3. část


Pondělí, 14.9.2009, Brno

"Pane Koudelko!" zavolal na Marka šéfredaktor v pondělí chvíli před polednem od dveří své kanceláře. "Pojďte prosím na chvíli ke mně!"

Marek se zvedl od rozdělané práce a trochu nechápavě se na šéfa zahleděl. Předpokládal, že to bude zase něco kvůli tomu jeho článku. Co to ráno vyšlo, telefony se netrhly a pořád někdo něco chtěl, ale odkdy mu šéf vyká? A odkdy je k němu slušný? Odkdy je ke komukoliv v redakci slušný? Vůči cizím lidem dokázal být až nechutně servilní, důležitým lidem lezl do zadku, že mu kolikrát nebyly vidět ani ty jeho vždy vzorně vycíděné polobotky, ale ke svým podřízeným se choval většinou arogantně a urážlivě. Pane Koudelko ho v životě neoslovil. Tohle byla novinka. Marek si moc dobře všiml, že i kolegové v redakci se tváří užasle. Když tady byli před hodinou policajti, aby je oba předběžně vyslechli, to Šebela k Markovi zdaleka tak zdvořilý nebyl. To mu standardně tykal a oslovoval ho pouze Koudelko. Toto byla nějaká jeho nová tvář a Marek nevěděl, co si o tom má myslet. A jestli se mu to má líbit.

"Buď opatrnej, něco se děje," řekla mu polohlasem Marta, když procházel kolem jejího stolu a pohladila ho po ruce. Měla uslzené oči. Marek si uvědomil, že si vlastně až teď mohla přečíst, na čem v poslední době pracoval. A uviděla taky ty fotky. Musel to pro ni být šok.

Zastavil se u ní, sklonil se a dal jí pusu. "Neplač," řekl jí šeptem a otřel jí prstem slzy. "Ne tady před těma lidma. Potom doma si o tom v klidu promluvíme, všechno ti vysvětlím."

Přikývla a pokusila se tvářit statečně. "Hodná holka," pochválil ji Marek a pohladil ji. Koutkem oka viděl netrpělivého Šebelu. "Musím jít za ním. Potom, miláčku, jo?"

"Chtěl jste se mnou mluvit, šéfe?" zeptal se šéfredaktora stojícího ve dveřích. "Pojďte dál, pane Koudelko, tady návštěva vás chce, ehm, vidět," odpověděl Šebela a ustoupil, aby mohl Marek projít, a když vešel, zavřel za ním dveře.

Marek se zamračil a s pocitem, že tady něco zatraceně smrdí, postoupil dál do místnosti. Čekali tam dva cizí muži, kteří se sem museli dostat šéfovým soukromým vchodem, protože přes redakci určitě neprošli.

Ti dva návštěvníci snad ani nemohli být rozdílnější.

Jeden byl štíhlé střední postavy, Markova věku nebo možná o něco málo mladší, s precizně ostříhanými vlasy, na skráních trochu prošedivělými. Byl oblečený v ručně šitém šedém bavlněném obleku od Armaniho, kravatě od GF Ferre a na nohou měl obuté černé polobotky značky Prada.

Bez hodinek, protože na ty Marek neviděl, toho měl na sobě oblečeného tak za tři jeho měsíční platy.

Ač byl jinak jako ze škatulky, tváře měl ten muž zarostlé, aspoň dva dny neoholené, a oči zarudlé. Přesto měl velice tvrdý a nepříjemný pohled a bylo zřejmé, že bossem v té dvojici je právě on.

Druhý muž byl doslova a do písmene gorila. Obrovský svalnatý mladý chlap kolem pětadvaceti, s tupým výrazem, krkem širším než hlava a pěstmi jako dva kovářské perlíky. Do dvou metrů a sto třiceti kilo živé váhy mu moc chybět nemohlo. Oblečený byl ve volných džínách, pohodlné sportovní bundě a vojenských kožených botách. Vypadal jako bodyguard toho prvního. Nebo to možná byl nástroj na hrubou práci.

Když Marek vstoupil do místností, svalovec si ho ze své výšky změřil pohledem řezníka, chystajícího se k porážce dobytčete, pomalu jej obešel a postavil se zády ke dveřím. Ruce držel daleko od těla, jako kdyby se kvůli všem těm svalům nedaly připažit. Projít ven se kolem něj v žádném případě nedalo.

Marek se zamračil, tohle se mu ani trochu nelíbilo. Podíval se tázavě na Šebelu.

"Ehm, Marku," odkašlal si nervózně šéfredaktor. "Toto je pan inženýr Mrkvička. Přišel sem k nám, protože..., protože..."

"Protože jsem otec té zavražděné holčičky," dokončil za něj muž v drahém obleku mrazivým tónem. "A chtěl jsem vidět na vlastní oči toho dobytka, co napsal ten článek." Přistoupil k Markovi a prohlížel si ho zblízka jako nějaký odporný hmyz, který by nejraději rozšlápl. Oči měl ledové a byla v nich jasně čitelná nenávist.

Marek zachovával kamennou tvář a nic neříkal, ale už si toho muže zařadil. Znal ho podle jména i podle tváře. Byl to poměrně známý brněnský podnikatel, velmi bohatý a v lokálních poměrech dost vlivný. Povídalo se o něm, že se nebojí pohybovat za hranou zákona, ale navzdory mnoha fámám, které o něm kolovaly, si nevzpomínal, že by se o něho jejich redakce někdy byť jen otřela. Nikdy dřív o tom neuvažoval, ale teď ho napadlo, že pro to asi nějaký důvod byl. Periferním viděním zahlédl Šebelu, jak se stahuje ke zdi, aby tak dal najevo svůj odstup od svého podřízeného.

A Marek to najednou celé pochopil. Možná, že kdysi nějaký nelichotivý článek o tomto muži vyšel, ale zjevně někdo šéfredaktorovi vysvětlil, že to byl politováníhodný omyl, který by se už nikdy neměl opakovat. Pravděpodobně ta gorila za jeho zády. Nebo nějaký její stejně tupý, ale stejně svalnatý klon.

"Je mi vaší dcery velmi líto, pane Mrkvičko," řekl nahlas. Myslel to vážně. Ruku tomu muži ale nepodal, tušil, že by od něj to gesto nepřijal.

"Jak jste věděl, že jsem podnikatel? Policie jméno mé dcerky zatím nezveřejnila."

"Nevěděl jsem to, vymyslel jsem si to," opáčil Marek klidně. "Stejně jako všechno ostatní. Občas se náhodou trefíme do pravdy. Takhle to tady děláme. Až do této chvíle jsem ani nevěděl, kdo je oběť. Teď už to vím," odpověděl Marek klidně a koutkem oka viděl Šebelu, jak bledne a povoluje si kravatu, aby se mu lépe dýchalo.

