Medvědí prtí za Pavlem

03.01.2017 23:35

 

(Muráň pěti slovy: mokro, zima, bolest, strach, nadšení)

 

Sobota, 12. července 1997

 

Doma, 10:25

„Informace? Dobrý den přeju. Prozraďte mi, prosím, jede autobus ve 20.25 z Brna do Košic?“

„Ano, jede.“

„A kudy pojede, to víte?“

„Trasu nevím, ale odjezd má hlášený normálně podle jízdního řádu.“

„A...“

Tút, tút, tút...

Příjemně teplý ženský hlas se bez jakéhokoliv předchozího varování najednou proměňuje v neosobní chladné pípání automatu. Překvapeně sluchátko odtahuji od ucha a nevěřícně se na něj dívám.

Jsem zmatený. Půl republiky je díky rozsáhlým záplavám pod vodou, doprava funguje každý den jinak, snad mi mohla dát obšírnější odpověď...

Mávnu nad tím rezignovaně rukou. Přemýšlet nad tím a kazit si proto náladu se mi nechce. Jsem už duchem na cestě.

No tak řekněme, že ten autobus přeci jenom pojede, zauvažuji nahlas, když pokládám červené telefonní sluchátko do vidlice přístroje.

Určitě pojede, přikývnu si hlavou na souhlas. A když ne, tak se holt vrátím večer domů, rozhoduji se definitivně a jdu si sbalit věci do svého nového batohu.

 

Autobusové nádraží, 20:15

Košický autobus parkuje u nástupiště č. 24, jeho řidič se staví do otevřených dveří a povídá: „Je mi líto, vážení,“ a ve mně by se v tu chvíli krve nedořezal, „ale na Moravu nikoho neberu. První zastávka bude až Trenčín,“ dodává a můj krevní oběh se zase obnovuje. Tato varianta mi docela vyhovuje. Ne však každému. Asi pět lidí svěšuje hlavy a zklamaně odchází od autobusu pryč. Kupodivu nikdo z nich nenadává. Povodeň dělá s charaktery většiny lidí zázraky. Byť jen krátkodobě.

 

„Muráň, prosím,“ kupuji si u řidiče jízdenku. „Kudy pojedeme?“ ptám se zvědavě, protože ze zpráv i z osobní zkušenosti vím, že Otrokovice, Zlín i Uherskohradišťsko jsou momentálně zcela a totálně pod vodou a přejezd ve Starém Hrozenkově je neprůjezdný.

„Nevím,“ bezelstně přiznává sympatický, asi čtyřicetiletý šofér a krčí přitom rameny. „Zkusíme to přes Kúty a Bratislavu. Uvidíme,“ dodává s potměšilým úsměvem a nenaplňuje mne tak zrovna přehnaným optimismem.

 

Kúty - hraniční přechod, 21:45

Celnice stojí jen dva metry od okraje velikého jezera, které tady ještě nedávno nebylo. Pokud si správně vzpomínám, rostl tady v těchto místech původně lužní les a támhle o kus dál pěstovali zemědělci kukuřici a rajčata.

I náš autobus smáčí kola v jazyce kalné žlutohnědé vody, vyplazeném z rozlehlého jezera až sem na černý asfalt u budky pohraničníků. Je to takový ten první jezinkovský drápek, jak to ta jezinka v pohádce říkala, jen jeden prstíček si ohřeju a hned zase půjdu, že ano, no a jak to potom dopadlo, a tak i tady bude o dva dny později přejezd už zcela zaplavený vodou a jediné spojení se Slovenskem bude po několik následujících dnů možné pouze přes Rakousko.

Na úřadujících celnících není ale dosud patrné žádné vzrušení a naopak se svým obvyklým stoickým klidem dlouze a pečlivě kádrují těch sedm Ukrajinců, co tentokrát jedou v autobuse s námi.

 

Noční Bratislava. Stovky rozsvícených neónů. Pestrobarevné reklamy. Tisíce výkladních skříní plných lákavého zboží. Nekonečné živé proudy svítících a blikajících osobních automobilů. A to i těch nejluxusnějších. Hlavní město Slovenska i v noci žije rušným životem.

 

Do Trenčína přijíždíme na chlup v čase vyměřeném jízdním řádem a až do Muráně jej řidiči dodržují na minutu přesně. Šoféři se pravidelně střídají za volantem, jedou opatrně, jsou povídaví a vypadají v naprosté pohodě. Košické SAD si u mě výrazně vylepšuje image.

 

Neděle, 13. 07. 1997

Muráň. Po téměř hodinovém výšlapu zdolávám Cigánku, okolo studánky vystupuji na hřeben a vycházím u staré známé chaty pod hradem. Cítím se fit.

