2. část


Čtvrtek, 10.9.2009, Brno

Bestie v lidské kůži umučila osmiletou školačku

(mako) Osmiletá Kristýnka byla dívenka jako každá jiná v tomto věku. Veselá, hezká, bezstarostná, hravá, zvídavá. I když zvídavější byla možná víc než jiná osmiletá děvčata.

Velmi ji zajímala příroda, navštěvovala turistický kroužek, ve škole chodila pomáhat paní učitelce třídit exponáty do přírodopisného kabinetu. Zdá se, že právě tam našla inspiraci pro svého koníčka. Koníčka pro dívku jejího věku možná poněkud neobvyklého. Osmiletá Kristýnka totiž propadla sbírání motýlů.

Celé letošní prázdniny strávila dívka u babičky na venkově, kde pobíhala se síťkou po louce a lovila motýlky. Od bělásků a žluťásků, přes modrásky až po různé babočky a okáče. Někdy zkoušela po večerech chytat i můry, ale ty ji tolik nebavily. Měla ráda motýlky barevné.

Ulovené motýlky pak připichovala špendlíky s barevnými hlavičkami, ty vybírala tak, aby jejich barvy ladily s barvami jejich křidýlek, k malým kostkám z polystyrenu, které si v dědečkově dílně sama vyřezala lupenkovou pilkou, a skládala si je do velké ploché krabice. Časem v tom získala takovou praxi, že se jí dařilo motýlky připíchnut tak obratně, že jim vůbec nepoškodila jemnou malbu na křídlech. Napíchnutí motýlci se sice ještě nějakou dobu kroutili a svíjeli, ale po čase všichni znehybněli a stali se součástí její krásné sbírky.

Je nesmírně krutou ironií osudu, že sama Kristýnka nakonec skončila jako takový napíchnutý exponát...

Dosud neznámý pachatel ji zatím neznámo kdy a kde unesl, zatáhl do sklepení rozestavěného činžovního domu a tam ji donutil projít peklem.

Jak jinak totiž říct tomu, že ji zaživa přibil nahou na dřevěný kříž a pak ji dlouhé hodiny mučil a znásilňoval, aby ji nakonec vykuchal a podřízl jako velikonoční jehně?

Nechce se vůbec věřit, že by k něčemu tak barbarskému, běžnému chápání se vymykajícímu, mohlo dojít v dnešní době a uprostřed velkého českého města, ale stalo se. Stalo se v noci na úterý u nás v Brně.

Dosud není znám motiv tohoto otřesného činu, zatím vše nasvědčuje tomu, že se nešťastná Kristýnka stala náhodnou obětí duševně chorého maniaka. Vždyť kdo jiný by byl něčeho tak hrůzného, bezdůvodného a nesmyslného schopen?

Asi nikoho nepřekvapí, že matka Kristýnky se nervově zhroutila a je momentálně hospitalizovaná na psychiatrickém oddělení bohunické nemocnice. Otec, soukromý podnikatel, je odhodlán udělat vše pro to, aby byl pachatel co nejdříve dopaden. Uvažuje dokonce o vypsání značné finanční odměny za každou informaci, která povede k dopadení pachatele. Myšlenka, že by případ mohl jakkoliv souviset s jeho podnikáním, se zatím nikterak nepotvrdila.

Naše redakce bude tento bezprecedentní případ samozřejmě nadále pečlivě sledovat a bude své čtenáře pravidelně seznamovat s aktuálním stavem i vývojem pátrání po tomto brněnském Řezníkovi.

Šéfredaktor zvedl oči od papíru s Markovým textem a upřel je na autora. "To docela ujde," prohodil, ale Marek byl spokojený. Šebela málokdy chválil a tohle rozhodně byla pochvala. "Je něco z toho, co tam píšeš, pravda?"

"Nemám nejmenší tušení," zavrtěl Marek hlavou lhostejně. "Ale dost o tom pochybuju."

"Takže lidová tvořivost. To nevadí. To vůbec nevadí. Máme příběh. Přidáme k tomu dvě tři pěkné fotky, a pokud se nic nezmění, půjde to v tomto čísle takhle ven. A uvidíme, co se bude dít."

