6. část


Sobota, 19.9.2009, Brno

"Hele, a jako fakt si nechceš najít někoho mladšího?" zeptala se Markéta asi po dvaceti minutách nezávazného tlachání jen tak mimochodem a uždibla dlouhou lžičkou trochu zmrzliny z ledové kávy ve vysoké sklenici.

Seděly spolu na zahrádce kavárny Slunovrat na náměstí Svobody, kam si občas po tréninku samy dvě nebo i s některými dalšími děvčaty z crew zašly na "kus řeči".

Marta ztuhla a napřímila se na nepříliš pohodlné plastové židličce. "Proč bych si měla jako hledat někoho mladšího?" zeptala se podrážděně. Dobrá nálada, kterou doteď měla, byla v okamžení pryč. O co, sakra, té Markétě zase jde?

"No proč," trhla Markéta holými rameny. "Mladej kluk je mladej kluk. Ne? O kolik je ten tvůj starší? O třicet let? Mohl by být tvůj fotr."

"O patnáct," zavrčela Marta. Kolikrát tohle už spolu řešily? "A vůbec," nadechla se. "Co nemá Marek, co má kterejkoliv mladej kluk?"

"No...," nadechla se Markéta, ale zaváhala.

"Vidíš," řekla Marta se zjevným zadostiučiněním. "Nic. Má skvělou kondičku, zatraceně dobře vypadá, je silnej a vůbec ničeho a nikoho se nebojí. Ochrání mě před kýmkoliv. Je skvělej v posteli. Je na mě hodnej. A miluje mě, jen tak mimochodem."

"Hm, to zní jako pan Božský," ušklíbla se Markéta pohrdavě. "A to, že tě miluje, to si myslíš, nebo to víš?"

"To vím," opáčila Marta s jistotou.

"Ale?" opáčila Markéta se zábleskem triumfu v očích. "On už ti to konečně taky řekl? Někdy v posledních třech dnech? V pondělí jsi to ještě nevěděla."

Byla to rána pod pás a Marta při tom úderu jen zamžikala očima. Markéta dobře věděla, jak zasáhnout do citlivého místa. Martu to naštvalo a zamrzelo. Vždyť to řeší pořád dokola. Ale takhle hnusnou ji ještě nezažila. Nejraději by se zvedla a odešla, ale nechtěla jí dopřát pocit vítězství.

"Ne," zavrtěla hlavou. "Neřekl. Ani nemusel," řekla s hranou lehkostí. "Vidím mu to dennodenně v očích, poznám to z každého gesta, z každého doteku."

Markéta se trochu křečovitě usmála, ale Marta ji nenechala promluvit. "A pak," řekla už hodně naštvaně. "Já už nikdy nechci mladýho kluka. Vlastně ani žádnýho jinýho kluka nebo chlapa. Marek toho v životě tolik zažil a já toho tolik zažívám s ním, že už bych se s kýmkoliv jiným strašně nudila. Nehodlám ho opustit. Nikdy."

"Tak to se, holčičko, setsakramentsky snaž, aby se nenudil on s tebou," řekla Markéta po chvíli zaraženého mlčení s falešným úsměvem. "Aby třeba neopustil on tebe, víš?"

Kdyby do Marty vrazila nůž, nezabolelo by to víc. "Hele, bloncko," vyjela na Markétu, až se po nich mladý číšník znepokojeně ohlédl. "O co se to tady sakra snažíš? O co ti jde?" Hlas se jí chvěl vztekem.

"Nezlob se, zelenoočko," opáčila však Markéta s posmutnělým úsměvem. "Přehnala jsem to, já vím. Mrzí mě to. Jsem mrcha. Ale když on se se mnou ten zmetek rozešel! Normálně mi dal kopačky! On mně, pochopíš to?" vyrazila ze sebe a hezké modré oči se jí zalily slzami bezmocného vzteku a zoufalství.

Marta se na plačící přítelkyni chvíli dívala a cítila, jak se jí ulevuje. Tak takhle to bylo. Markétin Ferda, její mladý a submisivní přítel, si dovolil slečnu Dokonalou odkopnout. A ta se z toho hroutí a kope kolem sebe. Celou tu dobu vlastně vůbec nešlo o ni a o Marka. "Prosím tě a co to toho syčáka popadlo?" zeptala se účastným tónem a velmi se snažila, aby v její tváři nebyla vidět zlomyslná radost.

"Já vůbec nevím," zavrtěla Markéta hlavou. Vytáhla z kabelky papírový kapesníček, utřela si opatrně oči, aby si nerozmazala nalíčení, a hlučně se vysmrkala. "Prý si potřebuje nějaké věci srovnat v hlavě a dát si trochu odstup a že by se taky chtěl víc věnovat duchovnu. Takový kecy! Duchovno! Pche! Spíš se chce věnovat té zmalované a okérkované couře, co nastoupila minulej měsíc k nim do kanclu!"