Je tři čtvrtě na šest ráno, paprsky sluníčka se tlačí skulinami mezi stromy, prorážejí si cestu skrze jehličí a listí vysokých stromů a žíznivě vysávají kapičky chladné rosy uvízlé na dlouhých a tenkých listech nikdy nesekané mokré trávy.

Čistá, blankytně modrá obloha bez jediného mráčku, bez jediné poskvrnky, je předzvěstí nádherného červencového dne.

 

Před chatou jsou zaparkovány čtyři vozy s místními značkami. Bereczova žigulíka mezi nimi nevidím, domýšlím si proto, že to budou auta nějakých hostů.

Na stole a na lavicích před krbárňou se povalují prázdné láhve od piva a špinavé sklenky. Vypadá to, že tu byl v noci pořádný mejdan.

Shrnuji nepořádek na jednu stranu stolu a na uvolněném místě si vybaluji jídlo a vodu a připravuji si snídani. Asi po dvaceti minutách se v krbárni ozve nějaký šramot a posléze se ve dveřích objevuje Zolo. Má červené uslzené oči, opuchlý obličej, prošedivělé strniště na neoholené bradě a vůbec vypadá jako po těžkém flámu.

„Dobré ráno,“ zdravím ho.

„Dobré,“ zavrčí Zolo polohlasně a bez jediného pohledu na mě odchází za roh do kadibudky.

Že by mě nepoznal? říkám si. Nebo jim už definitivně prodali chatu a tváří se teď takhle pořád? Zatím jsem ještě Zola takhle protivného nezažil.

Po chvíli se chatař vrací a já na něj zkouším něco jiného.

„Pozdravuje vás Martin“, nadhodím a čekám na reakci. Tvářím se neutrálně, ale uvnitř jsem docela napnutý.

Zolo nepatrně zaváhá a řekne: „Jo? A jak se mu vede?“ a aniž počká na odpověď, zmizí opět v krbárni. Pevně za sebou zavře dveře. Cvaknutí kliky zní definitivně.

Snaha byla, řeknu si rezignovaně a zklamaně a pokračuji v jídle. Čtu si u toho páteční Mladou frontu Dnes (nebo předevčírem?), kterou jsem až doteď ještě nestačil přečíst.

Noviny jsou plné povodní, stržených domů a lidského utrpení.

„Potřebu měnit legislativu necítím,“ říká premiér tváří v tvář kolabujícímu integrovanému záchrannému systému, v situaci, kdy práce při odstraňování následků povodní připomínají ze všeho nejvíce totální chaos a zmatek.

Dveře krbárně se znovu otevírají a poněkud spěšně z nich vychází Zolo. Střelí po mně očima, mám pocit, že mu tady překážím, ale dělám, že si toho nevšímám. V poněkud předstíraném poklidu si dál čtu katastrofy a přikusuji k tomu chleba s dobrým želetavským taveným sýrem. Zolo zachází za chatu a slyším ho, jak tam zvrací do trávy.

Vrátí se a znovu se zavře ve svém kutlochu. Už za několik okamžiků jde ale znovu ven, tentokrát do půl pasu nahý, přes rameno přehozený ručník. Jde se umýt k plechové bedně s dešťovou vodou.

Ještě mokrý přijde za mnou, posadí se vedle mě na lavici a podává mi ruku.

„Vitaj, Sharkan,“ povídá. „Dřív to nešlo,“ dodává a blíže to raději nerozvádí.

Chvíli si povídáme a Zolo mi vypráví o uplynulé noci.

„To bylo něco strašnýho,“ zachvěje se, když si na to jen vzpomene. „Je tady parta číšníků z Revúce. Pili až do půl paté ráno. No dyť se jdi podívat dovnitř,“ táhne mě na exkurzi do krbárně. „Je tam smrad jak v medvědinci,“ varuje mě ve dveřích.

Nemá pravdu. Ve srovnání s tím, co nás čeká uvnitř, voní medvědinec po fialkách. A navíc všude láhve, prázdné i poloplné, špinavé nádobí, několik střepů z rozbitého talíře, zbytky jídla. Nepořádek. Ne, nepořádek je příliš slabé slovo. Je tam obrovský bordel po obrovském mejdanu.

„Někde by tady měl být i můj klolega,“ povídá Zolo a zachmuřeně se rozhlíží kolem sebe. Pohled mu mimoděk sjede dokonce i pod stůl.

„Pil tady s námi a strašlivě se ožral. A to má dneska službu v Hrdzavej,“ říká deprimovaně.

„Třeba šel dolů,“ říkám zasmušilému ochranářovi a chatařovi v jedné osobě. „Na chodníku jsou směrem dolů čerstvý stopy velkýho chlapa v pohorkách.“

„Hej? To by mohl být on,“ zaraduje se trochu Zolo. „Víš, on sa rychle opije, ale vydrží jako kůň.“

Jdeme z toho smradu pryč a necháváme dveře a okna otevřená dokořán.