Marek si ho prohlížel s odporem. Příběh, dvě tři pěkné fotky... Sakra, vždyť je to o malé zavražděné holce! Nahlas ale řekl: "Díky, šéfe. Mám na tom pokračovat?" On tam nebyl proto, aby to hodnotil. On tam byl proto, aby to napsal.

"Samozřejmě. Nemáš teď rozdělaného nic akutního, tak se naplno věnuj tomuto. Máš představu, jak dál?" zeptal se šéf.

"Jo. Chci dneska odpoledne zajít na kriminálku za kamarádem," navrhl Marek.

"Poldové to ale zatím ven nepustili, hlídám to," řekl šéf varovně. "Naběhneš si tak akorát na vidle."

"Ale my o tom víme, ne? Stejně se dřív či později provalí, že to máme. Mohl bych je zkusit trochu popostrčit."

"Dostaneš od nich škaredě přes pazoury," konstatoval Šebela nevzrušeně.

"Možná. Ale sám jste říkal, že jak to vyjde, máme je tady stejně nastěhovaný. Když to na ně vybalím rovnou, ušetříme si několik dní," namítl Marek.

Šebela se zapřel ve svém křesle a zkoumavě se na něj podíval. "Hele, Koudelko, nemáš ty v rodině nějaké Japonce?" zeptal se zvědavě.

Marek se zatvářil zmateně. "Ne, to teda nemám. Proč se ptáte?"

"Jen mě to tak napadlo." pokrčil Šebela rameny. "Já jen, že jsi tak strašně hr do sebevraždy."

Marek se nad tím krátce zamyslel. Hr do sebevraždy určitě nebyl. Ale zároveň mu bylo naprosto lhostejné, co s ním bude. Nedělal si na život žádný nárok, vždyť správně by měl být mrtvý. To však Šebelovi neříkal, nic mu do toho nebylo. "Myslím, že by to mohlo vyjít, šéfe," odpověděl místo toho.

"Dobrá, je to tvůj krk, bránit ti rozhodně nebudu," odpověděl Šebela lhostejně. "Když tě zadrží, tak zavolej, pokud ti to dovolí, a vytáhneme tě ven tak rychle, jak to půjde. Pokud to ovšem bude možné," nechal si pootevřená zadní vrátka. Pokud by tím snad měl ohrozit sám sebe, nehnul by pro Marka ani prstem a oba to dobře věděli.

"Díky," ocenil to přesto Marek, který naprosto přesně chápal, jak si na tom u šéfa stojí. Nebylo to pro něj nic nového a akceptoval to jako součást své současné práce. "Jo a šéfe," kul raději železo, dokud bylo žhavé, "budu mít nějaký provozní výdaje..."

"Myslíš na kafe tomu policajtovi, co?" ušklíbl se Šebela. "Ale jistě, to ti proplatím. Klidně mu něco přistrč i bokem. Jen buď tak hodnej a utrácej s rozumem a jenom za informace, který za to budou stát, ano?"

X

"Kamaráde, to sis nevybral nejvhodnější chvíli na návštěvu," zatvářil se nepřívětivě podporučík Kovář, když si ho Marek nechal pod smyšlenou záminkou zavolat na recepci v nově a nákladně rekonstruovaném vstupu do budovy Krajského ředitelství na Kounicově ulici. Přestože tady nebyl zdaleka poprvé, dál než na vrátnici se dneska nedostal. Panoval tu zpřísněný režim. "Hele, sejdeme se někdy jindy, dneska se to fakt ani trochu nehodí."

"Potřebuju s tebou nutně mluvit, Matěji," vemlouval se Marek svému známému, spolužákovi ze střední školy.

"Opravdu to nejde, ne dneska. Pochop, máme dost fofr."

"Souvisí to snad nějak s tou malou ukřižovanou holkou dole v Komárově?" zeptal se Marek pomalu a zřetelně.

Policista zbledl. "Kurva, Marku," vydechl znechuceně. "Jak o tomhle sakra víš? Nikdo o tom přece ještě neví! Držíme to pod pokličkou!"

"Já ji našel. To já vám volal. Viděl jsem ji v noci, dostal jsem tip. Mám to nafocený a píšu o tom článek. V pondělí to u nás vyjde."

