4. část


Středa, 16.9.2009, Brno

"Brýtro, pane kolego," oslovil ho v úterý ráno pan Svoboda, služebně nejstarší člen redakce. Nebyli s Markem přátelé ani kamarádi, ale chovali se k sobě vždycky zdvořile a korektně.

Nekradli si texty a nápady, zdravili se, nepomlouvali se navzájem před šéfem, neodposlouchávali si telefony a nečetli si poštu toho druhého. Prostě vedle sebe úplně normálně pracovali a existovali. Zdánlivě běžná věc, ale v této redakci to pravidlem rozhodně nebylo.

"Vy děláte na tý příšernosti, že ano?" zeptal se starší redaktor a přitáhl si židli k Markovu stolu.

"Na tý malý holce. Jo," přikývl Marek, poněkud překvapený jeho zájmem. O práci se spolu ještě nikdy nebavili.

"Četl jsem ten váš text a viděl v systému všechny ty fotky. I ty zatím nezveřejněný. Hrozný. Opravdu hrozný," pokýval Svoboda hlavou a znělo to upřímně. "Ehm, já nevím, jestli víte, že jsem tady měl jeden čas na starosti taky černou kroniku?" zeptal se.

Marek zavrtěl hlavou. Nevěděl to. Nevěděl o něm vlastně vůbec nic.

"No, ono už je to také nějaký ten pátek," řekl Svoboda a znělo to téměř omluvně. "To jste tady ještě nepracoval. Vlastně skoro nikdo ze stávajícího osazenstva tady ještě nepracoval. Víte, já si tehdy schovával výstřižky spousty článků ze všech možných novin, co se mi dostaly do rukou. Taky z internetu, když se objevil, jsem si začal stahovat nejrůznější texty a tiskl si je. Byl jsem tím úplně posedlý, nasbíral jsem toho snad tuny. Co kdyby se mi někdy hodily, znáte to. Většinou mi k ničemu nebyly, ale ten váš pondělní článek mi něco připomněl. Prohrabal jsem včera večer doma ten svůj archív a toto jsem vám donesl. Přečtěte si to," strčil Markovi starý výstřižek z novin. Bylo to z Mladé Fronty Dnes.

Chlapci umučili psa na dřevěném kříži

(mag) Sadistickým mučením osmiměsíčního štěněte německého ovčáka si dva šestnáctiletí chovanci Ústavu sociální péče ve Vyžlově v okrese Brno - venkov zpestřovali sobotní vycházky.

Oba kamarádi si na opuštěném staveništi stloukli dřevěný kříž ve tvaru velkého X, na nějž dlouhými hřeby zaživa přibili mladého psa, kterého odlákali ze zahrádky ženy bydlící nedaleko. Aby nebylo slyšet nářek týraného zvířete, omotali mu čumák izolační páskou a navíc si k tomu pouštěli nahlas hudbu z magnetofonu. Přibité zvíře bestiálně mučili a nakonec mu jeden z chlapců podřízl břitvou hrdlo, a když nešťastné zvíře vykrvácelo, rozřízl mu ještě břicho a vyňal z jeho útrob vnitřnosti. Navzájem se při této činnosti fotografovali a díky těmto fotkám se je posléze podařilo usvědčit. Zohavenou psí mrtvolu nalezla druhý den ráno jeho majitelka, když domněle zatoulaného psa hledala po okolí.

"Nechápeme, kde se v těch chlapcích vzala tak neuvěřitelná krutost. Nesetkáváme se běžně s něčím takovým a už vůbec ne u tak mladých hochů. Zvíře před smrtí velmi trpělo, nicméně pachatelům hrozí vzhledem k jejich věku bohužel jen symbolický trest," řekl našemu listu kriminalista vyšetřující tento případ, kapitán Vodrážka.

Oba chlapci už byli obviněni z týrání zvířat, soud je však může potrestat buď pokutou, či maximálně půlročním vězením.

"Pane Svobodo," zvedl Marek úžasem rozšířené oči od výstřižku. "To je, to přece je..."

"Jako přes kopírák, viďte?" doplnil ho starší kolega spokojeně. "Myslel jsem si, že vás to zaujme. Mě to praštilo do očí hned."

"Ta podobnost je na můj vkus příliš velká, to přece museli být ti samí lidi," uvažoval Marek nahlas.

"Možná," přikývl Svoboda nepřesvědčeně. "Ale možná taky ne. Víte, pane kolego, jestli jsem se v téhle práci něčemu naučil, tak že nemám věřit ničemu moc zjevnému. Mnohokrát se mi ta opatrnost vyplatila. V každém případě je to velice nápadná shoda okolností a asi byste to měl prověřit."

"Pane Svobodo, děkuju vám moc," poděkoval vděčný Marek. "Myslím, že jste mi hrozně pomohl. A nevzpomenete si náhodou, kdy to tak asi mohlo v těch novinách vyjít?"

"To si opravdu nevzpomenu, je to hodně staré," zavrtěl Svoboda hlavou. "Ale napsal jsem si to," dodal s úsměvem, když uviděl Markův zklamaný výraz. Vzal mu ústřižek z ruky a otočil ho. Vzadu bylo jeho pedantsky pečlivým rukopisem vepsáno datum: 6.6.1994.

"Patnáct let...," vydechl Marek překvapeně. "Proč se, do prdele, po patnácti letech někdo dopustí téměř identickýho zločinu? Jen s tím rozdílem, že tentokrát není obětí zvíře, ale děcko?"

Svoboda pokrčil rameny. "To netuším, pane kolego. Ale třeba se vám podaří na to přijít."

Marek chvíli přemýšlel. "Pane Svobodo, proč mi vlastně pomáháte? Tohle jste mi přece nemusel dávat. Kdybyste s tím zašel za Šebelou, vykopl by mě z toho a nechal to psát vás."

Svoboda se pousmál. "To asi ano. Vidím, že se už docela zdatně orientujete v tom, jak to tady chodí. Podívejte, mám dost své vlastní práce, nepotřebuji další. A taky se na to necítím fyzicky. Jste o dost mladší a mnohem silnější než já, a kdyby se vyskytly nějaké... problémy, poradíte si podstatně lépe než já."

"Jaký problémy myslíte?" zamračil se Marek.

"Ale no tak," řekl Svoboda shovívavě. "Tohle přece neudělal žádný lidumil. Budete mít co do činění buď se surovcem nejhrubšího zrna, nebo s naprostým bláznem. Nerad bych skončil v nemocnici. Nebo dokonce na hřbitově."

"A mně to snad nehrozí?" opáčil Marek rozladěně.

Svoboda se usmál. "Pane kolego, byl jsem čirou náhodou u toho, když včera v poledne od šéfa odcházel ten podnikatel a ta jeho gorila. A viděl jsem, v jakém stavu ten svalovec byl. Vypadal, jako kdyby se čelně srazil s rozjetým vlakem. Víte, že jeli odsud rovnou do úrazovky? Volal jsem tam, mám tam známého. Po menších opravách prý bude vypadat téměř stejně jako předtím. Ne, pane kolego. S vašimi pěstmi a s vašimi životními zkušenostmi o vás naprosto žádné obavy nemám."

Marek se zarazil. "Co sakra myslíte těmi životními zkušenostmi?"

Svoboda pokrčil rameny. "Říkal jsem vám, že jsem měl pár let na starosti černou kroniku. Zůstalo mi z těch dob plno zajímavých kontaktů. A berte to třeba jako takovou moji úchylku, ale když se seznámím s někým novým, snažím se o něm zjistit co nejvíc."

"Aha. A co vám ty zajímavý kontakty prozradily o mně?" zavrčel Marek.

"Spoustu zajímavého. Třeba že máte dnes narozeniny. Přeji vše nejlepší."

"Děkuji. A ještě něco dalšího vám ty zajímavý kontakty o mně prozradily?"

"Ó, ano. Že máte velmi pestrou minulost. Kupříkladu."

"Pestrou minulost...," zatvářil se Marek kysele. "Taky se to tak dá říct. A co s tím chcete dělat?"

Svoboda vypadal překvapeně. "Proč bych s tím měl chtít něco dělat? Vím to celou dobu, co tady pracujete. Nemám potřebu s tím teď začít něco dělat," namítl. "Pane kolego, to je výhradně váš život, já s tím nehodlám dělat naprosto vůbec nic. Jsem rád, že vím, s kým pracuji. Možná si jen zjistím, čím konkrétním vás naštvala ta gorila, abych nezopakoval nedopatřením stejnou chybu," pousmál se. "Ale tím to opravdu končí. Jen mě tak napadlo, že pro tento případ budete jaksi kvalifikovanější než já."

