5. část


Čtvrtek, 17.9.2009, Brno

"Copak tě trápí, že u toho tak hrozně vzdycháš?" zeptala se Marta zvědavě, když si Marek při práci na notebooku už po několikáté nahlas povzdychl. Zavřela rozečtené dvojčíslo časopisu Bob Dance a odložila ho na prosklený konferenční stolek.

"Musím mít nejpozději zítra napsaný další článek o té holčičce," odpověděl otráveně. "A vůbec mi to nejde. Netuším, o čem by to mělo být. Už zase," přiznal.

Marta se pružně zvedla z křesla a přistoupila k němu. Postavila se vedle jeho židle a bokem se mu uvolněně opřela o rameno. "Můžu?" dovolila se, jestli se smí podívat na jeho rozepsanou práci. Věděla, jak moc nemá rád, když se mu někdo kouká při psaní přes rameno.

"Ale jistě, jen se koukni," odpověděl Marek nevšedně ochotně a natočil notebook k ní tak, aby se jí plochý displej neleskl a něco na něm viděla. Rozepsaný text se pracovně jmenoval Druhý článek o zavražděné holčičce. A to bylo vše, co Marek zplodil. Nic víc už v tom dokumentu nebylo. Jen prázdná bílá stránka.

Marta se zasmála. "Už rozumím tomu tvému vzdychání, lásko," řekla s pochopením. "Co víš, to napsat nesmíš, a co nevíš, to napsat nemůžeš. Je to tak?" řekla a prohrábla mu dobrosrdečně vlasy.

"Líp bych to sám neřekl," odpověděl Marek a bezmyšlenkovitě ji pravou rukou objal kolem štíhlých stehen. "Jenže něco tam napsat musím. A musí toho být sedm set až sedm set padesát slov," povzdechl si znovu. "Potřeboval bych polibek od nějaký múzy."

"Políbím tě ráda," řekla Marta, sklonila se a dala mu sesterskou pusu na čelo. "Ale prosím, nechtěj po mně, abych ti v tomhle dělala múzu," zavrtěla hlavou. "Na tohle téma nejsem ta správná osoba," zamračila se. Ještě pořád se s případem, na kterém Marek pracoval, těžko vyrovnávala.

"Já vím," vzdychl znovu Marek a otočil si notebook zase k sobě. "Ani bych to po tobě nechtěl. Však já něco zplodím," řekl s falešným veselím, poplácal Martu po lýtku a položil obě ruce na klávesnici.

Kruci, pomyslela si Marta s pocitem, že ho zklamala. "Poslyš, mám nápad," řekla nahlas. "Pojď mi říct, jak budeš postupovat dál. Co máš v plánu. Pomůže ti to utřídit si myšlenky a třeba tě přitom napadne nějaká inspirace pro ten článek."

"To by se ti chtělo?" rozjasnil se Marek.

"Samozřejmě," usmála se Marta. "Půjdeme s tím na gauč? Donesu zbytek toho vína ze včerejška, ať nám to líp myslí," řekla a odešla do kuchyně pro rozpitou láhev aromatického nazlátlého Tramínu z jejich oblíbených Templářských sklepů a nějaké sklo.

"Myslel jsem, že už to nevychází," řekl Marek překvapeně, když sebral ze stolku Martin časopis, aby tam udělal místo pro občerstvení, a podíval se letmo na obálku.

"Taky že ne," řekla Marta smutně, když přišla a nalévala víno do skla. "Mrzí mě to, byl to fajn časák. Tohle je poslední číslo, které vydali. Koukala jsem se tam na profil T-Bassáků. To je street dancová crew z Hradce Králové. Potkáváme se s nimi na závodech, jsou tam fajn děcka. Ale tebe by možná víc zajímalo tohle," řekla potměšile a podala Markovi celostránkový plakát Lucky Vondráčkové, který byl vložený uvnitř časopisu.

"Jejda! Jak víš, že je Lucinka moje platonická láska?" zeptal se Marek, políbil obrázek a přitiskl si ho teatrálně na srdce.

"Vypadáš na to, miláčku," řekla Marta a nehnula ani brvou. "Ale nic se neboj, je to ve tvém věku prý normální. Spousta starších pánů po ní slintá," utřela ho suše. "Klidně si to pověs nad postel. Ale na svoji půlku. Jo?" řekla s nadhledem a podala mu skleničku s vínem.

Marek se smíchem odložil plakát a přiťukl si s ní. "Mír?"

"Mír," odpověděla Marta s ušklíbnutím a napila se. Odložila skleničku, opřela se zády o polštář gauče, přitáhla si kolena až pod bradu, přetáhla přes nohy tričko a objala je pažemi. "Přemýšlels, co by se dalo udělat s tím starým článkem, co ti dal Svoboda?" zeptala se už zase vážně.

"Jo," přikývl Marek, lehl si na gauči na záda a vnutil se hlavou Martě na klín.

"Hej! Co si myslíš, že děláš?" zeptala se Marta s úsměvem. "Měli jsme snad pracovat."

"Taky že budeme, mně se takhle dobře přemýšlí," odpověděl Marek. "Nevadí ti to snad, že ne?"

"Seš pěknej mizera, miláčku. Tohle jsem měla v plánu já," zabrblala Marta, ale o kousek se na gauči posunula, aby se tam oba vlezli pohodlněji. "A co jsi vymyslel?" zeptala se, zatímco si hrála s jeho vlasy.

