníčky, resp. lesné chodníčky môžeme vidieť aj na iných miestach, takýmto miestam sa vyhýbame taktiež. Taktiež tábor nebudujeme v blízkosti väčších zdrojov medvedej potravy (medvedia potrava: žalude, bukvice, ovos, maliny, čučoriedky, jahody, brusnice, šípky, hríby, zdochliny, ovocie z horských záhradách a v blízkosti ciest a pod.) Taktiež netáborime v blízkosti salašov. Ak je v blízkosti nejaká zdochlina – uhynuté zviera, tábor postavíme v dostatočnej vzdialenosti od daného miesta.
 
  • na miestach s viditeľnosťou na malú vzdialenosť (hubárčenie, túlanie sa lesom) je potrebné robiť väčší hluk, nakoľko môžeme sa dostať do bezprostrednej blízkosti od medveďa (cez deň je medveď v húštinách, kde spí a „relaxuje“), resp. ak ideme oproti vetru. V takýchto situáciach je potrebné byť ostražitý, pôjdeme pomalšie a neustále sledujeme okolie
  • písal som, že do stanu nepatria prenikavo voňajúce veci, taktiež nepatria „na nás“, t.j. „voníme“ potom a nie voňavkou a pod.
  • neposlušných psíkov musíme mať na vodítku
  • ak nájdeme medvedí brloh, nevchádzame do neho a nehádžeme do neho ani kamene, resp. iné predmety. Čo najskôr sa vzdialime a bez kriku!
 
Stretnutie s medveďom: 
Každá situácia je iná, preto sa nedajú zadefinovať 100% návody čo robiť, keď stretneme medveďa. Jedná sa iba o základné pravidlá, ktoré nám zvýšia šancu na správne reagovanie v danej situácii. Medveď dokáže úderom tlapy zabiť dospelý hovädzí dobytok, bez problémov strhne srnu, diviaka aj jeleňa, rozláme 5 cm hrubú dosku, pribité dosky 150 milimetrovými klincami vyťahuje bez problémov, armatúru „trhá“ akoby bola z drôtiku…, dosiahne rýchlosť cez 60km/h, je dobrý plavec a lezec, preto nenahovárajme si, že práve nás medveď ušanuje. Tento klam nás môže stáť život! Aj keď starý horár vám povie, že medveď človeka zabiť nechce… ale zranenia ľudí po útokoch medveďa boli už veľakrát veľmi, veľmi vážne.
 
Skutočný outdoorák dbá na prevenciu, a to nie iba pri medveďoch, ale vždy a všade, pretože vie že opatrnosti nikdy nie je dosť!
 
Základné pravidlo je nepodľahnúť panike. Bude sa to niekomu možno zdať ako nemožné, keď človek bude mať kúsok od seba medveďa, ale je to tak! Medvede majú lepší zrak ako my, ale nehybné predmety sú schopné rozoznávať iba na menšiu vzdialenosť. Čo z toho vyplýva? To, že my môžeme zbadať medveďa, ale on nás nemusí registrovať, keď napríklad ideme oproti vetru a potichu. Ak by sme sa bezhlavo rozbehli, medveď by nás mohol veľmi rýchlo zaregistrovať. Ak zachováme kľud, tak sa dokážeme pomaličky a potichu (medveď veľmi dobre počuje) vrátiť späť, odkiaľ sme prišli. Preto pri stretnutí s medveďom vždy okamžite zastaneme a budeme stáť absolútne bez pohnutia!!! Zastaneme a uvidíme reakciu medveďa, buď nás neregistruje, alebo áno.
 
Ak nás neregistruje, máme dve možnosti:
 
  • buď budeme stáť bez pohnutia na mieste a počkáme kým sa medveď nevzdiali (za predpokladu, že nesmeruje k nám, resp. ak nás nezaregistruje neskôr),
  • alebo sa veľmi, veľmi pomaličky a maximálne potichu pokúsime vzdialiť.
 
Ak nás medveď registruje, tak:
 
  • ako som písal, okamžite zastaneme a budeme stáť absolútne bez pohnutia, sledujeme reakciu medveďa,
  • ak medveď nezaútočí, tak: budeme stáť bez pohnutia na mieste a počkáme kým sa medveď nevzdiali, alebo sa veľmi, veľmi pomaličky a maximálne potichu pokúsime vzdialiť, tak ako v prípade, keď nás medveď nezaregistroval,
  • ak medveď zaútočí: ľahneme si na zem, viď. nižšie, a budeme robiť zo seba mŕtveho, alebo sa pokúsime ujsť, viď nižšie.
 