Marta se zadostiučiněním sledovala její výbuch a užívala si každičký okamžik, kdy její kamarádka nad sebou ztrácela kontrolu.

Markéta se zarazila. "Blbnu, že?" Pokusila se o úsměv. Byl trochu křečovitý, ale byl to úsměv. Skoro takový, jaký u ní Marta znala. "Nezlob se na mě, Marťánku. Vím, že jsem byla hnusná. Asi ti normálně závidím a asi jsem si přála, abyste se taky rozešli. No, radši už půjdu. Zatáhneš to pak?" zeptala se a položila na stůl kovovou padesátikorunu. "Uvidíme se zítra odpoledne na tréninku. Pa," rozloučila se a odešla.

Marta se za ní dívala, dokud nezmizela za dveřmi. Natáhla se pro svoji sklenici. Zmrzlina už byla úplně rozpuštěná. Promíchala ji s kávou a pomalu upíjela. Přemýšlela o tom, co si s Markétou všechno řekly. S kamarádčinými jedovatostmi si už hlavu nelámala, ve světle nových informací to byla schopná snadno rozdýchat a ani si nemyslela, že by kvůli tomu na sebe do budoucna měly vrčet.

Trápila ji, a to hodně, jedna jediná věc. Co vlastně může ona nabídnout Markovi, aby i ona pro něj byla zajímavá?


Neděle, 20.9.2009, Vyškov

Oběd v Selském dvoře byl jednoznačně skvělý. Pan doktor Procházka si dal středně propečený pfeffersteak s jemnou pepřovou omáčkou, Marek grilovanou vepřovou kotletu s kostí a pečenými cherry rajčaty zakápnutými citrónem a Marta výběr rustikálních sýrů s fíkovými chutney. Spokojení byli všichni tři. Marek sice hádal, že hodně nespokojený bude Šebela, až uvidí účet, ale to mu v tuto chvíli bylo jedno.

Po hlavním jídle si všichni objednali kávu a jako desert tiramisu. Když to číšník naservíroval a odešel si po své práci, Marek se pod stolem dotknul kolenem Martiny nohy. Chtěl ji upozornit, že teď půjde do tuhého. Marta nereagovala, ale podle toho, jak jí posmutněly oči, Marek poznal, že jeho signál pochopila.

"Pane doktore," řekl a podíval se Procházkovi do očí. "Já se vám musím k něčemu přiznat. My bysme se vás potřebovali zeptat i na nějaké zcela konkrétní věci z doby, kdy jste ve Vyžlově působil."

Procházka se odtáhl a opřel se o čalounění židle. "A co konkrétního máte na mysli?"

Marek pootevřel složky, které měl položené na stole, a vytáhl z nich starý novinový výstřižek.

Procházka se na něj letmo podíval a ruka s kávou se mu zachvěla. Okamžitě věděl, o co se jedná. "Nezlobte se," řekl a položil hrnek na stůl. "Ale toto jsou věci, na které bych nejraději zapomněl. Nechci se o nich už nikdy s nikým bavit," řekl a založil si nepřístupně ruce na prsou.

"Pane doktore, prosím," ozvala se Marta vemlouvavým hlasem. "My skutečně nechceme vyvolávat nějaké duchy minulosti. Ale bojím se, že musíme. Možná jste ve zprávách zaregistroval, že nedávno v Brně někdo brutálně zavraždil malou holčičku."

"Ach, ano," přikývl doktor. "Něco jsem zachytil. Strašné."

"Ano. Opravdu je to strašné," souhlasila Marta. "Ale nejstrašnější na tom je, že je možné, že ty dva případy spolu možná souvisejí."

"Marku?" ozvala se po chvíli, když doktor nereagoval a jen zíral na stůl.

Marek lehce přikývl a otevřel své desky. Vytáhl fotografii zavražděného děvčátka a položil ji na stůl vedle výstřižku.

Starý lékař se na ni napřed jen zběžně podíval. Přitahovala ale jeho zrak jako magnet. Vzal ji do ruky a nasadil si brýle na čtení. Zbledl.

Roztřesenou rukou položil fotku zase na stůl, lícem dolů. Sundal si brýle a promnul si oči. "Ach, Bože," řekl tichým hlasem. "To skutečně vypadá až příliš podobně." Podíval se na Marka. "Vy si myslíte, že to udělal někdo z těch našich tehdejších chovanců?"