"Něco jako hrubá záplata na hrubej pytel?" zavrčel Marek, ale už se nezlobil. Naopak, starý Svoboda mu začínal být sympatický.

"To snad... Ale vlastně ano, i tak by se to nakonec dalo říct," zasmál se Svoboda, poplácal Marka povzbudivě po rameni a vrátil se i se židlí ke svému stolu.

X

"Krev, která vyteče z dosud živého člověka, se na vzduchu srazí tak do dvaceti minut. Vliv na to má světlo, vlhkost a teplota. Krev, která vyteče z mrtvého těla, se už nesráží, ta už jenom zaschne. Zhruba stejně rychle," řekla MUDr. Vlčková do telefonu. "Proboha, Marku, na co tohle potřebuješ vědět?"

"Píšu jednu morbidní detektivku a potřeboval jsem si to ověřit, abych nenapsal nějakej nesmysl," odpověděl Marek. "Díky moc, Janko, pomohla jsi mi. Jako vždycky."

"Rádo se stalo, doufám, že mi to potom dáš přečíst. A klidně se ozvi, i když budeš potřebovat poradit s něčím normálním a nemorbidním. Třeba s kávou," zasmála se lékařka a zavěsila.

Marek se pousmál. Jana Vlčková byla jeho stará známá, pracovala jako závodní lékařka pro několik velkých brněnských firem, ale on ji občas zneužíval právě pro rady z lékařské oblasti. Budu ji muset zase někdy pozvat na kafe, pomyslel si, a docela se na to setkání těšil. Občas se potkali. A i když to vždy skončilo jen u té kávy, určitá chemie mezi nimi fungovala.

Možná v jiném vesmíru by bylo všechno jinak, pomyslel si Marek a odložil telefon na pracovní stůl. Hned vedle monitoru, na kterém měl přes celou plochu zobrazený výřez jedné z barevných fotografií, které pořídil minulý týden v noci ve sklepě toho rozestavěného baráku.

Byla to velká kaluž krve pod mrtvým tělem malé Beatky, jak se dívka ve skutečnosti jmenovala.

Marek se oprostil od emocí a pozorně ten snímek zkoumal. Bylo to sražené nebo zaschlé? Byla ta holčička při všem tom týrání ještě živá nebo vrah už jen zhanoboval mrtvé tělíčko? Nepochyboval, že policie to ví, při pitvě se to muselo poznat s naprostou jistotou, ale když se na to Matěje přímo zeptal, narazil na zeď mlčení. Tuhle informaci, ani nic jiného, co byť jen okrajově souviselo s pitevním nálezem, od něj nezískal.

Ale ještě jedna věc mu vrtala hlavou. Ať už ta kaluž krve byla sražená nebo zaschlá, na té fotce mu uprostřed připadala ještě jako by kašovitá a vlhká.

Jak to ta Jana říkala? Dvacet minut, ale záleží na světle, vlhkosti a teplotě vzduchu? V tom sklepě byla tma, vlhko a v noci bylo hodně chladno. Jak dlouho by to trvalo za těchto podmínek? Půl hodiny? Hodinu? Minul se s vrahem na místě činu o půl hodiny až hodinu? Vzpomněl si na neurčitý pocit přítomnosti někoho dalšího, který v tom sklepě měl, a přejel mu mráz po zádech. Úplně stejně jako tehdy.

Ale uvažoval dál. Podle EXIF informací tuhle fotku pořídil ve 2:54. Podal si mobil a otevřel si výpis hovorů. Viktor mu volal ve 2:26. Dvacet osm minut. Viktor tam byl půl hodiny předtím, než Marek pořídil tu fotku, spíše ještě musel pár minut připočítat, protože určitě nevolal hned z toho sklepa. Mrazení v zádech se dostavilo znovu a s ještě větší intenzitou.

Vybral v seznamu kontaktů číslo a stiskl volání. Zvonilo to nechutně dlouho, než to člověk na druhém konci konečně zvedl. "Promiň, měl sem nějakou práci," ozval se Viktorův hlas.

"Ty debile, jakou ty můžeš mít práci," rozčílil se Marek, ale ulevilo se mu, že ho slyší. Malou chvíli si už začínal dělat obavy. "Poslyš, Viktore, musíme se sejít. Mám pro tebe prachy za ten poslední tip. Sejdeme se přesně v jedenáct. Jo, tam, co vždycky."

X

Marek ještě nějakou dobu pracoval. Chvíli po desáté si ale vše poukládal a zazálohoval, rozepsané texty si přeposlal navíc e-mailem na soukromou adresu, aby na nich mohl dělat i doma, vypnul počítač a strčil telefon a svazek klíčů do kapes.

Zastavil se u Martina stolku a dřepl si k ní. "Jdu na schůzku s Viktorem a potom šmejdit do terénu," řekl jí. "Možná se zastavím i za Matějem. Už se sem nebudu vracet, uvidíme se doma, ano?"

"Kdy asi přijdeš?"

"Počítám, že tak kolem páté. A ty?"

"Mám dneska odpoledne trénink, takže až večer," protáhla obličej Marta.

"Dobře, nech si auto. Já ho potřebovat nebudu, snadno si to oběhnu po svých. A ty aspoň přijedeš o chvilku dřív," usmál se na ni a vylovil z kapsy klíče od jejich Fabie.

"Jsi hodný," pohladila ho po tváři. "Děkuju. A Marečku, co bys chtěl k narozeninám?" zeptala se.

Marek, kterému bylo právě dnes osmatřicet, si povzdechl. "Aby mi je už nikdy nikdo nepřipomínal. Připadám si hrozně starej," řekl se smutným úsměvem. "Ne, počkej, tak sem to nemyslel. Na tebe to neplatí," rychle dodal, když si všiml, že Martu jeho slova zamrzela. "Od tebe bych si přál něco, co mi nikdo jinej dát nemůže."

"A co by to mělo být?" zeptala se Marta a očekávala nejspíš něco spojeného se sexem. Možná švédskou trojku s ní a nějakou její kamarádkou, napadlo ji a krátce zauvažovala, jestli by do toho šla. A pomyslela si, že možná i ano. Mohla by to být zajímavá zkušenost, třeba s Markétou, našeptával jí rarášek v hlavě. Ale Marek ji svým přáním překvapil.

"Přál bych si strávit s tebou hezkej, a přitom úplně obyčejnej večer. Dát si nějakou dobrou večeři, zmrzlinu, kouknout se společně na nějakej pěknej romantickej film, poplakat si u něj, trošku se pomazlit a jít společně spát, usnout si v náručí a nechat si zdát něco hezkýho. Aspoň jeden večer žádná práce, žádný starosti, žádný nepatřičný sny." Křivě se ušklíbl jedním koutkem. "Hloupost, že? Tohle je asi to, čemu se říká krize středního věku. Jsem nějak na měkko. A prý to bude už jenom horší," řekl posmutněle.

"Ale vůbec to není hloupost, mně by se to taky strašně líbilo," řekla Marta a snažila se potlačit dojetí. Toto opravdu nečekala. Úplně obyčejný život s hodným chlapem po svém boku bylo naprosto všechno, co si od života přála. "Tak víš, co? Já se ti pokusím ten dárek připravit. Budu se snažit přijít co nejdřív," řekla a dala mu mlaskavou pusu na rty. "A teď už běž, musím dneska ještě hodně pracovat," dodala se zamyšleným úsměvem. V duchu už plánovala večer.

X

Když se Marek potřeboval se svými informátory sejít někde pod střechou a při jídle, tak velmi často to bylo právě tady. Bylo to asi jediné místo v Brně, kam pustili dovnitř nejen jeho, ale i jeho špinavé a smrdící obchodní partnery.

Seděl s Viktorem na bílých plastových židlích u stolku pro dva hned vedle dveří od záchodu, a díval se, jak do hubeného chlapíka doslova padá už druhý talíř příjemně vonící gulášové polévky, kterou mu objednal. Nerušil ho, věděl, že pro Viktora je to svým způsobem svátek, a nechal ho v klidu jíst. Tu chvíli mohl počkat.

