Vytí s vlky

07.11.2015 16:16

Pokud jste někdy slyšeli vytí vlků ve volné přírodě, asi mi dáte za pravdu, že je to jeden z nejhezčích a nejvzrušujícnějších zvuků, jaké se dají v lese slyšet. Měl jsem to štěstí slyšel vlčí vytí na Muráňské planině už vícekrát, ale tři zážitky mi utkvěly v hlavě nejvíc.

Tenkrát na podzim, to bylo moje první setkání s vlčím voláním. Byl konec září, doba vrcholící jelení říje. Počasí bylo studené a sychravé, ale my přesto chodili každý večer na Velkou louku. Chodívalo tam pravidelně asi patnáctihlavé stádo laní, spásaly uvadající trávu a provokovaly mladé jeleny, kteří postávali za okrajem lesa, pozorovali je a čekali, až se setmí, aby se vzájemně utkali o přízeň svých dam.

Právě v tu dobu, kdy se den měnil ve večer a jeleni vycházeli z lesa, padávala na louku hustá mlha. Jelenům ani laním to zjevně nevadilo, chovali se, jako by se nechumelilo. Horší to bylo s námi, viděli jsme jen na dva tři metry a veškeré zážitky nám zprostředkovával sluch. Poslouchali jsme jelení výzvy, odpovědi soků a někdy i zvuky bojů. Bylo to velmi intenzivní…

Když jsme se do sytosti nabažili pro nás tak neobvyklých zážitků, vraceli jsme se tou hustou mlhou zpátky na chatu pod hradem. Šli jsme pomalu, cesta se vynořovala a ukazovala vždy jen na několik metrů.

Měli jsme většinu cesty přes Velkou louku za sebou a přibližovali jsme se k jejímu konci, když se odněkud ze srdce planiny ozvalo táhlé vlčí vytí. Ještě dnes si pamatuji, jak mi při tom zvuku běhal mráz po zádech… Nedalo se poznat, jestli to bylo blízko nebo daleko, mlha vzdálenosti zkreslovala. Ujišťovali jsme se navzájem, že to bylo někde daleko na kopci, ale v hloubi duše nám hlodaly obavy – co když ne? Co když je ten vlk ukryt někde v mlze?

Stáli jsem tam snad dvacet minut, napětím ani nedýchali, vzrušení a trochu polekaní, a čekali jsme, jestli nám vlk ještě zazpívá. Ale už se neozval…

Podruhé to bylo spíše komické. Bydleli jsme v létě s větší skupinou přátel a známých na Maretkine. Jedno odpoledne jsem se vypravil na výlet sám, na hodinku, na dvě.

Už jsem se vracel na chatu, když mě napadlo vyzkoušet jednu zkratku. Nebyla to zkratka a já zabloudil. Pořádně. Trvalo mi dost dlouho, než jsem se dostal do míst, kde jsem to už zase znal. Jenže jsem byl v tu chvíli od chaty tak hodinu ostré chůze.

Byl jsem asi v polovině, stmívalo se, když jsem zaslechl volání. Hledají mě, napadlo mě, a odpověděl jsem. Chvíli bylo ticho a potom se ten hlas ozval znovu. To volání nepatřilo mě, ani to nebyl hlas žádného z přátel. Bylo to poctivé vlčí vytí…

Zrychleným tempem jsem dorazil na chatu a našel přátele sedět spokojeně u táboráku. „No vidíte, že přišel sám,“ povídá P. „Oni už tě chtěli jít hledat, ale já jim říkal, nikam nechoďte, on se tady neztratí…“

Třetí zážitek byl asi nejzajímavější. To léto jsme bydleli na Havranie.

Jednou večer, kolem půl jedenácté, jsme seděli na terase a poslouchali ticho. Nádherné, hluboké ticho, jaké doma ve městě nemáme.

Najednou, bez varování, bylo to ticho přerušené krátkým vlčím zavytím. A vzápětí na to dalším, tentokrát delším. A po chvíli ještě jedním… A potom bylo už zase jen naprosté ticho.

Zapamatovali jsme si směr, odkud to znělo, a ráno jsme se tam s L. vypravili na průzkum. Ač jsem v to moc nedoufal, našli jsme místo, kde vlci přenocovali. Byla to podle stop celá vlčí rodinka – dva dospělí a dvě štěňata. Našli jsme také zbytky vlčí večeře (foto), takže jsme usoudili, že tím vytím se vlci domlouvali při lovu…

A nejzvláštnější na tom bylo, že to všechno se odehrálo asi tři sta metrů od chaty, kde tu noc spalo deset lidí…

Nevadili jsme jim…