V žiadnom prípade sa nesnažíme priblížiť k medveďovi, napr. kvôli lepšej fotke. Medvede nekŕmime a nehádžeme do nich žiadne predmety, resp. jedlo. Vyhýbame sa priamemu očnému kontaktu s medveďom.
 
Svalstvo tváre má medveď málo vyvinuté, medveď je teda bez mimiky a my nemôžeme odhadnúť jeho reakciu, nakoľko medveď vždy vyzerá mierumilovne, aj keď sa chystá na útok.
 
Najnebezpečnejšie je, ak sa dostaneme medzi mladé a medvedicu, útok medvedici môže mať smrtelné následky pre nás, nakoľko medvedica chráni svoje potomstvo doslova na život a na smrť!
 
V niektorých manuáloch doporučujú v prípade že nás medveď zaregistruje, resp. sa blíži k nám, za predpokladu že medveď neútočí, pokúsiť sa ho odohnať. Doporučujú na medveďa rozprávať hlbokým a dostatočne hlasným hlasom a dať ruky nad hlavu, aby sme zväčšili svoju výšku.
 
Neviem, neviem… my máme iba jeden pokus a osobne by som toto nikdy neskúšal. Medveď to môže pochopiť ako náš pripravovaný útok a môže sa cítiť ohrozený, a preto zaútočí! Po mojich skúsenostiach by som sa snažil pomaličky bez rýchlych a prudkých pohybov stiahnuť do úzadia. Ak by sa mi to nedarilo a mal by som pocit že medveď začína byť nervózny (napr. ak by „pridal do kroku“), okamžite by som si pomaly ľahol a robil mŕtveho: treba si ľahnúť tvárou k zemi a rukami si chrániť šiju (krk), pridvihneme ramená hore a krk si čiastočne ochránime aj medzi ramenami, alebo ľahnúť si na bok, hlavu si dáme medzi kolená a rukami si chránime šiju, taktiež si krk chránime aj medzi ramenami – zahryznutie medveďa do nášho krku je veľmi nebezpečné, lakte rúk máme tesne pri tele, treba zostať v kľude a doslova robiť sa na mŕtveho. Treba byť pripravený na to, že medveď nás príde očuchať, resp. nás môže začať zakrývať suchým raždím (medveď neskonzumované mäso si vo všeobecnosti chráni pozakrývaním suchým raždím). Zakrývanie môže trvať aj dlhší čas, ale už máme vyhraté, takže musíme to vydržať!
 
Ležíme tak dlho, pokiaľ nemáme 100% istotu, že medveď opustil naše miesto dostatočne ďaleko! Počkáme minimálne 10 až 15 minút! Ten čas sa nám bude zdať ako nekonečný, ale musíme vydržať!
 
Miesto opúšťame pomaly a obozretne, najskôr opticky skontrolujeme okolie, či medveď nezostal v našej blízkosti, ak je vzduch „čistý“, postavíme sa a čo možno najredším porastom a po vetre opúšťame miesto stretnutia s medveďom. Ako silno budete dávať o sebe vedieť, to už nechám na rozhodnutie každého z vás…
 
Poznámka: 
Starší ľudia mi hovorili, že do lesa chodia s novinami a zápalkami. Reku ak stretnú medveďa, rýchlo podpália noviny, ako som písal, medvede sa boja ohňa. Doporučoval som im kvalitný zapaľovač… a mať všetko v pohotovostnej polohe a nie ako je to bežné, že čo potrebujeme je vždy na spodku ruksaka… proste klasika, ktorú máme všetci úprimne radi!
 
Osobne ale noviny so zapaľovačom takto nenosím, pri útoku medveďa by aj tak človek iba ťažko stihol podpáliť noviny…
 
Útok medveďa na človeka : 
Ak medveď na nás zaútočí, tak je to vážne, ale nie beznádejné! Záleží od miesta útoku – les, lúka, strmosť svahu, od vzdialenosti medveďa od nás a pod.
 
