Muráňská planina 1998 aneb Objevování Ameriky

16.01.2017 20:11

(rekonstrukce deníku z cest)

 

1.5.1998, pátek

 

Vlastně to začalo už o den dřív, v poslední dubnový den, kdy jsme s Petrem o půl deváté večer nastoupili na brněnské Zvonařce do autobusu směr Košice.

 

Měli jsme tentokrát v úmyslu planinu přejít od západu na východ, a tak jsme si nekoupili lístky až do Muráně, ale jen do Pohronské Polhory. Tam jme chtěli najít červenou turistickou značku a po ní se vydat směrem na Fabovou. Jednoduché.

 

Jenže, jak známo, žádný plán nepřežije střet s realitou.

 

4:15

Jeli jsme s SAD Košice a na rozdíl od jiných mých cest na mne řidiči tenkrát asi neudělali žádný dojem, protože jsem si neudělal žádnou poznámku. Což je možná taky dobře.

 

Je chvíli po čtvrté, blíží se čas příjezdu do cílové zastávky a my nervózně posedáváme na sedadlech a snažíme se v hluboké tmě venku zjistit, kde tak asi jsme. Před námi se objevují temné stíny domů. Ve světlech autobusu stihneme přečíst, že je to Michalová. Z paměti pak lovíme, že Pohronská Polhora je někde dál, a tak jsme v klidu. Naše zastávka bude až ta další. Nikdo nevystupuje ani nenastupuje a my rychle pokračujeme v jízdě.

 

Jaké je naše překvapení, když za pár okamžiků vyjíždíme z obce a vpravo u silnice vidíme ceduli s přeškrtnutým názvem Pohronská Polhora. Zdá se, že ty dědiny jsou dvě v jedné, jednou to začíná a druhou končí. A že jsme právě prošvihli naši zastávku.

 

Po krátké poradě jdu vyjednávat se šoféry. Po spoustě zbytečných keců, kterým jsem z velké části nerozuměl, protože byly ve vychodňárštině, si doplácíme jízdenky do Muráně, ale domlouváme se, že nám řidiči zastaví už v Sedle Dielik, na kopci mezi Tisovcem a Muráněm.

 

 

4:45

Šoféři se projeví jako charakteři a opravdu nám v sedle zastaví. Kdyby se zasekli, tak s tím nic nenaděláme. Dobře víme, že mezi zastávkami zastavovat správně nesmí.

 

Vystupujeme co nejrychleji, abychom je nezdržovali, a převlékáme se do turistického. Na lihovém vařiči si děláme čaj a chystáme menší snídani. Příjemně občerstveni a plni sil vyrážíme asi za půl hodiny na cestu.

 

Scházíme po silnici až na Paseky. Tam začíná žlutá značka, kterou jsme si vybrali jako náhradní trasu. A také je tam malý roubený domeček a před ním stařík, kosící v tuhle šílenou hodinu trávu. Zdravíme a on nám odpovídá. Potom se opře o kosu, sundá si otrhaný klobouk, podrbe se na zarostlé bradě a podívá se zamyšleně na oblohu. „Bude pršet,“ oznamuje nám s jistotou v hlase.

 

Koukneme se s Petrem na oblohu a pak na sebe. Ha, ha, ha, myslíme si v duchu. Obloha je jako vymetená. Nemá z čeho pršet. Za dvacet minut se zatáhlo a rozpršelo se.

 

Žlutá značka nás přes malou louku, kde se pase pár koníků, vede přímo do Martinovy doliny. Byl jsem na planině mnohokrát, ale v Martinově dolině jen jednou. Právě tehdy.

 

Martinova dolina nám ukazuje dvě tváře. První část cesty je příjemná, pohodová, a i když se stále stoupá do kopce, není to nic hrozného. Navíc potkáváme dvě studánky, vpravo tušíme ve skalách nějaké jeskyně.