„Pan Berecz tady náhodou není?“ měním téma.

„Ne. Ale přijde sem na horu do oběda,“ příjemně mne Zolo překvapuje.

To by bylo úplně skvělé, říkám si, aspoň bych mohl definitivně domluvit chatu na září. Na jelení říji.

„Už by měli vstávat,“ prohodí Zolo s pohledem upřeným na ten všudypřítomný nepořádek. „Po obědě přijede jiná parta, tak aby stihli po sobě uklidit ten bordel.“

Během následující hodiny, zatímco pijeme se Zolem kávu, se skutečně před chatou postupně objevuje asi deset mladých mužů a žen. Tlustých i hubených, hezkých i ošklivých. Jedno však měli společné. Všichni byli úplně stejně zelení.

„Boha jeho, moje hlava,“ byla první slova většiny z nich, když se před dveřmi podívali do ranního sluníčka.

U toho být nemusím, rozhoduji se, odnáším si batoh k Zolovi do krbárně a odcházím jen s dalekohledem a foťákem nahoru na hrad.

Fotil jsem kytky a detaily pobořených hradeb, když jsem z hustého houští uslyšel tichý šramot. Jelen, napadá mne okamžitě. Chodívají sem. Plížím se za zvukem kroků, foťák v pohotovostní poloze. Rozhrnu křoví a není to jelen. Je to kluk s holkou. Překvapení jsou neméně než já.

„Myslel jsem si, že stopuju jelena,“ říkám trochu zklamaně a schovávám foťák zpátky do brašny.

„To my taky,“ usměje se dívka. Je moc hezká.

Pozdravíme se a já jdu pryč z hradu. Cestou potkávám ještě několik dalších trampů. Teď už je úplně beznadějné, že by nahoře mohlo být nějaké zvíře.

Od chaty se až sem ozývá na plné pecky puštěný magneťák. Číšníci ožili. Už aby byli konečně pryč, říkám si, nebo vyplaší všechnu zvěř nejen tady, ale široko daleko.

Jdu dolů.

„Berecz ještě nepřišel?“ ptám se Zola.

Zavrtí hlavou.

„Tak já jdu ještě na chvíli na Šiance,“ říkám mu.

S pochopením přikývne. „Taky bych byl raději někde jinde,“ řekne. „Ale nemůžu.“

Od ranní rosy ještě mokrou trávou se prodírám na nenápadný chodníček a po něm stoupám nahoru. Na hřeben Šiancí.

Je tady nádherně jako vždy. Fotím skalničky, bizarní pařezy a kmeny suchých stromů, a taky divokou vegetaci s hlubokým údolím v pozadí.

Končím pod samým vrcholem, před propastí. Ani dneska si ji ale přeskočit netroufám. Jsem dnes na planině první den a za to riziko mi ta průrva nestojí. Nechám si to na jindy.

Asi hodinu se nahoře jen tak ocmrndávám a potom pomalu slézám zpátky na chatu.

Úklid je v plném proudu, do číšníků se pomalu vrací život i barva.

Berecz tady ale pořád ještě není.

Krbáreň je už uklizená a Zolo mě zve dovnitř na guláš.

Nabírám si z velkého hrnce do misky a ptám se: „Kdo vařil?“

Zolo jen s despektem hodí hlavou směrem ven.

Pomalu jím a poslouchám, jak se číšníci se Zolem loučí a pomalu odjíždějí pryč. Ani s jedním z nich bych si dneska do auta nesedl, oči mají pořád ještě skleněné.

Konečně je však úplné ticho.

Zolo si s patrnou úlevou ve tváři sedá ke mně.

Vzápětí se však znovu ozve motor auta.

Zolo ztuhne a zaposlouchá se do jeho zvuku.

„To je Berecz,“ řekne po chvíli a zhluboka si oddechne. „Už jsem se polekal, že tady něco zapomněli...“

Je to ujo Berecz. Když se pozdravíme, naloží si taky do misky guláš.

„To my vaříme lepší, viď, Zolo?“ otočí se ke kolegovi, ale ani kritika kulinářského umění číšníků mu nijak nebrání v tom, aby se přitom pořádně neoháněl velkou dřevěnou lžící.

Když dojíme a umyjeme po sobě nádobí, nastane čas zaúřadovat. Ptám se na volné termíny v chatě.

„Počkej, přinesu si kancelář,“ prohodí pan Berecz důstojně a odejde ke svému autu.

Vrací se s malým plánovacím kalendářem a nalistuje měsíc září. Domlouváme datum našeho příjezdu.

