Vidlák ve městě

23.11.2015 18:53
Byl jsem na kafi a na večeři v příjemné restauraci. Dost slušná, ale zase ne nějakých pět hvězdiček. Taková vyšší střední třída, řekl bych.
 
Jídlo bylo fajné. Kafe bylo docela fajné. Placení nebylo ani trochu fajné.
 
“Zaplatím,” řekl jsem číšníkovi, když se přišel zeptat, jestli si ještě něco objednám.
 
“Kartou nebo hotově?”
 
“Hotově,” odpověděl jsem a připravil si peněženku.
 
Číšník přikývl a odnesl se za bar. Po nějaké chvíli byl zpět s účtenkou. Na stříbrném tácku.
 
Vytáhl jsem bankovku vyšší hodnoty, ale číšník najednou nikde. Po chvíli jsem ho objevil, jak myje sklo za barem. Zuřivou gestikulací jsem ho přivolal zpět. 
 
“Kdybyste tak rychle nezdrhnul, mohl jste ušetřit cestu,” povídám mu, podávám mu bankovku a informuji ho o spropitném.
 
“My tady máme takový systém,” povídá číšník vznešeně a s despetem pokládá bankovku na stříbrný tácek. A mizí za barem.
Za několik dalších minut je zpět s penězi na zpátek. Na stříbrném tácku.
 
“Náročný systém. Pro všechny,” povídám otráveně a vybírám z ubrousku na stříbrném tácku peníze nazpět. Příjemný zážitek z jídla i kafe je pryč. Placení trvalo déle, než vypití té kávy. Číšník musel přijít třikrát. Hlavně že mají stříbrný tácek.
 
Jo, je to nóbl. Ale mnohem lepší službu by udělala číšnická šrajtofle v kapse a placení na první pokus. Takhle se nemůžu zbavit pocitu, že jsem byl svědkem vítězství formy nad obsahem.