Když Viktor dojedl a spokojeně vytřel kouskem chleba talíř a lžíci, vyndal Marek z kapsy peněženku a pod stolem z ní vytáhl připravené bankovky. Deset stokorun. Věděl, že v drobnějších bankovkách je to pro Viktora mnohem praktičtější. Podal mu je tak, aby si toho nikdo nevšiml. Podivných existencí se tady scházelo víc a nestálo za to pokoušet štěstí. "Tady je litr za tu holku," řekl. "Když z toho kápne ještě něco dál, nezapomenu na tebe."

Viktor peníze vzal a bez počítání je ukryl kdesi v hlubinách svých hader. "Díky," řekl. "Ale kámo, na rovinu, tohle bych už nikdy najít nechtěl." Otřásl se. "Jestli na to co nejrychlejc nezapomenu, tak se mi vo tom bude až do smrti zdát."

Marek se zachmuřil. "To je mi líto," řekl. "Ale musím s tebou o tom ještě mluvit, Viktore. A potřebuju, aby sis vzpomněl na co nejvíc detailů."

"Tak počkej, donesu si něco na pití, aby mě u toho vzpomínání neškrábalo v krku," řekl Viktor a odešel rozměnit první stovku za pivo s velkým rumem.

Ještě u pultu upil trochu piva, aby udělal ve sklenici místo, a překlopil do ní tu skleničku s rumem. Výsledek si přinesl k jejich stolku, posadil se a pomalu kroužil sklenicí, aby se nápoj dokonale promíchal. Podíval se na orosené sklo proti světlu a obřadně upil. "Nádhera," řekl zasněně, když polkl a nechal tekutinu stéct do jícnu. "Zase se cejtím jako člověk."

Když půllitr konečně postavil na stůl, už hodně netrpělivý Marek se k němu naklonil: "Vzpomeň si, Viktore, je to důležitý. Když ses tehdy v noci motal kolem toho sklepa, nepotkals tam někoho? Někoho divnýho, podezřelýho, nervózního?"

"Myslíš, že...? Ty, vole, mně se ta holka hned zdála bejt ještě docela čerstvá," otřásl se Viktor. "Myslíš, že tam ten úchyl ještě moh bejt? Schovanej někde ve tmě?"

"Jo, právě to si myslím. Buď byl někde tam dole nebo jsi ho možná mohl potkat na ulici. Předtím nebo potom. Potkals někoho?"

"Kámo, já nevím. Předtím asi ne. A pak... Pak sem byl posranej strachy a utíkal sem, jako kdyby mi u prdele hořela koudel," řekl a třesoucíma se rukama zvedl půllitr, aby se napil. Ale když přikládal sklenici k ústům, zarazil se a zase ji položil. "Počkej," řekl a chytl Marka za rukáv, přestože ten nikam rozhodně neodcházel a napjatě čekal. "Prošel okolo mě nějakej chlap. Šel hodně rychle, asi jako když spěcháš na šalinu a nechceš utíkat."

"Jak vypadal, Viktore?" zeptal se Marek naléhavě.

"Já nevím," zavrtěl hlavou Viktor. "Byla tma jak v prdeli."

"Sakra, chlape, vzpomínej. Na co máš tu hlavu?"

"No, normální chlápek to byl," trápil paměť Viktor. "Ani starej ani mladej, spíš menší a hubenej, celej byl v nějakým tmavým oblečení, nic na něm nesvítilo."

"Viděls mu do obličeje?" naklonil se k němu Marek.

"Ne, měl přece tu kšiltovku... Ty vole, to sem ani nevěděl, že si vzpomenu, že měl kšiltovku!" zaradoval se Viktor.

"Dobrý, Viktore, jde ti to skvěle!" pochválil ho Marek.

"A co dál? Byl ještě něčím zajímavej nebo nápadnej? Co ti ještě uvízlo v paměti? Snaž se víc, chlape."

"Vlastně jo, něčeho sem si všim. Byl cejtit jako řezník," řekl Viktor, a když mu došlo, co právě řekl, navalilo se mu a zatvářil se, že se pozvrací.

Marek bleskurychle vylovil z kapsy kapesník a strčil mu ho před ústa. "Jestli se tady pobliješ, tak už nás sem v životě na polívku nepustí," zasyčel na něho vztekle. "Tak se sakra seber."

Viktor přikývl, odmítl kapesník a místo toho do sebe nalil zbytek toho piva s rumem. "Tohle je na žaludek lepší," zažehnal zvracení, ale zelený jako stěna zůstal. "Myslíš, že sem viděl vraha?" zeptal se chvějícím se hlasem.

"Nejspíš jo," přikývl Marek zamyšleně a těkaly mu oči, jak přemýšlel, jak s novou informací naloží.

"A co teď s tím?" přetrhl mu nit Viktor.

"Vůbec nic, Viktore," řekl Marek důrazně. "Ty s tím nedělej vůbec nic! Já jsem o tobě policajtům neřekl a nikdo kromě mě neví, žes tam byl první ty. A tak to taky zůstane, rozumíš? Nikomu o tom chlapovi neříkej, s nikým o tom nemluv."

"Jasný. Ale ty po něm teď doufám pudeš, že jo? Nenecháš ho jen tak běžet?"

"To si buď jistej. Zaplatí za to. Každej zaplatí. Vždycky zaplatíš, když provedeš něco fakt hnusnýho. Dřív nebo později. Ale vždycky," odpověděl Marek s jistotou a nemyslel teď zdaleka jen na toho neznámého sadistického vraha, ale také na sebe.

X

Po nečekaně zajímavé schůzce s Viktorem se Marek vrátil do centra a vydal se na oběd do restaurace U kormidla. Ze Zvonařky to sice bylo ke Kormidlu dost daleko, sídlili až dole na Kounicově ulici, ale měl dost času a nemusel nikam pospíchat. Mohl se samozřejmě najíst kdekoliv jinde, ale uvažoval, že by se po obědě zašel podívat za Kovářem. A z Kormidla to za ním měl sotva pár set metrů.

A kromě toho, skvěle tam vařili.

V uplynulém týdnu se s podporučíkem Kovářem sešel na pivu jen jednou. Oba tomu sice říkali "zajít si na pivo", ale faktem bylo, že ani jeden z nich pivo nepil. Nechutnalo jim. Marek do sebe lil kávu a kofolu a Matěj pro změnu kávu a jablečný džus. Potkávali se na Piavě, příjemné hospůdce u řeky Svratky, v Jundrově. Ve čtvrti, kde jak si byli oba jistí, je nikdo neznal.

Byli spolužáci z gymnázia a přátelství jim vydrželo i poté, co se jejich cesty rozdělily. Marek šel studovat na přírodovědu, zatímco Matěj si vybral policejní kariéru. Za dobu, co byl Marek na Slovensku, se viděli snad jen jednou nebo dvakrát, ale občas si zavolali a posílali si přání k narozeninám. A když se Marek vrátil zpět do Česka, byl to Matěj, kdo mu dohodil ten byt na Kamenném vrchu. A byl to rovněž on, kdo mu dal tip na volné místo v redakci toho škváru. Nemyslel si, že to Marek vezme, a byl docela překvapen, vlastně docela nepříjemně, jak snadno tam zapadl.

Marek se musel usmát, když si vybavil jejich první schůzku minulou sobotu. Bylo to ještě před vyjitím článku a byl to takový opatrný taneček kolem sebe navzájem. Ani jeden z nich nechtěl tomu druhému prozradit nic důležitého. Navíc v tu dobu ani jeden nic podstatného ještě nevěděl. Policejní vyšetřování bylo v počátcích, a to málo, co se zatím podařilo zjistit, bylo přísně utajováno. To kapitán Matějovi před jeho schůzkou s Markem vysvětlil velice důrazně. A Marek nevěděl v tu dobu v podstatě vůbec nic. Měl jen ty své fotky.

Když si konečně ujasnili, že o případu se bavit nemohou, protože jaksi není o čem, uvolnili se a stali se zase kamarády, kteří se delší čas neviděli. A skončili u klábosení o minulosti.

Marek byl ale vděčný i za to. Moc si potřeboval občas popovídat s nějakým svým vrstevníkem. Kromě Marty se s nikým nestýkal a Martin mladý a rozesmátý cool a happy svět ho poněkud míjel. Nerozuměl mu a ani si nebyl jistý, že mu vůbec kdy porozumí. A Marta, třebaže se snažila až dojemně, zase těžko mohla chápat některé věci a události z doby před jejím narozením.

Matěj byl v tomto ohledu zkrátka ideální společník a proti Martě měl navíc několik nezanedbatelných výhod.