"Tys tam byl? Pojď se mnou!" štěkl Kovář, když popadl dech. Rysy mu ztvrdly a vypadal najednou velmi úředně. Kamarádského v jeho pohledu najednou nebylo vůbec nic. "Jdeme nahoru ke Klementovi," oznámil dozorčímu a táhl Marka za rukáv za sebou, jakoby se bál, že mu uteče.

"Je to pravda?" zeptal se Marka vztekle kapitán Klement, když mu Kovář vysvětlil, o co se jedná.

"Podle toho, co máte na mysli.," pokrčil rameny Marek, sedící na nepohodlné dřevěné židli před stolem kapitána Klementa.

"Byl jste na místě činu?"

"Byl," přikývl.

"A proč jste to nenahlásil?" přísně se zeptal kriminalista. "Nevíte, co je vaše povinnost?"

"Ale já to vám nahlásil," zarazil ho Marek. "Jen jsem nemluvil o tom těle, ale řekl jsem, že se tam na tý adrese střílelo. Volal jsem kolem 3:40, na stopadesátosmičku."

"Ověř to," kývl Klement na Kováře. Podporučík zmizel ve vedlejší kanceláři.

"Co jste tam dělal?" obrátil se vyšetřovatel znovu k Markovi.

"Tak moment," ohradil se Marek. "Tohle je výslech?"

"Ne. Tohle. Je. Rozhovor. Zatím," odsekával slova kapitán. "Výslech to bude, jestli mi teď hned zatraceně dobře nevysvětlíte, co jste tam dělal."

"Svou práci," odpověděl Marek klidně a Klement začal rudnout v obličeji.

"Jak já vás nesnáším, vy hyeny novinářský...," zavrčel kapitán.

"Ano? A čtete noviny? Díváte se večer na zprávy? Posloucháte zpravodajství v rozhlase?" opáčil nevzrušeně Marek. "To všechno dělají hyeny jako jsem já."

"Tak to teda nedělají, váženej pane," odpálil ho kapitán s gustem. "To dělají většinou slušní lidi. Hyena jste vy osobně a celá ta vaše zasraná redakce je jedna velká žumpa, která se k nim vůbec nemůže přirovnávat."

Marek se odmlčel. Přestože se ho to nijak zvlášť nedotýkalo, na tohle se dalo jen stěží něco namítnout. Komisař měl naprostou pravdu. Jejich redakce byla tím nejhorším, co se dalo v brněnském regionu najít. Manipulovali fakta, když žádná nebyla, vymýšleli si je, šmírovali známé osobnosti a pomocí kompromitujících nebo i jen ošklivých snímků je pak vydírali a nutili ke spolupráci na rozhovorech nebo i k placení inzerce a reklamy. Když si někdo zaplatil, dokázali dokonce na objednávku někoho společensky zničit. Žádná špína jim nebyla dost špinavá a žádné dno pro ně nebylo dost hluboké.

Kdyby si Marek mohl vybírat, nikdy by tam nepracoval. Ale jeho problém byl v tom, že si vybírat nemohl. Ne se svou minulostí. Ucházel se o celou řadu slušných zaměstnání, ale pokaždé byl odmítnut. A když mu došly našetřené peníze, vzal to jediné, kde před ním nezavřeli dveře. Rychle se naučil o své práci nepřemýšlet a dělat to, co se po něm chtělo a za co dostával plat. Etiku a morálku neřešil, to si nemohl dovolit. A když Šebela zjistil, že v podstatě nemá pud sebezáchovy a že nemá velké zábrany, když šlo o to vyrazit někomu pár zubů, začal ho posílat na práci do nejrizikovějších míst. Tam se Markovi dařilo ještě lépe. Měl čuch na příležitosti a brzy se obklopil sítí informátorů, naverbovaných z té nejhorší spodiny společnosti. Pracovali většinou za flašku rumu, nicméně jejich zásluhou občas přinesl zajímavý text, za který dostal slušně zaplaceno. Daní za to bylo, že se propadal stále hlouběji do toho odpudivého polosvěta, o kterém většina normálních lidí nemá ani tušení.

