Nemám rád Mečiara

30.10.2014 18:19

Poznámka: psáno cca v roce 1998 

 

Měli byste asi vědět, že nemám, a to prosím ani trošku, rád pana Mečiara. Není v tom tentokrát politika, alespoň ne přímo, ale i tak pro to mám důvod dost dobrý.

Vysvětlím vám to.

Můj bývalý zaměstnavatel mě vyslal na týdenní služební cestu do Prešova a udělal mi tím velikou radost. Nejen, že jsem se moc rád podíval na východ Slovenska, ještě jsem tam nikdy nebyl, ale hlavně mi to přišlo docela vhod, protože všechny televizní rosničky, veřejnoprávní i komerční tentokrát vzácně ve shodě, hlásily nádherné počasí. A tak jsem si do kufru auta kromě diplomatického kufříku plného papírů a světlého obleku na oficiální jednání přibalil ještě velký batoh a do něho spacák a vařič a pohorky a karimatku a stativ a ešus a dalekohled a spoustu dalších užitečných věcí a rozhodl se, že se cestou zpátky někde na pár dní zastavím a otestuji v provozu nejnovější součásti své výbavy. 

V pátek jsme s mým prešovským kolegou ještě trošku pracovali a drobet jsme to přitom přehnali, takže jsem odjížděl až o půl čtvrté odpoledne, a to ještě ne z Prešova, ale z Košic, kam nás během dne pracovní povinnosti zavály. Touto zajížďkou se však nenásilně vyřešilo moje několikadenní vnitřní dilema, a sice jestli jet na Muráňskou planinu nebo pro změnu někam jinam. Z Košic to bylo blíž někam jinam.

Po hodině a půl cesty, po jízdě přes dramatický průsmyk Sorošku a kolem nádherné Zádielské doliny, jsem se zastavil v Plešivci. Auto jsem nechal stát na náměstí před Obecným úradom, doufal jsem, že takhle všem na očích by mohlo být relativně v bezpečí, sám jsem se převlékl a přezul do turistického, na záda si hodil batoh, kolem krku pověsil foťák, stativ a dalekohled a s mapou v ruce vyrazil vzhůru na Plešiveckou planinu.

Do samotného srdce Slovenského krasu.

Bylo vedro. Strašný vedro.

Plešivecká planina je náhorní planina, asi pět set metrů vysoká, kolem dokola obehnaná strmými vápencovými srázy.

Jsa člověk od přírody prozíravý, a taky, a hlavně, proto, že Slovenský kras naprosto vůbec neznám, chtěl jsem si opatřit mapu.

Ono by se řeklo, půjdeš někam do obchodu a koupíš ji, ale ve skutečnosti to nebylo tak jednoduché.

Sháněl jsem ji v Prešově („Turistickú mapu Slovenského krasu v päťdesiatke? Hej, máme. Samozrejme. Máme tu všetky turistické mapy,“ říká hrdě slečna v knihkupectví a probírá se stohem zelených turistických map vydaných Vojenským kartografickým ústavem, š.p. v Harmanci. „Máme tu všetky, okrem, okrem Slovenského krasu,“ zvedne od map velké hnědé oči a zářivě se na mě usměje) a všude možně cestou („Hej, máme turistické mapy,“ ukazuje slečna u benzínové pumpy Slovnaftu v Rožňavě na příslušný regál. Chvíli v něm neúspěšně hledám a připadám si jako naprostý idiot. „Ale tam žádný turistický mapy nemáte, tam to jsou všechno jenom autoatlasy?“ zmateně se po chvíli vracím k pultu. „Hej? Tak to potom turistické mapy nemáme.“ Zklamaně odcházím a abych se pomstil, tankuji u konkurence na druhém konci města.) Nakonec jsem mapu sehnal až v Plešivci, a to opět nikoliv v knihkupectví, nýbrž u miniaturní benzínové pumpy (Benzinol) kombinované s miniaturním obchůdkem s kde čím možným. S čím vším, na mou duši nevím. Bylo to tam sice napsané, ale já maďarsky neumím. Plešivec je taková hezká malá maďarská helység situovaná omylem na slovenské straně hranice.