Jakmile jsou formality vyřízeny, připíjíme si všichni tři nějakou domácí samohonkou na zdraví a potom ještě na letošní spolupráci.

„A kam teď?“ ptá se mě pan Berecz, když se o něco později balím a chystám se k odchodu.

„Na Studňu, odpoledne tam přijedou kolegové,“ odpovídám. To ještě netuším, že všechno bude dočista jinak.

Potřeseme si rukama a rozloučíme se. Nijak zvlášť důkladně, vždyť se za dva měsíce zase uvidíme. A dva měsíce, to tady přece není žádná doba...

 

Je poledne a já mám fůru času. Pavel má přijet až odpoledne, já tipuji, že se objeví spíš až k večeru. A spolu s ním taky Štefan s celou rodinou a ještě nějací Pavlovi známí z Tábora.

Jsme s Pavlem domluvení, že je najdu buď na Studni v lesnické chatě nebo na Havranie. Už se na ně těším.

Vybírám si pro cestu nahoru červenou značku vedoucí přes Maretkinu. Je to cesta ze všech možných sice nejdelší, ale zato nejpohodlnější. A hlavně - na Maretkiné se letos stříleli medvědi a tak jsou tam mackové naučení chodit na návnadu. Podle Zolových slov jich tam zjara chodilo hned pět. Jednoho mladého medvěda lesníci nechali za stopadesát tisíc korun zastřelit, čtyři zbývající se tam ještě pořád občas objevují a kontrolují, jestli se u posedu nepovaluje něco k snědku.

A taky tam, přesněji řečeno na Voháni, což je kousek od Maretkinej, pasou chlapi koně. I ty bych rád viděl a vyfotil. Ty koně. Aby nedošlo k nějakému omylu.

Procházím se pomalu v okolí Maretkinej a musím říct, že se mi tady líbí. Asi by zdejší okolí stálo za podrobnější průzkum. Třeba se ještě s Pavlem domluvíme na nějaké společné výpravě.

Uhýbám z červené značky a jdu po lesnické cestě na Voháň. Teda tam, kde si myslím, že Voháň je. Na mapě zakreslený není, mám jen ústní popis cesty.

Ujdu asi dva kilometry, ale žádné koně nepotkávám. Stop a kobylinců je tady, pravda, všude spousta, ale kde jsou ti koně, ví bůh.

Začíná pršet. Zatím jenom trošku. To za chvíli přejde, říkám si, jako bych byl na Muráni poprvé a nevěděl, jak taková přeháňka může taky vypadat.

Vracím se na značenou turistickou cestu a pokračuji v cestě na Studňu. Dělám chybu, protože minimálně hodinu nepotkám žádnou chatu, žádný seník, nic, kde by se dalo schovat před deštěm. Ovšem komu není rady, tomu není ani pomoci...

Mrholení houstne a já vytahuji pláštěnku a přehazuji si ji přes batoh na zádech.

Přeháňka se rychle mění v pořádný liják. Zničehonic je docela slušná zima, sloupeček rtuti v teploměru musel z toho prudkého pádu dolů dostat závrať.

Začínám být taky unavený a mrzí mě teď ta zbytečná zacházka na Voháň. Batoh na zádech je každým okamžikem těžší a těžší.

Cesta v tomto úseku vede pořád do kopce a ledově studené kapky deště ve mně utloukají zbytky optimismu. Síly mi valem ubývají a cesta se mění v zimu, mokro a bolest unavených a takovéhle námaze nepřivyklých svalů. V koutku duše doufám, že už by snad Pavel mohl být na chatě a že se tam ohřeji a osuším.

Představa ohně hlasitě hučícího v kamnech, sálavého tepla stoupajícího nad rozpálenou plotnou a horké kávy v plechovém hrnečku, tak horké, že se plecháček ani v ruce udržet nedá, mě nutí jít pořád dál a dál. I když bych si nejraději lehl na mokrou zem a zůstal tam jen tak ležet.

Mám krizi. Přišla náhle a je brutální.

Teď už nepřemýšlím, ani na nic nemyslím, a už jen čistě mechanicky předsunuji jednu nohu před druhou. Levá, pravá. Levá, pravá. Neflákej se, kurva, a pochoduj pořádně! Slyším v duchu řvavé povely podplukovníka Beneše. Rukama si nadlehčuji snad tunový batoh, jeho popruhy mne řežou do ramen. Na krátko ostříhané vlasy nezachytávají žádnou vodu, a tak mi dešťová voda v potůčcích stéká po čele a vniká rovnou do očí. Je smísená s mým potem a nepříjemně mě v očích štípe a pálí. Kdo měl ten blbý nápad ostříhat se na ježka?