Mrkvičkova tvář potemněla hněvem. Poodstoupil a pohlédl někam za Markovo rameno. "Pavlíku...," řekl jen. A Marek ucítil, jak ho prsty jako svěrák silné chytají za rameno, otáčejí ho dozadu a už jen koutkem oka zahlédl obrovskou pěst, jak letí vzduchem a zarývá se mu z levé strany pod žebra. Zabolelo to. Svinsky to zabolelo.

První ránu nechal Marek dopadnout, protože ji nečekal a překvapila ho. Tušil sice, že ta gorila tady není jen tak na okrasu, ale neočekával surový fyzický útok už v šéfově kanceláři. Spíš předpokládal, že ho budou chtít vytáhnout někam ven, kde u toho nebudou svědci. Ale pan podnikatel si byl zjevně jistý sám sebou a na nějaké svědky zvysoka kašlal. Chtěl Marka potrestat, zhojit si na něm své nesmírné zoufalství a frustraci a chtěl to udělat hned. Nemohl se pomstít muži, který mu zabil dceru, protože ho zatím neznal, ale měl tady Marka, který napsal ten stupidní článek. A mohl si vylít svůj bezmocný vztek na něm.

Druhá rána také prolétla vzduchem, ale ta už svůj cíl nezasáhla. Teď už byl Marek připravený a dokázal ji odrazit. Sice mu připadalo, že do něj narazil náklaďák, ale tvrdý úder, který by mu jinak s jistotou polámal žebra, vykryl a odklonil mimo tělo.

A na třetí Pavlíkův pokus už nečekal a rovnou ho předešel. Využil toho, že obr po předchozí neúspěšné akci na okamžik ztratil rovnováhu, brutálně ho vší silou nabral kolenem do varlat, a když šel skučící svalovec k zemi, máchl prudce pravou paží a ostrým sekem malíkovou hranou mu přerazil nos. Tento mimořádně účinný a rychlý způsob, jak silnějšího protivníka okamžitě vyřadit z boje, se naučil ve slovenské base. Hodilo se mu to několikrát tam a hodilo se mu to i teď. Možná už nemusel, ale když se Pavlík poroučel k zemi, Marek vykopl levé koleno a tvrdě ho ještě jednou nabral do už tak poničeného obličeje. Nohavici mu potřísnila Pavlíkova krev, ale bylo po boji.

Pavlík se svíjel na zemi, ruce měl vražené do klína, oči mu plavaly v slzách a bílá sportovní bunda rychle rudla krví z roztříštěného nosu a rozbitých úst. Sténal bolestí, lapal po dechu, protože nosem nemohl dýchat a ústa měl plné krve, z koutku mu tekly zvratky a obličej mu rychle otékal a barvil se do modrozelena.

Marek ho chvíli pozoroval, a když to vypadalo, že jim tady neumře, zvolna se napřímil, vydechl a přistoupil k podnikateli. "Opravdu je mi líto, co se stalo vaší dceři, pane Mrkvičko. Vím, jaký je to přijít o dítě, o dceru. Já tu svoji ztratil, když jí byly dva roky, dnes by byla stará jako ta vaše. Ale já vaši holčičku nezabil. Já to nebyl, já o tom jenom napsal. Já vím, že ten článek byla sračka, ale nic to nemění na tom, že máte špatnýho chlapa. Tohle divadlo bylo zbytečný a vaší dceři to život nevrátí. Jestli pro vás můžu něco udělat, promluvme si o tom. Ale jestli na mě ještě někdy poštvete nějakýho steroidama vyhoněnýho kreténa, udělám sekanou napřed z něho a pak z vás."

Viditelně zaskočený Mrkvička na něj zamyšleně hleděl a přemýšlel o tom, čeho byl právě svědkem. Už dlouho si nikdo nedovolil mu takto otevřeně vyhrožovat. Přejel Marka hodnotícím pohledem a sklouzl očima na zkrvavených sto třicet kilo masa na podlaze. "Možná jsem se ve vás zmýlil," řekl směrem k vyčkávajícímu Markovi.

"To se někdy mezi lidma, co se neznají, stává," řekl Marek neutrálně a zůstával ve střehu. Po očku sledoval Pavlíka, který se pracně zvedal ze země, tiskl si na nos a ústa zakrvácený kapesník a snažil se udržet ve vzpřímené poloze. Docela Markovi tou zarputilostí imponoval, věděl, že musí trpět jako zvíře. Přesto neviděl důvod, proč by mu měl dávat šanci na reparát. A čistě pro jistotu se přesunul tak, aby měl oba muže před sebou. Nerad by se nechal znovu zaskočit útokem zezadu. Ale zdálo se, že se gorila k ničemu takovému nechystá. Nebyla na to dost ve formě.

"Proč jste napsal to, co jste napsal?" upoutal Mrkvička znovu Markovu pozornost.

Marek pokrčil rameny. "Protože jsem za to placenej. Detaily by vám ale vysvětlil spíš tady můj pan šéf," kývl bradou do kouta, kde se Šebela snažil udělat neviditelným.

Mrkvička se zamračil a střelil po Šebelovi vražedným pohledem. "Promluvme si o tom," řekl Markovi.

"Tak do toho," řekl Marek.

"Ne. Ne tady," podnikatel se podíval s pohrdáním na pobledlého šéfredaktora. "Raději někde v klidu."

"Aha. A kolik vás u toho bude tentokrát?" suše opáčil Marek. Dostal jen jednu ránu, ale pořád ji cítil a věděl, že ještě dlouho ji cítit bude. Pravděpodobně měl naštípnuté žebro nebo dvě, zabolelo to pokaždé, když se nadechl. Kdyby na něho nastoupili takoví stotřicetikiloví Pavlíci dva nebo tři, skončil by v nemocnici na JIP. A to by mohl mluvit o velkém štěstí.

"Jen my dva. Máte snad strach?" zeptal se Mrkvička trochu výsměšně.

"Vypadám snad, že mám strach?" podivil se Marek a zahleděl se mu upřeně do očí. "Kdy a kde?"

"Dneska v šest večer, v Olympii," neuhnul Mrkvička pohledem. "Na terase proti hlavnímu vchodu, kavárna Safari."

"Neříkal jste někde v klidu?" ušklíbl se Marek.

"Největší soukromí je mezi cizíma lidma. To byste jako novinář mohl vědět. Nemějte obavy, nikdo si nás tam nebude všímat. A nikomu tam nebudeme nápadní."

X

"Marku, to jsi zkoulel skvěle, skutečně skvěle!" proměnil se Šebela bleskurychle v žoviálního šéfa, sotva za Mrkvičkou a jeho zbídačenou gorilou bezpečně zaklaply dveře.

Marek se na něj podíval, ztvrdl mu obličej a s přimhouřenýma očima udělal krok dopředu.

"Klid, klid! Uklidni se, Koudelko!" couval vyděšený šéfredaktor opět až ke stěně.