 

Druhá půlka je velmi nepříjemná. Je to hodně do kopce a je to vyčerpávající. Dobré je, že vidím obzor na konci cesty. Upínám se na něj a šlapu jak robot. S přibývajícím časem se otepluje a pot se ze mne jen leje. Poprvé, ale zdaleka ne naposledy, na tomto pobytu umírám. Zjišťuji, že mi chybí vzduch v plicích. A taky by se hodily nějaké lepší nohy na všechno to chození. Naštěstí je to už jen pár desítek metrů a jsme nahoře…

 

Kéž by. Vše je jinak. Cesta na obzoru nekončí, ale zahýbá ostře vpravo, do ještě prudšího kopce. Vnímám to jako podraz a osobní křivdu. A prosvítajícímu obzoru na konci téhle cesty už nevěřím. Naštěstí to ale byl opravdu konec. Vyškrábali jsme se nahoru a z tmavého lesa se ocitáme rovnou na krásné světlé louce, na Voniace. Jsme vyčerpaní, máme za sebou čtyři sta výškových metrů stoupání s těžkými batohy na zádech.

 

Voniaca je moc pěkná louka s pěknou chatkou a kadibudkou bez dveří. Je pohodlná a je z ní hezký výhled.

 

Všude kolem chaty kvetou koniklece a na louce spousta dalšího jarního kvítí. A všechno to nádherně voní. Už vím, proč Voniaca… Tady bych vydržel dlouho. Den. Dva. Celý život.

 

9:30

Jenže nemůžeme. Pokud chceme dnes někam dojít, nemůžeme tady zůstat moc dlouho. Zvedáme se, neochotně se soukáme do propocených popruhů batohů a odcházíme po zelené směr Nižná Klaková.

 

Je to docela příjemná cesta hezkým lesem. Vlní se po hřebenech, ve výšce plus mínus 1200 metrů nad mořem. Jdeme hore, dole, okolo Šarkanice a Ostrice. Jde se dobře. Do chvíle, než mi při jednom „dole“ křupne v levém koleni. A to tak, že nahlas. Stahuji si koleno obinadlem, nicméně od tohoto okamžiku se každý krok mění v hluboký zážitek. V duchu zuřím. Jsme tady první den a ze mě je chromajzl. Překonávám to vůlí a šlapu. Jenže pomalu. Petr se mi po chvíli ztrácí v dálce, ale občas na mě počká. Mám u sebe půlku potravin.

 

Na Sivákové chvíli odpočíváme a pak pokračujeme po červené značce, po které bychom byli bývali přišli, kdybychom byli bývali vystoupili v Michalové.

 

15:00

Je odpoledne a my jsme na Nižné Kľakové a přemýšlíme, kde se dnes vyspíme. Varianta číslo jedna, přístřešek pro turisty, padá. Chatka je plná až po střechu. Musíme jinam.

 

Jdeme krajem louky směrem dolů na Stožky a vyhlížíme nějakou inspiraci. A nacházíme ji. Půl kilometru odsud objevujeme na rozhraní louky a lesa pěkný seník. Plácnu se do čela. Vždyť tady jsme před dvěma či třemi lety spali, když jsme měli na Studni tábor pro pár dětí. Rozhodujeme se, že dnešní noc strávíme právě tady.

 

17:00

Je sice teprve pět hodin odpoledne, ale my si steleme a zalézáme do spacáků. Jsme utahaní a z celonočního cestování v autobusu nevyspaní.

 

Ještě si zkoušíme dát dohromady, co jsme dnes viděli. Já jsem přes kytičky a vzpomínám si na koniklece, lýkovce, blatouchy, dymnivky, vstavače plus kdejaké luční kvítí. Petr je ptáčkař a přidává do banku nějakého orla, krahujce, čápa, káně, poštolky, sýčka, žluvu, mlynaříka, střizlíčky, pěnkavy, sýkorky a krkavce. Srnky jsme poznali oba dva.

 

Ještě chvíle s mapou – spočítám, že v nohách máme asi 20 km.

 

 

2.5.1998, sobota

 

8:00

Budíček. Po patnácti hodinách spánku na čerstvém vzduchu jsme nádherně odpočatí. V klidu snídáme, vaříme čaj a Nescafé, umýváme se u nedaleké studánky. Je to jediná voda široko daleko, tak je tam docela provoz. Ale i tak zvládnu vyfotit pár blatouchů v jejím okolí.

