Nejstudenější dovolená mého života

28.02.2006 00:00
Se uskutečnila v únoru 2006. Tož to bylo tak.
 
Jdu koupit místenky na noční autobus z Brna do Brezna (odtamtud pojedeme do Červené Skaly, ale to už s děvčaty, která dorazí z Bratislavy) a vybírám pro sebe a pro V. dvě šikovná místa uprostřed vozu.
 
„Ne, ne,“ vrtí hlavou prodavačka v předprodeji. „Ty vám nemůžu dát, my sedadla už nepřidělujeme, to až šofér v autobuse vás někam posadí.“
 
Rozladí mě to, s tím „šofér vás někam posadí“ mám špatné zkušenosti. Živě už vidím, jak nás šofér v nočním spoji usazuje…
 
Autobus jede až z Prahy a přijíždí na minutu přesně, ve 23:55, ale vystupuje z něj podezřele málo lidí. Takřka nikdo. Nastupujeme a s pohledem do plného autobusu se ptám řidiče, kam nás posadí.
 
„Kde je volno,“ povídá a ukáže palcem za sebe.
 
Toho jsem se obával. Autobus je plný spících lidí, většinou rozložených na dvou sedačkách. Kdybychom měli lístky na konkrétní sedadla, uvolním si je od spáčů rychle a bez výčitek svědomí. Takto je mi nepříjemné někoho budit – proč zrovna tohoto a ne třeba támhletoho? Dopravci mi s tou změnou v místenkách pijí krev. Smiřujeme se s tím, že nebudeme sedět vedle sebe a nacházíme dvě volná sedadla. Zajímalo by mě, jestli je to rozšířenější jev nebo jestli je to zlepšovák jen SAD Banská Bystrica?
 
Ráno v šest přijíždíme do Brezna. Už z okna autobusu je vidět, že mrzne až praští a že je všude spousta sněhu. Těšíme se, jak si užijeme zimy – to ještě netušíme, jak moc si jí užijeme.
 
Čtvrt hodiny po nás přijíždí autobus z Bratislavy a z něj vystupují T. a J. Poznávám je jen podle sněžnic a velkých batohů, jsou tak nabalené do zimního, že jim z čepic, límců a šál koukají sotva špičky nosů. A i ty vypadají mírně omrzle, v jejich autobusu se moc netopilo.
 
Na místní linku do Červené Skaly nečekáme dlouho, přijíždí během několika minut. Tak toto tedy vyšlo báječně, pochvalujeme si, protože teď už to vypadá, že dorazíme až na místo.
 
Během hodinové jízdy trochu bojujeme s našimi zavazadly, ty batohy jsou příšerně těžké (asi jsme to s tím proviantem přehnali) a sněžnice s hůlkami neskladné. Řidič i spolucestující jsou hodně tolerantní a nikdo nám ani jednou nevynadá, přestože neustále někomu překážíme a mně batoh dvakrát padá do uličky.
 
O půl osmé vystupujeme v Červené Skale u nádraží a už zdálky vidíme věrného přítele Karola, který na nás čeká se svým árem, aby nás odvezl nahoru na planinu. Je zlatý, jsme vděční za každý metr, kdy nemusíme vláčet batohy na zádech. Karol se spokojeně usmívá a celou cestu nám povídá. Vyveze nás serpentinami nahoru do sedla Javorinka a potom pokračujeme lesní cestou až na Velkou louku. Trochu zaraženě koukám na ty haldy sněhu – museli sníh z cesty odhrnovat buldozerem, protože traktorům na to nestačily síly. Tak na toto nejsem z domu zvyklý.
 
Na hřebčíně do nás Karol vráží prvního panáka na přivítanou. Jak víme už z dřívějška, a jak si ověříme během pobytu ještě několikrát, vítání a loučení patří k oblíbeným činnostem lidí z Muránské planiny, protože je to dobrý důvod k napití. Ale je ta drienkovica dobrá… Kromě pití dostáváme taky horký čaj a buchty, Karol se chce jako hostitel vytáhnout. Vítáme to, jsme na cestě spoustu hodin a jsme docela vyhládlí. Většina z nás celou noc nejedla. :) S požitkem se dělíme i o část našich zásob, nebudeme je aspoň muset nosit nahoru.
 
Když se ohřejeme a najíme, jdeme se pozdravit do ohrady s koníky. Jsou všichni venku, mráz, pokud je suchý, jim nevadí. Kromě dospělých koní je v jedné ohradě i stádo mladých hřebečků. Na rozdíl od těch starších jsou mládenci zvědavější a přátelštějští. Nemají žádné zábrany vrazit vám špinavou hubu do kapsy nebo okousat v nestřeženém okamžiku límec bundy.
 
V „dospělácké“ ohradě se dva koně perou. Přesněji řečeno, jeden postavou nevelký hucul vyvolává rvačky s ostatními. Je to stejné jako v létě, kdy jsme je pozorovali na louce nad Ľadovou jamou. Nevím, jestli to byl tentýž hucul, ale tam byl tím největším provokatérem taky koník o hlavu menší než všichni okolo. A většinou se mu to podařilo zařídit tak, že ten zasloužený kopanec do žeber schytal místo něj někdo jiný.
 