Byl stejně starý jako Marek. Byl rozvedený. Byl chlap. A byl to poměrně zkušený policajt. Neměl sice za sebou žádný velký případ, ale přesto byl policajt a řemeslo znal. Uměl naslouchat, uměl přemýšlet a uměl se zaměřit na podstatné a neřešit hlouposti. A byl dost velký psycholog na to, aby uměl mlčet o tom, co se dozvěděl.

To vše Marek ocenil po druhé kofole a druhém jablečném džusu, kdy se mu Matěj na rovinu přiznal, že četl jeho spis a zeptal se, jestli si o té tragédii nechce popovídat.

A Marek chtěl. Poprvé po šesti letech.

X

Byla to báječná dovolená.

Ve druhé polovině srpna 2003 už ani v černohorské Budvě, městečku jen o málo menším než jejich Revúca, nebylo příliš velké vedro. Denní teploty se pohybovaly mezi dvaceti stupni ráno a večer a třiceti v poledne, což jim, drsné zimě uvyklým horalům, naprosto vyhovovalo. Oni byli zvyklí spíš na dvacetistupňové mrazy a metrové závěje sněhu a teploty kolem čtyřicítky by nesnášeli příliš dobře. Dokonce i Jaderské moře jim připadalo až zbytečně moc teplé. Vlastně právem, protože v srpnu tam bývá voda z celého roku nejteplejší. Byl to zvláštní pocit, koupat se v moři téměř stejně teplém jako okolní vzduch. Na druhou stranu, proti Hrdzavému potoku s jeho deseti stupni to byla změna více než příjemná.

Ale teplo, neteplo, Marek s děvčaty si dovolenou užívali na plné pecky.

Váleli se u hučícího moře a chytali bronz.

Skákali ve vlnách a jako naprostí začátečníci přitom polykali slanou vodu po litrech a prskali ji ze sebe i nosem.

Sbírali vlnami vyplavené mušle, omývali je, třídili a ukládali do krabiček.

Dva a půl roku stará Hanička si nahatá hrála v písku a zvědavě prozkoumávala všechno, co našla.

Většinou se zdržovali na malé písčité pláži poblíž jejich penzionu, i když jednou si zašli ze zvědavosti a určitého patriotismu i na Slovenskou pláž, aby zjistili, že to je celý hotelový komplex. Pláž tam sice také byla, ale na jejich vkus příliš oblázkovitá. A navíc jen pro ubytované. A tak se ještě rádi vrátili na tu svoji malou, bezejmennou, ale písčitou.

Odpočívali a popíjeli výbornou silnou a levnou kávu v nesčetných kavárničkách historií nabitého přístavního městečka. Hodně se jim líbilo i v trošku dražším Grape Cafe, kde se dalo i dobře najíst. Tam ale byli jen dvakrát, bylo to poměrně daleko od moře, až za Jadranskou magistrálou.

Jídlo bylo vůbec kapitola sama pro sebe. Nechávali se rozmazlovat ohromnými porcemi vynikajícího, a přitom velmi levného jídla v restauracích. Markovým favoritem se stalo durmitorské jehněčí, Andrea si zase nejvíc pochutnala na kačamaku, nejrůznějšími rafinovanými způsoby dochucované kukuřičné kaši.

Když zrovna nejedli nebo nepopíjeli kávu, hráli si s malou Haničkou na bohatě vybaveném dětském hřišti u kavárny Raffaello.

Prolezli všechna muzea a všechny butiky, na které ve městě narazili, a nakoupili spousty cetek na památku a na rozdávání kamarádům doma.

Fotili chudé rybářské loďky na moři a luxusní milionářské jachty v přístavu.

Rozplývali se nad kýčovitými západy krvavě rudého slunce ve vlnách, když seděli bok po boku na středověkých hradbách u Citadely, poslouchali narážení vln do kamenných zdí pod nimi a číhali společně na ten moment, kdy se sluneční kotouč dotkne vodní hladiny a nečekaně rychle do ní vklouzne celý.

Zajeli si jeden den do Kotoru, městečka zapsaného v seznamech světového kulturního dědictví UNESCO. Prohlédli si centrum a slavnou zátoku s kotvícími loděmi a po obědě v restauraci hotelu Marija, zbroceni potem, s Haničkou za Markovým krkem, vyšlapali k pevnosti sv. Ivana dvě stě šedesát metrů nad městem. Asi dvě hodiny tam pak jen tak seděli a užívali si nádherné výhledy na zátoku, moře za ní, stejně tak jako pohledy na věže a barevné střechy četných chrámů a kostelů dole pod nimi.

Jindy si pronajali za deset euro na osobu "vodní taxi" a nechali se odvézt ke Svatému Štefanovi, komplexu historických budov postavených na malém skalnatém poloostrově na druhé straně zálivu, jen aby zjistili, že je kvůli rekonstrukci zavřený.

Zpátky museli kolem zátoky po svých, protože rybář, který je tam zavezl, dobře věděl, že je muzeum zavřené a práskl do bot, sotva si na břehu z jeho člunu vystoupili.

Markovi to ale nevadilo. Posadil si Haničku na ramena, vzal Andreu za ruku a pomalu šlapali kolem celé zátoky domů. Svým způsobem byl za to rád, protože ta plavba po moři, to byl Markův nejhorší zážitek z celé dovolené. Těch pět kilometrů cesty přes otevřené moře a relativně hlubokou vodu zátoky zdolávali v malé loďce hodinu a byla to nejdelší hodina v jeho životě.

V sebetemnějším lese se nebál vůbec ničeho. Ani divoké přírody, ani tvrdého počasí, ani dravých zvířat. To všechno znal a uměl se s tím vyrovnat. Les byl jeho živel, ve kterém se cítil naprosto přirozeně. Jako ryba ve vodě.

Tady mu každá větší ryba, co se pod jejich až směšně malým a vratkým člunem objevila, naháněla iracionální strach. A to ještě měl štěstí, že bylo klidné moře a nebyly žádné vlny. Nedokázal si představit, co by se dělo, kdyby se to s nimi začalo víc houpat.

Protože holky, hlavně ta velká, z něj měly neskrývanou legraci, snažil se netvářit moc vyděšeně a většinu svých pocitů si nechával pro sebe. Ale pravdou bylo, že se mu velmi ulevilo, když byli konečně zase na břehu a nohama stáli na pevné zemi.

Každý den večer pak posílali dlouhé esemesky jedenáctileté Barboře, která s nimi jet nemohla, protože byla v té samé době na svém druhém skautském táboře. A podle jejích zpráv, i ona si konec prázdnin náramně užívala.

Bylo jim zkrátka dobře. Byla to jejich první společná dovolená u moře. Andrea byla u moře navíc poprvé v životě a líbilo se jí tam. Vypadala šťastně jako už dlouho ne.

Divoká příroda ve vnitrozemí i neskutečně srdeční Černohorci byli jejich srdcím blízcí, a když se dovolená chýlila ke konci, slíbili si, že se sem ještě někdy vypraví. Nejlépe hned příští prázdniny. A nejlépe ke Skadarskému jezeru na pomezí s Albánií, jak jim doporučili dva mladí Slováci z Bratislavy, se kterými se náhodně seznámili v jedné z kaváren. Měli za to, že tam by mohli skloubit příjemné koupání s procházkami v přírodě, které jim u moře přece jen trošku chyběly.

Domů, do slovenské Revúce, se z Černé Hory vraceli autem.

Vyjeli z Budvy v sobotu 30.8.2003 chvíli po druhé hodině v noci a jeli přes Bosnu a Hercegovinu, Srbsko a Maďarsko. Cesta to byla dlouhá, téměř jedenáct set kilometrů. Prvních tři sta osmdesát kilometrů bylo hornatých a kopcovatých a cesta ubývala pomalu. Ale jak sjeli do srbských nížin, už to bylo pohodlné a rychlé. Další kopce je čekaly až na maďarsko-slovenském pomezí.

Zpočátku se Marek s Andreou za volantem pravidelně střídali, jenže někde před maďarskými hranicemi se Andree udělalo zle a řídit už dál nemohla. Větší část cesty ale měli za sebou, a protože domů jim zbývalo už jen necelých pět set kilometrů, tak v tom Marek neviděl žádný velký problém. Bylo to jen o trochu dál, než například z Revúce do jeho rodného Brna.

Přejeli proti proudu Dunaje nudné roviny Maďarska a na severu vjeli u obce Salgótarján po silnici číslo 21 na slovenské území.