Podle mapy jsem si naplánoval, že dojdu po modré značce až k jakési „cisterně“. Domníval jsem se, že to je nějaký zdroj průzračně čisté a ledově chladné vody pro žíznivé turisty. A i kdyby ne, kousek mimo cestu, sotva kilometr, měl být regulérní pramen vody.

Z plešiveckého náměstí až tam na místo to bylo sotva deset kilometrů. Nesl jsem s sebou jenom dva litry vody, takže u té cisterny jsem chtěl zůstat přes noc a doplnit tam zásoby.

Cesta z Plešivce vede po pěkné asfaltové cestě, jak jinak, než že pořád do kopce. Pozvolna, protože se jde cestou zaříznutou do svahu, ale zato dlouho. Kdo zná asfaltku na Muráňský hrad, dovede si to představit. Je to hodně podobné. Tady to sice není tak vysoko, ale je to o něco delší, a protože cesta nemá mnoho zatáček a vidíte ten kopec pořád před sebou, moc to neubývá. A pak, bylo vedro. Strašný vedro.

První setkání s faunou Plešivecké planiny jsem absolvoval hned po prvních dvaceti metrech stoupání - na cestě ležela ještěrka zelená. Byla však přejetá a naprosto, ale naprosto holtan. Bylo to vůbec poprvé, co jsem ji viděl in natura. Nebýt mrtvá, byla by moc hezká. Škoda.

Jakmile jsem vystoupal nad koruny dole rostoucích stromů, proměnila se cesta v pekelnou výheň. Perlíky slunečních paprsků mi v pravidelném rytmu bušily do hlavy a rozpálená bílá vápencová stěna porostlá spoustou zajímavých skalniček (Ifčo, vyřádila by ses) sálala teplem. Desítkám ještěrek, tentokrát zedních, teplo pranic nevadilo a hemžily se mezi kameny. Mně takové vedro, na rozdíl od ještěrek, vadí pradost. Nedělá mi to dobře. Nostalgicky jsem vzpomínal na Muráňskou planinu, kde zpravidla, bez ohledu na roční dobu, ze sebe nesundávám svetr. A je mi dobre. Přestože nesedím na konári.

Bylo to dlouhých a únavných devadesát minut chůze, začínal jsem chápat, jak asi bylo hrdinům Rigbyho knih, když zdolávali ve výhni afrického slunce za dohledu brutálních dozorců pahorek z písku, na čele mi perlil bohatý izzadság a stékal mi do očí, ale potom se cesta najednou přehoupla přes hranu planiny a najednou jsem byl uprostřed docela hezkého smíšeného lesa.

Nechtěl jsem chodit jen po značce, a tak jsem hned na první křižovatce s lesní cestou odbočil doprava, směrem do nitra planiny. Po pár metrech se přede mnou otevřel výhled na velkou louku s vysokým posedem, několika hlubokými propastmi a turistickým přístřeškem u cesty. Až neuvěřitelně prostorným. Na lavice u čtyř dlouhých stolů by se pohodlně posadilo nejméně padesát lidí. Shodil jsem batoh se zad a svlékl si propocenou košili. Okamžitě se na mě vrhli ovádi. Takoví ti nerozbitní. Ti, co se na vás posadí, zabodnou do vás svůj ostrý sosák a sají a sají, přestože do nich bušíte pěstí, div že se sami neknokautujete, ale s nimi to ani nehne. Natož, aby je to odradilo od jejich rozdělané práce. Rychle jsem zalovil v batohu, abych si vzápětí s hrůzou v praxi ověřil, že jak su starej, tak su blbej, protože jsem si s sebou nevzal téměř nic na převlečení. Všechno zůstalo dole v dědině v autě. Muselo mě zachránit tílko a větrovka. Kromě pláštěnky jsem s sebou už nic jiného neměl.

Vybalil jsem svačinu a pomalu jedl. Koketoval jsem s docela chytlavou myšlenkou, že už tady zůstanu na noc.