Příchod podporučíka Kováře přerušil Markovo zadumání a vrátil ho do reality. "Je to tak, jak říkal, pane kapitáne," podal Matěj nadřízenému lístek s nějakými poznámkami.

"Odkud jste volal?" nahlédl Klement do poznámek.

"Z budky na Lesné," odpověděl Marek.

"Proč jste jel telefonovat až na Lesnou?"

"Žádnou jinou budku blíž neznám."

"A mobil nemáte?"

"Mám, ale měl jak na potvoru vybitou baterku."

Kapitán zamračeně zmačkal papírek a zahodil ho do koše. "Poslyšte, prostě mi řekněte všechno, co o tom víte...," řekl rezignovaně, přistrčil k Markovi mikrofon a zapnul nahrávání.

"Myslel jsem, že si jenom povídáme? Mimo záznam, abych tak řekl," ukázal Marek na běžící přístroj.

Kapitán se s povzdechem natáhl a vypnul ho. "To je síla zvyku. Promiňte. A už sakra mluvte."

"Budete asi zklamaný," začal Marek. "Nevím totiž prakticky nic. Dostal jsem tip od informátora..."

"Od koho konkrétně?" přerušil ho kapitán.

Marek zavrtěl odmítavě hlavou. "Neprozrazujeme nikdy své zdroje." Nebyla to pravda. Pokud by se mu to vyplatilo, Šebela by prodal kohokoliv a kdykoliv, ale to ten policajt vědět nemusel.

"Můžeme vás donutit."

"Tak to udělejte," ušklíbl se Marek. Tohle byl velmi laciný pokus. "Zatím si jenom povídáme. Nebo už zase ne?"

"Pokračujte, kurva."

"Přijel sem chvíli po třetí na místo, našel tu hrůzu, pozvracel se tam, udělal pár fotek a jel vám zavolat. To je v kostce všechno."

"To blití je tam po vás?" zeptal se kapitán otráveně. Marek ho chápal, kriminalista doufal, že je to biologická stopa pachatele.

"Jo. Nezvládl sem to. Omlouvám se za to."

"Hm, to se dá pochopit," odpověděl kapitán. Zaznělo to téměř lidsky. Kapitán Klement byl hlavním vyšetřovatelem toho případu, takže věděl, o čem Marek mluví, takříkajíc z první ruky. Také byl na místě činu. "Budete souhlasit s odběrem DNA a sejmutím otisků prstů?" zeptal se. "Abychom vyloučili vaše stopy.," dodal na vysvětlenou.

"Jistě," přikývl Marek a oba policisty tím notně překvapil. Marek sice věděl, že tohle by mohl snadno odmítnout a bez soudního příkazu by ho k tomu nikdo nemohl donutit, ale neměl důvod odmítat. Naopak se tím sám chránil, měl svědomí čisté a k mrtvému tělu se natolik nepřiblížil, aby tam zanechal své otisky nebo jiné stopy.

Kapitán jeho ochotu ocenil spokojeným přikývnutím. "Běžte s Matějem, pane Koudelko, zařídí to. A kdybyste si na cokoliv vzpomněl, dejte mi prosím vědět." Znělo to unaveně.

"Samozřejmě. A řeknete mi teď na oplátku, jestli už máte na někoho podezření? Nebo už snad znáte pachatele? A kdo je obětí?"

"Bez komentáře," vypadlo z kapitána zcela automaticky.

"A můžeme se domluvit na exkluzivitě pro náš list, až budete něco vědět?"

"Vypadněte!"

"Hele, že to byl Viktor?" zeptal se ho podporučík Kovář, když byli spolu sami na chodbě. "Že ti volal on? Motá se poslední dobou v těch místech."

"Bez komentáře," opáčil Marek téměř tak rychle jako kapitán před chvílí. "Máte už něco?" zeptal se polohlasem.

Matěj pokýval hlavou. "Jo, máme. Velký hovno, kamaráde. Tohle je větší průser, než si vůbec umíš představit."

"Pojďme někdy večer na pivo," lámal ho Marek.

"Ale já fakt nic nevím," bránil se Kovář.

