1. část


Středa, 9.9.2009, Brno


Bylo babí léto a po prosluněném a parném dni přišla příjemně chladná noc. Bydleli na kraji města, v sídlišti plném zeleně a do bytu otevřeným oknem proudil svěží a čistý vzduch. Rozechvíval záclony, ohýbal lístky květin ve váze na stole a Markovi se zdál příjemně dráždivý erotický sen.

Přímo cítil, jako kdyby to bylo ve skutečnosti, jak pod tenkou letní pokrývku vniká Andreina teplá suchá dlaň, dotýká se jeho levého kolene a po vnitřní straně stehna se sune stále výš a výš. Spávali oba nazí a zvídavé ruce tak nestála v cestě žádná překážka.

Marek se ve spánku usmál, zavrtěl se, uvelebil se pohodlněji na zádech a lehce roztáhl nohy, aby tak vyšel zatoulané ruce vstříc. Už dobře věděl, co bude následovat, a těšil se na to.

Andreiny ostré nehty mu několikrát zlehka přejely přes šourek a její štíhlé prsty objaly ochotně reagující penis. Bylo to teplé a pevné sevření. Zrychlil se mu dech a srdce se mu rozběhlo o závod.

Prsty se sevřely ještě víc a manželčina dlaň se začala zvolna pohybovat nahoru a dolů a přetahovala mu přitom předkožku přes hranu žaludu. Marek zasténal a zachvěl se. Tělem mu projelo škubnutí. Ruka se přestala pohybovat a prsty těsně pod žaludem ztopořený penis silně stiskly.

Do Markova těla se náhle zakousl chlad, jak z něj Andrea nečekaně stáhla přikrývku a odhodila ji na podlahu vedle postele. Vnímal, jak si kleká mezi jeho rozevřená kolena, jednou rukou ho chytá za šourek a druhou mu přidržuje vztyčený penis u samého kořene. Na jeho špičce vzápětí ucítil vlhce teplý dotek jejích rtů a rychlé kmitavé pohyby jejího jazyka na uzdičce. Hra na ještěrku, tak tomu říkali v soukromí jejich ložnice. Byla to jedna z mnoha jejich oblíbených erotických her.

Varlata se mu vzrušením stáhla a celým tělem vnímal blížící se ejakulaci. Zkušená Andrea to vycítila také. Milovali se během uplynulých let tak často, jak jen to šlo, a znali už svá těla a jejich reakce dokonale.

Přestala ho dráždit a znovu mu pevně prsty sevřela za hranou žaludu úd, aby tak potlačila a oddálila jeho orgasmus. Ještě s ním nebyla ani zdaleka hotová, vždyť sotva začala.

Levou rukou ho stále držela, ale sama se přesunula výš. Marek ucítil, jak se mu o zarostlou hruď otírají dvě ztvrdlé bradavky. Bylo to, jak když si dva kombajny razí cestu lánem obilí a zanechávají za sebou dvě rovnoběžné stezky.

Infantilní představa obrazců v obilí Marka tak pobavila, že se zasmál. Probudilo ho to a otevřel oči.

Mladý obličej, který se nad ním ve světle noční lampičky skláněl, byl půvabný, milující, něžný, vzrušený i vzrušující zároveň. Nepatřil však ženě, o níž právě snil.

Markem projel ostrý osten zklamání a zoufalství. Ačkoliv se snažil nedat to na sobě znát, něco z toho se mu muselo odrazit v očích, protože hezká souměrná tvář mladé dívky se zachmuřila, obočí se stáhlo, jemně vykrajované růžové rty se zklamaně stiskly, důlek na bradě prohloubil a na hladkém čele, orámovaném několika uvolněnými prameny černých vlasů, se objevila tenká vráska.

Pustila jeho penis, sklouzla z jeho hrudi dolů, odstrčila ho od sebe, aby se vůbec nedotýkali, a s rezignovaným povzdechem se svalila na svou polovinu lůžka. "Už zase myslíš na ni," řekla po chvíli trapného mlčení do stropu. Neznělo to jako otázka. Ani jako výčitka. Spíše to vyznělo jako smutné konstatování prostého faktu.

"No..., ano. Zdálo se mi o ní," přiznal Marek zkroušeně. "Odpusť mi to. Já..., já nechci..., nechci na ni myslet, když jsem s tebou. Ale je to těžké. Neumím zabránit tomu, aby se mi o ní zdálo. Víš, že před pár dny bylo to výročí, asi proto se mi ty vzpomínky na ni právě teď vrací." Zaváhal. "Holčičko, víš přece, že tě mám rád...," dodal trochu chraptivě. Neříkalo se mu to snadno, protože teď zrovna by si mnohem víc přál mít vedle sebe v posteli tu druhou. Tu, se kterou se už nikdy milovat nebude, protože o ní se mu mohlo už jenom zdát.

"Říkáš, že mě máš rád? Opravdu?" opáčila Marta tiše. "Ráda bych tomu věřila, Marečku. Opravdu ráda. Ale neusnadňuješ mi to. Ani trošku. Není zrovna jednoduché tě milovat, víš?" dodala a otočila se na bok, zády k němu. A tohle už jako výčitka rozhodně znělo.

"Do prdele," zašeptal Marek sám pro sebe a promnul si dlaněmi rozespalý obličej. Už zase ublížil někomu, kdo ho měl rád a kdo mu důvěřoval. Proč se mu toto pořád děje? Kolik lidí ještě zklame nebo přivede do neštěstí, než konečně sám zmizí ze světa?

Nikdy se neměl moc rád, ale v tuto chvíli se přímo nenáviděl.

Vzepřel se na loktech a sjel pohledem do klína. Po nedávné pevné erekci nebylo ani památky.

Podíval se na vedle ležící a rychle oddechující štíhlé nahé tělo půvabné mladé dívky. Vůbec nic to s ním neudělalo. Ani její útlé rameno s vytetovaným dráčkem. Ani její vystrčený kulatý a pevný zadeček. Strašně rád by se té hladké dokonalosti dotkl, pohladil ji, pomazlil se s ní, zlíbal ji, ale cítil, že by to byla chyba. A zjevně si to myslel i jeho penis. Ani to s ním nehnulo.

Takže ani ze sexu dneska nic nebude, pomyslel si Marek otráveně. "Do prdele," zašeptal si sám pro sebe ještě jednou a taky se k partnerce otočil zády.

Neurvalé zvonění mobilního telefonu přivítal téměř s úlevou. Navzdory tomu, že bylo sotva půl třetí ráno.

Marek se na lůžku posadil a spustil nohy z široké manželské postele na jednu z několika bílých umělých kožešin z IKEA, které v ložnici používali místo koberce.

Natáhl ruku a popadl stříbrný přístroj, tlumeně zvonící a tancující v rytmu vibrací po leštěné dřevěné desce nočního stolku. Podíval se na displej kdo volá, stiskl zelené tlačítko a přiložil mobil k uchu. "Vydrž," zabručel tiše a položil telefon zpět na stolek.

Zvedl se, sebral ze země odhozenou deku a starostlivě jí přikryl trucující dívku, aby se nenachladila. Nijak nereagovala. Povzdychl si, sebral znovu mobil a odešel si hovor vyřídit do kuchyně. Byl si sice naprosto jistý, že Marta ještě nespí, ale nechtěl ji obtěžovat víc než bylo nutné. Už tak toho v jejich vztahu před chvílí podělal víc než dost.

Dlouze si zívl a natočil si sklenici plnou studené vody, aby se osvěžil. Několika velkými hlty ji všechnu vypil, a teprve pak konečně přiložil přístroj k uchu. "Co chceš?" obořil se na volajícího. Na člověka na druhém konci zdvořilostmi nikdy neplýtval. "Ty vole, víš ty vůbec, kolik je hodin?"

Pálily ho nevyspalé oči, cítil se mizerně kvůli trapné situaci s Martou, ale i kvůli nedokonanému sexu. Ze zkušenosti věděl, že tohle bude ještě bolet. Fyzicky i psychicky. Marta ani jeho nadvarlata mu tohle jen tak neodpustí. Ale přesto byl jakýmsi zvráceným způsobem rád, že mu jeho informátor zavolal zrovna v tuto chvíli. Umožnil mu tak vyvléct se z nepříjemné situace. Neviděl však jediný důvod, proč by mu měl dávat najevo nějakou vděčnost. Ten člověk ho zajímal, jen pokud pro něj něco měl. A ještě to muselo stát za to. Jinak pro něho neexistoval. "Jestli nemáš něco fakt sakra důležitýho, Viktore, tak tě zítra na mou duši zabiju," zavrčel nevlídně do telefonu.