 

10:00

Když se konečně vypravujeme, je už asi deset. Nijak nás to ale nestresuje, jsme na výletě a je nám úplně jedno, kam až dnes dojdeme. Přespat se dá kdekoliv. Jsme na to vybavení.

 

Vyrážíme dál po žluté značce směrem dolů na Stožky, kde je horáreň v údolí mezi Velkou a Malou Stožkou. Po pár krocích zjišťuji, že kolenu odpočinek nepomohl. Trochu jsem doufal, že se to vyleží. Nevyleželo. Nezbývá, než to nechat chcípnout na nevšímavost, ale je to těžké. Dost to bolí.

 

U hájovny opouštíme žlutou značku a odbočujeme doprava na modrou. Vede mezi oběma Stožkami, spíše úbočím Velké Stožky. Je krásný den, jako stvořený na výlet. A na lov. Chvíli pozorujeme jestřába, jak si hledá na zemi nějakou kořist a posléze se jako kámen spouští z oblohy.

 

Po půl kilometru narážíme na vrstevnicovou cestu, která odbočuje z modré doprava, za Velkou Stožku. Po krátké debatě značenou cestu opouštíme a noříme se mezi stromy. Chceme si užít trošku divočiny a nechodit jen po značených cestách.

 

Cesta nás nezklamala. Vystoupala do asi 900 metrů nad mořem, ale potom už se klikatila po vrstevnici. Napřed takřka přímo na sever, pak na východ, na jih, na sever, znovu na východ. Zkrátka věrně kopírovala terén a svahy Velké Stožky.

 

12:00

Už na severní straně planiny, někde mezi Velkou Stožkou a Kľakem, jsme objevili balvan, na kterém rostl smrk. Svými kořeny objímal kámen, takže vypadal jako gigantická chobotnice. Je to fotogenické, tak to fotím. A děláme si tady přestávku na oběd a na odpočinek.

 

14:00

Sotva jsme znovu vyrazili, rozpršelo se. Hodně a vlezle. Navíc je teprve začátek května a kapky jsou ještě hodně studené. Je to nepříjemné.

 

Tady se není kam schovat, tak pokračujeme v dešti po vrstevnicové cestě až na její konec. Procházíme přitom nádherným bukovým lesem.

 

Cesta dál pokračuje vyšlapaným chodníkem, směr má dobrý, tak po něm jdeme. Potkáváme nádherná zákoutí s kamenopády, mechem zarostlými balvany, jeskyněmi ve skále, kostrami zvířat. Jedna patřila evidentně jelenovi, jen ty parohy mu někdo uřezal.

 

Chodníček se rozpouští v terénu, ale naštěstí opodál objevujeme kopaný chodník. Později se dozvídáme, že jej takhle čistý udržují strážci přírody. Musí to být hrozná práce. Pokračujeme po něm.

 

Prší opravdu hodně, já jsem úplně promočený a po hodině cesty vyčerpaný. Bolavé koleno pálí jako čert. Navíc nemám formu. Petr ano a šlape jako soumar daleko napřed. Závidím mu a nenávidím ho.

 

Zatnu se a jdu. Co taky jiného.

 

Chodník mne přivede až do Sedla Sitárova, na rozcestí žluté a zelené značky. Petr sedí pod rozcestníkem a čeká na mne. Nezná to tady. Já ano, důvěrně. Jsme kousek od Studny, kde jsem strávil tolik času. A tam také pro dnešek skončíme. Máme toho, alespoň tedy já, plné kecky.

 

Protože déšť pořád nepřestává, lezeme na Studni pod střechu seníku. Je to úžasné, když na nás neprší. Nemáme sice oheň, netroufáme si jej tam rozdělat, ale jsme v suchu a můžeme se převléct do suchého.

 

A také můžeme zalézt do spacáku. Je půl sedmé, ideální čas jít spát.

