Sousedka

17.11.2006 00:00
Pětatřicet let jsem ji měl za milou, laskavou paní za plotem.
 
Popovídala si, poradila nebo radu vyslechla, podělila se o ovoce nebo kytky, věnovala starou houpačku… Teď s námi nemluví. Vůbec. Jsme pro ni krajina, kterou přehlíží, na pozdrav neodpovídá.
 
Může za to zateplování naší fasády.
 
Kdo jste to někdy dělali nebo viděli, víte, že je z toho spousta svinčíku. Jenže pokud něco spadlo za její plot, okamžitě jsme to uklidili. Polystyrén pozametali – mnohokrát. Její fasády jsme se ani nedotkli, trochu ušmudlanou okapovou rouru jsme pečlivě umyli. Vypadá lépe než předtím.
 
Bohužel, dvě nebo tři zrníčka polystyrénu zanesl vítr až k jejím dveřím. A to stačilo…
 
Byl to pro mě šok. A ještě větší, když se rozpovídali další sousedi.
 
„Jo, nám udělala peklo, protože jeden šlahoun břečťanu přelezl na její kůlnu. Prý jí poškozujeme majetek…“
 
„A nám propíchala gumy u dvou aut, která jsme jednou nechali zaparkovaná před jejím domem, protože u našeho už parkoval někdo jiný. Prý to místo na silnici musí zůstat volné pro jejího syna – kdyby náhodou přijel na návštěvu…“
 
Nestačil jsem se divit. Taková mi vždycky připadala milá a laskavá.
 
Ale kdoví, proč se ten její syn odstěhoval i s rodinou kamsi pryč už rok po svatbě a nechal maminku samotnou ve dvoupodlažním obrovském domě, ve kterém svého času bydlelo šest rodin…
 
Kdo z nás ví, kolik lidí, se kterými se denně potkáváme, má dvě tváře – jednou veřejnou a jednu soukromou.
 
Někdy se na to přijde rychle. Někdy za pětatřicet let kvůli dvěma zrníčkům polystyrénu. A u někoho se na to nepřijde vůbec…
 
Je to divný, pokrytecký svět…