Zcela klidný Marek přistoupil až těsně k němu do jeho osobní zóny a pevně ho popadl za hedvábnou kravatu. "Vy jste mě těm dvěma normálně předhodil, šéfe," procedil skrze zuby s despektem. "Věděl jste zatraceně dobře, co se tady bude dít, už když jste si mě sem zavolal."

Dusící se Šebela začínal rudnout, ale přesto ze sebe dokázal dostat. "Já se ti moc omlouvám, Koudelko, ale byl jsem si jistý, že si s tím poradíš!"

"Na omluvy vám seru," odpověděl Marek a pustil ho. "Ale myslím, že byste to mohl urovnat nějakou mimořádnou odměnou," dodal.

"Ty ode mě chceš prachy?" zeptal se Šebela nevěřícně, zatímco si upravoval oblečení.

"Jo, chci prachy. To je totiž to jediný, co tady v týhle díře za něco stojí. Omluvama, kór vašima, na benzince nezaplatím. Nebo si myslíte, že si je nezasloužím?"

"No, je pravda, že váš mimořádný výkon si mimořádnou odměnu zaslouží," snažil se Šebela neztratit tvář. "Kolik tak asi..."

"Asi tak dvacet tisíc," nenechal ho Marek domluvit. Bylo to dost, ale věděl, že nepřestřelil.

"Dvacet?" Zhrozil se Šebela. "I když vlastně, proč ne, samozřejmě," dodal, když uviděl Markův pohled. "Na účet?"

"Ne, na účet ne," vysmál se mu Marek. Věděl, že v okamžiku, kdy by za ním zapadly dveře, Šebela si svůj slib rozmyslí. "Hotově, tady do téhle ruky," natáhl k němu Marek pravou ruku, dosud potřísněnou Pavlíkovou krví. "Ta dneska bojovala i za vás."

Šebela nasucho polkl, otevřel zásuvku svého psacího stolu, vytáhl z ní přenosnou pokladničku a z fondu na nepředvídané situace odpočítal požadovaných dvacet tisíc. Marek útlý balíček tisícovek přeložil a zastrčil do kapsy kalhot. "Dobře, šéfe," řekl. "Tím je to naše malé nedorozumění vyřízené a odteď na mě můžete zase řvát a nadávat mi jako vždycky."

Zavřel za sebou dveře a zůstal před nimi stát. Spadlo z něj napětí a musel se zasmát. Bylo to tak nečekané, že všichni jeho kolegové v redakci na něj nechápavě zazírali.

Marek se přestal usmívat a nasadil svůj obvyklý nepřístupný a drsný obličej. Přejel pohledem všechny přítomné. Ze dvanácti členů redakce jich tady teď právě bylo sedm, pět mužů a dvě ženy včetně Marty, zbytek byl doma nebo v terénu. Na okamžik se zamyslel a přemýšlel, kolik z přítomných tušilo, co se za zavřenými dveřmi šéfovy kanceláře odehrálo. A kolik z nich snad vědělo dopředu, co se stane, až tam vstoupí. Podle toho, jak uhýbali pohledem, když se na ně podíval, tak hádal, že kromě Marty asi všichni. Potřásl hlavou. Vždyť to bylo jedno. Tohle je jen jeho boj.

Přistoupil k Martě a usmál se na ni. "Pojď se mnou, holčičko," řekl a vzal ji za paži. "Jdeme už dneska pryč. Máme práci v terénu."

Marta na okamžik zaváhala, ale pak si uložila rozdělanou práci, vypnula počítač a posbírala své věci. Opatrně se Marka chytla za zkrvavenou ruku a vyděšeně se na něj podívala s velkým otazníkem v očích.

"Ta krev není moje," uklidnil ji. "Všechno ti vysvětlím, ale až venku," dodal. "Kdyby nás tamten pán," řekl nahlas a ukázal přes rameno palcem na šéfovu kancelář, "náhodou hledal, tak že jsme venku kvůli tomu případu," prohlásil do pléna.

Nikdo neodpověděl, ale to mu bylo jedno. Vyšli na chodbu a zamířili rovnou na dámské záchody, aby ze sebe s Martinou pomocí smyl stopy toho krátkého, ale surového souboje.

X

Prošli centrem města, propletli se mezi trhovci a jejich zákazníky na Zelném trhu a pod Petrovem si našli o samotě stojící lavičku v nově zrekonstruované Místodržitelské zahradě. Byl odtamtud nádherný výhled na Brno, ale ten je dneska nezajímal.

Posadili se vedle sebe a Marta se k Markovi přitulila. Ten sykl bolestí a vstal. "Prosím tě, posaď se z druhý strany," požádal dívku, a když se posunula, sedl si tak, aby ji měl z pravé strany.

"Co se děje?" zeptala se překvapeně a s obavami v očích.

"Mám tady vlevo trochu naražený žebra. Nic vážnýho, ale bolí to, když se to zmáčkne," odpověděl Marek.

"Promiň, to jsem nevěděla, nechtěla jsem ti způsobit bolest. Co se stalo, Marku? Jsi zraněný. Všechna ta krev, cos měl na rukách. Kalhoty máš zničené. Už mi konečně vysvětlíš, co se u Šebely v kanceláři stalo?"

"No, přišel tam táta tý zavražděný holčičky a chtěl si promluvit s autorem článku," zamračil se Marek.

Martě se znovu vybavily snímky zavražděné dívenky a očí se jí zalily slzami. "Marečku, ty fotky, to bylo něco tak... tak... příšerného," hledala slova. "Já..., já nikdy nic podobného neviděla. A nikdy bych nevěřila, že je někdo něčeho takového schopen. Proč to někdo udělal? Dítěti? A vůbec, jak jsi mohl na něčem takovém pracovat a neříct mi to?"

Marek ji objal pravou rukou kolem ramen a přitáhl ji k sobě. "Nemohl jsem to nikomu říct. Ani tobě. Šéf mi to výslovně zakázal. Nezlob se, prosím."

"Já..., víš, co je nejhorší? Že já na tobě vůbec nepoznala, žes viděl něco takového a žes to i vyfotil a psal o tom," vychrlila ze sebe rozrušená Marta. "Jak je to možný? Podívej se na mě, já celej den kvůli tomu brečím. Ale ty ses se mnou miloval jakoby nic, povídali jsme si, blbnuli jsme ve vaně, celých těch několik dní ses choval úplně normálně, no ani ve snu by mě nenapadlo, že máš za sebou něco takového! Jak to, že to s tebou nic nedělá?" podívala se na něj nechápavě.

Marek pod tou kanonádou výčitek jen zamrkal. To bylo poprvé od chvíle, kdy spolu začali chodit, že se do něj kvůli něčemu takhle pustila. Povzdechl si, předklonil se, opřel si lokty o kolena a položil si obličej do dlaní. Co jí na to má říct?