Marek začínal být unavený, ale pořád ještě se cítil dostatečně svěží na to, aby cestu dokončil bez zastávky. Už to nebylo daleko, nějakých sto kilometrů.

Někde za Tisovcem ale začala být ta únava už jen těžko zvladatelná. Přece jen byli na cestě už více jak šestnáct hodin. Navíc byl parný den a o klimatizaci si jejich staré auto mohlo nechat jen zdát. I to si na něm vybíralo svoji daň.

Marka pálily oči, víčka se mu sama zavírala, silou vůle bojoval se spánkem. Zastavovat už ale nechtěl. Holky spaly na zadním sedadle a byl si jistý, že to už vydrží. Vyspí se až v posteli, vždyť budou za chvíli doma. V Muráni odbočil doprava na silnici 532. Zbývalo jim už jen osm a půl kilometru cesty.

Projeli Muránskou Dlhou Lúkou, před sebou posledních pět kilometrů. A poslední železniční přejezd.

Marek si nevzpomínal, jestli na ty koleje skutečně vjel, když svítilo červené světlo. Pozdější vyšetřování ale žádnou technickou závadu na zabezpečovacím zařízení přejezdu neodhalilo. Policie se nakonec přiklonila k názoru, že to byla jeho vina, jeho nepozornost. Nejspíš mikrospánek. Ať už se to ale stalo jakkoliv, následky byly strašlivé.

Malý motorák, poslední spoj toho večera, je nabral z pravé strany, doslova odřízl zadní část vozu a dobrých padesát metrů ji tlačil a drtil před sebou po kolejišti.

Právě tu část vozu, kde dřímaly jednatřicetiletá Andrea a dvouapůlletá Hanička. Vypadaly ve spánku šťastné. Možná se jim zdálo o prožité krásné dovolené, možná o brzkém setkání s Barborkou.

Marka záchranáři vystříhali z rozbitých plechů a doktoři ho posešívali a uzdravili. Měl štěstí, do nemocnice to bylo blízko. Pouhých tisíc dvě stě metrů.

Jeho ženu s dcerou hasiči sice taky vystříhali, ale zachraňovat už bohužel nebylo koho. Údajně obě zemřely už v okamžiku nárazu, ve spánku. Pokud skutečně ano, bylo to pro ně milosrdné, protože neměly naprosto žádnou šanci na přežití.

Obě měly před pohřbem zavřené rakve. V rakvích byly zbytky těl, vůbec ničím nepřipomínající ty původně krásné a usměvavé dívky.

Když se Barbora, která se tentýž den vrátila z tábora ve slovensko-polských Pieninách a čekala na ně doma, dozvěděla, co se stalo, psychicky se zhroutila. A i když se jedné šikovné psycholožce z košické nemocnice časem podařilo ji z toho dostat, Marek ji přesto ztratil. Jeho vyženěná dcera se ho zřekla a odmítla se s ním setkat. Nedokázala mu odpustit, že to byl on, kdo zabil její mámu a sestru. Jediné příbuzné, které na světě měla. Soud rozhodl, že bude do získání plnoletosti prozatím umístěna do dětského domova nebo svěřena do pěstounské péče. Pokud se pro ni podaří nalézt vyhovující rodinu.

Vzhledem k tomu, že Marek nebyl její biologický otec, zakázal mu soud jakékoliv pokusy o kontakty s ní, a to až do doby, než o to projeví zájem sama dívka. Pokud k tomu vůbec kdy dojde.

Ten stejný revúcký okresní soud, ale tentokrát v trestním řízení, poslal v listopadu téhož roku Marka za usmrcení z nedbalosti na pět let nepodmíněně do vězení v Banské Bystrici. Nemusel nastoupit trest hned, soud mu dal čas na vyřízení osobních záležitostí, ale odmítl to a nechal se tam odvést rovnou ze soudní síně. Vše, co bylo nutné zařídit, už dříve zařídil prostřednictvím právníka. Neměl kam jít a ztratil důvod žít. Během chvilky nepozornosti přišel o všechno a o všechny.

Přestože byl víceméně vzorný vězeň, odseděl si trest celý. Nepožádal v polovině o jeho zkrácení, i když by na to měl právo a jeho ex offo přidělená advokátka mu to doporučovala. Chtěl si to odsedět celé. Neprosil se nikoho o soucit. Nezasloužil si ho.

Po propuštění z basy prodal opuštěný a lehce zpustlý dům v Revúci a za utržené peníze koupil malý byt v Brně. Odstěhoval se zpátky do Česka a zařekl se, že se na Slovensko už nikdy nevrátí. Nikomu tam jeho pobyt nic dobrého nepřinesl.

A také se zařekl, že už nikdy nepřipustí, aby se do někoho zamiloval. Lidé, které miloval, jeho vinou až příliš často umírali.

X

Matěj dlouho mlčel a vstřebával to. "Musí být strašný, přijít takto o rodinu," řekl po nějaké době.

"Je. A ještě horší to je, když máš na rukách jejich krev. Když jsi to ty, kdo je zabil. A stokrát si můžeš říkat, že jsi nechtěl, že to byla nehoda. Jenže jsou mrtví a jsou mrtví tvou vinou a mrtví už navždycky zůstanou," řekl Marek a pomalu ho opouštěl prázdný pohled, který měl v očích během vyprávění.

"Kamaráde, takové nehody se stávají. Častěji, než by sis myslel," namítl Matěj. "Netvrdím, aby ses pokusil na to zapomenout, ale musíš se s tím naučit žít. Stalo se a není síla, která by to vrátila zpět."

"Měl jsem tam umřít taky," řekl Marek spíše pro sebe.

"Ale neumřel jsi," namítl Matěj. "Asi s tebou má osud ještě nějaký plány," zamyslel se. "Víš, aniž bych to chtěl jakkoliv srovnávat s tvou situací, taky jsem přišel o rodinu."

Marek nadzvedl tázavě obočí. Věděl jen to, že je Matěj rozvedený.

"Nerozešli jsme se zrovna v dobrém," vysvětlil Matěj. "Že mě žena oškubala finančně, s tím bych se vyrovnal. Ale přišel jsem v podstatě o děti. Jak víš, mám dvojčata. Kluka a holku, teď je jim deset let. A i když s nimi mám soudem určený styk, moje bývalá se účinně stará o to, abych se s nimi moc nepotkával. Navíc na nich vytrvale pracuje, takže mě obě začínají nenávidět a nechtějí se se mnou vídat. A nenadělám s tím vůbec nic. A to jsem si ji bral z lásky," povzdechl si po chvíli a upil zteplalý džus.

"Můžeš se soudit," namítl Marek. Ale pohled, který mu Matěj vrátil, mluvil za vše. Soudem nezíská vůbec nic. Jen dá vydělat právníkům a různým znalcům.

Matěj se uchechtl. "Víš, co je na tom celým nejzábavnější?"

Marek neodpověděl, jen povytáhl obočí.

"Že já vlastně nevím, co se mezi námi pokazilo. Neměli jsme žádný větší problémy nebo spory. Byla to neděle, když si sbalila věci a odvedla děti k babičce. Večer předtím jsme se ještě milovali a mezi vzdechy mi šeptala, že mě miluje. Druhý den už jsem byl sám, jen s nepříjemně jedovatým dopisem na kuchyňské lince. Vytkla mi věci, o kterých jsem vůbec netušil, že je dělám. Ale měla je sepsaný pěkně chronologicky za posledních několik let. Buď má paměť jako slon nebo si vedla archív. Napsala mi, že potřebuje čas na rozmyšlenou. Nebrala mi telefony, nechala se zapírat. Za pár tejdnů mi její právnička doručila rozvodové papíry," dodal kysele. "Asi se rozmyslela. A naděláš s tím akorát tak hovno," řekl, dopil džus a mávl na číšníka, aby mu donesl další.

"Tohle nevymyslíš," zavrtěl Marek hlavou. "Hele, asi to není velká útěcha, ale aspoň jsou ti tvoji živí," řekl. "Třeba aspoň ty děcka ještě potkáš. Nebo si k tobě sami najdou cestu. Ale když je někdo mrtvej, ta možnost tady už není. A nikdy nebude."

"To máš zatracenou pravdu," přikývl Matěj. "Jsem hňup, když si zrovna tobě stěžuju. Promiň, kámo. Já vím, že tvoje Hanička s Andreou už nikdy nebudou," řekl tvrdě. Točil nápojem ve sklenici a chvíli přemýšlel o dalších slovech. "Hele, jak to vidím já, máš přesně tři možnosti. Buď to akceptuješ a naučíš se s tím žít. Nebo se z toho můžeš zbláznit. Nebo můžeš skočit z mostu a ukončit to."