Pořád mne fascinuje ta spousta sněhu všude kolem. Jsem z města a toto je pro mě vzácnost. Dělám pár fotek, abych to měl zdokumentované, ale to ještě netuším, kolik sněhu bude nahoře na Studni.
 
Z Velké louky na Studnu nás podle telefonické domluvy měli svézt místní lesáci, kterým patří lovecká chata, kde budeme bydlet, ale vykašlali se na nás. Naštěstí Karol nezaváhá ani minutu a odvoz nám nabídne sám. Jsme mu vděční, batohy máme opravdu těžké a oceníme každý ušetřený kilometr.
 
ARO se dostává až na Uhliareň, kam si lesáci prohrnují cestu. Pro neznalé – Uhliareň je místo, kde se zelená značka dotýká asfaltky vedoucí z Velké louky na Studňu a odkud značka pokračuje na Havranie. Dál už to nejde, hlubokým sněhem by neprojel ani traktor. Musíme vysedat a pokračovat po svých.
 
Nazouváme se do sněžnic, pro všechny z nás je to víceméně premiéra, za pomoci ostatních nahazujeme batohy na záda a za pobaveného úsměvu Karola, ve kterém je ale i špetka závisti, protože se přiznal, že by šel nejraději s námi, vyrážíme do kopce směr Studňa.
 
Jde se mi na sněžnicích mnohem lépe, než jsem čekal. Bál jsem se, že z toho budou víc bolet nohy, přece jenom se do činnosti zapojují svaly, které jinak lenoší. Vyrážím s optimismem, který mi vydrží až do chvíle, kdy o něco zakopnu špičkou sněžnice a padám obličejem do do sněhu. Rychle zjišťuji, že s batohem na zádech a se sněžnicemi na nohou se sám zvednout nedokážu. Nechce se mi sundávat batoh a tak musím v nedůstojné poloze počkat na pomoc. Ostatní se mi smějí, ale dříve či později si to vyzkoušíme všichni.
 
Cesta stále stoupá, batohy zvolna těžknou a sněžnice se místy do více jak metrové vrstvy kyprého sněhu přece jen boří. Aspoň ty moje. Málo naplat, i s batohem nesou nějakých 120 kilo. Chtě nechtě šlapeme po běžkařské stopě, sníh je tam trochu utuženější a ta trocha znamená rozdíl mezi tím zabořit se až po kolena nebo ne. Později budeme mít kvůli pošlapané stopě několik hádek s běžkaři, ale je mi líto. Jsme v lese, na cestě, nikoliv v běžeckém areálu. A my se potřebujeme dostat nahoru. I tak máme průměrnou rychlost asi půl kilometru za hodinu.
 
Odhalujeme s přibývající praxí výhody a nevýhody jednotlivých sněžnic – máme tři různé typy a každý z nich má své přednosti a nedostatky. Dohromady by tvořily geniální výrobek.
 
Přicházíme pod poslední prudké stoupání asi kilometr od chaty a máme toho dost. V., náš nejmladší expedičník, se posadí do sněhu a s pohledem upřeným na kopec prohlásí: „Já už vůbec nemůžu.“ Načež se po třech minutách odpočinku zvedne, vyrazí jako mladý hucul a zastaví se až nahoře na kopci. My dospělí, co už doopravdy vůbec nemůžeme, se s vyplazenými jazyky zvolna plazíme za ním.
 
Nahoře na Studni nás uvítá klid a mír a spousta bílého sněhu. A soumrak. Jsem nervózní a protivný a všechny honím, abychom stihli rozdělat oheň a zabydlit chatu ještě za světla. Je velký mráz a bojím se, že v noci bude ještě hůř. Zabydlovat se v chatě, kterou neznáme, za svitu baterek není to pravé ořechové.
 
Po menším boji se zamrzlým zámkem se dostáváme dovnitř. Uvnitř chaty je teplota stejná jako venku. Mrzne až praští, odhadujeme to na mínus dvacet. V kuchyni je zamrzlá voda v čajníku a ve kbelíku, v obýváku nám jde pára od pusy a nosy při pokrčení tuhnou. Čeká nás krušná noc.
 
V chatě jsou nahoře v podkroví dva dvoulůžkové pokoje. V každém z nich jsou kachlová kamna, ale rozhodujeme se, že si usteleme všichni dole v obýváku, v blízkosti velkých kachlových kamen. Nedokázali bychom topit v celé chatě.
 
Venku před chatou si prošlapáváme stezky, kudy budeme chodit často – k vodě, do kadibudky a do dřevníku, uvnitř roztápíme kamna a z celé chaty snášíme veškeré deky, matrace a lůžkoviny, co najdeme. Děvčata se vyspí na dvou gaučích, my s V. si ustýláme na podlaze. Ale musíme se od ní izolovat, je promrzlá a naše spacáky nejsou do takových podmínek dělané.
 