Konečně jsem ale u studánky. Nevyspalý, v nohách asi patnáct kilometrů, vesměs do kopce a s batohem na zádech. Cítím se naprosto vyčerpaně.

Na spodní, luxusní chatě však nikdo není a, jak zjišťuji vzápětí, ani na horní ne. Představa sálajících kamen se rozplývá v doznívajícím dešti.

Vyhořelá hájovna, v jejíchž zdech jsme s dětmi strávili třikrát po sobě tolik příjemné prázdniny, se mi vysmívá svými černými a slepými okny. Už nikdy uvnitř v zelených kachlových kamnech oheň nerozdělám, uvědomuji si a je mi z toho trochu smutno. Vítr se opře do zborcené plechové střechy a ta se rozezní dunivou tesknou melodií. Mráz mi přeběhne po zádech.

Přestává pršet. Aspoň že to.

Převlékám se u horní chaty do suchého oblečení a všechny promočené věci rozvěšuji na zábradlí, aby na opatrně vylézajícím sluníčku trochu proschly. Jsem v suchém, ale pořád je mi zima. Vybaluji proto karimatku a spacák a na verandě chaty si rozestýlám. Probouzím se až o půl sedmé večer.

Vylézám ze zahřátého spacáku jen velmi nerad, ale musím vyřešit dnešní noc. Nedokáži odhadnout, kdy se začne stmívat a nechci riskovat, že zůstanu někde v lese za tmy.

Rozhoduji se, že ještě chvíli počkám tady a jestli se Pavel neobjeví, půjdu se podívat na Havranie, jestli nepřijeli rovnou tam.

V sedm večer si zabalím své věci, připevním batoh na záda a po zelené značce, okolo Ľadovej jamy, zamířím na Havranie.

Je to asi tři nebo čtyři kilometry daleko, procházím přitom nepřehledným, hustým lesem plným vývratů, skal, pařezů a vysoké trávy. Nepříjemný terén. Až příliš snadno by se tam mohl ukrývat třeba medvěd.

V lese je šero a já mám všechny smysly ve střehu a krok nervózně rychlý. S batohem na zádech si připadám hrozně neobratně a zranitelně.

Už abych byl na Havranie. Docela se teď těším na hádání Štefanových malých kluků.

U chaty je však klid. Naprostý klid. Žádná auta, žádné děti, žádní přátelé. Dveře jsou zamčené, ohniště před chatou studené. Tady nikdo v poslední době rozhodně nebyl.

Unaveně si sedám na špalek u ohniště. Otázka přespání je čím dál aktuálnější. Možností mám několik. Můžu přespat tady, ale to se mi moc nechce. Můžu se vrátit na chatu pod hradem, ale Zolo tam touto dobou už není a spal bych maximálně na verandě nebo v seníku. Můžu jít zpátky na Studňu a přespat na již vyzkoušené verandě nebo můžu taky sejít až dolů do Muráně a jet domů. Jsem tak utahaný, že i o této variantě docela vážně uvažuji. Nicméně nakonec vsázím na Studňu. Co když, říkám si, Paľo mezitím přijel tam?

Znovu, pokolikáté dneska již?, se soukám do popruhů batohu. Připadá mi třikrát tak těžký jako ráno.

Pokračuji ještě asi kilometr po zelené značce a v místě, kde se potkává s asfaltovou cestou, ji opouštím. Nahoru na Studňu jdu po asfaltu. Je půl deváté večer a já se pomalu vleču do kopce. Už už se rozhoduji, že přespím na nedalekém posedu, když kdesi v kopci pod sebou uslyším vrčení motoru. S nadějí zastavuji a čekám, jaké auto se objeví v zatáčce. Čeká mě překvapení.

Zpoza zatáčky vyjíždí policejní škodovka a v ní dva mladí policisté. Zastavují u mne a ten na sedadle spolujezdce stahuje sklo okýnka.

Není mu víc jak pětadvacet, je černovlasý, na krátko ostříhaný, s úzkým knírkem pod nosem a na klíně má položený samopal.

Znepokojeně na zbraň hledím. Doufám, že tady neprobíhá nějaká policejní akce, že tady neloví třeba nějakého uprchlého vězně. To by se mi spát v lese vůbec nechtělo, říkám si.

Všimnu si, že policista něco říká.

„Prosím?“ vytrhnu se ze zamyšlení.

„Dobrý večer přeji,“ s úsměvem zopakuje policista.

„Dobrý,“ odpovídám trochu překvapeně.

„Kam máte namířeno?“ vyptává se policista.

Stručně mu vyprávím, jak hledám kolegy a běhám přitom mezi Studňou a Havranie.

Policista si vytáhne malý notýsek a okousanou tužkou si tam zapisuje moje nacionále, bydliště a zaměstnavatele.