"Že musím najít někoho z těch aktérů, o kterých se tam píše. V ideálním případě ty dva kluky," vypočítával Marek. "No, kluky. Ono jim teď bude už přes třicet. Ale při troše štěstí by jeden z nich mohl být náš pachatel. A bylo by to vyřešený. Jenže k těm klukům se asi tak snadno nedostanu."

"Asi ne," zamyslela se Marta. "Jestli nebyli plnoletí, nikdo ti jejich jména neřekne. Ale mohl bys zkusit najít toho autora článku, toho mag," přemýšlela nahlas. "Třeba by si na to vzpomněl a třeba by ti řekl víc, než tam tehdy napsal."

"Je to patnáct let," řekl Marek pochybovačně. "Kdo si dneska vzpomene, kdo psal pod jakou zkratkou."

"A v redakci těch novin by to nevěděli? Určitě tam mají nějaký archív. A třeba tam ten redaktor pořád pracuje nebo si na něho aspoň někdo pamatuje."

"Možná," opáčil Marek. "Ale nemůžu se tam jít zeptat. A ani bych neměl mluvit s tím autorem. Pokud vůbec ještě žije."

"Proč ne?" podivila se Marta.

"Napadlo mě to už v práci a konzultoval jsem to se Šebelou," vysvětlil Marek. "A ať si o něm jinak myslím cokoliv, v tomto měl nejspíš pravdu."

"Copak říkal, náš nejvyšší?" zeptala se Marta a naznačila zbožnou úklonu.

"Já bych se mu neklaněl," usmál se Marek. "Mám-li totiž být doslovný, tak mi řekl, že jsem debil, když nevím, že nemám ukazovat psovi kost, pokud nechci, aby mi ji vyrval z ruky."

"Rozumím," přikývla Marta po krátkém přemýšlení. "Náš pan šéf má neodolatelný způsob vyjadřování. Ale v tomto má asi fakt pravdu. Zatím nikoho ta možná souvislost se starým případem zřejmě nenapadla. Ale pokud bys na to začal upozorňovat nebo se kolem toho vyptával, sletí se na to všichni novinářští supi z okolí a někdo by mohl být rychlejší než ty. Hm, takže asi ani toho citovaného policajta z článku nemá smysl hledat. Ze stejných důvodů."

Marek si přitáhl její hlavu a dal jí pusu. "Tebe je v tý inzerci fakt škoda," pochválil ji a Marta se spokojeně usmála.

"A co teda uděláš?" zeptala se zvědavě, když si s ním vyměnila několik dalších polibků, provoněných kořenitou chutí Tramínu.

"Uděláme," opravil ji Marek. Zvedl se z Martina klína a dolil jim víno. Posadil se vedle ní a řekl: "Vypravíme se rovnou do tý dědiny, do toho Vyžlova, a najdeme tam ten ústav. Byl bych moc rád, kdybys tam jela se mnou."

"K čemu ti tam budu? Já přece nejsem reportérka. Ani fotit pořádně neumím," řekla Marta překvapeně a usrkla ze své skleničky.

"Reportérka možná nejsi," přitakal Marek. "Ale jsi krásná holka. A kdyby bylo potřeba si promluvit s nějakým chlapem, tobě by toho řekl nejspíš víc než mně."

"Není to náhodou malinko sexistické?" zatvářila se Marta rozladěně.

"Uznávám, že to je sexistické," odpověděl klidně Marek. "A ne malinko, ale hodně. Ale funguje to spolehlivě. Hele," ohradil se, když viděl, jak se tváří. "Nech toho. Neříkej mi, žes nikdy nezneužila toho, jak vypadáš."

Martě se blýsklo v očích a přes rty jí přejel vítězoslavný úsměv. Byl to jen mžik, ale Marek dával pozor a zaregistroval to.

"Tak vidíš," řekl se zadostiučiněním a usmál se, když na něj Marta vyplázla jazyk. "Nemyslím si, že bych ti musel vysvětlovat, co ty tvý kolena s chlapama dělají."

Marta natáhla pravou nohu před sebe, různě ji natáčela a zamyšleně si své koleno prohlížela ze všech stran. Bylo opravdu hezké, dle všech objektivních i subjektivních měřítek. "Myslíš, že je to jenom tím kolenem?" zeptala se uličnicky.

"Samozřejmě. Nic jinýho mě nenapadá," blýsklo se v očích tentokrát Markovi.

"Týýý!" nafoukla se Marta. "Tohle ti připomenu, až mi příště polezeš do kalhotek. Koleno ti bude muset stačit."

Marek se usmál. Dobře věděl, kde a jak na Martu sáhnout, aby ji tohle předsevzetí rychle přešlo. Teď se však vrátil k původnímu tématu. "Nezajímá tě," zeptal se, "proč, kromě tvýho úžasnýho kolena, si myslím, že bys tam byla užitečná?"

"Dobře. Tak proč si myslíš, že bych tam byla užitečná?"

"Protože jsi holka. Myslíš úplně jinak než já. Vnímáš úplně jiný věci než já. Třeba tě napadne zeptat se na něco, co by mě vůbec nenapadlo. Nechci tě s sebou na okrasu, Martýsku. I když jsi půvabná okrasa. A nemyslím tím jenom to koleno. Chci tě tam jako parťáka."

Martin ostražitý pohled roztál a rozněžnil se. "To je hezké, že to říkáš," řekla a přitulila se k němu. "Myslím, že ti za to odpustím to koleno a možná, že tě ještě někdy do svých kalhotek pustím."