Že jím sice ta mrtvá holka otřásla, ale že to nebyla první mrtvola, kterou viděl? Že viděl už tolik násilných smrtí, že si občas připadá jako v Midsomeru? Že na rozdíl od ní spolehlivě ví, že po světě běhají psychopati, kteří nepotřebují k vraždění vůbec žádný důvod? A že ještě víc běhá po světě zdánlivě normálních lidí, kteří vraždí úplně stejně jako ti psychopati? Že jich několik zná dokonce osobně? Že svět umí být pěkně hnusné místo pro život? Že se podobné hrůzy dějí dnes a denně? Že je mu z toho sice zle, ale že nedokáže plakat kvůli cizímu neštěstí, protože on už o všechny slzy přišel, když zabil svou vlastní ženu a dceru? Opravdu jí má říct, že toto jsou jeho důvody, proč to s ním zdánlivě nic nedělá?

Napřímil se a podíval se na zdrcenou dívku a pohled mu změkl. Ne, nemůže jí to říct. Vždyť je to ještě skoro děcko. Malá holka bez ošklivých zkušeností. Rozpustilé, zřeštěné, naivní, milující, zatím nezkažené mládě.

Ne, nebude jí to říkat. Na špatné zprávy je času vždycky dost. A když ta holka bude mít v životě kliku, třeba se jí i ty špatné zprávy budou vyhýbat.

Všiml si, že nervózně čeká, co jí odpoví. "Marti, nezlob se. Nechtěl jsem, abys to na mě poznala. Nemohl jsem o tom s tebou mluvit a nechtěl jsem, aby ses tím trápila dřív, než bylo nutný."

"Ale jak to dokážeš tak skrývat?" nebyla Marta stále ještě přesvědčená.

"Protože jsem prostě jinej než ty," řekl Marek už trochu netrpělivě. "Protože ty jsi hodná holka, ale já jsem zlej kluk," dodal a trochu se usmál, aby tu hranu otupil.

"Jak moc zlej?" zeptala se Marta s lehkým, ale poněkud nejistým úsměvem.

"Na stupnici od jedné do desíti můžu být tak osmička," ohodnotil se Marek.

"To je docela dost," namítla Marta zaraženě. Tohle nečekala. "Kdo by byl v takovém žebříčku desítka?"

"Třeba ten, kdo zabil tu malou Mrkvičkovou," řekl Marek, ale sotva to vypustil z úst, věděl, že to byla chyba. Martě se zase začaly hrnout slzy z očí. Přitiskl ji k sobě a nechal ji plakat.

"Jak jsi říkal to jméno?" zeptala se Marta po chvíli a utřela si oči.

"Křestní jméno ještě nevím, ale příjmením ta holčička byla Mrkvičková. Její táta je dost bohatej podnikatel. Právě on byl dneska u Šebely."

"Toho já asi znám," zamyslela se Marta. "Střední postava, drahé oblečení, docela pěknej chlap s hezkým zadkem, ale studené oči?"

"Ten zadek nevím, ale jinak to sedí. Odkud ho znáš?"

"Je to jeden z našich největších inzerentů."

Marek zpozorněl. "Chceš říct, že tenhle člověk u nás inzeruje? Nikdy jsem na jeho jméno v inzerátech nenatrefil. Ale je fakt, že je moc nečtu."

"On má spoustu různých firem, myslím, že žádná nenese přímo jeho jméno. On zůstává v pozadí."

"Tak jak to víš?"

"Marku, já v té inzerci přece dělám," řekla trochu dotčeně. "Jednou jsem ho u nás dokonce viděla. A na zbytek jsem se doptala."

Marek se zamyslel. Měl pocit, že mu uniká nějaká souvislost.

"No a co se v té kanceláři vlastně stalo?" přerušila tok jeho myšlenek Marta.

"Přišel tam, hrozně vytočenej kvůli tomu článku. Což se dá dost dobře pochopit, nemám mu to za zlý. Ale trochu za zlý mu mám, že si tam s sebou přivedl jednoho svalovce, aby mi jako honorář pořádně zvalchoval záda."

"Ztloukli tě?" vyděsila se Marta. "Přímo v redakci?"

"Jen to zkusili," zavrtěl Marek hlavou. "Nějaká ta rána padla, ale já vyhrál. Tomu druhýmu se spustila krev z nosu. A pak už jsme spolu mluvili docela normálně."

"Prosím tě, a co na to Šebela? On něco takového připustil?"

"Počítám, že se ho na dovolení neptali. Stejně byl zalezlej někde pod stolem a dělal, že tam není," řekl Marek s despektem.

Marta po něm starostlivě přejela pohledem. "Ale jsi v pořádku, že? Nic na tobě nevidím. Tu krev jsme smyli. Počkej, co ty tvoje žebra?" rozšířily se jí oči obavami.

"Možná jedno nebo dvě naštípnutý," mávl Marek rukou. "To bude dobrý. Už mi bylo v životě i hůř. To ten druhej na to bude vzpomínat podstatně dýl," ušklíbl se spokojeně. "Ale stejně, můžu tě o něco poprosit? Jak pojedeš domů, stav se prosím tě někde v lékárně a kup mi tam nějaký dost dlouhý, ale hlavně široký pružný obinadlo. Večer mi ty žebra stáhneš, jo?"

"Samozřejmě. Ale ty se mnou nepojedeš? Myslela jsem, že pojedeme domů spolu."

"Rád bych, ale nemůžu," zatvářil se Marek smutně. "O šesti se mám s tím Mrkvičkou znovu sejít. V Olympii. Takže tě ještě budu muset poprosit, abys jela domů autobusem, auto budu potřebovat, abych se tam nějak dostal."

"Ty se s ním chceš znovu setkat?" vyděsila se Marta. "Zešílels? Proč? Vždyť tě chtěl nechat zmlátit! Když mu to nevyšlo poprvé, tak si dají teď víc záležet! A ty jim tam chceš sám vlézt?"

"Víš, já si myslím, že mi od něho už nic nehrozí," zamyslel se Marek. "Chce se mnou ještě mluvit o tom případu. Abych ale pravdu řekl, tak netuším, co si od toho slibuje. Vždyť o tom vlastně vůbec nic nevím," řekl zadumaně. "No, uvidím večer." Chvíli o něčem uvažoval. "Martýsku, pro všechny případy, kdybych tě jenom prozvonil na mobil a hned to típl, tak mám problémy."

"Ježiši, a co bych měla udělat?" vyděsila se a v očích se jí mihla panika.

Marek se křivě usmál. "Zavolej kapitánu Klementovi na kriminálku. Tady na tohle číslo," dal Martě vizitku, kterou dostal minulý týden od policisty. "Řekni mu, že jsem šel na kafe s Mrkvičkou do kavárny Safari v Olympii."

Marta si kriminalistovo číslo pečlivě uložila do svého mobilu, ale mračila se. "Byla bych mnohem radši, kdybys tam nechodil. Bojím se o tebe." Pak se nečekaně usmála. "Počkej, jak jsi mě to před chvílí oslovil?" zeptala se.