Máme nasledovné možnosti :
 
  • ľahneme si a robíme mŕtveho
  • pokúsime sa mackovi utiecť
  • vylezieme na strom
 
Vo všeobecnosti sa nedoporučuje aktívna obrana. Je to diskutabilné a všetko záleží od situácie. Pred pár rokmi napadol medveď hubára, povalil ho na zem a začal ho hrýzť do nôh (gumáky hubárove nohy čiastočne chránili), medveď prestal útočiť až po utŕžených kopancoch od hubára. Jednalo sa tu o inštinktívnu obranu človeka.
 
Ľahneme si a robíme mŕtveho… túto možnosť už poznáme.
 
Pokúsime sa mackovi utiecť: 
Poznámka: 
Kto videl utekať macka, tak mi dá určite za pravdu, že ujsť pred medveďom je značne problematické, ba nemožné. Od vtedy čo som ja videl medveďa počas behu o život (myslím to doslova), už nevolám medveďa medveďom, ale buldozérom. Osobne pri útoku medveďa by som čo najskôr zaľahol a robil mŕtveho, 30 metrov nie je náskok pred medveďom a nepočul som, že by z 50 metrov medveď na človeka zaútočil. Preto nasledovné riadky píšem informatívne, pretože rád sa s názormi podelím aj s vami!
 
Ak stretneme macka vo veľmi prudkom svahu, môžeme sa pokúsiť ujsť pred ním behom šikmo po svahu. Macko by musel mať celú váhu svojho tela na jednej prednej labe, predné laby má „relatívne“ slabé, preto nebude môcť utekať príliš rýchlo, ale musí sa jednať o skutočne prudký svah!
 
V inom prípade (útok medveďa na lúke, v lese a pod.) bežíme a kľučkujeme, samozrejme za predpokladu, že máme pomerne slušný „nádskok“ pred medveďom. Macko má slabý zorný uhol pohľadu a stratí nás. Takto pred mackom ušiel jeden starý a skúsený horár, ktorý sa s mackom doslova zrazil v lese na mopede v zákrute cesty. Ale smola, nevedel mi presne zadefinovať, ako kľučkovať, takže ak by to niekto mal tú možnosť vyskúšať, nech sa ozve! Ak máme so sebou nejakú vec, napr. ruksak, za behu ho odhodíme z celej sily od seba, možno ho zaujme…
 
Vylezieme na strom: 
Ak je na blízku vhodný strom, môžeme sa pokúsiť naň vyliezť, ale ako bolo už spomenuté, macko je dobrý lezec, preto musíme na strom vyliezť čo najvyššie, ale minimálne do výšky 5 až 6 metrov, t.j. strom musí byť dostatočne vysoký. Na strom by som osobne liezol v situácii, kedy by som mal 100% istotu, že stihnem na strom vyliezť dostatočne vysoko pred dobehnutím macka k stromu. Šplhajúci sa človek na strom je korisť (resp. človek predstavuje ohrozenie), ktorú macko chce pacifikovať, preto človeka môže zachytiť tlapou, resp. zahryzne sa mu napr. do nohy a pod.
 
Už je po útoku: 
Ak sme pri vedomí, musíme si čo najskôr ošetriť krvácajúce rany, potom ostatné poranenia, každá kvapka krvi v horách je veľmi cenná! Na ošetrenie rán použijeme všetko dostupné, aj naše oblečenie!
 
Ak sme viacerí, raneného ošetrujeme my. Ak je stav vážny a je potrebná pomoc, okamžite sa ju snažíme zabezpečiť! Privoláme HS, lesných robotníkov, iného outdooráka a pod. Presne zadefinujeme polohu a celkovú anamnézu postihnutého. Ak by bolo potrebné použiť LZS, tak zadefinujeme potrebné informácie pre LZS, viď. LZS!
 
Ak by sme museli zostať v lese, pokúsime sa založiť si oheň. Ak máme dostatok síl, tak pripravíme si dostatočnú zásobu dreva na celú noc.
 
 
Medvědí stopa. Foto: Sharkan (Bohdan Dlouhý), NP Muránska planina, Slovensko 
 
 
Některé zdroje:
Červený J., Bartošová D., Anděra M. & Koubek P. (2004): Současné rozšíření medvěda hnědého (Ursus arctos) v České republice. Lynx (Praha), n. s., 35: 19–26. 
Reichholf, J. (1996): Savci, IKAR Praha 
Vološčuk, I, Pelikán, V. (1991): CHKO Muránska planina, Obzor Bratislava