"Pustíš?" zeptal se Marek, položil jí ruku na vnitřní stranu stehna a pod krátkou nohavicí domácích šortek ji pomalu sunul výš.

Plácla ho. "Říkám, že možná," namítla Marta s úsměvem, ale dala nohy víc od sebe, aby Markova dlaň měla dost místa.

Ruka se dostala tak vysoko, jak to šlo. "Ale vždyť ty žádný kalhotky nemáš," řekl Marek překvapeně, když jeho prsty nenarazily na tkaninu spodního prádla, ale přímo na teplou a vlhkou kůži.

"Nemám?" podivila se Marta naoko. "Ups! Na to bych si asi měla dávat pozor," zaculila se rozpustile.

"To bys asi měla, už jsi velká holka," usmál se Marek, ale náhle se zarazil. Vytáhl ruku, napřímil se a o čemsi přemýšlel. "Promiň," řekl po chvíli. "Něco mě napadlo," dodal a bez dalšího vysvětlování si šel sednout k psacímu stolu. Za okamžik už bušil do klávesnice.

Marta na něj chvíli nevěřícně zírala. "Tak jo," povzdechla si rozladěně. "Vypadá to, že jsem tady nakonec přece jenom za tu múzu." Otráveně vstala z gauče. "To je zase den," zabručela. "Hele, já si jdu dát studenou sprchu a půjdu si asi lehnout," řekla Markovým zádům.

Markova záda nereagovala a odpovědí jí bylo jen rychlý klapot písmenek.


Proč se obětí brněnského Řezníka stala dcera milionáře?

(mako) Přesně před týdnem jste si mohli na tomto místě přečíst první zprávu o šokující vraždě, ke které došlo krátce předtím v rozestavěné budově v Komárově. Naše redakce, jako jediná v republice, přinesla i fotografie brutálně zavražděné oběti - malé holčičky.

Nyní vám již můžeme říct, že tou malou holčičkou byla sedmiletá Beatka Mrkvičková, jediná dcera známého brněnského podnikatele a milionáře. Pravou totožnost dívky naše redakce znala již minulý týden, ale po dohodě s Policií jsme v minulém článku používali krycí jméno, aby rodina oběti nebyla vystavována zbytečnému tlaku veřejnosti i médií.

Dnes, kdy jméno zavražděné dívky jako první bezohledně zveřejnily tzv. seriózní deníky a bulvární televizní stanice, můžeme i my používat její skutečné jméno.

Jak jsme již zmínili, byla Beatka jedinou dcerou bohatého muže. Pan Mrkvička prostřednictvím svých firem, působících převážně v oblasti stavebnictví, nashromáždil skutečně velké jmění.

Úspěch a peníze na straně jedné však s sebou přinášejí i lidskou závist a zlobu na straně druhé. Nemine takřka den, aby panu Mrkvičkovi někdo přímo či nepřímo nevyhrožoval.

Pan Mrkvička je však nejen mimořádně úspěšný muž, ale také velmi zodpovědný otec. Nepodceňoval proto ani trochu riziko, které díky němu neustále hrozilo i jeho blízkým. Ochranka, kterou si již několik let platí, nezajišťuje bezpečnost jen jeho osoby a domácnosti, ale i manželky a do minulého týdne i jejich malé dcerky.

Jak se tedy mohlo stát, že sedmileté dítě, jindy tak pečlivě chráněné, zmizelo cestou ze školy, aniž si toho kdo všiml? Podařilo se nám zjistit, že došlo k tragické souhře celé řady nešťastných náhod.

Snad ještě nikdy nešla čerstvá druhačka ze školy sama. Právě z důvodů jejího bezpečí. Ráno ji na vyučování vozil tatínek nebo maminka, stejně jako odpoledne ji někdo z nich odvážel domů.

Pokud se někdy stalo, že ani jeden z nich nemohl, zaskočil někdo ze spolehlivých strážců.

A občas Beatku přivezli rodiče její kamarádky, se kterou chodila do stejné třídy. Byli to spolehliví lidé, kteří bydleli na stejné ulici. S Mrkvičkovými se řadu let přátelili a ti k nim měli naprostou důvěru.

Vše probíhalo bez problémů. Až do onoho osudného dne.

Ráno dívku do školy odvezl její otec. Jenže pokračoval pak dál na služební cestu mimo Brno a vrátit se měl až pozdě v noci. Ale nebyl v tom žádný problém, byla to plánovaná cesta a bylo dohodnuté, že odpoledne Beatku přiveze sousedka.

Nikdo však nepočítal s tím, že právě dnes se malé Karolíně, Beatčině kamarádce, udělá ve škole zle a její maminka pro ni bude muset přijet už před polednem. A že v návalu starostí o vlastní dítě zapomene Mrkvičkovým vyřídit, že jejich dceru dnes nedoveze.

Beatka si z toho, že by měla jít domů sama, těžkou hlavu nedělala. Byla přece už velká holka. Chodila už do druhé třídy. A domů to ze školy nebylo daleko, jen pár ulic. Cestu dobře znala, prožila v těchto místech celý svůj krátký život.

Bohužel, právě někde v těch důvěrně známých ulicích mezi školou a domovem, se setkala se svým vrahem.