Chlap na druhém konci se krátce uchechtl, ale tak nějak nervózně. To Marka přimělo k větší pozornosti. Viktor, jeho informátor, byl lidská troska. Bezdomovec vymetající kanály, příležitostný zloděj, krysa živící se zbytky z popelnic, ale přesto všechno to byl poměrně vyrovnaný a se svým osudem smířený drobný a šlachovitý chlapík kolem šedesátky. Tenhle člověk, pokud se mu tak ještě dalo říkat, nervózní nebýval. Aspoň ho tak Marek ještě nikdy nezažil. Zamračil se a začal ho pořádně poslouchat.

"Do hajzlu," hlesl po delší chvíli do mobilu. "Budu tam tak za dvacet minut, hlavně dej bacha, ať se tam nepřiplete někdo další a nezavolá policajty dřív, než to vyřídím. Jo, a buď tak hodnej, nenech se sebrat. Jasně, že tě neprozradím, ty debile, seš můj nejlepší zdroj, musel bych bejt padlej na hlavu. Jo, jasně, že to pak policajtům nahlásím, neboj se furt..." Kretén jeden, copak to děláme prvně, pomyslel si naštvaně, když ukončil hovor.

Vrátil se po špičkách do ložnice pro šaty.

"Musíš odjet do práce?" ozvalo se z jejich širokého lůžka klidným a pečlivě kontrolovaným hlasem. Marta seděla uprostřed postele, zády opřená o pelest, nohy přitažené k tělu a tenkou přikrývku až pod bradou. Její krásné, velké oči na něj upřeně hleděly.

Nechce, abych ji viděl nahou, pomyslel si Marek zachmuřeně. Je na mě naštvaná mnohem víc, než dává najevo, uvědomil si a začal se sám ve své nahotě cítit nepohodlně. Odjakživa vyřizoval nepříjemné věci raději oblečený. Sebral ze země aspoň včerejší slipy, natáhl si je a posadil se k Martě na okraj postele.

"Jo. Musím odjet. Musím okamžitě jet do Komárova, Viktor tam prý pro mě má něco důležitýho," odpověděl zamyšleně. "Marti, zlobíš se na mě moc?" zeptal se opatrně a podíval se na ni.

"Měla bych se snad zlobit kvůli něčemu konkrétnímu?" opáčila se sotva patrnou stopou sarkasmu v hlase. Napjaté svaly, vlnící se líce a zkřížené paže však její vnitřní rozpoložení prozrazovaly více než zřetelně.

"Že musím odjet pryč?" zkusil Marek tu bezpečnější možnost. Ale Marta mu na to neskočila. Byl to ostatně hodně laciný pokus.

"Ne," opáčila s naprostým klidem. "Kvůli tomu se na tebe určitě nezlobím. To je tvoje práce. Vím přece dobře, jak to chodí, a že nemáš na vybranou."

"A kvůli..., no kvůli tamtomu?"

Dívka chvíli mlčela a přemýšlela. Pak lehce zavrtěla hlavou a uvolnila se. "Ale ne, Marečku, nezlobím se. Rozumím tomu, že to nemáš jednoduché a nemůžu se na tebe zlobit kvůli tvým snům. Na to nemám právo. Ale víš, ani pro takovou potrhlou mladou holku, jako jsem já, není nijak příjemný, když je s ní její chlap v posteli a myslí přitom na jinou." Její klidná slova ho řezala jako nůž.

Zvedla ruce a rozpustila si černé havraní vlasy, dosud stažené gumičkou do ohonu. Prudce zavrtěla hlavou, aby se vlasy uvolnily.

Další signál, že mám průser, pomyslel si Marek. Marta velmi dobře věděla, že s vlasy staženými dozadu se mu líbí mnohem víc, než když kolem ní jen tak vlají a zakrývají její hezké uši s náušnicemi a štíhlý krk.

"Je mi to moc líto," řekl zahanbený Marek, odhrnul dívce z obličeje kadeř neposlušných vlasů a naklonil se, aby ji políbil. Ale narazil svými ústy na tvrdou hráz pevně sevřených rtů. Zarazil se a zauvažoval, jestli ten zvláštní lesk ve smaragdově zelených očích má na svědomí odraz světla z noční lampičky nebo jestli to byly zbytky slz.

Marek se zklamaně napřímil. "Dneska v noci už na mě nečekej, půjdu pak asi rovnou do redakce," řekl tiše. "Dobře se vyspi aspoň ty."

Dívka se místo odpovědi bleskurychle svezla na lůžko, svinula se do klubíčka a přetáhla si přikrývku přes hlavu, až jí na druhém konci vylezla bosá chodidla.

Tak to bysme jako měli, pomyslel si Marek rozladěně. Nechtěl takhle odcházet, cítil, že právě teď by měl s Martou zůstat a snažit se vyžehlit, co pokazil, ale to, kvůli čemu mu Viktor volal, bylo mimořádně závažné a opravdu se to nedalo odkládat.

Jak Marta sama velmi správně řekla, byla to jeho práce. Práce hnusná, špinavá, nedůstojná, někdy vyloženě odporná. Ale přesto se od něj očekávalo, že bude v pohotovosti čtyřiadvacet hodin denně a že ji bude dělat.

Už bez dalších slov posbíral všechny své šaty povalující se u postele, naházel to v rychlosti na sebe, popadl vždy připravenou pohotovostní brašnu s několika foťáky a objektivy, peněženku s doklady a klíčky od auta, pěšky seběhl tři patra do přízemí a skočil na sídlištním parkovišti do otlučené modré Fabie.

Pět minut mu trvalo, než se vymotal z přeplněného vnitrobloku. Ti kreténi mají v těch hlavách fakt nasráno, zuřil, když jedno bezohledně zaparkované bílé Audi s kmotrovskou značkou musel objíždět přes vysoký obrubník a travnatou plochu plnou kamení a děr, ale za dalších osm minut už byl o osm kilometrů dál, v Komárově.

X

Projet centrem Brna přes den může být peklo. Ale v noci, kdy se tam vyskytují jen taxikáři, pár nočních autobusů na linkách MHD a sem tam nějaké to zapomenuté nočňátko, je to docela snadné a jde to rychle. Zvlášť, když člověk při jízdě moc nekouká na tachometr.

Už během cesty přemýšlel, kde nechá auto, a po úvaze se rozhodl pro Hodonínskou ulici. Tam, buď vpředu před paneláky, od hlavní silnice oddělenými širokým pásem zeleně, nebo zezadu, mezi domy na Schwaigerově, to bude ideální. V té spoustě aut, co tam teď v noci bude, se jeden oprýskaný vůz navíc ztratí a nikomu nebude nápadný. Pokud tam ovšem najde volné místo.

Hned vedle, ještě před křižovatkou s Černovickou, sice bylo velké nehlídané parkoviště, ale tam by riskoval, že mu auto během té doby, co bude pryč, někdo ukradne nebo přinejmenším vykrade. Ani o jedno z toho nestál. To už raději riskl to sídliště.

Jako na všech brněnských sídlištích, ani tady nebylo právě místa nazbyt, ale Markovi se podařilo jeho malou Fabii mezi dvě auta vmáčknout. Majitel vpravo stojící toyoty sice neměl šanci se do svého vozu dostat, ale Marek předpokládal, že než se ten člověk bude ráno chystat do práce, bude on už dávno pryč.

Nikoliv bez problémů se vysoukal z vozu, ani vlevo moc volného prostoru nezůstalo, ze zadního sedadla si podal brašnu s foťáky, a už pěšky šel k místu, o kterém mu řekl jeho informátor. Když se přiblížil na vzdálenost dvou ulic, vytáhl mobil a vytočil Viktorovo číslo.

Všem svým informátorům už dávno nakoupil v bazarech ty nejlevnější Nokie s předplacenými kartami, aby s ním byli v kontaktu. Stálo ho to jen pár tisícovek, které si beztak nechal v redakci proplatit, a maximálně se mu to osvědčilo. Pravda, občas někdo z těch parchantů ten mobil prodal do zastavárny nebo vyměnil za krabici jablečného vína nebo plechovku toluenu. Ale to už bylo riziko podnikání. Většinou to fungovalo docela uspokojivě.