 

Za půl hodiny nás budí náhlé ticho. Déšť ustal a přestal bubnovat do střechy. Na jednu stranu jsme rádi, že neprší. Na druhou stranu nás to trochu mrzí, to bubnování kapek bylo příjemné a hezky se u toho spalo.

 

V nohách máme jen 12 km, ale těžkých.

 

 

3.5.1998, neděle

 

8:00

V seně jsme se příjemně vyspali a budí nás až sluníčko a cvrlikání ptáků. Vypadá to na nádherný, slunečný den.

 

Lezeme ven a zbavujeme se sena. Máme ho všude. Ale to nám nevadí. Kousek dál je studánka, kde se můžeme opláchnout. Po ranní hygieně v korýtku obsazujeme stůl u horní lesnické chaty a stolujeme pro změnu jako lidé. Petr po kafi odchází fotit laně, pasoucí se opodál na louce.

 

9:00

Zalézá sluníčko. Tak slunečný den asi dneska nebude.

 

10:15

Konečně jsme nasnídaní a připravení pokračovat v cestě. Domlouváme se, že nepůjdeme po žádné z možných cest, ale prozkoumáme jednu novou. Od seníku si to namíříme přímo dolů z kopce, do malého údolí. Objevujeme nádherný úzký kaňon, kterým teče nevelký potok. Asi je to jen jarní voda, nevypadá to, že by se tady udržel celoročně.

 

Po chvíli narážíme na stopy medvědice s mládětem. Zřejmě. Prostě velké a malé medvědí stopy. Odhadujeme, že tudy prošli někdy včera odpoledne. Stopy jsou jen mírně narušené deštěm a ten skončil někdy v sedm. Medvědi se tu procházeli v tutéž dobu, kdy se my sušili v seníku jen pár set metrů odsud.

 

Je to působivá a strašidelná soutěska. Nacházíme ještě kostru laně a ne příliš staré medvědí lejno. Je to tady adrenalinová záležitost. Je mi jasné, že šelmy tudy chodí, protože tady mají klid. Což na druhou stranu znamená, že by se tady dalo něco potkat. Jenže vzhledem ke členitosti terénu by to bylo setkání „z očí do očí“. A velmi špatně by se odtud utíkalo. Nu což. Nějak to dopadne.

 

Kaňon ústí kousek před Maretkinou na červené značce. Byly to necelé tři kilometry, ale šlapali jsme je téměř dvě hodiny. Terén byl hodně divoký.

 

Když už jsme v těchto místech, nemůžeme samozřejmě vynechat vyhlídku na Poludnici. Jdeme tam a stojí to za to. Fotím lýkovec, bohužel teprve nakvétá a není moc fotogenický. Koniklece slovenské naopak odkvétají, ale ty jsou fotogenické i tak. Tak je fotím taky. Petr kouká dalekohledem na oblohu a objevuje sokola stěhovavého.

 

Je tu nádherně. Počasí se rozhodlo, že k nám bude ohleduplné, a i když není obloha samý nimráček, je moc hezky. Jarně hezky. Sedíme tady, ukusujeme jablka, koukáme do údolí a je nám dobře. Je to taková chvilka čisté radosti.

 

Strávíme tam asi hodinu, ale pak už se musíme zvednout. Potřebujeme se dostat na chatu Zámok. Počínaje dnešní nocí bychom tam měli mít ubytování.

 

Když procházíme kolem Veľkej lúky, potkáváme ojetého žigulíka s ujem Lacem za volantem. A Ľubošem a dalšími dvěma lidmi. Jedou na chatu. Domlouváme se, že my tam dorazíme tak za hodinu nebo dvě, necháváme si odvézt batohy a jen tak na lehko se jdeme ještě projít k hřebčínu. Pozdravit koně. To se musí.

 

Večer sedíme všichni před chatou, popíjíme čaj s rumem a posloucháme, jak houkají sýčci, puštíci a jeden výr. Na modřínu pod chatou s námi chvíli poseděl hýl. Další chvilka čisté radosti.

 

Je devět a jdeme spát. V nohách dnes máme asi 15 km.