Peklo, které si malá dívka musela později prožít, bylo nepředstavitelné. Zvláště pro dítě, které za sedm let svého života poznalo jen lásku a blahobyt a nejhorším násilím, které kdy zakusila, byl pohlavek od tatínka, když mu převrhla kávu na pracovní notebook. Asi nikoho by ani v tom nejhorším snu nenapadlo, že skončí znásilněná a takřka rozčtvrcená jako nějaké zvíře na jatkách.

Proč to musela zažít a kdo byl původcem toho krvavého a zdánlivě nesmyslného díla? To jsou otázky, které si kladou nejen zoufalí rodiče, ale i kriminalisté, stejně tak jako soukromí detektivové, které najal pan Mrkvička.

Nic nenasvědčuje tomu, že by se jednalo o únos kvůli penězům. Kterých, jak jsme avizovali, má pan Mrkvička opravdu hodně. Ale tato stopa nikam nevedla. Rodiče dívky se nikdo ani nepokusil kontaktovat kvůli výkupnému. Pravděpodobnost, že zpanikařil a dívku zabil, je mizivá. Neodpovídá tomu takřka rituální provedení vraždy.

Stejně tak není pravděpodobným motivem ani vydírání. Opět se nenalezl nikdo, kdo by rodiče kontaktoval a žádal splnění nějakých podmínek.

Jako nejpravděpodobnější verze se v tuto chvíli jeví pomsta.

Pomsta někoho, komu pan Mrkvička, ať už vědomě či nevědomě, ublížil. Někoho, kdo se mu rozhodl pomstít tím nejstrašnějším možným způsobem - bestiální vraždou jeho jediného dítěte.

Pátrání se proto zaměřuje na okruh známých rodiny a obchodních partnerů firem pan Mrkvičky.

Ale i tak, otázek je stále mnoho a odpovědí zatím velmi málo. Naše redakce bude případ dál sledovat a o všech nových skutečnostech vás bude informovat.

X

"Marti? Spíš?" zašeptal Marek do tmy ložnice.

"Jo."

"Už to mám napsaný."

"Hm."

"Chceš si to přečíst?"

"Ne."

"Ty se zlobíš?"

"Jo."

"A nechceš se na usmířenou pomilovat?"

"Ne."

"Tak já si jdu taky dát studenou sprchu."

"Hm."


Pátek, 18.9.2009, Vyžlov

"Tohle musí být ono. Jinak už fakt nevím," ozvala se Marta z místa spolujezdce, když už podruhé bezvýsledně projeli celým Vyžlovem. Zůstali stát před třípatrovou ošklivou budovou uprostřed rozlehlé zahrady nebo snad bývalého parku. Původně to mohl být příjemný vesnický zámeček, ale po řadě necitlivých úprav a přestaveb se už jen těžko dalo říct, v jakém slohu to bylo kdysi dávno postavené.

"Tak jo, půjdeme se tam mrknout," řekl Marek. Zaparkoval jejich škodovku u chodníku a vystoupili si.

Kolem na hnědo natřeného dřevěného plotu obešli velkou část zahrady a zastavili se u otevřeného vjezdu do objektu. "Hm, tak nic. Tohle není to, co hledáme," řekla Marta zklamaně, když si přečetla cedulku u poštovní schránky. "Tohle je nějaký domov důchodců. Tak já už fakt nevím, kde by to tady mohlo být."

"Zjistíme to," řekl Marek. Rozhlédl se kolem a vykročil směrem ke starší paní, která stála na nedaleké autobusové zastávce. "Dobrý den," oslovil ji. "Prosím vás, tady by někde měl být diagnostický ústav mládeže. Nevíte, kde bysme to našli?"

"Jo, vy asi myslíte polepšovnu, že?" zamyslela se paní. "Ta bývala tady," ukázala na budovu, kterou okukovali. "Ale byly tam s těma mladýma grázlama jen samý problémy. Šlo to tam od desíti k pěti a před víc jak deseti lety to zaplaťpánbu zavřeli a udělali z toho normální penzion pro seniory. Řeknu vám, bylo o strach tady bydlet. Každou chvíli některý z těch dacanů utekl a něco provedl. Neminul měsíc, aby je tady v okolí nenaháněli policajti."

Marek s Martou se po sobě podívali. Byli na správném místě. "A nevíte prosím, kde bychom mohli najít někoho, kdo tam tehdy pracoval?" zeptala se Marta.

"Tak to nevím, děvenko. Většinou to byli přespolní lidi, hodně jich sem dojíždělo z Vyškova nebo dokonce až z Brna. Ale zkuste se zeptat ředitelky toho penzionu. Je to doktorka a do té polepšovny tehdy docházela jako lékařka. Třeba vám bude umět poradit."

X

"Paní ředitelka je dnes služebně na ministerstvu v Praze. Bude tady až v pondělí," vysvětlila jim mladá pohledná sekretářka ředitelky. Vysoká a štíhlá odbarvená blondýna, výrazně namalovaná, v Martině věku nebo možná o něco málo mladší. "Co jste potřebovali?" zeptala se a nepokrytě si Marka prohlížela. Drsňák a fešák, pomyslela si.

Když si Marek všiml, že se mu dívá na zadek, zaťal několikrát hýžďové svaly. Sekretářce pohyb svalů pod těsnými džínami neunikl. Trhla sebou a lehce zčervenala. Rychle přenesla hodnotící pohled na bavící se Martu. Sjela ji přísným pohledem od hlavy k patě. Vychrtlá, mrňavá, blbě oblečená. Chudinka. Zajímavé oči, jinak na ní nic není, rozhodla se a věnovala další pozornost výhradně Markovi.

