Vlk obecný - vlk dravý (Canis lupus)

09.11.2015 20:20

 

Latinský název: Canis lupus L.
Slovenský název: vlk dravý
Český název: vlk obecný
Anglický název: Grey Wolf
Polský název: Wilk
Německý název: Wolf
Maďarský název: Farkas
Ruský název: Volk
Francouzský název: Loup
Norský název: Ulv
 
Třída: Savci
Řád: Carnivora – Šelmy
Podřád: Fisipedia – Pozemní šelmy
Nadčeleď: Cynofeloidea
Čeleď: Canidae – Psovití
Rod: Canis
 
Popis:
Délka hlavy a těla: 100 až 160 (170) cm
Délka ocasu: 30 – 60 (35 – 50) cm
Výška v kohoutku: 55 až 80 (90) cm
Hmotnost: 25 (30) až 50 (80) kg (samci jsou vždy větší a těžší než samice, údaje v závorkách jsou krajní hodnoty uváděné v různé literatuře)
Od psa se vlk liší kratšími trojúhelníkovými boltci, šikmo postavenýma očima, širší tlapou a také tím, že nikdy nenosí ocas vodorovně. Při chůzi kladou vlci zadní tlapy do otisků předních (psi zpravidla ne).
Při „stopování“ vlka je také možné si povšimnout jeho až fanatickým šetřením s energií – využívá vrstevnic, lesních chodníků, cest, „řeže“ zatáčky, neodbíhá jako pes do okolí… Vezmeme-li v úvahu, jakou námahu (a výdej energie) musí vynaložit, aby něco ulovil, je to pochopitelné.
Rychlost: krátkodobě při závěrečné fázi lovu až 45 km/hod, dlouhodobě takové rychlosti nedosahují, ale kompenzují to na druhé straně vytrvalostí. Udává se, že dokáží při pronásledování uběhnout 150–200 km.
Pohlavní zralost nastává u vlků koncem 2. roku věku a dožívají se v přírodě zhruba 10 let.
Srst vlků je nejčastěji šedá, a to ve všech svých odstínech. Během roku se srst mění, nejen, že je v zimě mnohem hustší než v létě, může se částečně (v květnu) měnit i její odstín. Na hřbetě jsou zpravidla tmavší odstíny, krk, boky a stehna mohou mít nádech do rezava.
 
Rozmnožování:
Vlci se páří v zimě, v lednu až únoru. Po páření hledá samice místo pro doupě (často použije doupě z dřívějších let), ideální polohou je vyvýšené místo, nedaleko vody. Březost vlčic trvá 62 – 75 dní, takže samice přivádějí na svět mláďata v březnu nebo dubnu. Velikost vrhu se pohybuje od 3 do 7 (10) štěňat.
 
Mláďata:
Vlčata se rodí slepá a hluchá, váží jen kolem 45 gramů a trvá jim zhruba tři týdny, než si dokáží regulovat svoji tělesnou teplotu. V té době jsou zcela odkázána na matku, která je zahřívá a doupě prakticky neopouští. Laktace trvá 4 – 5 (6) týdnů, samostatného života jsou mláďata schopná po půl roce. Zůstávají však s matkou, dokud si nenajdou vlastní teritorium. Na výchově štěňat a péči o ně se podílí i samec, často i ostatní členové smečky, ostatně za bezpečnost mláďat zodpovídá celá smečka. V době, kdy má Alfa samice mláďata, získává také dočasně vůdčí pozici ve smečce. To trvá až do doby, kdy jsou mláďata natolik velká a silná, aby mohla doprovázet smečku na loveckých výpravách. Pokud je smečka na lovu, mláďata čekají někde v ústraní. Hlídá je přitom buď Alfa samice nebo některý mladý vlk.
 
Smečka:
Vlci patří mezi sociální zvířata a sdružují se do smeček, jejichž velkost je přímo úměrná dostupnosti kořisti v daném teritoriu. Smečka může mít pouhých 5 členů, ale také 20 nebo i víc. Do větších skupin se rodinné smečky sdružují v zimě. V každé smečce vládne přísná hierarchie, ale protože je smečka zpravidla tvořena blízkými příbuznými, dochází k vážným bojům uvnitř smečky jen málokdy. Vůdcem vlčí smečky je Alfa samec, největší a nejsilnější zvíře, které rozhoduje o veškerém dění ve smečce. Vlčice, s níž tvoří pár, se nazývá Alfa samice a je po Alfa samci nejvýše postaveným členem smečky a v některých situacích může samce nahradit nebo zastoupit. Tito dva také zajišťují většinu potomstva smečky, protože v dobách nedostatku plodí mláďata jen nejsilnější zvířata a ta nejslabší jsou z rozmnožování postupně vyřazována. Na třetím místě v hierarchii je Beta samec, po něm již následuje zbytek smečky. Na posledním místě je tzv. Omega vlk, samec či samice, který je otloukánkem smečky. Žere jako poslední, pokud je nouze, nežere vůbec, dostává ty nejhorší úkoly při lovu nebo v boji, může být i obětován, pokud to zájmy smečky vyžadují. Alfa pár spolu zůstává zpravidla celý život, nicméně podřízený Beta vlk v době páření často usiluje o zájem Alfa samice, aby se jejím prostřednictvím dostal na vyšší společenský stupínek. Pokud se mu podaří připravit Alfa samce o jeho pozici a nastoupí na jeho místo, poražený samec většinou smečku opouští. Boj o vůdcovství nebývá krvavý, vlčí smečka si nemůže dovolit zraněné nebo mrtvé.
 