 

 

4.5.1998, pondělí

 

6:30

Brzy ráno nás budí Martin s Mirkem, přijeli brněnským autobusem v pět ráno do Muráně. Pouštíme je do chaty, vaříme jim čaj a dělíme se o novinky. Jsme v nejlepším, když se asi za hodinu objevuje Renda se Simonou. Ti přijeli vlakem. Tehdy ještě jezdil. Jsme kompletní.

 

Vyprávíme naše zážitky a Simona chce vidět Medvědí soutěsku na vlastní oči. Proč ne, rád ji provedu.

 

Po snídani se Simona, Renda a já obouváme do pohorek a jdeme se tam podívat. Tentokrát jdeme od Maretkiné směrem nahoru. Je to ještě náročnější než opačný směr, občas musíme trošku šplhat přes skalky a popadané kmeny. Oproti včerejšku, ach, jak mi to připadá dávno, ale nic nového nenacházíme. Jen ty staré stopy a medvědí lejno. Pro nováčky je to však obrovský zážitek i tak.

 

Po obědě všichni nově příchozí dospávají deficit z nočního cestování. My s Petrem jsme vyspaní dost, a tak jdeme na průzkum Javoriny, kousku lesa severovýchodně od Veľkej lúky. Nacházíme tam staré medvědí stopy. Ale opravdu staré, jsou v terénu sotva čitelné.

 

Vracíme se a odpoledne se věnujeme společnosti.

 

Dneska jsem toho našlapal nejvíc za celý pobyt, spočítal jsem to na 28 km.

 

 

5.5.1998, úterý

 

6:00

Úterý je nákupní den. Zásoby docházejí. Vstávám v šest a po hygieně vyrážím po turistické značce dolů do Muráně. Cestou pozoruji sokola, jak prohání krkavce.

 

Byl jsem rychlý, dorazil jsem do dědiny před sedmou, takže jsem musel asi deset minut čekat, než obchůdek s potravinami otevřel. Nakoupil jsem jen základní potraviny, o moc víc se toho tady ostatně ani koupit nedá. Poskládal jsem to do batohu tak, aby mne na zádech nic netlačilo, a namířil si to zpátky na náš kopec. Zespodu to tak hrozně nevypadá, ale je to výškové převýšení asi pět set metrů. Než se dostanu zpátky na chatu, pořádně se zapotím.

 

Nechce se mi dnes šlapat po asfaltce ani po turistické značce. Scházím do Suchého dolu a jdu po lesních cestách až na jeho konec. Jsem pod Veľkou lúkou. Pokud jde o výšku, moc jsem si nepomohl. Pořád mi chybí asi 200 výškových metrů. Žádná cesta nahoru nevede. Lezu proto přímo do svahu, většinu cesty po čtyřech. Když jsem konečně nahoře, jsem úplně vyčerpaný, propocený a špinavý. Ale prozkoumal jsem zase kousek nového.

 

Do odpoledne jsem si odpočinul a po obědě jsem se vypravil na Šiance. Petr odjel domů a z ostatních se se mnou nikomu nechtělo. Vzal jsem to přes Veľkú lúku a z Nemeckých lúčok se vyhrabal po svážnici na hřeben. Je to hodně strmé stoupání, ale naštěstí ne moc dlouhé. Po pár minutách jsem zase popadl dech a mohl se věnovat přírodě. Šiance mne nezklamaly. To ostatně nikdy. Pozoroval jsem jelena, jak se pase. Byl to krásný kus. A moje další chvilka čisté radosti.

 

Na vzdálenost jsem dnes ušel jen 17 km, zato výškových metrů bylo hodně.

 

 

6.5.1998, středa

 

9:00

Renda se Simonou si naplánovali vlastní program, a tak my s Martinem a Mirkem vyrážíme hned po snídani na výlet. Jdeme na Maretkino, vyhlídku na Poludnici a potom na Voháň. V blátě na cestě nacházíme medvědí stopy, zkřížil nám cestu. Ale nevypadají úplně čerstvě, tak pokračujeme dál.