Marek se nad tím musel zamyslet a zavzpomínat. Bylo to spontánní a vypadlo to z něj samo. "Já nevím. Martýsku? Myslím, že takhle. Omlouvám se, jestli ti to vadí. Nechci ti prznit jméno."

"Vůbec mi to nevadí," zavrtěla Marta hlavou. "Líbí se mi to. Marta je takové tvrdé jméno, nemám ho moc ráda. Ale Martýsek je milé, hravé, něžné. Budu ráda, když mi tak budeš říkat. Bude to jenom naše, nikdo jiný mi tak říkat nesmí," rozhodla a dala Markovi pusu na rty.

Posadila se mu na klín, pohladila ho po tváři a políbila ho znovu. "Dneska byl tak strašný den," povzdechla si.

Marek si na něco vzpomněl. "Měl i svůj světlý moment," řekl s úsměvem. Marta se zatvářila nesouhlasně. "Co mohlo být na dnešku dobrého?"

"Mám v kapse dvacet tisíc od Šebely," řekl Marek. "Než se vrátím večer domů, zkus vymyslet, co s nimi provedeme."

"Dvacet tisíc? Šebela ti dal dvacet tisíc? Dobrovolně? Tomu se mi nechce věřit. Za co ti je dal?" nechápala Marta.

"Za to, že jsem mu nerozbil hubu za to přepadení, co připustil ve své kanceláři," ušklíbl se Marek.

"To ti dal ty peníze sám od sebe? Vím dobře, jaký je lakomec, vidím to každý měsíc na výplatní pásce," přimhouřila podezíravě oči. Měla strach, jestli se Marek nezapletl do něčeho horšího.

"Neboj se," zasmál se Marek, když uviděl její výraz. "Pistoli u hlavy jsem mu nedržel. Myslím, že to udělal nakonec i rád," ušklíbl se zlomyslně. "Jako náplast na špatný svědomí to pro něho nebylo zas tak drahý."

"Nebude tě mít rád," namítla Marta s obavami. "A dá ti to vyžrat."

"Nikdy mě rád neměl, to nebude žádná změna," opáčil Marek. "A už toho nech nebo si začnu myslet, že nedokážeš vymyslet, za co ty prachy utratit. Nebo snad dokážeš?" podíval se na ni zpod obočí a oči mu zajiskřily.

"To si piš, že jo," zašeptala Marta a přisála se mu vášnivě ke rtům.

A pak že prachy nejsou to nejlepší afrodiziakum, pomyslel si Marek pobaveně.

X

Mazlili a líbali se spolu asi pět minut, když si Marek všiml, že se Marta čím dál častěji dívá kamsi za jeho rameno a přestává se soustředit na to, co dělá. "Co se děje?" zeptal se šeptem.

"Banda kluků. Baví se o nás."

"Kolik je jich?" zpozorněl Marek.

"Šest."

"Cigáni?"

"Ne, bílí. Docela mladí. Asi študáci. Ale jsou nadrbaní a sprostí."

"Nevšímej si jich, přestane je to bavit," řekl Marek bezstarostně a znovu našel svými rty ty její.

Jenže kluky to bavit nepřestávalo. Naopak, jak se ve skupině cítili silní a sebejistí, jejich vtípky nabíraly na hlasitosti i vulgaritě a stávaly se nepřeslechnutelnými. Dokud se zaobírali jen jím, Marek to ignoroval. Nevadilo mu, že o něm mluví jako o starým křenovi, co si musí platit mladý holky, aby si vůbec zašukal. Ale když kterýsi z nich prohlásil, že on na jeho místě by tu čubku vychrtlou hned teď omrdal, až by jí ty zelený voči vystřelily z hlavy, vadit mu to začalo. Tím spíš, že Martě vhrkly slzy do očí a zatvářila se jako raněná laň. Také to slyšela.

"Kterej z nich to řekl?" zeptal se Marek, jenž se na ně zatím ještě nepodíval a jen je poslouchal.

"Takovej blonďák v modrým triku od New Yorkera," procedila mezi rty. "Zabiju ho! Já že jsem vychrtlá?" V očích se jí objevily blesky.

"Počkej, ty ho nezabíjej," krotil ji Marek. "Nezapomeň, že ty seš hodná holka. Ten zlej jsem tady já. Já to vyřídím. Ty zůstaň tady. Jenom kdyby se to začalo vyvíjet nějak hodně blbě, kdybych třeba skončil na zemi nebo se objevily nože nebo tak něco, tak se seber a zdrhej odsud pryč a nezastavuj se, dokud nepotkáš nějaký policajty. Rozumíš?" Když se Marta začala tvářit vyděšeně, upravil instrukce: "Prostě tady zůstaň sedět a nech to jenom na mně. Bude to v pořádku."

Posadil ji vedle sebe a vstal. Pomalu se napřímil v celé své výšce a teprve pak se otočil směrem k výtržníkům.

Kluci na chvíli zmlkli, Marek byl přece jen hodně velký kus chlapa. Stádní myšlení ale nakonec převážilo a odvaha se jim vrátila a začali znovu provokovat. Mysleli si, že když je jich šest, jsou před jedním dědkem v bezpečí.

Marek je bleskurychle zhodnotil pohledem a pak se rozběhl přímo k tomu blonďákovi v modrém tričku s nápisem New Yorker na hrudi. Nejvíc ze všeho se bál, že se před ním ti kluci rozprchnou. Představa, že je bude muset honit po parku jako jestřáb slepice po dvorku, se mu ani trochu nezamlouvala.

Zrychlil, širokými rameny si jako buldozer tvrdě prorazil cestu mezi dvěma výtržníky, co se mu nerozumně postavili do cesty, levou rukou si přitáhl toho verbálního svalovce blíž k sobě a pravou napřáhl. Napřed ho chtěl praštit pěstí, ale v poslední chvíli si to rozmyslel a místo toho mu uštědřil dvě bleskurychlé tvrdé facky. Jednu zleva, druhou zprava. I tak to bylo, jako když kopne kůň. Strčil do něj a napůl omráčený kluk se s rudými fleky na tvářích odporoučel k zemi. Celé to trvalo asi pět vteřin.

Jen velmi lehce zadýchaný Marek se rozhlédl, vybral si ze tří ještě stojících toho největšího vazouna a přistoupil těsně k němu, aby mu narušil osobní bublinu a vyvedl ho už i tím z rovnováhy. "Ještě někdo chce dělat nějaké blbé poznámky na naši adresu?" zeptal se zcela klidným hlasem a hleděl mu přitom z pár centimetrů přímo do očí.

"Ne-e, pane, to bylo nedorozumění," dostal ze sebe oslovený a o krok ustoupil. "Nezlobte se, my to tak nemysleli."