"To nevadí, aspoň pokecáme o starých časech. Mám od redakce otevřený účet. Trochu mu odlehčíme."

"Odemkneš nám?" zavolal Kovář na dozorčího, když došli do vestibulu.

Muž v uniformě jim jednou rukou naznačil, ať chvíli počkají. Druhou si přidržoval u ucha telefonní sluchátko. "Provedu," řekl a zavěsil. "Sorry, hoši. To byl Klement. Máte se oba vrátit nahoru. Okamžitě," dodal a nechal dveře zamčené.

Oba muži se po sobě podívali. "To je nějaký divný. Marku, kurva, jestli v tom máš přece jenom prsty," zatvářil se policista výhružně.

"Klid. Neblbni a pojď zpátky. Já v ničem prsty nemám," plácl ho Marek bezstarostně po zádech. "Nejspíš mi zapomněl dát podepsat nějaký zkurvený papíry."

"Pane Koudelko, posaďte se ještě na chvíli," řekl kapitán Klement komisně a ukázal znovu na tu nepohodlnou a rozvrzanou židli před svým stolem.

Marek se opatrně usadil. "Jsem zadržený?" zeptal se.

"Ne. Zatím ne, abych byl přesný."

"Já že bych si zavolal, na to mám právo."

"Nepřekvapuje mě, že tak znáte svá práva," opáčil kapitán suše a Marek začal mít nepříjemný pocit.

Kapitán se chvíli díval do svého počítače a pak se otočil k Markovi. "Trochu jsem si vás prolustroval."

"To bylo rychlé."

"My umíme být rychlí. Víte, že sdílíme se slovenskou policií informace o našich občanech žijících na Slovensku?"

Tentokrát Marek neodpověděl a vyčkával. Tušil komplikace.

"Tady u nás máte za poslední rok nějaké přestupky, většinou parkování, ale i pár bitek," četl kapitán ze záznamů. "Ale v podstatě prkotiny. To na Slovensku jste toho nasbíral podstatně víc." Otočil se ke Kovářovi. "Věděl jsi, že tady kolem tvého kámoše bylo během jeho slovenského působení pozoruhodné množství mrtvých? A že ho teprve loni na podzim pustili ven z basy, kde si odkroutil pět let natvrdo?"

V Markovi se vařila krev a jen s největším vypětím všech sil zachovával navenek lhostejně klidnou tvář. Tak, jak to kapitán interpretoval, to bylo vůči němu strašlivě nefér, ale nemělo smysl se obhajovat. Ne tady a ne teď. Místo toho vstal a zeptal se: "Jsem zatčený?"

"Zatím ne," stroze odpověděl kapitán po chvíli, kdy mu upřeně hleděl do očí.

"Takže můžu odejít?"

"Můžete."

Marek se otočil a bez jediného slova odcházel.

"Pane Koudelko?" zastavil ho ještě ve dveřích kapitánův hlas.

"Ano?" ohlédl se Marek přes rameno. Čekal to. Každý vyšetřovatel vás na odchodu ještě aspoň jednou zastaví, to nebyla výhradní specialita inspektora Columba, to dělají všichni.

"Zatčený zatím nejste. Ale od této chvíle jste podezřelý. Počítejte s tím."

Marek přikývl. "Budu s tím počítat. Ale vy neztrácejte čas jenom se mnou, protože vám tam venku někde běhá vopravdickej vrah. Tak abyste ho kvůli mně třeba nepropásli. To by bylo trapný," dodal a odešel.

Kapitán s Kovářem se na sebe podívali. "On to neudělal," namítl Kovář.

"Pojď si to přečíst," řekl kapitán a otočil k němu monitor s Markovými záznamy ze Slovenska. Sám zatím zavolal dolů dozorčímu, aby Marka bez problémů pustili z budovy.

"Fíha," povzdechl si Kovář, když dočetl. "To jsem vůbec netušil. Ale pane kapitáne, o to víc si myslím, že on to neudělal."

Kapitán pokýval hlavou. "Však já si to taky nemyslím. Chtěl jsem s ním jen trochu otřást, trochu nabourat tu jeho zatracenou arogantní slupku."

"Pane kapitáne?" ošil se podporučík nervózně.

