Už nikdy nebudu

24.07.2012 00:00

 

...už nikdy nebudu už nikdy nebudu už nikdy nebudu už nikdy nebudu už nikdy nebudu...

Těmito stále se opakujícími třemi slovy pokryl kdosi celou zeď pod jedním mostem v Brně. Muselo to být hrozně pracné. A je to vtipné, napadlo mne jako první, je to jako od Barta Simpsona.

Ale je to doopravdy vtipné? Proč právě tato tři jednoduchá slova? Co se za nimi skrývá? Co už autor nikdy nebude? 

Nebude už nikdy odmlouvat mamince? Nebude už nikdy krást? Nebude už nikdy plivat na podlahu v dopravním prostředku? To by bylo jistě dobré a chvályhodné. 

Ale co když je všechno úplně, ale úplně jinak? Co když se třeba vážně zranil a už nikdy nebude chodit? Co když mu umřel někdo blízký a on mu už nikdy nebude moci říct, že ho má rád? A co když autor ví, že on sám už nikdy nebude, protože mu zbývá jen pár dní života...?

Ne, teď už mi to vtipné nepřipadá ani trošku. 

...už nikdy nebudu už nikdy nebudu už nikdy nebudu už nikdy nebudu už nikdy nebudu...

Nasadilo mi to brouka do hlavy. Jak jsem na tom já? Určitě také jsou věci a činnosti, které už nikdy nebudu... Některé nebudu, protože je už nechci nikdy dělat. Některé nebudu, protože je už nemůžu nikdy dělat.

Píšu tady ty řádky, přemýšlím o tom a napadá mě toho spousta, co už nikdy nebudu. 

Nebudu se o ně s vámi dělit (neříkám, že už nikdy), ale ne teď. Nejde to. Chtěl jsem, ale zjišťuji, že je to hodně osobní, ba až intimní. Už nikdy nebudu...

Jedno vám snad ale přeci jen prozradit můžu. Už nikdy nebudu stejný, jako před přečtením těch tří slov...