Viktor patřil v tomto ohledu k těm spolehlivějším spolupracovníkům a i teď to zvedl prakticky okamžitě. Čekal na Marka na protějším rohu. Už spolu nějakou dobu pracovali a dokázali do určité míry předvídat, co ten druhý udělá.

Marek svižně přeběhl širokou čtyřproudou silnici s tramvajovým pásem a Viktor se vyloupl z černých stínů mezi dvěma domy. Měl zapálenou lacinou cigaretu a třásly se mu ruce. Vypadal pořádně vylekaně. A byl opilý. Ani jedno, ani druhé u něj nebylo úplně obvyklé, když spolu měli pracovat.

"Jak jsi na to přišel?" zeptal se Marek bez pozdravu a s odporem si prohlížel mastné špinavé vlasy a ušmudlané oblečení svého práskače. Kysele páchl stoletou špínou a nějakou podomácku vydestilovanou mizernou pálenkou. Předpokládal, že se Viktor pitím těch chemických sajrajtů jednou zabije, ale bylo mu to jedno. Jako bylo Šebelovi lhostejné, co se stane s jeho reportéry, jeho reportérům bylo lhostejné, co se stane s jejich informátory. Tohle byla džungle a přežívali v ní jen ti nejsilnější. Nebo ti nejcyničtější. Často to splývalo.

"No jak asi," zabručel Viktor. "Chtěl sem se vychrápat v tom rozestavěným baráku, co se staví támhle," ukázal rukou na temný objekt asi o tři sta metrů dál. "V ohradě je díra, vím o ní, už sem tam párkrát byl, tak sem tam vlezl. No a v jednom sklepě sem to našel," hlas se mu slyšitelně zachvěl. Marek se zamračil, takhle rozhozeného ho ještě nikdy neviděl.

"Dobře, zaveď mě tam." Vytáhl z brašny foťák a zkontroloval baterie v blesku. Zalovil ve fotobrašně ještě jednou a vytáhl starou čelovku. Nasadil si ji, ale zatím ji nerozsvěcel. Od pouličního osvětlení bylo světla na jejich vkus beztak až příliš.

"Zbláznil ses!? Ty vole, ani nápad! Já tam dovnitř už nejdu ani za zlatý prase!" vypadlo z vyděšeného Viktora. "Na to zapomeň! Nemám chuť to vidět ještě jednou!"

"Ty kreténe blbej, a jak to tam asi sám najdu?" vybuchl Marek. Byl ospalý, unavený a po rozmíšce se svou dívkou otrávený, klepal se zimou, protože jako idiot vyrazil ven jenom v tričku s krátkými rukávy a teď nad ránem bylo stěží deset stupňů nad nulou. A navíc ho začínala svinsky, ale opravdu svinsky bolet ta podrážděná a zduřelá nadvarlata. Představa, že se mohl pomilovat s krásnou dívkou, a místo toho si to bude muset co nejdřív udělat někde na záchodě sám, aby se toho napětí a bolesti zbavil, ho přiváděla k zuřivosti.

Opravdu nebyl v nejlepším rozpoložení a vůbec se mu nechtělo být právě teď právě tady a muset se dohadovat se smrdícím opilcem. "Pročs mě teda budil?" vyštěkl polohlasem podrážděně. "Hele, jestli to bude fakt taková bomba, jak furt tvrdíš, tak si taky přijdeš na svý. Vždycky ti za tvý tipy přece platím, tak vo co ti do prdele dneska de?"

"No tak dobře, kurva. Neřvi na mě," zvedl Viktor ruce v obranném gestu. "Hele, synku, ukážu ti cestu, ale až na to místo s tebou nepudu," zabejčil se.

Marek se na něj pozorně podíval. Začínal z něho být nervózní. Mrtvol už přece Viktor během své kariéry bezdomovce a vymetače kanálů viděl hodně, tak co to do něho kurva vjelo zrovna teď?

Že mu jeho informátor neřekl zdaleka všechno, pochopil, když společně došli k rozestavěné velké budově, podle cedule na ohradě to jednou bude třípatrová bytovka, a už sám pak podle jeho instrukcí sestoupil až do temného a vlhkého sklepení.

Při letmém pohledu od dveřního otvoru vypadala ta mrtvola ve světle slabé baterky jako poněkud bizarní motýl s doširoka roztaženými křídly. Když však přišel blíž a iluze přerostlého motýla se rozplynula, došlo mu, na co se to vlastně dívá. Zalapal po dechu, obrátil se mu žaludek a vyzvracel u nejbližší stěny pozdní večeři.

Opíral se v předklonu o dosud neomítnutou cihlovou zeď, dávil se, odplivoval na zem kyselé zvratky a nadával si, že ten telefon vůbec zvedal. Tohle vidět na vlastní oči skutečně nepotřeboval.

Po chvíli se však vzpamatoval. Zhluboka se nadechl, zaťal zuby, otočil se zpět k mrtvému tělu a udělal poctivou sérii fotek, včetně několika opravdu nechutných detailů.

Odtáhl foťák od oka a naposledy se rozhlédl kolem. A tehdy si uvědomil, že je ta mrtvola vlastně hodně čerstvá a že z hromádky vnitřností na zemi pod tělem se ještě slabě kouří. Přejel mu mráz po zádech a zježily se mu všechny chlupy. Ten Viktor se s vrahem musel minout jen velmi těsně, napadlo ho. A kdoví, jestli se ten člověk tady ještě někde neschovává. Zbystřil všechny smysly, ale neměl pocit, že by tam s ním byl ještě někdo další. Spoléhat se na to však nedalo, jeho instinkty bývalého strážce národního parku už dávno nebyly, co bývaly kdysi.

Párkrát se zhluboka nadechl a vydechl a rychle dokončil práci, kvůli které tady byl. Musel si nějak vydělávat peníze na živobytí a za tohle by jich mohl dostat dost, aby se nemusel pár měsíců strachovat o zaplacení složenek.

Ani bulvární novinář se totiž k takovému případu nedostává každý den. Až kam mu paměť sahala, byl první, kdo měl tu pochybnou čest narazit někde ve sklepení na dřevěný kříž ve tvaru X, stlučený z hrubých prken a opřený o zadní stěnu. A na něm za končetiny přibité, nahé a vykuchané malé děvčátko.

X

"Koudelko, víš o tom, že vypadáš opravdu příšerně?" prohodil znechuceně šéfredaktor, když krátce před sedmou ráno dorazil do redakce a našel Marka zkrouceného v kancelářské židli u svého psacího stolu. Přejel po něm pohledem a nakrčil zhnuseně nos. "A taky pěkně smrdíš. Co tady vlastně tak brzo děláš?"

Marek se opatrně narovnal a pokusil se pomalými pohyby rozhýbat ztuhlou krční páteř. Šlo to ztuha a bolel ho každý pohyb a každý sval. Nadával si, že si raději nelehl na podlahu. "Byl sem v noci venku, šéfe, a donesl sem bombu. Chtěl sem na tom pracovat, ale asi sem na chvíli usnul... Sorry."

"Vypadá to tak," opáčil Šebela s despektem a podvědomě si upravil uzel elegantní a drahé kravaty značky Gagliardi. Řídil redakci, která se neštítila naprosto ničeho, ale on sám vždycky chodil oblečený jako ze žurnálu. Možná to byl jeho způsob, jak si vnitřně vykompenzovat hodně špinavou práci. "Víš, že máš na obličeji otlačenou klávesnici?" prohlížel si s morbidním zájmem Markovu unavenou tvář. "Zřetelně tam vidím Ctrl a Shift."

Marek obrátil otráveně oči v sloup, s námahou v sobě udusil zívnutí, nalil do sebe ledový zbytek kávy ve velkém hrnku, a podal šéfredaktorovi žluté kancelářské desky s výtisky několika fotografií a stručným popisem toho, co se v noci událo. Originály snímků už dříve nahrál do interního redakčního systému. "Raději si to prohlídněte až u sebe," dodal varovně, protože do redakce během posledních minut dorazilo několik dalších kolegů. "Je to..., není to vůbec nic hezkýho na koukání."

Šéfredaktor po něm střelil pohledem, přímo bytostně nesnášel, když mu někdo radil, co má nebo nemá dělat, ale něco v Markově divokém výrazu mu říkalo, aby ho poslechl. Cosi zabručel, aby měl jako správný boss poslední slovo, a odešel s deskami v podpaždí k sobě do kanceláře.