"Pokud si chcete sjednat schůzku s paní ředitelkou kvůli umístění rodinného příslušníka do našeho zařízení," řekla a předvedla mu zářivě bílé zuby v širokém úsměvu, "tak vám to můžu domluvit. Ale upozorňuji, že čekací doba na umístění klienta je v našem penzionu zhruba tři roky."

Marek viděl na Martě, že je chováním sekretářky podrážděná, a položil jí ruku kolem ramen. "To byste byla moc hodná, slečno," řekl a lehce k sobě Martu přitáhl. "Řešíme tady s manželkou, co uděláme s tchý..., ehm, s její maminkou. Bydlíme všichni v jednom malém bytě a jak to říct, není to úplně ideální soužití. Myslíte, že by se ta čekací doba nedala nějakým způsobem zkrátit? Myslím, jestli třeba nemáte nějaký zvýhodněný program pro sponzory vašeho zařízení?"

"Vy byste měli zájem o sponzoring?" zeptala se sekretářka se zřetelným zájmem a vzala pro tuto chvíli Martu na milost. "To byste museli opravdu projednat s paní ředitelkou, ale v zásadě to samozřejmě možné je."

"To by bylo skvělé," usmál se Marek na sekretářku. "Máme z podnikání docela dost peněz a chtěli bychom pro naši maminku jenom to nejlepší."

"Tak já vám domluvím tu schůzku," mohla se sekretářka najednou přetrhnout ochotou. Zalistovala v kalendáři. "Hodilo by se vám to třeba příští středu v 8:30?"

"To nám dokonale vyhovuje, viď, miláčku?" obrátil se Marek na Martu. "Jistě, drahý," opáčila Marta a udělala na něj zamilované oči. Jak Marek zaregistroval koutkem oka, sekretářce se udělalo na zvracení. "Jmenujeme se Vopršalovi. Pan a paní Vopršalovi," nadiktoval Marek sekretářce.

"Výborně, mám to, pane Vopršale," řekla sekretářka a dokázala se nad těmi jmény neušklíbnout. "A tady je navštívenka paní ředitelky. Kdyby vám do toho cokoliv vlezlo, tak prosím zavolejte a domluvíme se na jiném termínu."

"Děkuji. Byla jste velmi laskavá. Příště vám přinesu kytku," řekl Marek a lehce se uklonil. Najednou se zarazil a pohlédl na Martu: "Ty se mnou vlastně příště nepřijedeš, že? Musíš ve středu do té Vídně."

"Vidíš, ještě že jsi mi to připomněl," zatvářila se Marta rozpačitě. "Úplně jsem na to zapomněla. Musím se vám omluvit," otočila se k sekretářce. "Ale budete to muset příští týden vyřídit jen s mým manželem," řekla a snažila se předstírat, že nevidí, jak sekretářka s novým zájmem v očích pohlédla na urostlého a svalnatého Marka, který jí její pohled bezostyšně oplácel.

"Takže domluveno," řekl Marek. "Budu se těšit," dodal a chystal se odejít. Zarazil se. "Vlastně, kdybyste dovolila, měl bych ještě jednu prosbu," upřel sekretářce pohled do světle hnědých očí. "Tady dřív býval diagnostický ústav pro mládež, že?"

"Ano, slyšela jsem to. Já to nezažila. Ale prý to bylo dost hrozné zařízení," zatvářila se mladá dívka znechuceně.

"Umím si to představit," zasmál se Marek. "Já bych v něčem takovém nikdy pracovat nemohl. Ale jeden můj přítel pracoval jako ředitel v nějakém pasťáku. Nevím bohužel, kde přesně. Hledám ho, dáváme dohromady slezinu spolužáků po dvaceti letech. Tak jsem si říkal, že když už jedeme sem domlouvat tu maminku, tak že za zeptání nic nedám. Jmenoval se Vinklář. Franta Vinklář. Nevíte, jestli to byl on, kdo dělal ředitele tady? A pokud ano, tak kam nám, sakra, zmizel?" zeptal se s úsměvem.

Dívka se zatvářila smutně. "Já si to opravdu nepamatuji, pracuji tady teprve rok. Ale počkejte," náhle se rozjasnila. "Vydržíte okamžik?" zeptala se a kamsi odběhla.

Když zmizela za dveřmi, Marta se na Marka podívala s hlubokým despektem v očích. "Tak paní Vopršalová, jo?" řekla šeptem a ušklíbla se. "Tohle si ještě vyřídíme, ty můj podnikateli, co jsi tak bohatý, že musíš bydlet s tchýní v malém bytě," zajiskřilo jí v očích.

Marek obrátil oči v sloup a pokrčil provinile rameny. Plácal, co mu slina na jazyk přinesla a moc nad tím nepřemýšlel. Z rozpaků ho zachránila vracející se sekretářka.

"Tak vás asi zklamu," řekla dívka a vypadala opravdu nešťastně, že nepřináší Markovi dobrou zprávu. "Naše uklízečka tady pracuje už asi sto let a zná úplně všechny. A poslední ředitel toho pasťáku tady prý byl nějaký doktor Procházka z Vyškova. Prý bydlel v domku kousek od nádraží, občas si prý pochvaloval, že to má na vlak sotva tři minuty. Ale to je jedno, tohle vás nezajímá. Podstatné je, že ten váš kamarád u nás nikdy nepracoval. Nebo aspoň posledních sto let," ušklíbla se s bezohledností vlastní mládí.