"Zatím se nezlobím, hoši," řekl Marek s ošklivým úšklebkem. "Jen mě nechtějte doopravdy nasrat, pak bych se zlobit asi začal. A teď si seberte ze země tu sračku a zmizte odsud. A ve vlastním zájmu zapomeňte, že jsme se někdy potkali. Nebo vás všechny postupně obejdu a neskončí to jen u facek," nechal hlas výhružně poklesnout.

Otočil se a bez jediného ohlédnutí se vracel k Martě. Z kluků za sebou neměl strach, ti už nebyli nebezpeční. Mnohem víc se obával reakce té padesátikilové žabky před sebou. Věděl, že to poněkud přehnal.

"Asi jsem právě povýšil na devítku, co?" řekl s křivým úsměvem, když přišel blíž, a nervózně si mnul prsty, které si obrazil o čelist toho kluka v modrém.

Marta se na okamžik zarazila a přemýšlela, o jaké devítce to Marek mluví, ale pak jí to došlo. "Ne, naopak! Pro mě jsi sedmička!" zasmála se uvolněně. Objala ho a položila mu odevzdaně hlavu na hruď. "Nikdy se mě nikdo nezastal a nechránil mě tak jako ty," řekla. "To bylo tak statečný," vydechla obdivně.

Marek se musel usmát. Těch kluků sice bylo šest, ale ve skutečnosti byli neškodní. Statečného na tom nebylo vůbec nic. Neměli proti němu nejmenší šanci. V tomhle případě byl on útočníkem a agresorem. Ale byl rád, že to udělal, celý svět spasit nedokáže, ale byl si jistý, že minimálně ten blonďák už nikdy žádnou holku urážet nebude. Určitě ne tu jeho.

A kromě toho, strašně si po dnešku potřeboval do někoho praštit.

X

Marek přijel do Olympie už o hodinu dřív, chtěl se původně posadit někam do ústraní a sledovat, jestli se kolem kavárny, kde se měli sejít, neděje něco podezřelého. Ale nakonec si to rozmyslel, motalo se tam příliš mnoho lidí a nedokázal rozlišit, kdo je tam jako běžný návštěvník a kdo tam eventuálně kuje pikle. A také si skutečně myslel, že na něj Mrkvička už žádný podraz nechystá.

Raději se proto vrátil do auta na parkovišti a rozhodl se, že na schůzku přijde až přesně na šestou.

Za pět minut šest vystoupil z auta a vydal se na místo. Prošel hlavním vchodem do nákupního centra a nechal se davem lidí unášet k centrální křižovatce. Kavárnu Safari měl teď přímo nad hlavou. Vyjel po pojízdných schodech do prvního patra a přesně s úderem šesté vstoupil mezi květináče s palmami, které vymezovaly prostor kavárny.

Mrkvička seděl u stolku pro dva hned u zábradlí a před sebou měl čerstvě uvařené espresso. Všiml si Marka, ale nijak nereagoval. Čekal, až k němu přijde sám. Marek se však zastavil a rozhlédl se napřed kolem sebe.

Většina stolků byla obsazených, ale vypadalo to na normální lidi. Nebyli mu ničím nápadní nebo podezřelí, pili kávu nebo čaj, jedli medovníky, bavili se spolu, četli si, telefonovali, posílali esemesky. Prostě běžný kavárenský ruch. Jedinou výjimku tvořil svalovec, jenž seděl sám u stolku nedaleko Mrkvičky, a byl nápadně podobný Pavlíkovi z rána.

Podobně hromotlucká postava, podobná sportovní bunda a džíny, jen ten výraz v obličeji měl o poznání inteligentnější a byl o pár let starší. Mohlo mu být něco málo přes třicet. Na stolku před ním ležely černé brýle.

Popíjel zrovna tonika, ale když si všiml, že se na něj Marek dívá, položil sklenici, pokynul mu a pozdravil ho přiložením sevřené pěsti pravé ruky na hrudník. Marek se domýšlel, že ho tím ten vazoun asi zdraví jako bojovníka a vzdává mu svým způsobem čest. Zřejmě se mi podařilo něčím udělal na Mrkvičkovy bodyguardy dojem, ušklíbl se v duchu.

Marek to gesto ocenil, nicméně se naštval. Takhle dohoda nezněla. Zastavil se u baru, aby si objednal alžírskou kávu, a přisedl si k podnikateli. "Neříkal jste, že tady budeme sami?" zeptal se místo pozdravu.

"Jsme tady přece sami," opáčil Mrkvička trochu překvapeně.

"A co tamta hrouda masa?" ukázal Marek palcem přes rameno na hromotluka.

"Ach, ten. To je jeden z Pavlíků, šéf mé ochranky. Chodí se mnou všude, bohužel si nemůžu dovolit chodit nikam sám. Ten tady není kvůli vám. Ten je tady kvůli mně."

"Ode mne vám přece nic nehrozí," namítl Marek.

"To já vím," přikývl podnikatel. "Ale i bez vás mám hodně nepřátel." Nezdálo se, že by ho to nějak vzrušovalo, bral to prostě jako fakt.

"Říkáte, že chodí všude s vámi, ale v poledne v redakci s vámi byl někdo jiný," konstatoval Marek.

"Tenhle čekal dole na ulici. Do redakce se mnou šel ten druhý."

"Všichni vaši bodyguardi se jmenují Pavlík?" zeptal se Marek.

"Všichni ne, jen tři. Nehledejte za tím žádnou konspiraci, je to skutečně jen náhoda," řekl Mrkvička už trochu podrážděně. "Poslyšte, co kdybychom se začali věnovat tomu, kvůli čemu tady jsme?"

"A kvůli čemu tady jsem?" zeptal se Marek a pozorně si Mrkvičku prohlédl. Vypadal naprosto klidně, ale Marek tušil, že za tou klidnou maskou se skrývá velké přemáhání. Sám dobře věděl, jaké to je, přijít o dítě. A když pohlédl tomu muži hlouběji do očí, zamrazilo ho. Nechtěl by být v kůži toho, kdo jeho dcerku zabil. Marta říkala, že ten muž má oči studené. Marek v nich zřetelně viděl vraždu.

Hezká mladá servírka přinesla Markovu kávu a s milým úsměvem mu ji naservírovala na stůl. Když odcházela a proplétala se obratně mezi stolky, dívali se jí oba muži na zadek.

Byl to ale jen nepodmíněný reflex, kterého se nedokáže vyvarovat žádný chlap. Ani Marek, a už vůbec ne Mrkvička, neměli na hezké zadky servírek v tuto chvíli ani pomyšlení.

"Ehm, mrzí mě, co jsem napsal v tom článku," pokusil se Marek ještě jednou omluvit.

Mrkvička však mávl netrpělivě rukou. "To je minulost. Přemýšlel jsem o tom, a už se o tom bavit nechci. S výjimkou jedné věci. Vlastně dvou."

Markovi zatrnulo. Napadalo ho dost věcí z jeho článku, o kterých by se dalo mluvit.