Netrvalo ani pět minut, když se znovu objevil ve dveřích. Byl pobledlý, kravatu měl povolenou a horní knoflíček košile rozepnutý, ale hlas měl zvučný jako vždy. "Koudelka, ke mně!" houkl a zmizel uvnitř.

Marek, který na to už netrpělivě čekal, vstal a ignoruje zvědavé i zlomyslné pohledy kolegů, kteří se pomalu scházeli v redakci, šel rovnou do šéfredaktorovy kanceláře.

"Zavři za sebou," přikázal šéf. Marek poslechl a zůstal stát u polstrovaných, zvukotěsných dveří.

"Sedni si."

Nespecifikoval kam, tak se Marek rozhlédl a před dřevěnou židlí dal přednost pohodlí v rudě potaženém křesílku u stolku pro návštěvníky. Posadil se a vyčkával. Jindy by mu to tak snadno neprošlo, ale dnes byl šéfredaktor z formy. Seděl za svým mohutným starožitným dubovým stolem a Markovy žluté desky měl položené před sebou. Zavřené. Prsty mu poněkud nervózně bubnovaly do desky stolu. "Co to sakra má být?" zeptal se polohlasem a aby nedošlo k omylu, píchl prstem do desek s výbušným materiálem. Zvedl oči a upřel svůj pichlavý pohled na Marka.

Ten jen pokrčil lhostejně rameny. "Nevím, co bych k tomu ještě dalšího dodal, šéfe. Všecko, co o tom vím, sem vám tam sepsal."

"Tohle přece nemůžeme pustit ven," zavrtěl šéf hlavou.

Marek ztuhl. Doufal ve velmi slušný honorář. A navíc, když si představil, že si to kvůli tomu výjezdu podělal u Marty, že se nejspíš pořádně nachladil a že se mu o tom bude ještě hodně dlouho zdát, naštvalo ho to. Vždyť tohle je přesně ta práce, kterou tady po něm vždycky chtěli! "Ale, šéfe...," ozval se nakvašeně.

"Mlč," skočil mu šéfredaktor do řeči. "A nech mě chvíli přemýšlet." Markem zalomcoval vztek, ale udržel pusu zavřenou.

"Zavolals policajtům?" zeptal se po chvíli Šebela.

"Pochopitelně. Na stopadesátosmičku. Z budky na Lesný. Nechtěl sem volat z centra, je to tam samá kamera. Tak sem zajel na Lesnou, znám tam jednu šikovnou zapomenutou budku. Je docela zašitá a žádná kamera by tam být neměla. Začíná to bejt docela problém, už těch budek po městě moc není."

"Jo, jasně. To by šlo," ocenil šéf a Markova nálada se začala pomalu spravovat. "Kdys volal?"

"Asi ve 3:40."

"Cos jim řekl?"

"Že sem na tý adrese slyšel střelbu."

"Představil ses jim?"

Tak hloupou otázku Marek neuznal za hodnou odpovědi, jen se na šéfa s lehkou výčitkou v očích podíval.

"Pochopitelně, že ne," mávl šéfredaktor netrpělivě rukou. "Jasný. Přijeli tam?"

"Netuším, ale dá se to předpokládat. Já sem se vracel jinudy, nechtěl sem se tam už motat."

"Rozumný. To se stejně brzy dozvíme," pokrčil rameny Šebela. "Zametl jsi za sebou stopy moc hezky, Koudelko. Akorát, že je to celý úplně na hovno."

Marek znovu ztuhl a zamračil se, čekal spíš pochvalu. Opět to v něm začínalo bublat.

Šéfredaktor jeho nevoli buď nezaregistroval nebo ji, a to bylo pravděpodobnější, prostě ignoroval. "Vypadá to, že jsme jediní, kdo má fotky," přemýšlel nahlas. "Když je otiskneme dřív, než to policajti pustí ven, přijdou se okamžitě zeptat, kde jsme k nim přišli. Co jim mám říct, až se mi sem nastěhuje parta vyšetřovatelů? A to si piš, že kolem toho bude pořádnej mazec. Rituální vražda malý holky, to už tady hezky dlouho nebylo... Vlastně si na nic takovýho vůbec nevzpomínám..."

"Kurva," uklouzlo Markovi. "To mi nějak nedocvaklo. Byl sem utahanej a nevyspalej...," dodal na svou omluvu.

"Hmmm," odpověděl šéfredaktor nepřítomně. Tvrdé oči mu těkaly po místnosti, jak usilovně přemýšlel. "Otiskneme to, Marku," rozhodl se po chvíli. "Nakonec veřejnost má právo být informována," dodal s cynickým úšklebkem, ze kterého se Markovi navalilo. "Budeš mít své fotky v novinách, budeš mít svůj případ. Napíšeš příběh. Ale upozorňuju tě, že když budu muset, předhodím tě policajtům. Neudělals nic nezákonnýho, dělals jenom svou práci. Když bude nejhůř, náš právník tě podrží. Ale budeš to mít sakra nepříjemný. Počítej s tím, že po tobě půjdou. Budou se ti rejpat v životě, dokud nenajdou někoho jinýho, komu by se věnovali. Chceš do toho pořád ještě jít?"

"Jasně že chci," odpověděl Marek bez přemýšlení. "Ať se klidně rejpou, mně už je to jedno."

"Dobře," přikývl šéf. Jinou odpověď od Marka ani nečekal. Jestli některý z jeho reportérů naprosto postrádal pud sebezáchovy, byl to právě Koudelka. Předpokládal, že na to jednou doplatí, že se zničí nebo ho zavřou nebo mu někdo ublíží, ale dokud pro něj psal a fotil, a že psal a fotil dobře, bylo mu to srdečně jedno. Až tady nebude Marek, bude pro něj tu špinavou práci dělat někdo jiný. Jak se říká, lidí je plná řiť...

"Teď se seber a táhni domů," pokračoval nahlas. "Vyspi se a buď tak hodnej, vykoupej se. Otřesně smrdíš. Je středa, uzávěrku máme v pátek. Takže zítra ráno mi přineseš první nástřel článku. Během dne to doladíme. Do tý doby máš volno."

Marek se rozpačitě poškrábal na hlavě. "Jasně, šéfe, připravím to. Ale potřeboval bych k psaní toho textu aspoň nějaký fakta."

"A máš nějaký fakta?" opáčil šéf.

Marek zavrtěl hlavou.

Šéf teatrálně ukázal prázdné dlaně. "Jak vidíš, já taky ne. Tak si je prostě vymysli. Vycucej si něco z prstu. Nebo najdi něco zajímavého na internetu. Hele, je to tvůj kšeft. Jestli něco včas zjistíme, upravíš to. Jestli ne, pustíme to ven tak jako tak. Víš přece, jak se tahle hra hraje. Toto neskončí za pár týdnů, bude čas se s tím vyblbnout a upřesnit to. Když to bude nutný. Hlavně když se to bude dobře prodávat. A že se to díky těm tvým fotkám bude dobře prodávat! Škodnej na tom nebudeš, to ti můžu slíbit už teď."

To byla věta, kterou chtěl Marek slyšet. Zvedl se a chystal se k odchodu. Byl ve dveřích, když ho ještě zarazil šéfův ostrý hlas. "Jo, a s nikým o tom zatím nemluv."

"Ani s Mar..."

"S nikým! Naprosto s nikým! A to myslím naprosto vážně, Koudelko. Řekneš to tady jedný babě a do deseti minut to budou vědět všichni, včetně jejich kadeřnic, pedikérek a milenců. Do zveřejnění prvního článku o tom víme jenom my dva. Tečka. O tomhle nehodlám diskutovat. Rozumíme si?"

"Dokonale, šéfe," přikývl Marek a odešel z šéfredaktorovy kanceláře.

Mířil ke svému stolu u okna vypnout počítač, umýt hrnek od kávy a sebrat svých pár věcí, když do redakce vstoupila Marta. Dvaadvacetiletá drobná brunetka s velikýma, zářivě zelenýma očima. V jejich týdeníku měla na starosti řádkovou inzerci a drby z prostředí společenské smetánky.

Navzdory časné hodině a faktu, že spala sotva tři hodiny, byla svěží jako ranní rosa, usměvavá jako červnové sluníčko a půvabná jako obrázek. Pro její image nezbytná bílá kšiltovka s vzadu protaženým ohonem černých vlasů jí dodávala zvláštně rozpustilý a uličnický výraz.