Potrava:
Vlci se živí hlavně savci (jeleni 64% kořisti, prase divoké 31%), ale nepohrdnou vlastně ničím, co dokážou ulovit. Nevyhýbají se ani mršinám či rostlinné potravě (různé bobule). Ve způsobech jejich obživy lze hledat důvody, proč je vlk lidmi od nepaměti tak nenáviděn a pronásledován. Vlci jsou velice schopní lovci, ale jako každý predátor musí hospodařit s vlastní energií (přes veškeré nesporné lovecké schopnosti je asi 90% útoků neúspěšných). Proto dávají přednost snadné kořisti, jakou jsou například domácí zvířata nebo stáda nechráněných ovcí na pastvě. To, že v minulosti měli vlci mnoho příležitostí živit se i lidskými mrtvolami, by mohlo být dalším důvodem pro nevraživost člověka vůči těmto šelmám. Není však popsán případ, že by vlčí smečka napadla živého člověka, tyhle historky patří zpravidla do říše bájí a pověstí. Může se ovšem stát, že na člověka zaútočí vlk nakažený vzteklinou, pravděpodobnost je však mizivá.
 
Lov:
Vlk nemá sílu v tlapách, aby kořisti zlomil vaz jedním úderem, jeho síla je v dokonale propracovaném systému lovu (loví převážně v noci), při kterém má každý člen smečky svoji přesnou roli. Pokud si smečka nemůže vybrat osamocenou kořist, oddělí od stáda ten nejslabší kus. Docílí toho tím, že část vlků stádo obklíčí a další je znepokojují tak dlouho, až stádo nad sebou ztratí kontrolu a dá se na útěk. Silnější kusy se těm slabším rychle vzdálí a to je příležitost pro vlky. Štvou vyhlédnutou kořist, dokud ji maximálně nevyčerpají. Sami přitom hospodaří se svými silami a ve štvanici se střídají, nikdy se za obětí neženou všichni vlci najednou. Až je kořist vyčerpaná a zastaví se, nastává poslední fáze lovu. Odpočatí vlci ji chytáním za ocas nebo nohy strhnu na zem a zakousnou ji. Tímto způsobem dokáží vlci ulovit zvíře, které je mnohonásobně těžší než oni sami. Při konzumování kořisti se dodržuje hierarchie, takže první se nažere vlk Alfa a záleží jen na velikosti oběti, zda vystačí na všechna zvířata ve smečce, protože vlk dokáže na posezení spořádat až 10 kg masa.
 
Zdravotní policie:
Přítomnost vlků pomáhá udržovat optimální stav populace kořisti, podle některých údajů tlumí vlci i rozšíření vztekliny. Trofeje zvěře z území, kde žijí vlci, jsou hodnotnější, než z území vlků prostých. Je to důsledek selekčního tlaku predátora na populaci lovené zvěře.
 
Komunikace:
Vlci v rodině nebo ve smečce mezi sebou neustále komunikují. Jsou schopni, jako všechny psovité šelmy, obličejové mimiky a užívají různých výrazů, lehkých gest tlamy, uší a očí k vyjadřování svých pocitů či názorů. Ale není to jen mimika obličeje, používají k dorozumívání celé tělo. Postavení ocasu, chování celého těla, postoj, to vše má význam a je to nosičem sdělení. Např. z Alfa vlka čiší na první pohled sebevědomí, má uvolněný, ale troufalý postoj, hlavu vzpřímenou a ocas v uvolněné křivce. Uši má vztyčené často „ukazuje“ zuby. Oproti tomu podřízení vlci dávají svým postojem najevo pokoru a poslušnost.
 
Vlci neštěkají jako psi, ale přesto se dorozumívají zvuky – různě zabarveným kňučením, vrčením a v neposlední řadě svým typickým vytím.
 
Příroda vlky vybavila pro jejich boj o přežití velkoryse. Jejich nejdokonalejšími smysly jsou čich, sluch a zrak. Udává se, že za ideálních podmínek dokáže vlk svoji kořist ucítit na vzdálenost až 3 km. Kromě toho používají vlci vlastního pachu k vyznačení teritoria. Mají dvě pachové žlázky – jednu u řitního otvoru a druhou na hřbetě, nad kořenem ocasu. Pach vlka je stejně individuální jako otisky prstů u lidí, takže se vlci poznají na dálku, aniž se vzájemně vidí.
 
„Škodná“
Častým a oblíbeným mýtem myslivců je, že vlci způsobují škody na zvěři. Zoolog P. Hell (Poľovnictvo a rybárstvo 7, 1983) odhaduje za jednu sezónu lovů na Slovensku množství nedohledané zvěřiny (postřelených a smrtelně zraněných zvířat, která někde zahynula) na 70 tun. Nabízí se otázka, kdo je v lese ta největší škodná…
 
Zdroje:
Pelikán, J., Gaisler, J., Rödl, P., Naši savci, Academia, Praha 1979
Reichholf, J.: Savci, Knižní klub ve spolupráci s nakladatelstvím Ikar Praha, 1996
Pecina, P., Čepická, A.: Kapesní atlas chráněných a ohrožených živočichů, 3. díl, SPN Praha, 1990