"Jsem skutečně ochotný vyplatit štědrou odměnu za jakoukoliv informaci, která mě dovede k té svini," řekl však Mrkvička a poprvé dovolil, aby do jeho hlasu pronikla hluboká a nefalšovaná nenávist. Marek se uvnitř otřásl. V tom muži naproti dřímala strašlivá síla.

"A ta druhá věc?" zeptal se opatrně.

"Chtěl bych, abyste diskrétně prověřil, jestli ta vražda mé holčičky přece jenom nějak nesouvisí s mým podnikáním. Hodně lidí mne nemá rádo."

"Neměl byste se s tím obrátit spíš na policii? Má mnohem víc možností než já."

"Ano, policie bude mé podnikání určitě prověřovat a hledat souvislosti. Ale o některých mých obchodních partnerech se oficiálně neví. A já chci, aby to tak zůstalo. Mám představu, že byste pro mě v tichosti nějakou dobu pracoval a prověřil některé záležitosti, řekněme důvěrnějšího charakteru. A také bych chtěl, abyste se pro mě pokusil toho chlapa najít dřív než policie. Všechno samozřejmě platím, za dodání vraha dostanete extra prémii."

"A když to dokážu? Když ho najdu dřív než policie?" zeptal se Marek.

"Bude z vás poměrně bohatý člověk."

"Jak moc bohatý?"

"Bavíme se o šesti nulách."

Marek na sucho polkl. To by mu umožnilo opustit redakci a mít dost času na hledání něčeho jiného. "A co bude s tím chlapem?"

"Toho mi dodáte. Moji hoši vám s tím pomohou, jak jen bude třeba."

"Co s ním uděláte?" zeptal se Marek zbytečně.

Mrkvička se opřel zády o křesílko, položil ruce na stůl a zahleděl se Markovi přímo do očí: "Řekněte mi, pane Koudelko, kdybyste byl vy na mém místě, někdo vám bestiálně umučil jedinou dceru, a vy byste ho dostal do rukou. Co byste s takovým člověkem udělal vy?"

Marek před jeho pohledem neuhnul. "Přitloukl bych ho ve sklepě ke dveřím a užil si jeho dlouhé a pomalé umírání," odpověděl bez zaváhání.

"Takže se nemusíte ptát, co s ním udělám já," řekl Mrkvička a znovu se napil kávy. Ruka s hrnkem se ani nezachvěla.

Marek o tom chvíli přemýšlel. "Pane Mrkvičko, proč já?" zeptal se posléze.

Mrkvička nezaváhal. Bylo zřejmé, že o tom hodně přemýšlel. "Jste v tom už namočený," začal vyjmenovávat. "Umíte se o sebe účinně postarat. Nejste hloupý. A budete pro mé okolí nová figura ve hře, nikdo vás nezná. Budete můj žolík."

"A nebojíte se, že bych to mohl proti vám zneužít? Vždyť mě neznáte."

"Pane Koudelko, já svoji dceru miloval. Byla pro mě vším. Měl jsem jen ji. Mně už na ničem nezáleží. Vy to nezneužijete, nemáte důvod. A kromě toho, dobře vám zaplatím."

"A když přece? Peníze přece nejsou všechno."

"Nemluvíte doufám o svědomí?" zeptal se Mrkvička tónem, který naznačoval, že už o Markovi taky ledacos ví a že jeho nabídka nebyla tak úplně nepromyšlená. "Když mě podrazíte, tak vás zabiju taky. Pane Koudelko, věřte tomu, že mně už v životě vůbec na ničem nezáleží. Jediné, co ještě chci, je vidět mrtvolu toho, kdo zabil moji dcerku. Co bude se mnou, co bude dál, kdo další kvůli tomu umře, to je mi naprosto lhostejné."

X

"Pane Koudelko?" oslovil ho bodyguard, když o půl hodiny později kolem něj Marek procházel při odchodu z kavárny. "Můžu se vás na něco zeptat? Slíbil jsem našim klukům, že to udělám."

Marek se ostražitě zastavil. "A co by ti vaši kluci rádi věděli?"

"No, ehm, je to trochu choulostivá věc. Ale uzavírali jsme sázky, kdo uhodne, kde jste se naučil bojovat tímhle stylem."

Marek, přestože měl ještě hlavu plnou rozhovoru s Mrkvičkou, se musel usmát. Mohlo ho to napadnout. "Pět let tréninku v Banské Bystrici - Kráľovej. Jestli vám to něco říká," dodal.

"Sakra," zatvářil se Pavlík zklamaně. "To jste nás pěkně dostal. Slovensko jsme nikdo nehádali."

"Co jste tipoval vy?" zeptal se Marek se zájmem.

"Valdice. S tím vaším efektivním stylem byste se tam neztratil."

"Mrzí mě, že jste to neuhádl."

"Ale to nic, to je život. Třeba to vyjde příště," mávl Pavlík tlapou. Pak ji napřáhl k Markovi: "Pavel Šafář, čtyři roky Ruzyně. Pochopil jsem, že budeme nějakou dobu spolupracovat."

Pobavený Marek ruku přijal a potřásl si s ním. "Těší mě. A mrzí mě, že jsem vašemu kolegovi způsobil ty..., nepříjemnosti."

"To je v oukeju," řekl Pavlík velkoryse. "Pavlík je kretén, nezaškodí, když mu tu tupou hlavu občas někdo naklepe. Tam se moc škody nadělat nedá."

X

"Dvě latéčka a dvakrát dvě deci bílého pro dvě půvabné slečny. Ták, prosím pěkně," mohl se mladý brigádník přetrhnout, aby obsloužil dvě krásné, rozesmáté holky, které se před chvílí posadily do proutěných křesílek letní zahrádky Vesny, malé restaurace na pěší zóně.

Ta černovlasá a zelenooká byla v minisukni a tílku bez rukávů, modrooká s červeným melírem na blond vlasech měla letně barevné šortky a červenou sportovní halenku. Ani jedna neměla podprsenku. A obě měly dokonalé štíhlé nohy, na kterých mohl budoucí číšník nechat oči.

"Stál by za hřích," prohodila s mlsným úsměvem modrooká, když odešel, a jako správná zkažená holka si olízla špičkou jazyka rudě namalované rty.

Marta se rozesmála. "To ti nestačí ten jeden zajíček, co ho máš doma? Že se koukáš ještě po dalších?"

"No jo, já úplně zapomněla, že tebe mladší kluci vlastně neberou," ušklíbla se Markéta, Martina kamarádka a kolegyně z tanečního klubu. Potkaly se čirou náhodou v lékárně U červeného raka na rohu Masarykovy a Jánské ulice. Marta tam sháněla to obinadlo na Markova žebra a Markéta antikoncepci. "Co ten tvůj fotřík?" zeptala se Markéta. "Ještě ti v posteli stačí?"