A potom mi nabízí, že mě nahoru na Studňu svezou. Nenechávám se nutit a s povděkem nabídku přijímám.

Zastavujeme u lesnické chaty, kde jsem odpoledne odpočíval. Sedí tam u ohně nějací lidé. Naděje je však jen kratinká a vytrácí se tak rychle jako pára nad hrncem. Jsou to úplně cizí lidé. Dva chlapi a mladá dívka.

Nicméně využívám toho, že i je policisté důkladně kádrují a přidávám se na noc k nim. Co taky dělat jiného.

Policisté odjíždějí zkontrolovat ještě nedaleké spáleniště a spodní chatu. K mému velkému překvapení vypouštějí z auta mohutného černošedého vlčáka jménem Pit. V tom autě jsem seděl, ale Pita jsem si nevšiml. Neskutečné.

Sedíme večer s mými novými známými u ohně, dělíme se o jídlo a kávu a povídáme si. Robert a Stano jsou z Košic, Halinka je Polka z Krakowa. Všichni jsou příbuzní. Pikantní však je, že oba chlapi pocházejí z Muráňské Dlhé Lúky, nicméně tady nahoře na planině jsou dnes úplně poprvé. A tak já, synek z města a navíc cizinec, jim sloužím jako zdroj informací. Musím přiznat, že mi to dělá dobře.

O půlnoci jdeme spát. Oni tři do seníku, já si ustýlám na osvědčené verandě. Mám trochu strach z blízkého lesa za zády, ale jsem tak unavený, že usínám během několika málo minut.

 

Pondělí, 14. 07. 1997

Ráno asi o půl sedmé mne budí nějaké hlasy. V polospánku je považuji za hlasy svých společníků ze seníku, a tak se jen zavrtávám hlouběji do spacáku a znovu usínám.

Netuším, že jsem právě propásl Pavla, který mi přinesl na dohodnuté místo lístek se vzkazem, že jsou na úplně jiné chatě, než je čekám. Schovává ho ovšem tak dobře, že přestože ono místo několikrát denně kontroluji, vzkazu si nevšimnu.

Vstáváme všichni čtyři asi o půl osmé, děláme společně snídani a kolem desáté hodiny Košičáci se svojí mladičkou Polkou odcházejí směrem na Nižnú Kľakovú. Balím si své věci a najednou objevuji v barvě dveří, pod kterými jsem dnes spal, hřebíkem vyrytý vzkaz: „Príď v 7,00 na Havranie. Paľo.“

Je to jako rána bleskem. Nechápu, kdy tam Pavel ten vzkaz vyryl. Odcházel jsem odsud včera asi v sedm večer, v devět jsem už byl zpátky a celou noc tady spím. Jak to ten chlap mohl stihnout? A proč vzkaz vyrýval do dveří, když mi ho v případě potřeby měl nechat napsaný na lístku? Jsem z toho zmatený.

Podívám se na hodinky. Je půl jedenácté. Čili na sedmou to už na Havranie rozhodně nestihnu. Takže pospíchat nemusím.

Batoh si nechávám u cesty a fotím nějaké netřesky a lomikámeny na skalkách nad spálenou hájovnou. Tajně doufám, že objevím i nějakou zmiji nebo užovku, ale asi je na ně dneska příliš chladno. Nikde není ani ocásek. Jen jeden otakárek tady poletuje. A tak ho vyfotím taky.

V jednu hodinu jsem opět u chaty na Havranie, ale nacházím ji tak, jak jsem ji včera večer opustil. Nechápu to. Proč potom ten vzkaz na dveřích? Nebo že by odsud v sedm hodin ráno odjížděli někam jinam? Proto ta určená hodina? Ale tady opravdu nejsou žádné stopy života. Dívám se přes špinavá okenní skla dovnitř, ale místnosti jsou prázdné. Ani na příjezdové cestě nejsou žádné čerstvé stopy od pneumatik.

Je to pro mne záhada. Ale už si na osamělý život zvykám. Navíc jsem dneska odpočatý, najezený a usušený. Sluníčko svítí a je krásný den. Svět vypadá za světla přátelsky.

Nevím, co mám dělat. Rád bych se šel někam podívat, ale nechce se mi tahat se s těžkým batohem. A nechat ho někde jen tak, to mám obavy. A tak se asi dvě hodiny povaluji na lavici před chatou, na ohni si vařím kávu a dělám si něco k obědu, čtu si časopisy, které jsem si koupil ještě v Čechách, a taky prozkoumávám nejbližší okolí. Je to divočina.