Pro ty zelené oči a nepoddajné havraní vlasy jí někteří spolužáci na ekonomce říkali Harry Potter v sukni, ale upřímně, byly to jediné dvě věci, které měla s Harrym společné.

Harry byl tuctový kluk, ona krásná dívka.

Když chtěl Harry někoho ovládnout, potřeboval k tomu kouzelnickou hůlku nebo lektvary. Martě k tomu stačily její velké zelené oči a dlouhé řasy. Když chtěla, a že občas tomu pokušení neodolala, cvičila se svými hormony zmítanými spolužáky, že by to ani David Copperfield lépe nesvedl. Pravda, někdy si vypomohla krátkou sukní, tričkem sotva po pupík nebo absencí podprsenky, ale který kouzelník si někdy nevypomohl nějakým trikem...

Strašně ráda tančila, hlavně hip-hop a street dance. Od dvanácti let navštěvovala brněnskou taneční školu SD4U a spolu s ní se loni zúčastnila soutěže Dancefloor Attack 2008 v Hradci Králové, kde skončili sedmí z dvanácti finalistů. Z tancování měla vysportovanou, pružnou postavu a vláčné pohyby. Chlapi po ní šíleli, mohla mít, na koho si vzpomněla, ale ona byla zamilovaná do Marka. A to od první chvíle, kdy ho uviděla.

Byl to její čtvrtý partner. Všichni její dosavadní kluci byli o dost starší než ona. V tomto ohledu byla typický Kozoroh, už od dětství inklinovala spíše ke starším lidem. Ale zatímco její předchozí mládenci byli starší o pět až sedm let, Marek byl starší o celých patnáct. Vlastně to bylo skoro o šestnáct let, ale patnáct jim oběma znělo lépe.

V redakci ani v Martině mladém tanečním okolí tomu nikdo moc nerozuměl, nikdo nechápal, čím tu mladou krásnou holku ten starej a omlácenej chlap tak přitahuje, ale Marek to věděl velmi dobře. A nebyl na to ani trochu hrdý.

Ano, byl na svůj věk ve skvělé kondici. Přestože už dobrých osm let po kopcích jako profesionální strážce přírody nechodil, a posledních pár let se z pochopitelných důvodů nedostal do pořádného terénu ani jednou, fyzičku si pečlivě udržoval. Posiloval ostatně i v kriminále, a protože tam na to měl dost času a navíc to byla jediná smysluplná zábava, vyrobil si za těch pět let pěkně široká ramena, svalnaté paže, ploché břicho s pekáčem buchet, pevný zadek a silná stehna. Ale to, čím některé dívky a ženy přímo živočišně přitahoval, nebylo v jeho postavě. To bylo ukryté v jeho očích.

Viděla to tam Andrea, jeho bývalá žena, která to tam ostatně měla vepsáno také. A zahlédla to tam i Marta, když se s ní loni v listopadu, po svém nástupu do redakce, seznamoval.

I ona v jeho očích dobře postřehla značku zabijáka. Stigma člověka, který už zabil jiného lidského tvora a který by neváhal zabíjet znovu.

Marta byla ve svých vlastních očích šelma. Kdyby si mohla vybrat, jakým zvířetem být, chtěla by být divokou kočkou. Nebo ještě lépe pumou. Stejně jako puma byla rychlá, mrštná, obratná, nebojácná a na svou drobnou postavu i docela silná. Měla drápy a zuby, ale upřímně, zatím moc strachu nenaháněla. Přestože už věkem žena, byla ještě pořád spíše mládětem k pomazlení, kotětem, které se blaženě rozpřede, kdykoliv mu někdo vlídně položí dlaň na záda nebo ho podrbe na bříšku.

Kdežto Marek byl proti ní zralý lovec. Ačkoliv nikdy dravým zvířetem být nechtěl, zlomyslným řízením osudu se jím stal. Byl vlkem samotářem, jenž ochutnal lidskou krev. Byl starý zkušený zabiják, tvrdý jako křemen, silný a dominantní alfa samec, který mladinké nezkušené šelmičce naháněl hrůzu a zároveň jí tím nesmírně imponoval. Vnímala jeho zjevnou fyzickou sílu, ale i kdesi uvnitř skrytou tvrdost a nelítostnost. Sevřena v jeho pevném náručí se cítila zcela v bezpečí a chráněná před celým světem a přede všemi, ale zároveň z něj měla strach. Věděla, že před jinými ji spolehlivě ochrání, ale tušila, že nikdy ji nedokáže ochránit sám před sebou.

Strašně se ho bála. Ale navzdory tomu ji někde na živočišné úrovni nesmírně přitahoval a moc ráda se s ním milovala. Byl k ní vždy něžný a milý, nikdy jí vědomě neublížil. Ale přesto, kdykoliv cítila na krku jeho horké rty a tvrdé zuby, rozechvěla se iracionálním strachem, že jí prokousne hrdlo. Její strach ji však vzrušoval a líbilo se jí to o to víc. Měla ráda adrenalin v krvi.

Po úvodním opatrném oťukávání, oba byli tehdy v redakci nováčky, se sblížili velmi rychle a posledních sedm měsíců spolu žili v Markově malém dvoupokojovém bytě na Kamenném vrchu. Ona byla pořád zamilovaná a Markovi daný stav vyhovoval. Sexuálně abstinoval více jak pět let a potřeboval děvče. Měl co dohánět. A Marta byla v posteli skvělá a sex s ním ji zřejmě bavil. A i když samozřejmě cítila, že vztah Marka k ní není zdaleka takový, jaký by si přála, nevzdávala to. Měla v povaze vytrvalost i bojovnost. Věřila, že k tomu chlapovi dříve či později cestu najde. A že tou jeho drsnou slupkou, do které se před světem uzavřel, pronikne.

"Dobré ráno," pozdravil ji Marek a vyrobil na tváři co nejpříjemnější úsměv. Nikdo nemusel vědět, že to mezi nimi v noci zaskřípalo.

"Dobré ranko, miláčku," oplatila mu úsměv. Na rozdíl od něj se do úsměvu nenutila, ten její působil zcela přirozeně a spontánně. Zjevně se rozhodla na tu hloupou noc zapomenout. Toto byla zase jedna z věcí, které Markovi imponovaly na ní. Když se rozhodla na nějaký spor nebo nějakou nepříjemnost zapomenout, odhodila ji a už nikdy se k ní nevracela. Nenosila to v sobě jako mnohé jiné ženy, dobře uložené a připravené k pozdějšímu použití.

Přistoupila k němu a bez ohledu na čumily v redakci ho nenuceně políbila na neoholenou tvář. Zatímco z ní Marek cítil příjemnou, broskvově-květinovou vůni jejího oblíbeného denního parfému Boss the Scent, její lehké nakrčení nosíku mu signalizovalo, že asi po probdělé noci skutečně smrdí. A ne právě málo. Ale nekomentovala to, věděla, že byl Marek v noci v terénu a osprchovat se neměl kdy a kde. "Ups. Já sotva přišla a ty už odcházíš pryč?" zeptala se však překvapeně, když si všimla, že si balí věci.

"Jo, jdu domů, dneska už mám odpracováno. Šebela mě poslal se vyspat. A vykoupat," mrkl na ni. Za jeho zády se někdo nepříjemně zasmál. Nevšímal si toho. Poznal, komu ten hlas patřil, ale nestálo mu to teď za reakci. Jednou tomu sporťákovi rozbije hubu, ale až toho bude víc. Teď si jen udělal další čárku do pomyslného seznamu.

Marek byl solitér a v redakci se s nikým kromě Marty nepřátelil. Vlastně se pořádně nepřátelil téměř s nikým a všechny lidi, kromě Marty, si držel co nejdále od těla. Ostatně ani Martu, bez ohledu na to jak blízcí si byli tělesně, dosud nikdy naplno nepustil do svého světa vzpomínek a emocí.

Naklonil se k jejímu uchu a zašeptal. "Přijdeš dneska domů brzy? Chci se ti nějak omluvit za tu pitomou noc."

Pozvedla pečlivě udržované obočí a rychle si v duchu promítla svůj dnešní program. "V pět? Ale pomůžeš mi s jedním rozhovorem, jinak bych tady musela zůstat dýl."