"Co se dá dělat," povzdechl si Marek. "Stejně by to byla příliš velká náhoda. Nevadí. Slečno, byla jste nesmírně laskavá a ochotná. A těším se, až se příští týden spolu zase uvidíme," dodal s mnohovýznamným pohledem a podržel její ruku o chvíli déle, než bylo společensky vhodné.

X

"Ty seš ale slizoun slizkej," zavrčela Marta, když byli bezpečně mimo dohled a doslech. Zastavila se a zkoumavě si Marka prohlížela. "No jo, seš hezkej chlap. Ale cos viděl na té koze zmalované, to nepochopím. A ty sladký kecy! A samý och! A ach! A kytku! A ty pohledy! Se divím, že jste na to nevletěli rovnou na tom jejím stole plným šminek!"

"Ale no tak," bránil se pobavený Marek. "To bych přece starý Vopršalový nikdy neudělal," řekl a musel se rychle krýt před pěstmi, kterými do něho Marta začala bušit. Chytil ji za obě zápěstí a přitáhl ji k sobě. Díval se jí zblízka do planoucích, ale smějících se očí, a usmíval se.

"Hele, já rozumím tomu divadlu," řekla zadýchaná Marta. "Nevadí mi, že jsem musela improvizovat, protože jsem tušila, co máš za lubem. Smířím se s tím, že ses dvořil peroxidové blbce s půlmetrovýma drápama. Dozvěděli jsme se, co jsme potřebovali. Ale Vopršalová? Proboha, proč Vopršalová? Takový hnusný jméno?"

"Hele, zase tak ošklivý jméno to není," řekl Marek se smíchem. "Líbila by se ti víc paní Studená? Nebo Teplá? Nebo snad slečna Vlhká?" navrhl s úšklebkem na tváři.

Martě se nebezpečně zúžily oči. Stoupla si na špičky a řekla: "Tak Studená rozhodně nejsem." A dala mu pusu. "Teplá už vůbec ne," tentokrát byla pusa o poznání delší. "A na Vlhkou dneska rovnou zapomeň, ty zvíře," řekla a nečekaně ho hryzla do spodního rtu.

"Jauvajs," vyjekl Marek překvapeně. "To ale fakt bolelo," zatvářil se ublíženě a olízl si ze rtů krev.

"To doufám, ty můj Vopršálku," ušklíbla se Marta spokojeně a zavěsila se do něho. "A teď mě, můj drahý a bohatý muži, smíš pozvat na zmrzlinu ve Vyškově."


Pátek, 18.9.2009, Vyškov

Zaparkovali před vlakovým nádražím a vyrazili ruku v ruce pěšky přes zástavbu rodinných domků směrem k centru Vyškova.

Když šli asi tři minuty, Marek pustil Martinu dlaň, otočil se, rozhlédl a rozpažil obě ruce. "Tak tady někde by mohl bydlet ten Procházka," řekl a ukázal na výseč několika ulic mezi nimi a nádražím.

"Docela dost baráků," suše konstatovala Marta. "Nemáš, doufám, v úmyslu chodit dům od domu a koukat se na zvonky?"

Marek se zamyšleně rozhlížel. "Ono jich není zase tolik," namítl. "Pár ulic. Zkusme to aspoň chvíli. Třeba budeme mít kliku. Nebo se třeba někoho doptáme."

"Tak jo," přikývla Marta. "Když už jsme tady. Kde začneme?"

"Něco vyber," řekl Marek. "Každej směr je dobrej."

"Tak tudy," ukázala Marta do ulice po pravé ruce. "Jiráskova. Jirásek mě nikdy nebavil, tak ať ji máme z krku nejdřív. Ty vpravo, já vlevo," rozdělila úlohy a vyrazili, každý po své straně ulice, a četli jména na zvoncích.

Po čtyřiceti minutách měli prošlapanou nejen Jiráskovu ulici, ale také Heydukovu, Kašíkovu, Nádražní a Nerudovu. Dům, kde by mohl bydlet pan doktor Procházka, ale nenašli, i když poctivě kontrolovali zvonek vedle zvonku.

"Už mě to nebaví," řekl Marek a otřel si pot z čela. Byli zpocení a ulepení prachem, který vítr zvedal ze zaprášených chodníků.

Marta unaveně přikývla. "Taky už toho mám plné kecky," přiznala. "Navíc mě hrozně bolí nožičky," nadzvedla nohu a zavrtěla špinavými prsty v lehkých letních sandálech. "Tyhle botky nejsou na chození po dlažbě to pravé ořechové."

Marek ji k sobě přitáhl a dal jí pusu. "Ty moje myško uťapkaná," politoval ji a pohladil ji po tváři. "Půjdeme raději někam na tu zmrzlinu, jo?" zeptal se.

Vděčně přikývla. "Ráda. Ale co s tím Procházkou?" zeptala se.

"Necháme to na doma. Mohla bys ho zkusit najít na internetu. Umíš to s gůglem mnohem líp než já," navrhl Marek. "Indícií už máme dost. Jestli existuje, tak ho najdeš."

"Mám trošku výčitky svědomí," řekla Marta. Políbila si špičku ukazováčku a dotkla se jí Markova prokousnutého a oteklého rtu. "Vypadáš teď jako papuánský náčelník."