 

Přes les nad Hrdzavou dolinou dojdeme až na Studňu. Je to tak trochu sázka do loterie. Šel jsem tudy několikrát a pokaždé jsem skončil někde jinde. Zabloudit se ale nedá. Z kopce se nesmí, to by se člověk ocitl v Hrdzavé dolině. A všude jinde dříve či později narazí na nějakou cestu nebo turistickou značku.

 

Na jednom z palouků jsou ještě krokusy. Většina je modrých, ale nacházíme i pár bílých. Jsou nádherné.

 

Na Studni odpočíváme na sluníčku a dáváme si studený oběd. Kluci už znají Medvědí soutěsku z vyprávění, teď by ji rádi viděli ve skutečnosti. Jdeme tedy kaňonem. Kromě již dříve objevených medvědích stop nacházíme tři kostry vysoké zvěře. Dvě patřily laním, třetí si nejsme jistí, chybí jí lebka.

 

Asi v půli cesty z kaňonu vylézáme a pokračujeme dál lesem. Snažíme se držet směr, ale je to náročné. Terén je nepřehledný a členitý. Nakonec se vynořujeme v Bodolové, údolíčku kousek od Maretkiné, kde je pramen vody a koryta na napájení koní.

 

Já se začínám těšit do chaty, bolí mne hodně to koleno a přidala se i záda.

 

Dnešní mé skóre je 22 km.

 

 

7.5.1998, čtvrtek

 

6:00

Vstáváme brzy, i když nemusíme. Vylézáme skrytou stezkou na hřeben Šiancí a fotíme tam lýkovce. Spousty lýkovců. Toto je jižní strana a jsou v plném květu. Jsou nádherné. Načechrané polštářky růžových, červených až fialových kvítků, přilepené na bílém vápenci, jsou jedním z mých nejhezčích zážitků z planiny.

 

Ze Šiancí se přemisťujeme na Hrad a celý jej prolézáme. Nakonec se zajdeme podívat i na Cigánku a fotím tam kromě květin i tesaříka bukového.

 

Po obědě na chatě nás čeká šok. Zvenku se ozvalo řinčení rozbitého skla. Vybíháme z chaty a vidíme kluka, asi sedmnáctiletého, jak klackem vytlouká okna u krbárny. Když nás zahlédl, klacek zahodil a vylezl na střechu. Byl očividně zfetovaný a my nevěděli, co s ním. Asi by nebyl problém ho chytit a seřezat, ale nechtěli jsme riskovat, že nám potom v noci přijdou nějací jeho kamarádi zapálit chatu. Chata má zamřížovaná okna a když se zablokují dveře, nedá se z ní utéct. Na druhou stranu jsme ale nestáli ani o to, aby tam dál dělal bordel a škodu.

 

Naštěstí v tu chvíli přijeli chataři. Když tu spoušť viděl Ľubo, šel si rovnou pro pistoli. Příjezd chatařů feťáka asi vystrašil, protože vzal do zaječích. Nehonili jsme ho. Ujo Laco ho poznal, byl to nějaký Robo Žák z dědiny pod planinou. Prý si to s ním později vyřídí.

 

Večer jsme se šli všichni podívat na Veľkú lúku, ale neměli jsme štěstí. Neviděli jsme vůbec nic živého.

 

Dneska jsme se museli přestěhovat. Měli jsme odjíždět až zítra, ale Lacovi přijela nějaká výprava neplánovaně o den dřív. Poprosil nás, jestli bychom nepřespali tu poslední noc v krbárni, aby už mohl ubytovat i ty nové hosty. Přijali jsme celkem rádi, v krbárni jsme ještě nikdy nespali a předpokládali jsme, že to pro nás bude zážitek.

 

Upřímně, nebylo o co stát. Na spaní tam měli chataři udělaný takový kutloch pod střechou, kde se nedalo větrat a kde se drželo teplo od kamen. Bylo tam pekelné vedro, hrozný vzduch a ta noc patří k nejhorším v mém životě. A když nám ráno Ľubo řekl, že o půlnoci ještě naložil do kamen, aby nám nebyla zima, měl jsem chuť ho zabít.

 

Nachodil jsem 11 km a nevyspal se.