"Takže v pět se na tebe těším," odpověděl a pohladil ji prsty po tváři. "A pomůžu ti rád."

Zářivě se na něj usmála, stoupla si na špičky a políbila ho na rty. "Nevydržím to dneska tady," zašeptala, natáhla se mu k uchu a velmi detailně mu šeptem vysvětlila, proč přesně to tam dneska nevydrží, a co by večer ráda dělala.

Marek zrudl a Martě zaplály v očích zlomyslné zelené jiskřičky. Bavilo ji, když toho velkého chlapa přiváděla do rozpaků. A vzrušoval ji strach z toho, co jí udělá, až to jednou přežene.

Marek se vzpamatoval, s úsměvem pohrozil rozpustilé dívce prstem a už bez ohlížení a pozdravů odešel z redakce. Nikdy by to nepřiznal, ale nesmírně Martě to bezstarostné veselí záviděl. On sám měl pocit, že po dnešním nočním výjezdu za reportáží už nikdy nebude nic jako dřív.

X

Marek opravdu měl upřímnou snahu začít pracovat na svém článku hned po návratu domů, aby měl tu ohavnost co nejdříve z krku a nemusel se tím později už vůbec zabývat. A hlavně, moc si přál, aby mohl aspoň pro zbytek dne vypudit z hlavy všechnu tu hrůzu. Ale nešlo mu to. Byl příliš unavený a vůbec mu to nemyslelo.

Po několika marných pokusech to vzdal. Osprchoval se, oholil a šel si lehnout. Musel se na to vyspat.

Vzbudil se zhruba v poledne. Přesněji řečeno se v tu dobu rozhodl vstát, protože vzbudil se za to dopoledne už několikrát.

Nespal dobře. Byl bílý slunečný den a laciné závěsy propouštěly do ložnice hodně světla. Z ulice se ozývala spousta rušivých zvuků. Troubení aut. Hlasy lidí. Vrčení motorů. Štěkot psů. Stupačkami se šířily ruchy a puchy z celého osmipatrového paneláku. Slyšel spláchnutí ve všech pěti podlažích nad nimi i dvěma pod nimi.

Ale hlavně, hlavou se mu neustále honily příšerné obrazy. Kdykoliv zavřel oči, viděl před sebou znovu ten dřevěný kříž, jak se zhmotnil ve světle baterky. Znovu viděl to zohavené tělíčko na něm bezvládně visící, přibité za ruce a za nohy dlouhými hřebíky. Znovu cítil až v ústech pach čerstvé krve i vnitřností, rozlévajících se po zemi. A jeho obrazotvornost mu do nechutných detailů líčila to nesmírné utrpení, kterým nebohé děvčátko prošlo, než konečně umřelo.

Markovu chápání se vymykalo, že je někdo schopen něco takového dítěti udělat. Snášel to o to hůř, že on sám o dítě, o malou dcerku, která by dnes byla zhruba ve věku té zavražděné holčičky, přišel. Nedovedl si vůbec představit důvod, proč někdo něco takového udělá. Byla to snad něčí pomsta? Trest rodičům? Nebo jen neukojitelná, úchylná potřeba nějakého magora trýznit bezbranné dítě? Či snad nezvladatelný hlad po krvi? Bylo to šílené. Všechno na tom bylo šílené. A nejšílenější bylo, že on o tom musel napsat článek. A ne jeden. Co nejvíc článků a co nebulvárnějších článků, aby se dobře prodávaly.

Osud umí být velmi zlomyslný. Právě on, který měl na svědomí malé dítě, se připletl k vraždě jiného malého dítěte. Právě on, který svým vlastním životem pohrdal, musel ty články napsat, aby vydělal peníze na živobytí. Peníze potřeboval. Nejen kvůli sobě. Ale i kvůli Martě. Přestože do ní nebyl zamilovaný, přece jen cítil určitou zodpovědnost za dívku, se kterou sdílel domácnost. Věděl, že ona ho má ráda. Že ho asi i miluje. A i když on nemohl říct totéž, bylo mu s ní hodně dobře. Svým cynickým způsobem ji měl rád. A chtěl, aby i jí bylo dobře s ním. A to znamenalo výdaje.

Čím víc o tom všem přemýšlel, tím víc se mu chtělo zvracet. Z toho, co viděl. Z toho, co udělal. Z toho, co právě dělá. Z toho, co ještě udělá.

Chtělo se mu zvracet ze sebe. A to úplně nejvíc.

Měl chvíle, a toto byla jedna z nich, kdy měl kvůli Martě hrozné výčitky svědomí. Nebyl hloupý ani od přírody bezcitný a věděl, že ji ten jejich nevyvážený vztah trápí. Věděl a viděl, že se až dojemně snaží, aby si jeho lásku zasloužila. Ale on ji nedokázal milovat. Nebyl problém v ní. Nebyla to její chyba. Bylo to v něm. On už zkrátka nedokázal milovat nikoho. Zakázal si to před těmi šesti lety, když ho odváděli do vězení. Tehdy se zařekl, že už si nikdy nikoho nepustí k tělu, protože až dosud každý, komu to dovolil, špatně skončil. Už to nechtěl zažít znovu. A tak, aby ji před sebou chránil, ji trápil a svým odstupem ji zraňoval. A přestože nic z toho Marta nevěděla, zůstávala s ním a nechávala si to všechno líbit. A on neměl sílu ani vůli, aby jejich vztah ukončil. Měl své potřeby, a když nic jiného, to děvče bylo skvělou milenkou. A tak to zbaběle nechával na ní. Když s ním zůstane, bude dobře. Když od něho odejde, pochopí to.


Potřásl zhnuseně hlavou. Už zase se mu chtělo ze sebe zvracet.

Vylezl konečně z propocené postele, zašel do koupelny, vlezl si do vany a pustil na sebe ze sprchy ledovou vodu. Zůstal tam stát, dokud se netřásl chladem a nedrkotaly mu zuby. Ale pomohlo to, zmražený mozek přestal aspoň na chvíli myslet a vzpomínat.

Naobědval se nějakých zbytků od večeře. Nechtělo se mu to ohřívat, tak to snědl studené. Hodil na sebe společensky přijatelnější oblečení, než byl pouhý mokrý ručník kolem boků, a skočil do Billy dole na sídlišti. Byl pevně odhodlaný být aspoň dneska večer Martě příjemným společníkem a k tomu potřeboval nakoupit nějaké dobroty a pár lahví vína.

Nebyl přes víno žádný expert. Byl, jak sám říkal, jen poučený konzument a řídil se při výběru mnemotechnickou pomůckou, kterou ho naučil jeden známý vinař. A sice, že když jméno obce, kde se dané víno vyrábí, končí na -ice, jako třeba Valtice, Pavlovice, Bílovice, Dunajovice, Věstonice, Vranovice, bude s velkou pravděpodobností dobré. Jen si musel dávat pozor na víno z Lednice, to prý byla výjimka z toho pravidla. Ale nedokázal posoudit, jestli je to pravda. Zase takový expert nebyl. Bylo klidně možné, že ten jeho znalec jen žárlil na nějakého vinaře z Lednice.

V obchodě obešel regál s vínem dvakrát a nakonec se rozhodl pro pár lahví André Rosé z čejkovických Templářských sklepů. Pravidlo ice bylo dodrženo, růžové víno Marta milovala a kromě toho, s templáři se ještě nikdy nezklamal.

Vrátil se s nákupem domů, vše vybalil a uklidil do spíže a do ledničky. Na kuchyňský stůl si rozložil notebook, uvařil si hrnek kafe a pustil se konečně do práce. Už nebylo nic, na co by se mohl vymlouvat. Musel ten zatracený článek napsat. Ať už se mu to líbí nebo ne. Ty složenky připnuté magnetem na ledničku bohužel naprosto vůbec nezajímá, že vám vaše práce připadá odporná a nechce se vám do ní.

Psal asi dvacet minut, ale stále to šlo hodně ztuha. Vše, co napsal, po chvíli zase vymazal, a začínal znovu a znovu. Tohle téma se mu těžko zpracovávalo, nedokázal si od něj udržet odstup. Nakonec se přiměl k tomu přistoupit zcela pragmaticky. Přestal o tom přemýšlet jako o vraždě malé holky a bral to prostě jako úkol. Musí to napsat? Musí. Líbí se mu to? Nelíbí. Ale to nikoho, počínaje jeho šéfredaktorem, nezajímalo. Potřebuje peníze za článek? Potřebuje. Takže co zbývá? Napsat to.