Byla tady totiž střecha. Ve čtvrtek, vlastně to bylo včera, božínku, jak se mi to zdá dávno, jsme byli se slovenskými kolegy v Rima Szombat a cestou zpátky nás zastihla strašlivá bouřka. A úplně nejhorší byla právě v této oblasti.

Martine, byla ještě horší než ta naše muráňská.

Bál jsem se, že jestli mě zastihne něco podobného dneska tady nahoře na planině, nepřipraveného, bez střechy nad hlavou, budou mě čekat hodně krušné chvilky.

Nu což, okolí bylo romantické, spát jsem chtěl někde poblíž v lese pod smrkem nebo možná přímo na té louce, ale na rozdíl od jiných luk, tady na té byla navíc možnost ukrýt se v případě nouze pod solidní střechu.

Jenomže, za deset minut přijelo jedno auto a v něm maďarská rodinka kochající se okolím. Za chvíli naštěstí odjeli.

Za čtvrt hodiny přijelo další auto a v něm jiná maďarská rodinka kochající se okolím.

Když jsem slyšel přijíždět třetí auto, sbalil jsem si batoh a odešel dál po značce. Hlouběji do lesa. Přece jen jsem byl ještě příliš blízko civilizace.

Za hodinu, hodinu a půl, kolem hájovny, seníku a dvou laní jsem dorazil k „cisterně“. Betonové nádrži o průměru snad deset metrů a hloubce asi tři. Uvnitř bylo metr a půl vody, žabky, mloci, čolci a spousta jiné havěti. K pití to rozhodně nebylo. Byla to nádrž na vodu. Ale nikoliv pro turisty, jak jsem se mylně domníval, ale pro dobytek. Takže čerstvou vodu jsem neměl. Zato bylo devět hodin a začínalo se stmívat. Hnedle vedle cisterny, asi stopadesát metrů od ní, stojí seník. Ale ne takový, jako je známe z Muráně. Tam jsem potkal jen jeden takový, je postavený na samém kraji Martinovy doliny. Je to veliká střecha na několika sloupech, s dřevěnou ohradou kolem a vrstvičkou sena na podlaze. Luxus. Paráda. Měkko, sucho a teplo. A komáři. Ježíšikriste, těch hajzlů pištivých tam ale bylo! Zlatá Lednice.

Zkusil jsem si přikrýt hlavu gumovou pláštěnkou. Proti komárům to pomáhalo, ale po několika minutách mi začal modrat ábrázat a musel jsem ze sebe pláštěnku strhnout, protože bych se udusil. Okamžitě na mě komáři zaútočili znovu.

Zkusil jsem si přikrýt obličej ručníkem. Ale ten ti sviňáci dokázali propíchnout, a to i když jsem ho přeložil napůl.

Asi po dvou hodinách bojů jsem se dostal do stavu, kdy už jsem jen tak dočista flegmaticky ležel na zádech a v pravidelných intervalech se liskal rukou přes obličej. Hodně dlouho jsem nemohl usnout. Od těch facek mě pálily obě tváře.

Ale mělo to i své světlé stránky. Pozoroval jsem Měsíc, jak se posunuje po obloze, od nedaleké „cisterny“ se vzduchem nesly něžné tóny žabího koncertu, v trávě kolem vzrušeně cvrkali cvrčci, z lesů se ozývaly různé záhadné zvuky. Mimo jiné plechový zvonec. Takový, jaký při pastvě nosívají na krku krávy nebo ovce. A štěkal tam pes. Asi na nějaké jiné louce nocoval nějaký pasáček se svým stádem. Možná to byl budoucí český ministr vnitra.

Farkas, medve ani Hófehérke se neukázali.

