Ředitel je debil

06.07.2012 00:00
Byl jsem před pár týdny kousek od Prahy na certifikačních zkouškách na arboristu. Skládalo se to z testů, poznávačky dřevin a praktické části - výsadby a ošetření stromů. Trvalo to celé dopoledne a měli jsme toho s Rendou, který to absolvoval se mnou, plné zuby.
 
Vraceli jsme se kolem druhé hodiny odpolední z poslední zkoušky, nijak zvlášť optimističtí, protože nás podusili mnohem víc, než jsme čekali, a domluvili se, že si ještě před odjezdem domů zajdeme aspoň na nějaký dobrý oběd.
"Fajn," povídám, "jen si hodím nářadí do auta a převleču se do čistého." Přijdeme k autu, zalovím v levé kapse vesty... a nic. Klíče tam nebyly. Oblilo mne horko. Teoreticky mohly být ty klíče v jiné kapse, ale proč bych je tam dával? Vždycky jsou v levé kapse. Klid, poručil jsem si, to se vyřeší. A prošacoval se. Nic. Udělal jsem stojku a vysypal z kapes úplně všechno. Nechybělo mi nic, jen klíče od auta. Horko vystřídala zima.
"Co mám dělat?" obrátil jsem se na mírně pobaveného Rendu. "Já ty klíče asi ztratil..."
"Nemáš náhradní?"
"Mám," zamyslel jsem se. "V šupleti psacího stolu v kanceláři. Tři sta kilometrů daleko."
Obcházeli jsme chvíli auto a zkoušeli kliky, jestli jsem třeba nezapomněl zamknout. Zbytečně, i kdybych zapomněl, auto by se stejně zamklo samo, je chytré.
"Zkusím zavolat do práce, než zdrhnou domů," byl totiž pátek odpoledne, což případné možnosti ještě víc redukovalo.
"Zdravím, pane řediteli..."
"Pane dispečere, jste ještě v práci?"
"Jo, ale už se pomalu chystáme domů." (Dělají do půl třetí.)
"Potřebuju, abyste zajel do Prahy." Chvíle ticha, náš dispečer nerad jezdí za hranice okresu.
"To jako někdy příští týden?" zeptal se opatrně.
"Ne, dneska odpoledne." Dlouhé ticho.
"Jsem debil a ztratil jsem klíče od auta. Potřebuju náhradní." Ticho pokračovalo a já raději nepřemýšlel, co se mu teď honí hlavou.
"Mám je ve stole. Potřebuju, abyste sem s nimi někoho poslal."
"Ehm, takže nemusím já?" V hlase byla cítit úleva.
"Jasně že ne, někoho tím pověřte." (Delegování úkolů je nádherná věc, pokud je má člověk na koho delegovat.)
"Tak jo, já to jdu zařídit," ožil a podle hlasu už měl určitě představu, komu kvůli řediteli a jeho ztraceným klíčům otráví páteční odpoledne. 
"Jste hodnej. Já se teď půjdu po těch klíčích ještě podívat, za půl hodiny zavolám, jak to dopadlo."
 
Procházeli jsme s Rendou místy, kde jsme se dopoledne pohybovali, rozhrnovali trávu a kopali do krtinců. Marně. Došli jsme až na poslední stanoviště, pod poslední strom, na kterém jsem ten den pracoval. Prohledali jsme vysokou trávu pod ním, ale opět marně. Moje trudomyslnost dostoupila vrcholu. Mít míč, s chutí bych si zapinkal...
 
Odcházíme pryč a já lovím z kapsy (pravé, kde vždycky bývá) mobil, abych tu špatnou zprávu zvěstoval dispečerovi.
 
"Haló, jsou to vony?" ozvalo se najednou za námi. Otočíme se a vidíme přicházet jednoho z kolegů, který nás při hledání sledoval. Úsměv od ucha k uchu a v ruce ztracené klíče! "Zkusil jsem ještě kopnout do támhletoho drnu," ukazuje pod strom. "A byly tam."
Bum! Spadl mi kámen ze srdce. "Ani netušíte, jak se mi ulevilo," povídám s díky.
"Dovedu si představit," povídá kolega s úsměvem.
"Počkejte, teď ale něco uslyšíte," povídám a vytáčím číslo na dispečera. "Tak nikam jezdit nemusíte, našli jsme je."
Chvíli bylo ticho. "To jako fakt?"
"Fakt!"
BUM!!! bylo ten padající balvan slyšet na tři sta kilometrů...