"To by ses divila, milá Markétko," opáčila Marta s nadhledem. "Na rozdíl od toho tvýho hubeňourka, je můj Marek pořádnej kus chlapa. A má fantazii, výdrž, zkušenosti, skvělý tělo a velice, velice šikovný ruce."

"Pche, jak ty víš, jakej je ten můj?" nedala se Markéta. "Nikdy jsi ho nevyzkoušela, na tebe je přece moc mladej?"

"Já ne. Ale všechny holky z crew to povídaly," vychutnala si ji Marta.

"Ty seš blbá," rozesmála se Markéta. "Čin-čin," přiťukla si s ní vínem a napila se. Na okraji skleničky zůstala rudá šmouha. Usmívala se. Byly s Martou nejlepší kamarádky a to špičkování k tomu patřilo.

"Mimochodem, kdyby ses někdy náhodou ocitla v Japonsku, tak tam to svý čin-čin neříkej," ušklíbla se Marta zlomyslně. "Tuhle jsem si přečetla, že v japonštině tak malí kluci říkají tomu svýmu mrňavýmu nádobíčku."

"To jako fakt?"

"Víš, pracovat v novinách má občas své výhody. Člověk se ledacos dozví," dodala Marta, ale zároveň se vzpomínkou na noviny ji přešla dosavadní dobrá nálada. Viditelně povadla a povzdechla si.

"Copak se děje, Marťánku? Poznám na tobě, když nejsi ve své kůži."

"Nejsem," přiznala Marta a povyprávěla přítelkyni, co se všechno dneska událo.

"Ty bláho," vydechla Markéta. "Já ten váš plátek nečtu, ale na Novinkách o té holčičce taky psali. To je maso. A Marek že tam tu mrtvou našel? To by možná vysvětlovalo, proč se chová tak násilnicky."

"Násilnicky?" opáčila Marta nechápavě. "O čem to, proboha, mluvíš? Marek se přece nechová násilnicky."

"Hele, holka, tobě snad přijde normální, když se chlap porve dvakrát za den?"

"Normální... Normální to není. Ale to taky nebyly normální situace. Poprvé byl v redakci napadený zezadu a podruhé bránil mě," čertila se Marta.

"Jo, a kvůli jedné pitomé poznámce na tvou adresu vyfackoval nějaký mladýho blbýho kluka. Počkej, sama jsi něco takového říkala," zvedla ruce v obranném gestu, když se Marta nadechovala k protestu.

Marta se zamračila, ale už neodpověděla. Pomalu upíjela laté, které jí najednou přestalo chutnat, a dívala se kamsi do ulice. Markétina slova jí vrtala hlavou. Byl snad Marek opravdu násilník?

"Marti," položila jí kamarádka dlaň na předloktí. "Jak jste na tom doma? Neubližuje ti? Nebije tě?" zeptala se měkce. "Víš, že mně to můžeš říct."

Marta se jí prudce vytrhla. "Zbláznila ses? Tak já se ti pochlubím, že mě můj chlap bránil před partou debilů, a ty z něho hned uděláš násilnické hovado?" vyjela na ni. "Fakt díky, to jsem ještě dneska potřebovala, aby ten den stál za...," zmlkla. "Promiň, nechtěla jsem na tebe takhle vystartovat. Já to dneska prostě nedávám."

"Ty se nezlob. Nechtěla jsem se tě nijak dotknout. Jen o tebe mám starost. V Markovi je něco temného, to přece musíš taky vidět."

Marta vzdychla. "Ne, nebije mě, abys věděla. Nikdy na mě nevztáhl ruku a nikdy se na mě ani křivě nepodíval. Abych pravdu řekla, je to ten nejněžnější chlap, jakého jsem kdy poznala," řekla se smutným úsměvem.

"Máš ho ráda, co?" pousmála se Markéta.

"Miluju ho," odpověděla Marta bez rozmýšlení.

"A on tebe?" zeptala se Markéta opatrně.

"Co je zase tohle za otázku?"

"No, už ti někdy řekl, že tě miluje? Ne takový ty kecy, že tě má rád, že jsi super holka, že je to s tebou fajn a tak. Marto, já tě miluju. Řekl ti to někdy takhle?"

Marta se hryzla do rtů. Tohle bylo její bolavé místo. Zavrtěla hlavou. "Neřekl. Ale víš, že chlapi tohle neradi říkají."

"Jo, to je fakt," zasmála se Markéta. "Radši by se nechali zabít, než by to sami vypustili z pusy. Ale zeptala ses ho na to aspoň někdy?"

Marta znovu zavrtěla hlavou. "Na tohle já se ho nikdy ptát nebudu," řekla se sklopenýma očima.

"Proč ne?"

"Protože vím, co by mi řekl," řekla smutně.

"Co by ti řekl?"

"Že mě má rád, ale nemiluje mě," vytryskly jí slzy z očí.

Markéta zlým pohledem zahnala mladého číšníka, který se chtěl nějak angažovat, a naklonila se k přítelkyni. "Ale no tak, nebul tady. Roztečou se ti oči."

"To jsou voděodolný stíny," posmrkla Marta a ubrouskem si osušila slzy. Vypadala nešťastně. "Já to nevím, ale myslím si to. Cítím to. Myslím si, že poslední, koho kdy miloval, byla jeho bývalá žena."

"On byl ženatej?" zeptala se Markéta překvapeně. "Vlastně proč ne, starej je na to dost. Je rozvedenej?"

"Ne," zavrtěla Marta hlavou. "Řekl mi, že je vdovec."

"Jak ta jeho manželka umřela?"

"Nevím, je to už dlouho, asi šest let."

"A děti spolu neměli?"

"Nikdy o žádných nemluvil."

"A ty ses ho na to nezeptala?"

"Ne."

"Vy dva spolu asi moc nemluvíte, co?" zeptala se Markéta opatrně.

"Mluvíme spolu pořád," ohradila se Marta. "Ale o některých věcech ne," připustila váhavě.

"Budu hádat. Nemluvíte spolu o ničem, co se týká jeho minulosti."

Marta pokrčila útlými rameny. "On vlastně nebyl důvod," řekla poněkud nepřesvědčivě.

"Kočko, nemáš z něho někdy strach?"

"Mám," přiznala Marta. "Docela často."

"A co s tím uděláš?"

"Nic s tím nebudu dělat," řekla Marta rozhodně. "Já ho mám ráda takovýho, jakej je," dodala bez zaváhání.

Markéta se lehce usmála. "Ani jsem nečekala, že bys řekla něco jiného. Na to tě znám až moc dobře. Ale možná byste si vy dva měli přece jenom promluvit. Ať víš, na čem s ním seš."

"Raději ne," zavrtěla Marta hlavou. "Já některé věci ani vědět nechci," špitla. "Bojím se, že když na něj budu tlačit, tak ode mne odejde. A já ho nechci ztratit. Potřebuji ho. A on potřebuje mě. Cítím to."