"Ne že bych o tom někdy nepřemejšlel," řekl Marek potichu.

"A proč jsi to neudělal?" zeptal se Matěj drsně.

"Ani nevím," zamyslel se Marek. "Nepřipadalo mi to správný. Jak jsi říkal, asi má se mnou osud ještě nějaký plány," ušklíbl se kysele. Na osud nevěřil. Ale někde uvnitř cítil, že když přispěje k tomu, aby ze světa zmizeli lidé, jako byl vrah malé Mrkvičkové, alespoň malou část svého dluhu tím snad splatí.

X

U Kormidla měl dnes Marek štěstí na výborné meníčko. Jako polévku servírovali kulajdu, tu miloval. A jako hlavní chod si z nabídky pěti jídel vybral kuřecí závitky s rýží a nakládanou okurkou. To vše za jednu stravenku. Velmi dobrá a přitom levná kuchyně patřila k výhodám této restaurace.

Nevýhodou bylo, že téměř vždy se v době obědů muselo čekat na volný stůl. A téměř vždy někdo další čekal, až dojíte a odejdete. Marek tady ale vysedávat ani nechtěl, a jakmile dojedl a zaplatil, zvedl se a vyrazil nahoru po ulici.

Před budovou Krajského ředitelství policie vytáhl mobil a vytočil Matějovo číslo.

Číslo bylo nedostupné.

Povzdechl si a velmi nerad zazvonil na dozorčího. Právě tomu se chtěl vyhnout, už tam začínal být na svůj vkus příliš profláknutý. Ale ani tam si nepomohl.

"Podporučík Kovář je u zubaře a dneska už tady nebude. Zkuste mu zavolat zítra," doporučil mu komisním tónem službu konající policista a díval se na něj vyloženě znechuceně. Asi znal jeho články. Marek otráveně poděkoval a odešel.

Do redakce se mu vracet už nechtělo a jet domů také ne. Marta se z tréninku vrátí až večer a představa, že bude v tom rozpáleném panelákovém bytě celé odpoledne sám, ho dnes ani trochu nelákala. Byly dny, kdy byl sám rád a samotu vyloženě vyhledával. Ale dneska měl potřebu být ve společnosti. Asi za to mohly ty narozeniny.

Dostal nápad.

Prošel přes Pekárenskou ulici na Veveří a na zastávce Grohova si počkal na tramvaj číslo tři. Ta ho dovezla až na Starou osadu. A z tramvajové smyčky to bylo už jen několik minut chůze do FFCG. First Fight Clubu Gladiátor.

X

Jméno měl ten boxerský klub honosné, ale pravdou bylo, že to byla docela malá tělocvična v suterénu činžovního domu, kde se dalo protáhnout tělo a také si trochu zaboxovat.

V Brně bylo pár výborných klubů, kde se scházeli boxeři a další bojovníci, jako například Fight Club Brno, Brennen Boxing Club, Aréna Kickbox Brno nebo třeba Boxárna na Cejlu a možná několik dalších, ale FFCG mezi ně určitě nepatřil.

Pokud ty zmíněné byly první ligou, Gladiátor byl okresní přebor.

Markovi to ale vyhovovalo. O jeho vlastním bojovém stylu se dalo říct ledacos, ale jen velmi málo pěkného.

Slyšel už o sobě, že je pouliční rváč, hospodský bijec i kriminálník. Všechno to byla pravda a všechno to bylo nesrovnatelně výstižnější, než kdyby se někdo pokoušel tvrdit, že je jeho styl čistý a férový. To nebyl ani náhodou.

Jeho styl byl brutální, přímočarý a založený na agresivitě. Nedostatek techniky nahrazoval silou a tvrdostí. Když něco nešlo silou a tvrdostí, zkoušel to ještě větší silou a ještě větší tvrdostí.

Rozdával hodně ran a hodně jich také schytával. Na jeho straně byl ale povážlivý deficit pudu sebezáchovy, pohrdání vlastním zdravím a životem a schopnost ignorovat během boje jakoukoliv bolest.

Věděl, že pokud by někdy narazil na trénovaného vyznavače některého z technických bojových sportů, neuspěje. Proto se zpravidla spoléhal na zničující první úder a na nejrůznější zákeřné techniky.

Řídil se heslem, že nejlepší obranou je útok. A nejlepším útokem je útok tak drtivý, aby to protivníka okamžitě vyřadilo z dalšího boje.

Klub Gladiátor Marek objevil při sbírání podkladů pro jednu reportáž. Mapoval tehdy volnočasové aktivity mladých Romů a zjistil, že pár jich chodí právě sem. Moc se tady naučit nemohli, ale jako místo, kde mohli kluci z ulice upustit pod vedením několika nadšených poloprofesionálů trochu páry, to bylo ideální.

Klub vedli tři mladí chlapi, třicátníci. Bývalý boxer, bývalý judista a bývalý kickboxer. Ani jeden z nich to ve své disciplíně nikam daleko nedotáhl, ale přesto si obdiv zasloužili. Za to, že vyběhali od místní radnice nevelkou dotaci, přidali své vlastní peníze a vybavili tuhle malou tělocvičnu.

A že skoro každý den tam některý z nich byl a bez nároku na mzdu se věnoval malým i velkým klukům. Razili teorii, že jestli se chce někdo rvát, tak ať to dělá raději u nich, než někde na ulici.

Marek si sem občas zašel protáhnout tělo, aby se udržel v kondici. Hodina tréninku byla ve srovnání s jinými kluby velmi levná a jako bonus se ho nikdo na nic nevyptával. Když chtěl, mohl se poradit s trenérem, a když byla chuť a vhodný sparring partner, mohl si s ním vlézt mezi čtyři provazy a trochu si "zafajtit".

Na boj dneska Marek náladu neměl. Měl pocit, že tento týden těch rvaček bylo už dost. Ale nechal si pověsit padesát kilogramů těžký boxovací pytel do jednoho rohu a po krátkém rozcvičení a rozhýbání svalů do něj začal bušit. Bez rukavic, holými pěstmi.

Trochu problém byl, že s sebou neměl žádné věci na převlečení.

Tak často, aby tady měl svoji vlastní skříňku, sem nechodil. A vzhledem k tomu, že jít sem právě dnes byl momentální nápad, nic s sebou neměl. Nakonec to vyřešil tak, že se svlékl do půl pasu a vyzul se, a zůstal jen v riflích. Říkal si, že pokud nebude zapojovat nohy, aby si ty kalhoty neroztrhnul, mělo by to být v pohodě.

Pomalu se rozehříval a zrychloval kadenci úderů. Střídal obě ruce, měnil rytmus a obměňoval typy úderů. Uštědřoval fiktivnímu protivníkovi před sebou tvrdé direkty, háky i zvedáky, útočil na něj z postoje čelného i bočního. Tloukl ho do břicha, do zad, do obličeje, do uší, do krku, do brady, do slabin. Žádné ohledy, žádné slitování.

Za dvacet minut z něj tekl pot proudem, pohmožděná a modrozelená žebra na levé straně pořádně bolela, omlácené klouby pěstí pálily, jako kdyby je měl v ohni, ale zaťal zuby a jako stroj dál bušil do pytle. Přestal vnímat čas a bolest a soustředil se jen na svůj dech a na údery, kterými zasypával boxovací pytel.

"Je to hodina, Marku," informoval ho Zdeněk, jeden ze spoluprovozovatelů klubu. Měl tady dnes službu a posledních dvacet minut přihlížel, jak se Marek činí. "Pořádně ses rozjel," zhodnotil ho. "Že ty sis tam představoval někoho konkrétního?" zasmál se.

Zadýchaný Marek o krok odstoupil a svěsil ruce podél těla. Svaly na nich se mu chvěly únavou. "Svýho šéfa," řekl s úšklebkem mezi dvěma hlubokými nádechy.

"Jo, tohle vždycky funguje," přikývl trenér s úsměvem, ale hned zase zvážněl. "Víš, že některé ty údery by toho tvýho šéfa mohly taky zabít?" zeptal se.

"To doufám," odpověděl Marek rovněž vážně. Ale už nedodal, že u těch vražedných úderů na hrdlo, kterými by dotyčnému rozdrtil průdušnici a způsobil mu tak trýznivou smrt udušením, si nepředstavoval svého šéfa, ale zatím neznámý obličej vraha malé holčičky.