Ale ani tak to nebylo snadné. Byl zvyklý ve svém psaní improvizovat a fabulovat, to bylo první, co ho v této redakci naučili, ale zoufale mu chyběla alespoň ta nejzákladnější fakta. Něco, od čeho by se mohl odrazit. Neměl vůbec nic. Jen ty snímky. Ačkoliv se zpočátku zařekl, že se na otřesné noční fotky mrtvého těla už pokud možno nikdy v životě nepodívá, nakonec to udělat musel. Ale nedokázal to bez přípravy.

Došel si do ledničky pro láhev staré slivovice, kterou před časem dostala Marta od nějakého strýce z Vysočiny, a nalil si velkého panáka. Normálně slivovici nepil, ale teď mu to připadalo jako dobrý nápad. Popadl skleničku do tří prstů, naznačil ťuknutí se svým odrazem v okenní skle, vydechl a obrátil ji do sebe. Hrdlem mu prošlehl plamen a spálil mu trubky. "Proboha, jak tohle může někdo dobrovolně pít?" zasípal a otřel si ústa. Slivovice musela mít hodně přes šedesát procent. Podíval se s odporem na láhev a raději ji zase odnesl do ledničky, aby ji neměl na očích. Skleničku opláchl a položil na odkapávač na lince. Neochotně se posadil zpátky k počítači a otevřel tu zatracenou fotogalerii. Obrnil se a pečlivě si všechny v noci pořízené snímky prohlédl. A u jednoho z nich konečně dostal nápad, na čem by ten text mohl postavit.

Asi hodinu a půl psal, škrtal, mazal a znovu psal, až měl najednou hotový článek. Byl docela krátký, ale nadřel se s ním. A když si odmyslel, o čem byl, byl s nim vnitřně spokojený. Na tu bídu. Uložil si text do složky s články, na flashdisk udělal zálohu, další kopii poslal e-mailem Šebelovi do redakce, zaklapnul notebook a zakázal si o tom případu až do zítřka přemýšlet.

Chvíli uvažoval, že by si šel ještě aspoň na chvíli lehnout, odpočatý se rozhodně necítil, ale když se koukl na hodiny, zjistil že jsou už čtyři. Za hodinu měla přijít Marta z práce a on jí slíbil hezký večer. Nejvyšší čas se pustit do vaření. Aspoň tohle málo jí dlužil.

X

"Marečku, slíbil jsi, že mi pomůžeš s tím rozhovorem," řekla Marta, když si po romantické večeři při svíčkách a po méně romantickém, ale o to živočišnějším milování v ložnici, spolu vlezli do vany se spoustou pěny a popíjeli tam už druhou láhev toho růžového vína. Bylo výtečné, musel se Marek v duchu pochválit, jak dobře nakoupil, a navíc po něm byla Marta vláčná, mile upovídaná a velmi příjemně roztoužená.

Malá paneláková koupelna byla osvětlená několika čajovými svíčkami a na umývadle doutnala aromatická vonná tyčinka. Canabis, stálo na obalu, a proto to také zvědavý Marek v Myší díře u Vietnamců koupil. Ale jak zkušenější Marta po prvním dychtivém nadechnutí poněkud zklamaně konstatovala, s tím konopím, které znala a občas pokuřovala ona, to nemělo vůbec, ale vůbec nic společného.

"Nezapomněl jsem na to," usmál se Marek. Hlavu měl po té slivovici a láhvi vína příjemně lehkou. "Čekal jsem ale, až s tím začneš sama, nechtělo se mi o práci začínat jako prvnímu."

"A mně se snad chce?" zamračila se Marta. "Nechce. Vůbec. Ale musím to ráno odevzdat," povzdechla si otráveně. "Vždyť to znáš."

"Rozumím," přikývl Marek s pochopením. Znal to. Stejný drsný režim platil i pro něho. "A s kým ten rozhovor má být?"


"Ále, s Bartošovou...," opáčila dívka otráveně a obrátila oči v sloup.

"S tou zpěvačkou? S Ivetou Bartošovou?"

"No jo, právě s tou. Nemůžu ji vystát, krávu. Ale šéf si myslí, že se dobře prodává, a chce, abych zase něco zplodila."

"A pročs jí prostě nezavolala? Ta přece rozdává rozhovory jak na běžícím pásu? Určitě by ti to neodmítla."

"Máš mě za blbku?" naježila se Marta. "Volala jsem jí třikrát. Ale nebere mi to. Možná se zase někde léčí."

"Nebo ti to nebere, protože je naštvaná kvůli tomu, cos o ní napsala minule," ušklíbl se Marek. "Možná by sis měla změnit číslo, aby tě hned nepoznala," dodal potměšile.

"Možná," trhla Marta už trochu podrážděně mokrými rameny. "Nevím ale, čemu se diví. No chápeš, když mi sama pošle fotky z dovolené u moře, kde jí špeky přetejkaj z plavek a vypadá na nich jak oteklej vorvaň v bikinách, tak co čeká, že o ní napíšu? Že jí to na těch fotkách moc sluší? Že je na svůj věk kočka? Když nemá sama soudnost, já ji šetřit nebudu! Já teda ne! Krávu starou!" ulevila si rozhořčeně.

Marek se zasmál. "Je stejně stará jako já, miláčku. Asi sem ti ještě neříkal, že když začala zpívat, tak sem do ní byl hrozně zamilovanej. Měl sem dokonce její plakát nad postelí."

"Teda fakt doufám, že teď kecáš," podívala se na něj nedůvěřivě. "Protože to bych s tebou v jedný vaně asi být nemohla," dodala výhružně.

"No tak dobře, trošku kecám," ubral Marek. "Plakát nad postelí jsem neměl. Visel v kuchyni," ušklíbl se. "Ale vážně, opravdu se mi líbila. A vlastně mám její písničky rád i teďka. Má hezkej hlas. A opravdu je ta tvoje stará kráva skoro stejně stará jako já," zatvářil se dotčeně.

"Tak se už nezlob," řekla Marta omluvným hláskem a dala mu pusu na tvář. "Ty víš, že jsem to takhle vůbec nemyslela. Ty přece nejsi vůbec starej," zašermovala mu před nosem ukazováčkem. "Ty jsi muž v nejlepším věku. Ale ona je stará kráva. To je obrovskej rozdíl, rozumíš?" řekla důrazně.

Marek téhle myšlenkové zkratce nerozuměl, ale nebylo to téma, ve kterém by se chtěl nějak pitvat. Až příliš často a bolestně si věkový rozdíl mezi nimi uvědomoval. A věděl, že období jeho dospívání je pro Martu a její vrstevníky hluboký pravěk, časově někde tam, kde se z hnědého uhlí stávalo uhlí černé. A taky měl podezření hraničící s jistotou, že muž v nejlepších letech a starej dědek budou ve slovníku dvacetiletých nejspíš synonyma.

"Ale že vypadá jako oteklej vorvaň v bikinách, tos do toho článku přece nenapsala?" vrátil se raději k původnímu, bezpečnému tématu. "Nebo snad jo? Už si to přesně nepamatuju."

"Ne," uculila se Marta. "Takhle doslova jsem to fakt nenapsala. To by bylo hnusný i na mě. Ale přiznávám, že něco hódně, hódně podobného tam asi být mohlo," řekla tenkým hláskem a zatvářila se jako neviňátko.

Přestala mluvit, usrkávala pomalu víno a přes okraj skleničky se hloubavě zahleděla mlčícímu Markovi do očí. Chvíli se na sebe mlčky dívali a výraz ve tváři se jim měnil.

"Nemáš ještě chuť si trošku zablbnout?" špitla Marta, zrychlil se jí dech a oči se jí začínaly lesknout vzrušením.

Vždy připravená a vždy ochotná se milovat. Schopná vzrušit se už jen pouhou představou milování, pomyslel si Marek pobaveně a zároveň s určitými obavami, protože nevěděl, jak dlouho bude ještě schopen Martin nekonečný sexuální apetit fyzicky uspokojovat. Ale tím nemělo smysl se zabývat. Až nebude Martě stačit, tak ta od něj prostě odejde k někomu mladšímu a výkonějšímu. A bude to tak správně, říkal si. Přírodní výběr v praxi. Vlastně ho to zase tak moc netrápilo. Nikdy ho ani na okamžik nenapadlo, že by jejich vztah s Martou mohl trvat nějak dlouho. Od začátku to bral jako sexuální vztah, který sám zanikne, až se začnou v posteli spolu nudit nebo až přestane Martě stačit.