"Jo?"

"Marek, teda pan Koudelka, chce, abych s ním šel někdy večer na pivo. Určitě doufá, že se ode mě dozví něco o tom případu."

Kapitán si založil ruce za hlavou, opřel se zády o opěradlo křesla a chvíli přemýšlel. "Víš ty co? Běž s ním na to pivo. Asi ti svým způsobem důvěřuje. Choď s ním tak často, jak bude chtít. Máš moje svolení. Zatím mu nemáš co prozradit, později se vždycky domluvíme, co mu můžeš říct. Ale mám takové tušení, že zatím toho ví on mnohem víc než my. Obrať tu situaci, vytáhni něco ty z něho. Pořádně ho vytěž. Zvládneš to?"

Podporučík Kovář se rozzářil, protože si uvědomil, že se mu právě nabízí šance dostat se k lepší práci, než je zakládání šanonů do archívu a v nejlepším případě řešení sousedských sporů. Napřímil se do pozoru a zasalutoval: "Ano, pane! Zvládnu to, pane!"

"Ježíšmarjá, zklidni se a přestaň se na ten blbej americkej seriál dívat. Leze ti to na mozek," zavrtěl kapitán znechuceně hlavou.

Matěj zrudl a připažil. "Pro-promiňte," zakoktal.

"Běž už," mávl kapitán rukou. "Jo, ještě něco, vojáku. Kdyby ti dal Koudelka nějaký prachy nebo nějakej dárek, musíš to tady nahlásit a vyúčtovat. Nebo na tebe vletí JAG."

"A-ano, pane!"

Sobota, 12.9.2009, Brno

Marta, oblečená po koupeli do bílého froté županu, si v koupelně u zrcadla nad umývadlem rozčesávala kartáčem své husté černé vlasy. Marek stál ve dveřích, ruce založené na prsou, hlavou skloněnou k pravému rameni a se zalíbením si ji prohlížel. Připadala mu tak svěží, čistá, voňavá, nevinná.

"Proč si mě tak prohlížíš?" zeptala se Marta s nejistým úsměvem a rychle se koukla do zrcadla, jestli je všechno v pořádku.

Marek se usmál a přistoupil k ní. Postavil se za ni a položil jí dlaně na ramena. "Protože jsi krásná," řekl měkce. "Strašně rád se na tebe dívám. Podívej," řekl a zlehka jí natáčel hlavu, aby se v zrcadle mohla vidět z různých úhlů. Prsty jí přitom přejížděl po tvářích, lícních kostech, obočí, důlku na bradě, uších, krku, ramenou, pažích, prsou. "Vidíš taky to neuvěřitelně nádherný děvče?" zeptal se.

Rozpaky zrůžovělá Marta se otočila čelem k němu. "Děkuju," špitla zjihle a postavila se na špičky, aby ho mohla políbit. Objala ho, ruce sepnula za jeho širokými zády a tvář mu opřela o hrudník. "Víš, že jsi mi to ještě nikdy neřekl? A už vůbec ne tak hezky?" zeptala se.

"Vím," pokýval Marek provinile hlavou a sevřel dívku v náručí. "Je toho hodně, co jsem ti ještě nikdy neřekl," dodal tiše a přes hlavu dívky se díval do zrcadla na svůj obraz.