Marek ji chytl za ruku a do nataženého ukazováčku ji zlehka kousnul. "Ty výčitky máš kvůli tomu, žes mě pokousala jako vzteklá lasička, nebo kvůli tomu, jak teď vypadám?" zeptal se zvědavě.

Martě se uličnicky blýsklo v očích. "Samozřejmě kvůli tomu, jak vypadáš. Děláš mi teď na veřejnosti ostudu," vypískla a vysmekla se mu se smíchem z rukou. Uskočila o kus dál, aby na ni nedosáhl.

Podcenila však jeho boxerské reflexy. Marek udělal dlouhý krok, máchl rukou tak rychle, že ten pohyb ani nezaregistrovala, a najednou ji zase držel za paži. Vzpouzející ji přitáhl zase k sobě a sevřel ji v náručí, že se nemohla téměř ani hnout.

"Tak já ti dělám ostudu na veřejnosti, jo?" řekl s úsměvem. "Co kdybych tě taky trochu pokousal, aby se to vyrovnalo?"

Marta na něj zamrkala dlouhými řasami a zatvářila se jako neviňátko. "Nic takového bych si nikdy nedovolila ani naznačit, miláčku," řekla tenounkým hláskem. "Ty jsi samozřejmě moje ozdoba."

"A ty jsi pěkná potvůrka," zasmál se Marek. "Zasloužila bys přehnout přes koleno a naplácat pořádně na holou," položil ji dlaň na zadek a stiskl.

"To zní náhodou móc dobře," protáhla Marta s přivřenýma očima a otřela se o Marka celým tělem. "Ale nenecháme si to na doma?"

"Jsem pro," souhlasil Marek a musel se hodně snažit, aby uhlídal ruce, které měly vytrvalou snahu vlézt Martě pod černou krátkou sukénku. "A mohli bysme nechat na doma i tu zmrzlinu. Co říkáš? Taková dobrá čokoládová zmrzlina, servírovaná na růžové bradavce..."

"Hmm, to zní ještě líp," smyslně se o něho opřela pružnými prsy. "Hele, myslím, že moje bradavky se na tu zmrzlinu už vyloženě těší." Zamyslela se. "Ale já chci taky svoji porci. Jakpak ji naservíruješ ty mně?"

"Možná bych o něčem věděl," odpověděl Marek a přitiskl jí na bok svůj klín.

Marta ucítila přes oblečení jeho ztopořený penis a oči se jí rozšířily pochopením. "Týjo, doufám, že myslíš na to samé, na co já," řekla a mlsně si přejela špičkou jazyka rty.

"Taky doufám," odpověděl Marek se smíchem. Protože jestli ne, tak to bude docela zajímavej trapas, pomyslel si. "Tak co, jedeme domů?" zeptal se nahlas.

"Nezdržuj už a pojď," řekla Marta, popadla ho za ruku a vyrazila rychlým krokem směrem k parkovišti, kde nechali auto.


Pátek, 18.9.2009, Brno

Marta, oblečená pouze do Markova největšího a nejvytahanějšího trička, vysprchovaná a s mokrými vlasy staženými do culíku, seděla v obýváku na ovčí kůži a na zkřížených holých nohách měla rozložený notebook. "Myslím, že ho mám!" zavolala přes rameno na Marka do kuchyně.

Marek, který na sobě měl pro změnu Martinu velkou barevnou osušku omotanou kolem pasu a jinak byl taky nahý, se zastavil ve dveřích, opřel se o zárubeň a zatímco ze skleněné misky dojídal zbytek zmrzliny, a se zalíbením si prohlížel na zemi sedící dívku.

Byla půvabná, když jí příliš velké bílé tričko sklouzlo a odhalilo jedno útlé rameno, když si opakovaně musela odfukovat z obličeje neposednou kadeř vlasů nebo když pohnula paží a v příliš širokém rukávu zasvítilo neopálené ňadro. Vypadala svěže, zdravě a spokojeně. A po bláznivém odpoledním milování a blbnutí se zmrzlinou taky uvolněně a mírumilovně.

"Na co koukáš?" zeptala se Marta s úsměvem, aniž zvedla pohled od klávesnice.

"Na tebe," odpověděl Marek. "Jsi strašně hezká. Už jsem ti to někdy řekl?"

Marta otočila hlavu a roztomile se na Marka usmála. "Jsi milý. Už jsi mi to řekl mockrát. Ale klidně mi to říkej i dál, to se nikdy neoposlouchá."

"Dáš si taky ještě zmrzlinu?" zeptal se Marek. "Spousta jí zbyla."

Marta se zasmála. "Dala bych si. Ale tentokrát si ji prosím normálně do misky. Nechci se zase sprchovat," podívala se na něho zpod obočí.

Marek se ušklíbl, odešel do kuchyně a připravil ještě jednu porci. Vrátil se do obýváku, posadil se na zem naproti Martě, podal jí zmrzlinu a zeptal se: "Je to ten správný Procházka?"

Marta přikývla. "Určitě. Poslouchej," upřela pohled na displej. "MUDr. Arnošt Procházka, bla bla bla, v letech 1990 - 1995 ředitel Diagnostického ústavu pro mládež ve Vyžlově," zvedla oči a podívala se vítězoslavně na Marka.

"To je on," pochválil ji. "Co máš dál?" zeptal se napjatě.