Nechal zbytečného přemýšlení, podíval se dívce do očí a s lehkým úsměvem řekl: "Mám chuť si ještě trošku zablbnout. Ale taky mám strašnou chuť na to víno. A úplně nejraději bych si dal obojí zároveň. Myslíš, že by to šlo nějak zařídit?"

"Určitě by to šlo nějak zařídit," přitakala Marta rozverně, vyloupla se z husté pěny, posadila se na hranu vany, trochu se zaklonila, vypjala hrudník a rukama si z těla setřela pěnu. "Co třeba růžové z Templářských sklepů servírované s růžovou bradavkou?" vzala skleničku s vínem, několikrát s ní zakroužila, přičichla si, jako to viděla dělat lidi ve vinárně, ale místo poválení vína po jazyku si ho trochu nalila nahoru nad pravé ňadro. Pramínky lahodné tekutiny stékaly několika potůčky po oblině jejího pružného prsu, narážely na své pouti na růžovou bradavku, která je jako ledolam u pilířů Karlova mostu rozdělovala do dvou proudů, aby se pod prsem znovu setkaly a spojeny stekly společně na dívčino hladké bříško.

"Slečno, váš způsob podávání vína je neodolatelný. Tohle by se mělo zavést ve všech vinotékách. Víš, jak by to zvýšilo tržby?" podotkl Marek, klekl si mezi její kolena a vzal bradavku, tvrdou jako nezralá oliva, do úst a pečlivě z ní i jejího okolí všechno víno vysál a slízal.

"Já ti dám, ve všech vinotékách, ty darebo," sykla Marta vzrušeně. "Na to rychle zapomeň, tohle můžeš mít jenom u mě."

Protože víno ve sklenici brzy došlo, podala si Marta celou láhev a naservírovala Markovi stejným způsobem i druhé ňadro. Ten si je přidržoval dlaněmi a poctivě se snažil, aby ani kapka nepřišla nazmar. Nebylo to snadné, protože dívčin hrudník se zvedal stále rychleji a stále výš.

Aniž si přestal hrát s jejím ňadrem, zvedl oči a podíval se Martě do tváře. Měla zvrácenou hlavu, přivřené oči, skousnutý spodní ret a líce jí žhnuly. Byla jen krok od orgasmu. Marek se spokojeně usmál. "Teď bych si dal i dezert," zašeptal a velmi pomalu přejel dívce drsnými prsty druhé ruky přes bříško a pupík s piercingem až do hladce vyholeného klína. Miloval její hladkou, mladou a pružnou kůži, strašně rád se jí dotýkal a mazlil se s ní. Hrozně ho vzrušovala.

Dívka dlouze zasténala, tělo se jí zachvělo vzrušením, ale zareagovala správně. Posadila se dál, zaklonila se ještě víc a zbytek vína si pomalu lila na bříško. Marek ponořil hlavu mezi její vstřícně rozevřená stehna a přisál rty hladově do míst, kam všechno to růžové André stékalo. Netrvalo dlouho a dívka se celá napjala a nahlas vykřikla. Její vypracované břišní svaly se zaťaly v extázi, tancem vytrénované štíhlé nohy drtily Markovu hlavu jako svěrák a sladkokyselá chuť vína se v jeho ústech mísila s tryskající hořkoslanou chutí jejího mladého vzrušeného těla.

Když se Martino tělo přestalo otřásat orgasmem, uvolnila se, zhluboka vydechla a pootevřela ještě stále rozostřené oči. "A teď ty, hochu," řekla chraptivě. "I já mám chuť na správně servírované víno."

X

Seděli pořád ještě ve vaně, tentokrát ale byla Marta pohodlně usazená mezi Markovými stehny a opírala se zády o jeho chlupatý hrudník. Hrála si zamyšleně s pramínkem mokrých vlasů, namotávala jej na prst a zase ho natahovala. Bylo zřejmé, že o něčem přemýšlí. "Marku?" ozvala se po chvíli.

"Ano?" zabručel Marek automaticky. Bradu měl položenou na jejím rameni s dráčkem, hlavu opřenou o tu její a přemáhal spánek. Dvě milování za jeden večer byly už na hraně jeho fyzických možností, byl unavený, nevyspalý a docela opilý a už by si hrozně rád šel lehnout do jejich pohodlné postele. Ale bylo mu v dívčině přítomnosti tak příjemně, že se mu paradoxně nechtělo ani pohnout.

"Na čem jsi to vlastně dneska v noci pracoval?" zeptala se bezelstně.

Marek ztuhl a lícní svaly se mu zavlnily, jak zaťal zuby. Nevinná otázka ho dokonale probrala a také rozhodila. Zasáhlo ho to nečekaně jako šíp vystřelený ze zálohy. Myslel si, že to potlačil, ale během jediného okamžiku bylo všechno to hrozné, na co se usilovně snažil zapomenout, zpět. Nemohl se kvůli tomu na Martu zlobit, nemohla tušit, co svým dotazem způsobí, ale kouzlo úžasného večera se vytratilo a zůstala jen po zvratcích chutnající pachuť v ústech a silou vůle potlačované obrazy hrůzy a utrpení před očima.

S velkým vypětím duševních sil to všechno vytěsnil pryč. "Nezlob se, nesmím o tom zatím s nikým mluvit. Ani s tebou," řekl omluvně a velmi si dával záležet na tom, aby v jeho hlase nebylo slyšet ani stín jeho náhlého rozladění. Martina záda se přesto nesouhlasně napnula. "Ale no tak miláčku," zabručel chlácholivě a začal jí masírovat krk a ramena. "Nedělej mi to ještě těžší a vydrž to do pondělka. Šebela mi to zakázal. Prosím... Potom ti všechno povím. Ale věř mi, není o co stát."

Marta to chvíli vstřebávala. "Tak jo," hodila to za hlavu s lehkostí, které Marek nebyl schopen. Ale on, na rozdíl od Marty, věděl, na čem pracoval.

"Ale když už pracujeme," uchichtla se dívka, ponořila ruku za svá záda a rozverně ho zatahala za ochablý penis. Říkala tomu, k Markově utajované nelibosti, protože odjakživa nesnášel některé hloupé zdrobněliny, tahat tygříka za ocásek. "Pomůžeš mi teď s tou Bartoškou? Já ten rozhovor musím udělat, kdyby trakače padaly, Šebela se v tom smyslu vyjádřil dost jednoznačně."

"To víš, že jo," byl Marek vděčný, že změnili téma. "Ale jak by to dneska mělo pro paní zpěvačku vyznít? Bude jako většinou hloupá, namyšlená nebo opilá či zfetovaná? Nebo má být pro změnu chytrá a moudrá? Ale abysme to nepřehnali, tohle by ti asi nikdo nevěřil a ještě by si někdo mohl myslet, že sis to celé vymyslela," dodal varovně.

"To nechám na tobě, učili nás v kurzu tvůrčího psaní, že rozhovory jsou nejlepší, když jsou spontánní," vyprskla Marta se smíchem.

"Dobře, když spontánně, tak spontánně. Tak prosím, slečno redaktorko, ptejte se. Uděláme spolu hezký, velký a naprosto spontánní rozhovor," odpověděl Marek a celkem úspěšně napodobil afektovaný tón čtyřicetileté odkvétající hvězdy pop-music. "Ale hlavně dej už pryč tu zlobivou ruku šmátralku nebo nebudu schopnej se soustředit, rozptyluješ mě," plácl ji po paži, která si pod vodou pořád hrála s jeho údem.

"Jsi můj miláček největší!" vykřikla Marta, otočila se, otiskla mu vlhké rty na tvář, vyskočila z vany a bez ohledu na loužičky vody, které všude za sebou zanechávala, odběhla nahá do pokoje. Během chvilky byla zpět i s malým diktafonem. Vklouzla zpátky do chladnoucí vody, uvelebila se proti Markovi a zapnutý přístroj mu přistrčila před obličej: "Dobrý den, paní Bartošová. Povězte prosím našim čtenářům, myslíte si, že v letošním ročníku Českého slavíka skončíte opět až předposlední? A budou ty výsledky vítězů letos stejně zmanipulované jako byly loni? Alespoň podle vašeho tvrzení?"