Zdeněk chvíli čekal, ale když to Marek dál nekomentoval, nechal to plavat. Nikdy klienty a návštěvníky klubu nezpovídali. Pokud o něčem mluvit nechtěli, bylo to pro ně tabu.

Marek mu ale trochu v hlavě vrtal. Podle vypracované figury a rváčského stylu si tipl, že bít se naučil někde v kriminále, ale ani o tom se nebavili. Nic mu do toho nebylo.

Naopak oceňoval, že se Marek občas nechal přesvědčit, aby si zabojoval s mladšími kluky. A že při tom neměl potřebu se předvádět, nechal do sebe trpělivě mlátit a kopat a nikdy žádnému z těch o generaci mladších štěňat neublížil.

"Hele, už jsem se tě chtěl mockrát zeptat, neuvažoval jsi někdy o MMA?" oslovil Marka.

Marek se upřímně zasmál. "O MMA? Ale já už jsem vyznavač smíšených bojových umění. Tluču, kopu, koušu, a když je nejhůř, klidně popadnu židli do ruky," dodal s nadsázkou. Podíval se na Zdenka. "Ne, o tom jsem opravdu neuvažoval. Já se raději rvu v hospodě než v nějakým oktagonu. Jak tě to napadlo?" zeptal se pobaveně.

"No, máš takový hodně univerzální styl," odpověděl Zdeněk. "Nevím, jak jsi na tom na zemi, ale ve stoji by s tebou každý měl dost práce. Hodně vydržíš. A máš tvrdou ránu a jsi pekelně rychlý. Hodně bys toho vyhrával K.O."

Marek se zamyslel, ale pak potřásl hlavou. "Ne, to je nesmysl, Zdeňku," řekl s úsměvem. "Já jsem rváč z kriminálu. Se svou váhou bych musel rovnou do těžkých. A tam by mě ti frajeři zabili první ranou. Nemám žádnou techniku. A než bych se něco naučil, budu v důchodu. Je mi skoro čtyřicet. Tuhle kariéru jsem už propásl," řekl trochu nostalgicky. "Ale jsi hodný, že tě něco takovýho vůbec napadlo."

"Jak myslíš," řekl Zdeněk mírně. "Já si myslím, že úplně bez šancí bys nebyl. Ale asi tě chápu," usmál se. "A vlastně je to tak lepší pro nás," dodal. "Tady bysme tě nic nového nenaučili a utekl bys nám k nějakým Wikingům nebo někomu takovýmu. A kdo by nám tady dělal sparinga vlčatům? Hele, když jsme u toho. Marku, nechceš sem zaskočit o víkendu? V neděli odpoledne? Budou tady mladí kluci, kdyby se ti chtělo skočit s nimi na chvíli mezi provazy, bylo by to supr. Připsal bych ti za to volný hodiny."

"Uvidím. Neslibuju, ale pokusím se," řekl Marek. Považoval za absurdní, aby ve svém věku začínal s kariérou bojovníka, ale i tak ho Zdeňkova slova potěšila a spravila mu trochu náladu.

"Paráda," řekl Zdeněk potěšeně. "Ti kluci jsou vždycky nadšení, když si můžou s někým dospělým zafajtit. No a co dál dneska?" zeptal se. "Chceš si teď dát sprchu? Ručník ti půjčím, vidím, že jsi dneska na lehko."

"Díky, rád," poděkoval Marek. "Ale až později. Půjč mi ještě tak na půlhodinky švihadlo, ať nevychladnu. A pak bych si dal ještě jedno kolo tady s tím tlusťochem," ukázal na pytel."

X

Příjemně utahaný Marek vyšel ze suterénní tělocvičny na denní světlo a musel před dotěrným sluníčkem přimhouřit oči. Babí léto se ještě pořád snažilo, seč mu síly stačily. Bylo příjemných pětadvacet stupňů.

Protože náramkové hodinky nenosil, podíval se na mobil, aby zjistil, kolik je hodin. Bylo pár minut po čtvrté. Ještě pořád je moc brzo na návrat domů, pomyslel si. Ale uvědomil si, že Marta by touhle dobou už mohla být na tréninku.

Jejich taneční klub měl pronajaté prostory v jedné velké školní tělocvičně v Zábrdovicích. Nebylo to odtud daleko. Když to vezme přes Karáskovo náměstí, bude tam pohodlnou chůzí tak za dvacet minut, počítal v hlavě. Sedne si tam někam do kouta a bude se koukat, jak se pro změnu potí a mlátí sebou po parketu jeho dívka. A až skončí, mohou jet domů společně autem.

Byl rád, že to tak vymyslel, protože do MHD se mu moc nechtělo. Byl sice osprchovaný, ale rifle měl kompletně propocené a velmi dobře věděl, že smrdí.

Zauvažoval, jestli nemá Martě dopředu zavolat, ale pak ten nápad zavrhl. Pokud už začali cvičit, bude mít telefon stejně vypnutý, řekl si a beze spěchu vyrazil.

Že je taneční trénink v plném proudu, bylo slyšet už z dálky podle rytmického dusání hip-hopové písničky puštěné na plné pecky. Tady bych fakt nechtěl bydlet, pomyslel si Marek, a vešel do tělocvičny.

Uprostřed sálu skupina asi dvaceti děvčat a kluků ve věku od patnácti do třiceti let nacvičovala jakousi složitou taneční choreografii. Marek je přejel pohledem, ale Martu na první kouknutí nenašel. Posadil se proto na lavičku u stěny a mlčky trénující tanečníky sledoval. Nicméně Martu pořád neviděl.

Přestože se snažil chovat tiše, samozřejmě si ho tanečníci všimli. A když špitání přesáhlo únosnou míru, přerušil choreograf nácvik a otočil se, aby zjistil, kdo tady ruší.

"Nazdar, Marku," pozdravil ho. Znali se, Marek sem občas Martě dělal doprovod a jednou s nimi byl i na tanečním zájezdu.

"Rozptyluješ nám celou dámskou a částečně i pánskou část souboru," řekl Standa. Znělo to přátelsky, ale Marek věděl, že z jeho přítomnosti není vůbec nadšený. Číslo, které nacvičovali, bylo nové, potřebovali se všichni maximálně soustředit na nové kroky a variace a Marek tady prostě byl rušivý element.

"Marta tady není?" zeptal se Marek překvapeně.

"Marta se dneska omluvila," řekl Standa. "Neřekla ti o tom?"

Marek zavrtěl hlavou a ignoroval chichotání holek i posměšné poznámky některých kluků. "Asi jsme se špatně domluvili," řekl. "Tak promiň, že jsem vyrušoval. Ať se vám daří," rozloučil se.

"Nic se nestalo," řekl Standa. "Ale vyřiď, prosím tě, Martě, že jestli nebude chodit na tréninky pravidelně, nebude s námi moci jet na závody," dodal varovně.

Marek přikývl a už bez odpovědi odešel. Cítil se trapně.

Na ulici vytáhl mobil a chystal se vytočit Martino číslo. Na poslední chvíli si to ale rozmyslel.

Pokud mu neřekla pravdu, měla pro to asi nějaký důvod. Nebude ji přivádět do rozpaků tím, že jí teď zavolá a bude ji nutit říct, kde ve skutečnosti je. Když mu to nebude chtít říct, stejně mu pravdu neřekne a vymyslí si nějakou další lež.

Vždycky počítal s tím, že ho Marta dříve či později opustí. Nemyslel si, že jejich vztah vydrží věčně. A pokud je už teď někde s někým jiným, tak to tak asi mělo být. Nebude se jí na to ptát.

Když bude chtít, řekne mu to sama. Když ne..., no, ono to nějak dopadne, pomyslel si.

Ale přestože se mu cestou na tramvaj na tváři nepohnul jediný sval, úplně lhostejné mu to nebylo.

X

Když o tři čtvrtě hodiny později vyklusal bez většího zadýchání tři patra v jejich paneláku a ocitl se před dveřmi bytu, cítil se už zase téměř normálně. Marta mu nic nedlužila a mohla si dělat co chtěla. Nebylo proč se tím trápit.

Jenže když zastrčil klíč do dveří a zjistil, že se mu nepodaří odemknout, protože už byl v zámku klíč z druhé strany, nepříjemné pocity se vrátily. Byl tady dřív, než byli domluvení. Co když tam Marta někoho měla?