Marta se ušklíbla. "Všechno, miláčku! Našla jsem jeho profesní životopis na nějakých doktorských stránkách a na Justici výpis z obchodního rejstříku. Je člen nějakého spolku doktorů a je tam jeho adresa. Hele, minuli jsme se s ním jen těsně," otočila displej k Markovi, aby se mohl podívat na on-line mapě, kde doktor Procházka ve Vyškově bydlí. Oči jí zářily spokojeností, ale byla v nich i určitá nedočkavost.

"To ale ještě není všechno, že?" usmál se Marek.

Zavrtěla spokojeně hlavou. "Ne. Je to starej pán a má doma ještě pevnou linku. A tramdadadá! Tady máš jeho telefonní číslo," dodala a pusa se jí roztáhla od ucha k uchu.

X

Marek se podíval na hodiny. Bylo tři čtvrtě na osm. Usoudil, že to je ještě společensky přijatelná doba na telefonát cizímu člověku. Podal si mobil, posadil se zpátky na zem vedle Marty a vytočil číslo, které mu nadiktovala.

"Doktor Procházka," ozvalo se po chvíli vyzvánění na druhém konci. "Ano, prosím?"

"Dobrý večer, pane doktore. Tady je Marek Koudelka. Omlouvám se, že vám volám takhle na večer."

"Promiňte, prosím, nevybavuji si..."

"Neznáme se, pane doktore. Pane doktore, já jsem novinář. A rád bych vás požádal o rozhovor."

"Směl bych se, pane Koudelko, zeptat, pro jaké médium pracujete?"

Marek zaváhal jen nepatrně. "Jsem píšící novinář na volné noze, pane doktore. A připravuji menší seriál o diagnostických ústavech pro mládež a příběhy některých dětí, které jimi prošly. Zajímá mě také srovnání současného stavu se stavem před revolucí a krátce po revoluci. Vím, že jste dlouhá léta po revoluci dělal ředitele v jednom z nich. Rád bych vás požádal o jakýsi pohled do zákulisí. Myslíte, že by to bylo možné?"

"No, je to už tak dlouho..."

"To vůbec nevadí, pane doktore. Co třeba v neděli. Že bychom vás, já a moje mladá kolegyně, pozvali někam do slušné restaurace na oběd," zagestikuloval divoce na Martu a ta začala rychle hledat na internetu. "A potom u kávy, že bychom si chvíli o vaší bývalé práci povídali? Když si to nebudete přát, nebudu vás citovat, nemusíte se obávat. Jen se opravdu potřebuji zorientovat v té problematice," začínal Marek blábolit. Naštěstí Marta zvedla prst a otočila k němu notebook s otevřenou webovou stránkou. "Pane doktore," navázal Marek a přečetl si jméno doporučené restaurace. "Dovolil bych si navrhnout třeba Selský dvůr ve 13:00. "

"Ale to je poměrně drahý podnik," namítl doktor Procházka zaskočeně.

"S tím si prosím nedělejte starosti, pane doktore. Jak jsem říkal, zveme vás. Takže jsme domluvení? V neděli ve 13:00 v Selském dvoře. Bude tam rezervace na vaše jméno, když dovolíte."

"Dobře tedy, budu se na vás v neděli těšit," rozloučil se starý pan doktor docela přívětivě.

X

"Uff," utřel si Marek z čela imaginární pot. "To byla fuška. Ale bál jsem se, že to bude mnohem horší." Pak se naklonil a vlepil Martě pořádnou pusu. "Díky za tu hospodu. Jsi šikulka. To je to fakt taková snobárna?"

"Nemám nejmenší tušení," odpověděla Marta. "Dala jsem vyhledat dobré restaurace ve Vyškově a tahle vyskočila jako první. A při těch cenách, co mají na jídeláku, by měli být sakra dobří," usmála se spokojeně. "A hele," podívala se na mapu. "Dokonce to má kousek od domu. To jsem ani nevěděla. Jsem lepší, než jsem si myslela," pochválila se.

"Je tam nějakej telefon?" zeptal se Marek s úsměvem. "Ať už to máme vyřízený všechno," dodal, a když mu Marta nadiktovala kontakt, obratem tam zavolal a rezervoval na tu neděli stůl pro tři.

"Tam je ale fakt dost draho," řekla Marta, když si podrobněji prohlédla nabídku. "To se prohneme."

Marek mávl bezstarostně rukou. "Šebela se prohne. Nechám si to od něj proplatit."

Marta se usmála. "Tak to jo. V tom případě se začínám těšit."

Marek však zvážněl. "Já ani ne," řekl váhavě. "Neřekl jsem mu, o čem s ním chci doopravdy mluvit a na co se ho budu vyptávat. Schválně jsem se ho snažil vytáhnout do nějakýho drahýho podniku, kam jako důchodce asi moc často nechodí, aby se cítil aspoň trochu zavázanej. Ale nebude to jednoduchý. A nebude to vůbec příjemný."

Martiny růžové rty se najednou zachvěly a prohnuly se do obloučku. Současně se v zelených očích zaleskly dvě slzy.

"Copak se stalo?" zeptal se Marek zaskočeně, položil jí ruce na ramena a díval se jí znepokojeně do tváře. "Bolí tě něco?"

"Nee," vzlykla Marta. "To mi jen došlo, proč vlastně tohle všechno podnikáme a koho hledáme." Přitiskla se k Markovi a položila mu hlavu na hrudník. Těžce si povzdychla. "Pojďme si už lehnout, Marečku," zaprosila. "Jsem dneska hrozně unavená, zítra dopoledne mám trénink a nechci být v posteli sama."