Ve tři hodiny odpoledne se zvedám i s batohem a jdu na menší výpravu. Mám namířeno na louku pod Šindliarkou. Tu louku, které my po dřívějších zkušenostech říkáme „Medvědí“. Je to šílenství. Kdyby se mi něco stalo, začnou se po mně shánět nejdřív za týden, když nenastoupím po dovolené do práce.

Procházím pomalu a opatrně lesem a hledám stopy. Zatím pokaždé jsem v těchto místech na známky medvědí přítomnosti narazil a nechci být dneska nějak nepříjemně překvapen.

Dojdu až na louku, ale tentokrát žádné medvědí stopy nenacházím. Na malém prostoru nad posledním schodem posedu, toho opevněného a zamčeného posedu uprostřed louky, posedu, ze kterého se před třemi lety medvědi stříleli, na ploše metr krát metr, si nechávám batoh a jen s brašnou s fotoaparátem a s dalekohledem na krku procházím louku až na její konec.

Cesta pokračuje ještě několik set metrů hlouběji do lesa, potom se vytrácí do ztracena. Jdu chvíli po ní, ale mám hrozně nepříjemný pocit v zátylku. Jako by se na mě někdo díval. Raději se vracím na rozlehlou louku, daleko od okrajů lesa.

Ve větvích jednoho z osamoceně rostoucích stromů na louce je udělán ještě jeden posed. Jdu si jej prohlédnout zblízka. Nahoru si netroufám, posed vypadá, že každým okamžikem spadne. Žebřík opřený o strom mne však inspiruje a používám jeho příčky jako improvizovanou latrínu. Mám tak namožené nohy, že bych se v podřepu asi neudržel.

Vracím se na bytelný posed ke svým věcem. Vylézám až nahoru a sedám si na batoh. Z brašny vyndávám foťák a spolu s dalekohledem jej pokládám vedle sebe na zem. Opřu se zády o zamčené dveře a tvář nastavím sluníčku. Je tady teď moc příjemně.

Vydržím tak sedět asi dvacet minut a potom vytáhnu z brašny notes a začnu si dělat poznámky. Ptáci zpívají o sto šest, na konci louky se honí tři sojky. To, co ve vzduchu předvádějí, je vysoká škola letecké akrobacie. Svítí sluníčko a na blankytně modré obloze se líně povaluje několik bílých obláčků. Z hloubi lesa poplašeně vyletí hejno asi třiceti ptáčků. Nepoznám je. Je to daleko.

Jsem s psaním v nejlepším, když z lesa, jehož hranice je v tomto místě sotva deset metrů přede mnou, se ozve táhlé medvědí bručení. A ještě jednou, asi aby nedošlo k nějakému omylu. Roztřese se mi ruka a dech mám najednou více než přerývaný. Horečně uvažuji, co mám dělat. Odhaduji odolnost a výšku posedu, na němž sedím a jen doufám, že medvěda nenapadne lozit po jeho schodech nahoru. I když nepochybuji o tom, že by to dokázal. Jsem asi tři a půl metru nad zemí, na miniaturním prostoru, ze kterého nemám v případě nouze kam utéct. Možná by se mi nějakým způsobem podařilo vylézt na plochou střechu posedu, možná bych mohl vyrazit zamčené dveře za sebou. Otázkou však je, jestli bych si tím nějak pomohl.

Foťák si věším na krk a nastavuji program „Sport“ a focení v sériích. Nejsem si ale jist, jestli bych fotoaparát vůbec dokázal použít. Co když cvakání závěrky a vrčení převíjeného filmu medvěda rozzuří?

Jsem silně nervózní a roztržitě shazuji dolů na zem velké lesní mravence, kteří, upřímně řečeno, tady byli mnohem dříve než já.

To vrčení neznělo nijak zvlášť zle nebo výhružně, připadalo mi, že mělo spíš takový oznamovací tón, něco jako „bacha na mě, teď jsem tady já“, ale copak já medvědímu bručení rozumím? Co když to naopak byla vážně míněná hrozba? Nevím ani, jestli patřilo mně, ale protože tady široko daleko žádný jiný člověk není, musím předpokládat, že ano.

Obhlížím okraje lesa a napnutě číhám na každý, byť sebemíň podezřelý zvuk. Kdesi za mnou, na úplně druhé strany louky, si naprosto bezstarostně tluče slavík. Zpívá velmi hezky, ale dělá přitom takový rámus, že mě tím ruší v mém soustředění.

V lese přede mnou se ozývá tlumené praskání. Ale jen takové lehké. Nechce se mi věřit, že by medvěd dokázal dělat tak málo hluku.

Je půl šesté. Od prvního zabručení uplynula hodina a půl. A pořád se nic neděje. Je mi zima. Sluníčko teď zalezlo za tmavé mraky, které se sem najednou přihnaly od Tater. Výkyvy teplot odhaduji na takových dvanáct až patnáct stupňů. A to prosím během několika málo minut.