Domlouváme se, že pokaždé, když se v noci někdo z nás vzbudí, tak přiloží do kamen. Je důležité, aby nevyhasla, pokud chceme chatu aspoň trochu ohřát. Přikládáme často, asi nikdo z nás toho tu noc mnoho nenaspal. Postavil jsem na noc vedle kamen kbelík se zamrzlou vodou, v naději, že se do rána třeba rozpustí. Byl ráno stejně zamrzlý jako večer.
 
Probouzíme se však do nádherného rána. Sluníčko svítí, i když nehřeje, a i ten mráz je za denního světla nějak snesitelnější. Roztápíme sporák v kuchyni, aby se to trošku ohřálo i tam. V kuchyni budeme trávit dost času. Nicméně první dva dny slouží kuchyně jako mrazák – co necháme ležet na stole, zmrzne na kost.
 
Jdu s kbelíkem pro vodu – a důvěrně známou studánku nepoznávám. Hrdý pramen je ukrytý pod hromadou sněhu a vodu nabíráme v jakési vyhrabané sněhové jámě. Nicméně pramen teče a teče vydatně. Z těch, co na planině znám, je jediný, který nikdy nevysychá a nezamrzá. Studňa je dobré místo na táboření…
 
Je neděle a dnes má dorazit M. Nemohl jet z pracovních důvodů zároveň s námi, ale slíbil, že dorazí po vlastní ose. Cesta, kterou si vybral – z tatranské strany planiny dolinou za Nehovým a nahoru přes sedlo Sitárka na Studňu, je mimořádně obtížná. Domnívám se, že kdyby M. ten terén znal, nikdy by se tam v zimě nepouštěl. Bude ho tam čekat spousta sněhu a popadaných stromů. I když to ostatním neříkám, mám o něj vážný strach. Nejhorší je, že pokud by měl nějaký problém, nedokážeme mu nijak pomoct. Snad vše dopadne dobře, M. je zkušený horal. Jen ten odhad, že dorazí kolem poledne, mu nevěřím. Já tipuji šest večer. Nakonec nemám pravdu, dorazí asi o půl čtvrté.
 
Dopoledne se motáme kolem chaty, topíme, vybalujeme, topíme, chystáme dřevo a vodu, topíme, rozkoukáváme se. Po poledni jdeme M. kousek naproti – na severní hřeben nad Studňou. Měla by tudy vést zelená značka do sedla Sitárova, ale nenacházíme ji. Jen tu první na kraji lesa, potom se chodník ztrácí v záplavách sněhu a značky jsou asi pod jeho úrovní.
 
Vývratů je všude spousta, ale na sněžnicích nám to moc nevadí, nejhorší překážky jsou přikryté sněhem a pohybujeme se nad nimi. Protože nevidíme chodník, jdeme nazdařbůh lesem a díky vysoké vrstvě sněhu, který srovnává terénní nerovnosti, se jde mnohem lépe než v létě. Vylézáme na vyhlídku na hraně planiny a koukáme se na zasněžené vrcholky Vysokých Tater. Bílé hřbety září proti modré obloze a je to chvilka čisté radosti.
 
Vzali jsme si sem s sebou mobily – v chatě a okolí není signál – a máme ohromnou kliku, zastihuje nás M. telefonát. Je kus pod námi, tak hodinu cesty. Měl cestou problémy, málem ztratil sněžnici, druhou zlomil, ale jde a dojde. Ulevuje se nám. A jemu asi taky. Být několik hodin na cestě v těžkém a neznámém terénu, uprostřed zimy a nebýt v kontaktu s lidmi, to není vůbec snadné.
 
Už s lehčím srdcem prozkoumáváme okolí, všude je spousta stop, řada z nich budou vlčí, ale nacházíme i několik tlap medvědích. Že se mu chtělo v takovém počasí vylézat z brlohu… Prolézám taky spálenou hájovnu, kde jsme kdysi strávili tolik příjemných týdnů. Je mi z toho trochu smutno…
 
Odpoledne dorazil vyčerpaný M. Na zlomené sněžnici se mu muselo jít velmi špatně, ale dokázal dojít. Neměl moc na výběr, druhou možností bylo zmrznout v lese. M. dokonce se sebezapřením dotáhl nahoru na kopec batoh plný proviantu, přestože už uvažoval o tom, že ho tam někde nechá. Má můj obdiv. Seznamujeme se, vidíme se na živo poprvé v životě. Naléváme do něho hrnec horkého čaje a povídáme si. Na to, že je lesník, což pro nás po nejrůznějších muránských zkušenostech není ta nejlepší kvalifikace, se z něho klube fajn společník. ;)
 
Jsme kompletní, na sporáku máme hrnec horkého čaje, v kamnech hučí oheň, a přestože v chatě pořád ještě mrzne až praští, je nám fajn. Začíná nejstudenější, ale zároveň asi nejhezčí, dovolená mého života.