Zaváhal a zauvažoval, že by se v tichosti vypařil a někde zvenku zatelefonoval a dal Martě čas na vyřízení všeho potřebného. Pak ale tiše zaklel. Do prdele, on je tady přece doma! Je to jeho byt. Proč by měl odcházet? Ať se to vyřeší teď a tady, řekl si a opřel se o zvonek.

Zarachotil klíč a dveře se pomalu pootevřely. Marek je rozevřel a zahleděl se na Martu stojící nešťastně za nimi. Byla uplakaná a na tváři měla šmouhy. "Marku!" zavolala. "Já jsem to zvorala," rozplakala se a vrhla se mu do náruče.

"Co se stalo?" zeptal se zmatený Marek a zahleděl se přes její rameno do kuchyně, odkud se linul zápach spáleniny. Odtáhl ji od sebe a podíval se jí do tváře. "Co jsi zvorala?"

"Já...," začala Marta. "Já ti chtěla k narozeninám uvařit svíčkovou, máš ji rád, chtěla jsem ti udělat radost. Ale spálila jsem maso!" vyrazila ze sebe a zelené oči se jí znovu utopily v slzách.

Marek se úlevně rozesmál. "Martýsku, já se bál, kdoví co se nestalo. A ty seš nešťastná kvůli připálenýmu jídlu? Ty seš ale šiša," přitáhl ji znovu k sobě a políbil ji do vlasů. "Ty můj nádhernej blázínku," zašeptal a zavrtěl hlavou. Styděl se, že o dívce pochyboval.

"Opravdu se nezlobíš?" zeptala se Marta a utřela si oči.

"Samozřejmě, že ne. Proč bych měl?" zeptal se nechápavě.

"Protože si teď musíš o mně myslet, že jsem nešika, která neumí nic pořádného uvařit."

"Ale prosím tě, vždyť víš, že já dokážu připálit i čaj. To se přece někdy stane každýmu."

"No jo, ale když já jsem si moc přála, abys měl tu nejhezčí narozeninovou oslavu," povzdechla si Marta.

"Myslím, že toto budou mý nejhezčí narozeniny i bez svíčkový," usmál se Marek a přímo cítil, jak mu odtál další kousek ledovce v jeho hrudi. "Pojď, vymyslíme nějaký náhradní řešení," popadl Martu za ruku a odtáhl ji do kuchyně. Otevřel ledničku a chvíli do ní koukal. "No hele, třeba tohle," zajásal. "Uděláme si naprosto luxusní párky! S kremžskou hořčicí a kečupem je přímo miluju!"

"Dobře, ale udělám je já, ano?" prohlásila Marta už zase veseleji a odstrkovala ho od ledničky.

"Chceš, abych ti s tím aspoň pomohl?" snažil se Marek. "Párky umím vařit úplně fakt skvěle."

"Nee. Ty jsi oslavenec a nebudeš dneska nic dělat. Vlastně budeš. Půjdeš se teď hned osprchovat, jo?"

Marek se pobaveně rozesmál. "To je rozhodně dobrej nápad. Smrdím, že?"

"Smrdíš. Strašně. Smrdíš velkým a silným a zpoceným chlapem," mrkla na něj Marta rozverně. "Byl jsi v tělocvičně, že?"

Marek přikývl. "Jo, byl jsem se trochu odreagovat. Potřeboval jsem to. Jenom jsem si zapomněl vzít něco na převlečení. Ale tys dneska zasklila trénink. Šel jsem tě vyzvednout."

Marta protáhla obličej. "Já vím. Ale bála jsem se, že to tady všechno nestihnu." Pokrčila rezignovaně rameny. "A stejně jsem to nestihla."

"Jsi na mě strašně hodná," řekl Marek. "A já si tě vůbec nezasloužím. A nesmíš kvůli mně zanedbávat tréninky, Standa dost brblal. Vyhodí tě, když nebudeš trénovat."

Marta se na okamžik zarazila, ale pak mávla rukou. "Narozeniny máš jednou za rok. A teď už běž do té koupelny. Musím vařit."

X

"Víš, o čem to je?" zeptala se Marta o něco později a ukázala mu obal DVD, které pro dnešní večer vybrala. The Notting Hill.

Markovi zajiskřily oči. "O tom, jak se chudý Hugh Grant zamiluje do krásné a bohaté Julie Roberts?"

"To není fér. Ty to znáš," konstatovala Marta trochu zklamaně. "Tak si pustíme něco jiného?"

"Ne, já bych se na to rád podíval. Mám ten film moc rád," odpověděl Marek. "A už jsem ho strašně dlouho neviděl. A moc rád bych se na něj koukal právě s tebou."

Dobře věděl, o čem ten film je. O tom, že všechny holky touží po lásce. Filmová Julia stejně jako jeho nefilmová Marta.

Potíž je v tom, že skutečný život není romantická komedie a většinou nekončí happy-endem.

X

"Marečku," vklouzla mu dívka na klín a přitáhla si jeho hlavu na prsa. Vrátila se vymydlená z koupelny a její mladé pružné tělo zavonělo bylinkovým sprchovým gelem, čerstvě vyprané komeťácké tričko, které používala jako noční košili, svěží aviváží a ňadra a krk pár kapkami smyslného a nekřesťansky drahého parfému Euphoria Blossom od Calvina Kleina, který dostala od Marka letos v lednu k dvaadvacátým narozeninám. Jestli snad mohl mít ještě před chvílí nějaké pochybnosti, proč za ním dívka přišla, teď se rozplynuly. Tuhle rafinovanou směs vůní orientálních růží, granátových jablek a orchidejí Marta používala výhradně pro něj a jen tehdy, když se mu chtěla hodně líbit. A když se chtěla pomilovat. Marek začal cítit rostoucí tlak v podbřišku.

"Copak máš za lubem?" objal ji s úsměvem kolem pasu a políbil ji pod levé ucho.

"Mám pro tebe ještě jeden dáreček. Chceš ho ode mě?"

"Jak se můžeš ptát? Jasně, že chci."

"Dobrá," pronesla vznešeně jako královna. Zvedla se, beze spěchu si přetáhla tričko přes hlavu a odhodila ho za sebe.

Marek se prve nemýlil. Kromě těch pár kapek Euphoria Blossom na sobě Marta neměla vůbec nic. Ani chloupek.

Marta přistoupila blíž a pomalu se na něj obkročmo posadila. Když dosedala, otřela se mu s pečlivě vyměřenou chirurgickou přesností ňadry o obličej. Výrazná pižmová vůně opět plnou silou zaútočila na jeho smysly. Znovu se dostavil známý tlak v podbřišku a Marta ten pohyb v jeho kalhotách ucítila. Přitiskla k němu svůj hladký klín ještě pevněji a začala se pohybovat. Začínalo to být k nevydržení. "Líbí se ti to?" zašeptala.

"Líbí," vydechl Marek a pokusil se rozepnout poklopec.

Chytla mu však pevně ruce a odstrčila je. "Já sama," řekla, zvedla se, rozepnula Markovi kalhoty a i s prádlem je z něj stáhla a hodila na podlahu. Posadila ho zpět, znovu se nad něj postavila, přidržela rukou ztopořený penis ve správném úhlu a chystala se na něj nasednout. Když se její horký a vlhký klín dotkl jeho přirození, Marek se zachvěl a přeběhl mu mráz po zádech. Marta na něj ale oproti jeho očekávání nenasedla. Zůstala nadzvednutá a jen lehounce pohybovala pánví a otírala se mu svými pysky jemně o žalud. Byla tanečnice a své tělo ovládala naprosto virtuózně. Marek zaúpěl. Bylo to tak vzrušující, že to až bolelo. Marta ale nepřestávala.

Marek se pokusil nadzvednout, aby do ní konečně vnikl, ale to mu Marta nedovolila. Se sílou v tom drobném těle neočekávanou ho zatlačila zpět do křesla. Pomaličku, milimetr po milimetru, nasedla konečně na jeho úd, prohnula se v zádech, zapřela se rukama o jeho kolena a začala rytmicky pohybovat pánví nahoru a dolů.

Když vycítila, že se Marek blíží k vyvrcholení, sklouzla z něj a postavila se vedle křesla.

"Co se stalo?" zeptal se Marek zmateně, když se mu podařilo zase popadnout dech a zaostřit zrak.

"Vstaň," řekla Marta. "Tohle byl jen malý předkrm," řekla, když stál vedle ní. "Na hlavní chod se přesuneme vedle," dodala, chytla ho za penis a odvedla si ho do jejich pohodlné ložnice.