Vzbudil jsem se až o půl osmé. Sluníčko už stálo hodně vysoko na obloze a tráva na rosu už jen nostalgicky vzpomínala. Po lehké snídani mi v láhvi zůstalo sotva čtvrt litru vody. Hledal jsem ten pramen namalovaný na mapě, ale nenašel ho. Našel jsem však nádherné rozlehlé kvetoucí louky s četnými bobky jalovcových keřů, krasovými závrty a propastmi (právě četné propasti jsou taková místní szokatlanság), mohutnými babykami, fotogenickou krajinou a čistým vzduchem. Odpouštím vám ovádi, odpouštím vám komáři. Za to ráno ta večerní muka stála. Nat Jessel tomu říká čistá radost a já vím, co tím myslí.

Jediná drobnost kalila výhledy na budoucnost. Neměl jsem téměř žádnou vodu a pramen jsem nenašel. Bál jsem se, že zůstanu úplně szomjan. Na obloze navíc nebyl ani jediný mráček. Byla samý nimráček. Viď, Makulko? Plešiveckou planinu čekal další tropický den s vedry přes třicet stupňů.

Rozhodl jsem se pro návrat dolů a cestu domů. To vedro bylo nad mé síly.

O půl dvanácté už jsem byl dole v Plešivci. Už zdálky jsem viděl, že mé auto je pořád na svém místě. Tak o tuto starost jsem měl tedy méně. Teď už jsem měl jenom žízeň.

"Fantu, prosím, a do půllitru," požádal jsem maďarsky hovořícího prodavače v bufetu u autobusového nádraží (vím, že toto slovní spojení je v souvislosti se třemi stanovišti poněkud eufemismus, ale líp to tak zní).

Starší muž se na mě ze svého okénka zahleděl a několik dlouhých vteřin se na mě upřeně díval. Domýšlel jsem se, že přemýšlí, co že to po něm vlastně chci. Přece jen jsem byl idegen a mluvil jsem divnou řečí. Potom se, stále ještě zamyšleně, otočil k velké chladící skříni za svými zády a otevřel ji. Vydechla z ní nádherná zima. Zapátral v ní očima.

"Fanta nie je," obrátil se ke mně a pokrčil rameny.

Viděl jsem to také.

"Tak Mirindu," navrhl jsem. Ta tam určitě byla. Muž beze slova přikývl a vytáhl z boxu dvoulitrovou láhev s Mirindou. Naklonil ji ke sklenici a zaváhal.

"Dva deci ste hovoríl?" zeptal se nejistě.

"Päť deci," upřesnil jsem. Zalovil jsem v paměti. „Öt,“ zkusil jsem nejistě.

Muž znovu přikývl a vyměnil skleničku za pořádný půllitr. Mirinda byla skvělá a prima studená.

Odjížděl jsem z Plešivce asi ve dvanáct. Věděl jsem, že mám před sebou přibližně čtyři sta kilometrů cesty, a tak jsem si naplánoval, že se tak za dvě a půl hodiny, po nějakých sto padesáti kilometrech, zastavím v prvním solidním motorestu, který potkám, na oběd.

Vynuloval jsem počitadlo, aby se mi to lépe počítalo a vyjel jsem.

Když se na počitadle kilometrů objevilo číslo sto padesát, začal jsem se rozhlížet kolem sebe. Projížděl jsem jihoslovenskoseveromaďarskými vesnicemi - Demandicemi, Tekovskými Lužanami, Čakou, Koltou, Dvorami nad Žitavou a tak a po nějakém motorestu ani vidu ani slechu.

 

Nové Zámky jsou město a hodně jsem na ně spoléhal. Věřili byste tomu, že jsem tam žádnou restauraci nebo motorest nepotkal? Já tedy ne. Ale je to tak.

 

Už na samém kraji Tvrdošovcí je po pravé straně velký reklamní poutač upozorňující na reštauráciu a penzión Jolana. Zaradoval jsem se a bez ohledu na nervózního, troubícího a na čelo si klepajícího řidiče auta s košickou značkou za sebou jsem zpomalil na nějakých třicet kilometrů v hodině. Nechtěl jsem Jolanu minout. Takové hezké jméno.