 

 

8.5.1998

 

5:50

Nemohli jsme se dočkat rána, takže před šestou jsme brousili kolem chaty a hledali stopy nočních návštěvníků. Ale nenarazili jsme na nic zajímavého. Večer tady bylo dost rušno a zvěř se asi stáhla do klidnějších míst.

 

7:45

Loučíme se s chataři a odcházíme dolů do Muráně, v deset přijede autobus do Brna.

 

Autobus sice přijíždí na čas, ale tím dobré zprávy končí. Z autobusu se nějak divně kouří.

 

V Pohronskej Poľhore jeden řidič poprvé dolévá vodu, zatímco druhý se zamyšleně škrábe na hlavě. To nedopadne dobře.

 

V Brezne nám řidiči oznamují, že odjíždějí do garáží na drobnou opravu, maximálně na 30 minut, ať na ně počkáme na zastávce.

 

Čas se vleče a nudíme se. Já se bavím tím, že fotím čekající a nudící se lidi. Většina jich to postupně vzdává a nasedají na jiné spoje. Nám žádný jiný spoj nejede, a tak čekáme.

 

Když se autobus za více jak dvě hodiny konečně vrátí, jsme tady už sami. Má to ale jednu velkou výhodu. Jsme tak mimo jízdní řád, že řidiči nikde nezastavují a jedou nejkratší cestou do Brna.

 

Martin s Mirkem za hranicemi vystupují, pokračují po vlastní ose do Uherského Brodu. Zůstáváme s Rendou a Simonou v autobusu sami a už bez zastávky dojíždíme až do Brna.

 

18:00

Máme však ještě další plány. Chceme se totiž vypravit na víkend do Lednice. Z Brna voláme doktorovi, jestli u nich můžeme přespat, ale nikdo to nebere, nejsou asi doma. Necháváme vzkaz na záznamníku a jdeme na vlak.

 

21:30

Je večer, jsme v Lednici a nemáme kde spát. Doktorovi nejsou pořád doma. Zkoušíme ubytovnu Fruty. Nic. Studentské koleje. Taky nic. Když už to vypadá, že budeme spát v parku, ujme se nás bývalý spolužák, toho času učitel na místním učňáku. Nechává nás přespat na chodbě učiliště před kabinetem mistrů odborného výcviku.

 

V nohách mám 12 km a usínám na tvrdé zemi jako špalek.

 

 

9.5.1998, sobota

 

7:30

Vstáváme brzy, abychom se nepotkali s nějakými učiteli, a o půl osmé zkoušíme zazvonit u doktora. Budíme ho. Horší je, že budíme i paní doktorovou a ta nadává jako špaček. Docela ji chápu. Já bych řval jak pavián.

 

Po obědě už byla atmosféra přátelštější a podnikáme společně s doktorem výlet na Nejdecké louky. Potkáváme volavky, čápa, slepýše, užovku a stromy okousané od bobrů.

 

Odpoledne se zastavujeme na jídlo v hospodě v Nejdku a trošku si při té příležitosti i zasportujeme. Ve Švýcarsku se totiž hraje mistrovství světa v hokeji a my se trefujeme na zápas našich s domácími, který hostinský pouští v televizi. Po gólech Lubiny, Bělohlava a Kučery vyhráváme 3:1. Brnkačka.

 

Zpátky do Lednice se vracíme po silnici. Jsme rozchození a těch 10 km nás nemůže rozhodit.

 

Večer strávíme u doktora vyprávěním zážitků a popíjením výborného vína. Po deseti dnech spím v normální pohodlné posteli. Je to zážitek.

 

 

10.5.1998, neděle

 

Doktor nás ráno veze autem do Podivína na vlak, čeká s námi až do odjezdu, aby měl jistotu, že se zase nevrátíme, a my jedeme konečně domů. Já vystupuji v Brně, Renda se Simonou pokračují. Do Dvora Králové to mají ještě pořádný kus cesty.

 

Našlapal jsem za těch deset dní 148 km a pořídil si spoustu zážitků, které se mi vybavují i teď, po téměř 19 letech.

 

Občas to hodně bolelo, ale bylo to moc fajn.