Viděl velkého, svalnatého muže, jak ochranitelsky drží v náručí drobnou, zdánlivě křehkou dívku. Vybavila se mu v paměti hluboko pohřbená vzpomínka, jak před lety stál v podobné koupelně s dívkou v náručí a přes její hlavu se díval do zrcadla. On sám byl tehdy mladší, mnohem hubenější a jeho tvář a tělo postrádalo většinu jizev, které ho zdobily teď. Ta dívka byla Andrea. Jeho první a zatím poslední žena. Mrtvá matka jeho mrtvé dcery. Andrea byla vyšší než Marta. A byla více zaoblená, i když štíhlá. Byla velmi ženská, Marta byla ve srovnání s ní díky závodnímu tancování mnohem šlachovitější a svalnatější. I vlasy měla Andrea jiné. Spíše kaštanové a nosila je delší. Martiny vlasy mu připomínaly jinou dívku, kterou držel v náručí jen jedinkrát, a přesto se stala jeho osudovou ženou. Hanku. Vlastně si ty dvě byly velmi podobné. Až na oči. Hančiny oči byly modré jako lesní studánky. Jinak byla stejně drobná, ale silná, šlachovitá a urputná. Musela být. Byla výsadkářka. S Markem se potkali poprvé na planině, kde ji a její kamarádku provázel. A pak, když vyslyšel její volání o pomoc ve chvíli, kdy se jí zhroutil celý svět. Strávili spolu den a nakonec neplánovaně i noc. To už byl ženatý s Andreou. Podvedl ji. Nikdy o tom nemluvili, ale věděl, že ona ví. Poznala to na něm. Trápilo ho to, protože Andreu skutečně miloval. Jeho vztah k Hance byl jiný. Byl živočišný, neovladatelný, živený neuvěřitelnou chemií, která mezi nimi zafungovala. Nicméně byli spolu jen tehdy jedenkrát. Dál se už nestýkali, nepsali si, nevyhledávali se. Ani jeden, ani druhý nechtěli rozbít Markovo manželství s Andreou. Marek byl přesvědčený, že se už s Hankou nikdy v životě neuvidí. Do okamžiku, kdy zoufale potřeboval pomoc zase on a Hanka přispěchala ve chvíli, kdy to nejvíc potřeboval. Zachránila tehdy Andrein život, ovšem za cenu toho vlastního. Andrea přežila a porodila Markovi dcerku. Tu také držel v náručí a díval se přes ni do zrcadla. Byla ještě maličká, když ji zabil. Ve stejném okamžiku, jako zabil její maminku. Zůstala jen Andreina dcera z prvního manželství, Barbora. I tu držel kdysi dávno v náručí, ale už nikdy ji držet nebude. Odmítá ho od smrti matky a sestry vidět. Chápal to. Zkusil si ji představit, byla jen o pár let mladší než Marta. Ale když ji viděl naposledy, byla ještě dítě. Teď už bude skoro dospělá. A několik let dospívání může u dívky znamenat hodně. Vlastně vůbec nevěděl, jak teď vypadá. A jestli by ji poznal.

A teď držel v náručí tady tu dívku. Byla o tolik mladší než on. Patnáct let je téměř generace. Byla nepochybně dospělou ženou, v posteli ho o tom nenechávala pochybovat ani na okamžik, ale přesto, když ji takto držel, drobnou, bezbrannou, oddanou, vnímal ji spíše jako dceru. Uvědomoval si, že mu nahrazuje v jediné osobě všechny ztracené partnerky i ztracené dcery, a měl z toho výčitky svědomí. Nakládal toho na ni tolik, aniž o tom měla sebemenší tušení.

Uvědomil si, že s ním Marta mluví, a vrátil se do přítomnosti. "Promiň, zamyslel jsem se. Na co ses mě to ptala?"

"No, jestli mi někdy řekneš všechno to, co jsi mi ještě neřekl?" zopakovala nesměle. "Ale jestli nechceš, tak mi to neříkej. Nechci být dotěrná."

Marek se zamyslel. "Řeknu ti to. Určitě ti všechno řeknu. Jen mi prosím dej čas. Víš, že je to se mnou těžký," usmál se nevesele. "Nezlobíš se?" zeptal se, když se dívka v jeho náručí zavrtěla.

Marta se mu vymanila, podívala se mu do očí a mile se na něj usmála. "Jak bych se na tebe mohla zlobit? Se mnou máš tolik času, kolik ho budeš potřebovat, můj milý," řekla a dala mu mlaskavou pusu na rty.

A Marek si náhle uvědomil, že tohle děvče, tahle žena, to má v hlavě dokonale srovnané. Že ví zcela přesně, jak na tom jejich vzájemný vztah je. A že i tak jí stojí za to o něj bojovat. A co víc, že by dost možná pro něj mohla být tou pravou holkou do nepohody, která by byla schopná i ochotná unést všechno to, co by na ni musel naložit.

Ta zneklidňující, ale ne nepříjemná představa, se mu uhnízdila někde vzadu v mozku a začala tam zvolna klíčit.