Neminul jsem ji. Zastavil jsem a vešel brankou za kamenný plot. V zahrádce sedělo několik značně podnapilých hostí. Vstoupil jsem dovnitř bíle omítnuté budovy. Když se oblak namodralého cigaretového dýmu rozvířený mým příchodem poněkud usadil, uviděl jsem cedulku „místnosť pre fajčiarov“. A druhou, kde bylo napsáno „Reštaurácia“ a šipka směrem ke schodům do patra. Šel jsem do patra. Restaurace tam skutečně byla. Ale zavřená.

Jel jsem pryč. Takových Jolan ještě potkám... říkal jsem si.

Jak jsem mohl být tak naivní...

 

„Vy ste oficiálny hosť?“ zeptal se mě v Šaľe úředním tónem mladý nadstrážmistr, když jsem zabočil z hlavní silnice na parkoviště u velké restaurace a on se mi postavil do cesty a donutil mne zastavit auto a stočit okno. Zkoumavým pohledem přejel můj zevnějšek.

Nebyl jsem zrovna zralý do společnosti - neoholený, zpocený, špinavý. Nemohu ani vyloučit, že mi někde z vousů nebo vlasů netrčelo seno. Byl jsem si dobře vědom toho, jak vypadám.

Ale byl jsem si také vědom toho, že jsem vůbec nic neprovedl a žádný dopravní předpis neporušil, a tak jsem si dovolil drobnou drzost.

„Nevypadám jako oficiální host?“ zeptal jsem se toho policisty.

Pokrčil neurčitě rameny, ale neodpověděl mi a zachoval si kamennou úřední tvář. Usoudil jsem, že už viděl nejrůznější oficiální hosty a hned tak něco ho nepřekvapí.

„Ak nie ste oficiálny host, tak vás tam nemôžem pustiť. Dnes tam obedujú pán premiér s pánom predsedom parlamentu.“

„Včera byl přece premiér v Prešově, to je dneska tady?“ zeptal jsem se pochybovačně.

„Hej, dneska je tu,“ odpověděl polda. „A obedujú tu.“

„Tak to mají asi přednost,“ usoudil jsem. „Tak mi aspoň poraďte, kde je tady nějaká jiná restaurace?“

Z neoznačeného civilního vozu opodál najednou vystoupil další policista. Starší, zamračený. Asi se mu zdálo, že se mladej se mnou vybavuje už nějak zbytečně moc dlouho. Cestou k nám si velmi okatě upravoval opasek s pistolí.

„Problémy?“ zeptal se kolegy a přísně si mě změřil.

„Hej. Pán je turista a pýta sa, kde je tuná iná reštaurácia?“ zeptal se ho nadstrážmistr s nevinným obličejem. Začínal mi být sympatický.

Ten starší polda se zamračil, otočil se na patě a beze slova se vrátil do svého auta.

Nadstrážmistr se pootočil tak, aby mu jeho kolega neviděl do obličeje a spokojeně se usmál.

„O dve križovatky smerom na Galantu je penzión Achát. Zajdite si tam. Celkom dobre tam varia,“ poradil mi vlídně a s úsměvem mi zasalutoval.

Poděkoval jsem a odjel naznačeným směrem. Přejel jsem přes dvě křižovatky a penzión Achát jsem nenašel. Zůstal jsem i dál o hladu. Nemám Mečiara ani trošku rád.

 

Asi uprostřed Galanty je po pravé straně velká restaurace. Všiml jsem si jí až na poslední chvíli, a tak jsem kvílením pneumatik probral z odpolední líné letargie poměrně dost lidiček.

Objel jsem celý blok, než se mi podařilo zaparkovat. Vylezl jsem z auta a s úlevou si protáhl zpocená záda. Už jsem se na ten pozdní oběd vyloženě těšil.

Restaurace byla v patře komplexu obchodů, různých podniků, kadeřnictví, opraven, vináren, heren, ale také schodišť, průchodů a mříží.

A právě těmi mřížemi byly zavřeny veškeré vchody do patra. V restauraci mělo být otevřeno a možná i bylo, ale nenalezl jsem žádnou přístupovou cestu. Jsa drobet nasrán, odjížděl jsem z parkoviště trošku razantněji něž bylo nutné, takže jsem kvílením pneumatik probral z odpolední líné letargie poměrně dost lidiček.