Dech se mi už dávno srovnal a ani ruce se mi už netřesou. Hlavou se mi honí, že by mě teď už mrzelo, kdyby se medvěd neobjevil. Bylo to už tak blízko. Byla to moje dosud nejbezprostřednější osobní zkušenost. Už jsem tady na planině našel stovky medvědích stop a spoustu výkalů, starších i docela čerstvých, ale toto bylo první setkání s jeho přítomností v reálném čase. Ale pořád nemůžu říct, že jsem medvěda viděl. Natož vyfotil.

Čekám ještě skoro hodinu a potom, trošku zklamaně, slézám z posedu dolů. Nemohu již déle čekat, musím se dostat někam, kde dneska přespím. Napřed si ale dodávám odvahy a vcházím do lesa, odkud se medvěd předtím ozval. Netroufám si však daleko, s bídou dvacet třicet metrů, a i tak mám pořádně nahnáno. Není tam nic vidět.

Vracím se lesní cestou na Havranie a celou dobu se snažím sledovat současně stopy v blátě a lesy po obou stranách. Pokud jsem si stačil všimnout, medvěd cestu nikde nepřekročil a mám ho proto pořád někde po pravé ruce. Mám z toho hodně zvláštní pocit. Rozhodnutí jít se ještě jednou podívat k chatě na Havranie a když tam ještě pořád nikoho nenacházím, tak jít po značce hustým lesem až nahoru na Studňu, mě stojí hodně odhodlání. Nicméně čas kvapí, večer se blíží a toto je nejkratší a nejrychlejší cesta.

Cesta má podle turistického rozcestníku trvat hodinu, já ji zdolávám za dvacet pět minut. Za cenu kompletně propoceného oblečení a natažených vazů v pravém koleně, které se mi v dalších dnech postarají o řadu velice intenzivních zážitků při chůzi z kopce nebo po nerovném terénu. A jiný tady vlastně není.

Když už se blížím k Ľadovej jame a trochu zpomaluji svůj šílený pochod, uvědomuji si, že jsem vlastně za celý den nepotkal ani človíčka. A to jsem se pohyboval vesměs po regulérních cestách. I to je jedna z charakteristik planiny - jsou tu místa, kde nemusíte vidět živého člověka celé dlouhé dny.

Nahoře u chaty mne čeká menší překvapení. Ne, Pavel to ani teď není, v to už ani nedoufám, tentokrát se u chaty utábořili kluk s holkou z Brna, čerství doktoři. Andrea je gynekoložka, Dalibor internista. Svět je malý.

Rychle se seznamujeme a děláme společně oheň. Dozvídám se od nich, že asi před hodinou tady byl někdo jménem Paľo s autem s bratislavskou značkou pro vodu. Zní to dost nadějně, ale po falešném vzkazu na dveřích už jsem skeptik. Asi těch slovenských Pavlů existuje víc.

Spát jdeme dnes dříve než včera, už kolem desáté. Ani mi to nevadí, mám pro dnešek těch zážitků docela dost. Veranda se mi osvědčila už několikrát, oni dva po mém vyprávění revidují své původní rozhodnutí spát na kraji lesa pod stanem a zalézají raději do bezpečí seníku.

Ještě než se mi podaří usnout, slyším z lesa bučet jelena. Je to blízko. Ale to mě nemůže rozházet. Kvůli nějakému jelenovi vstávat nebudu.

 

Úterý, 15.07.1997

Probouzím se zase o půl osmé, rozdělám oheň a jdu se umýt ke studánce. Všude je spousta jeleních a laních stop, muselo tu být v noci dost živo.

Uvařím si instantní polévku a přichystám si nějaké chleby k snídani. Brňáci lezou ze sena až v deset. Než všichni pojíme a popovídáme si, je poledne. Zajdeme se ještě společně podívat do sedla Sitárova na Vysoké Tatry a potom už Dalibor s Andreou odcházejí definitivně pryč.

Rozhoduji se, že se budu tak do šesti hodin pohybovat v okolí Studně, protože kdyby to včera byl přece jenom ten správný Paľo, tak určitě i dnes přijede pro vodu. No a pokud by přeci jenom nepřijel, půjdu na Nižnú Kľakovú, kde se dá přespat ve veřejně přístupné chatě, a zítra bych sešel Hrdzavou dolinou dolů a večer jel nejspíš domů.

Jsou tři hodiny odpoledne, když přijíždí malý Volkswagen s táborskou značkou. A uvnitř sedí Paľo, ten správný Paľo, a jeho jihočeský kolega, zahradník Fred. Trvalo to tři dny, ale nakonec jsme se přeci jen našli.