 

 

Ke konci Sládkovičova stojí u silnice velký poutač s nápisem „Motorest Jamajka, 100 m“.

No fajn, říkám si. To nemůžu minout. Zpomalil jsem na čtyřicet a pečlivě hledal po obou stranách silnice. Po ujetí sta metrů jsem vyjel ze Sládkovičova ven. Motorest Jamajka ve Sládkovičovu ale není.

 

U Sence jsou Slnečná jazerá a v sobotní horúčave neskutečné davy lidi a aut zaparkovaných kolem jediné restaurace. Bylo jich tam opravdu nepočítaně. Vůbec jsem si netroufnul tam zastavovat. Ani by nebylo kde.

 

Těsně před Bratislavou, už na dálnici, je na modré tabuli velká bílá šipka ukazující doprava a mířící na slovo „Brno“. Bezva, říkám si, asi nový obchvat. Tudy jsem ještě nikdy nejel. Prokličkoval jsem hustým provozem do krajního pruhu a na nejbližší odbočce odbočil doprava. Ocitl jsem se v nějaké malé vesnici u Bratislavy.

S cestou na Brno neměla naprosto nic společného.

Uprostřed obce však byla „Modrá vináreň“ s vynikající kuchyní. Joj, moc se mi tam líbilo. Byli na mě vlídní, aby taky ne za dvěstě čtyřicet korun, a tak jsem se zeptal také na cestu do Brna. Vysvětlení bylo velmi jednoduché. Měl jsem se vrátit zpátky na dálnici a jet pořád rovně. Bylo to tak. Řídil jsem se radou a za necelou hodinu jsem už stál na hranicích.

 

„Otvorte mi kufor,“ požádal mladičký celník na slovenské straně hranic. Vypnul jsem motor, zhasnul světla a vystoupil z auta. Odemknul jsem kufr a otevřel ho.

Celník si pobaveně prohlížel sako a lakýrky pohozené vedle pohorek, batoh a kožený kufřík, špinavé modráky a špinavou bílou košili.

„Všetko osobné veci?“ zeptal se. Přikývl jsem a utřel si z čela lepkavý pot.

Celník se nasoukal do nitra vozu a ohmatával zkušenými prsty můj batoh.

„Čo tam je?“ zeptal se zvědavě. Zalovil jsem v paměti a začal vyjmenovávat obsah.

„Nechcete, abych ho vytáhl ven?“ zeptal jsem se celníka.

„Nie, nie,“ odmítl a vlezl si ještě hlouběji do kufru, aby mohl osahat batoh i s druhé strany.

„Hele, já to vytáhnu a rozbalím ho,“ vnucoval jsem se.

„Nie, to je okej,“ řekl a hekal námahou.

„Á, tu je!“ zvolal a píchl prstem do batohu v jednom konkrétním místě.

„Co tam je?“ zeptal jsem se překvapeně.

„Konzerva,“ odpověděl s úsměvem a vysoukal se z kufru ven.

„Já tam ale žádnou konzervu nemám, to vím určitě,“ poškrábal jsem na hlavě. „To bude vařič,“ napadlo mě.

„Varič?“ opáčil celník. Vypadal docela zklamaně.

„Já ten batoh přece jenom vyndám a rozbalím,“ přestalo mě to bavit a sápal jsem se po svém zavazadle. „Ať se můžete přesvědčit.“

„Nie, to je okej,“ řekl celník a zadržel mě. „To je okej,“ zopakoval a poodstoupil.

„Prajem šťastnú cestu,“ popřál a kývl hlavou na pozdrav.

Poděkoval jsem a šťastně dojel až domů.

 

Maďarsko - český slovníček:

ábrázat obličej

Farkas vlk

helység obec

Hófehérke Sněhurka

holtan mrtvá

idegen cizinec

izzadság pot

medve medvěd

öt pět

Rima Szombat Rimavská Sobota

szokatlanság zvláštnost

szomjan o žízni