Marek pokrčil rameny. "Nevím, pane doktore," řekl poctivě. "Je tam velká podobnost, ale nevím. Doufali jsme, že nám pomůžete to buď vyloučit nebo potvrdit."

"Čekal bych, že se mě na to bude ptát spíš policie," namítl Procházka.

"Policie to vyšetřuje po své linii," odpověděla Marta, zatímco Marek nenápadně zapnul diktafon, který měl v kapse. "My jsme novináři, a tak jsme se dostali tady k té staré zprávě. Proto ji ověřujeme. Pomozte nám, prosím."

"Dobře, slečno," obrátil se Procházka k Martě. "Co byste potřebovala vědět?"

Marek samozřejmě zaregistroval, že se ho Procházka snaží ignorovat, ale byl dost otrlý, aby si z toho nic nedělal. Vložil se do hovoru. "Pane doktore, ten utýranej pes, to byla podle mě jenom špička ledovce. To přece nikdo neudělá jen tak. Musely být nějaký náznaky nebo signály, že má někdo takový násilnický a sadistický sklony."

"Signály...," hořce si povzdechl Procházka. "Vážení, tohle byl signál. Víte, těch několik let ve Vyžlově, to je dodnes moje noční můra. Takhle jsem si opravdu odchod do důchodu nepředstavoval," rozpovídal se pomalu, s pohledem upřeným do stolu. "Nebyl jsem připravený na tolik zloby a agresivity u tak mladých lidí. Zaskočilo mě to a upřímně, nezvládl jsem to."

Marta se na Marka znepokojeně podívala. Nechápala, o čem bývalý ředitel vyžlovského pasťáku mluví. Marek ale jen nepatrně zavrtěl hlavou, aby doktora nerušila, a plně se soustředil na jeho slova.

"Věděl jsem samozřejmě od vychovatelů," pokračoval Procházka, "že jsou s chlapci problémy. Vždycky byly. A vždycky tam probíhala nějaká ta šikana. Ale pořád jsem tak nějak věřil, že se to nevymyká normě a že to moji kolegové zvládnou. Asi jsem před tím zavíral oči." Zvedl zrak a podíval se na Marka. V očích měl zoufalství a strach.

"Pane doktore," řekl vážně Marek. "Nám nejde o vytahování starých kostlivců ze skříně. Ani o vaše skandalizování. Předpokládám, že ať se stalo cokoliv, v průběhu času se to už vyřešilo. Je to už dlouho. Ale musíme vědět, co se dělo. Protože je možný, že někdo z vašich bývalých chovanců oprášil svý starý zvyky. A není záruka, že to neudělá znovu. To zavražděný děvče si vybral zcela náhodně. Pokud ho někdo nezastaví, může to kdykoliv zopakovat."

"Opravdu je to tak," přidala se Marta. "Pane doktore, na moji čest vám slibuji, že nic z toho, co nám povíte, nepoužijeme proti vám. Viď, Marku?"

Marek přikývl. "Říká vám pravdu."

Doktor pokýval hlavou. "Dobře, věřím vám slečno." Napil se kávy a odkašlal si, aby se mu lépe hovořilo. "Prosím, nesuďte mě moc přísně. To už udělali jiní," řekl rezignovaným hlasem a začal vyprávět.

"Že je něco moc špatně, jsem pochopil teprve, když se začátkem roku 1995 dva z našich chlapců pokusili zabít. Nechápal jsem dlouho, proč by něco takového udělali, ale až se hoši vrátili z nemocnice a postupně jsem se od nich a od okolí dozvěděl, co se vlastně dělo, pochopil jsem."

Povzdechl si a zeptal se Marka: "Myslíte, že by bylo možné objednat nějaký silnější nápoj? Nevím, jestli budu schopný o tom všem vyprávět úplně střízlivý."

Marek přikývl a gestem přivolal číšníka, a když si pan Procházka vybral Jamesona, skvělou irskou whiskey, nechal přinést celou láhev a tři skleničky. Nalil však jen jednu. Marta destiláty nepila, Marek měl sice Jamesona rád, ale řídil, a tak nakonec nalil jen doktoru Procházkovi.

Ten ji vypil a nechal si hned nalít další. Marek střelil pohledem po Martě. Zdálo se, že pan doktor je tak trochu alkoholik. Nicméně ten si k další skleničce už jen přičichl a postavil ji zpátky na stůl. Zamyslel se a pomalu pokračoval ve vyprávění: "Alešovi bylo tehdy patnáct, Jirkovi šestnáct. Oba k nám nastoupili v září 1994 a oba se měli vyučit na kuchaře v našem přidruženém učilišti. Jenže záhy si je vzala do parády parta starších spolužáků.

Příliš pozdě jsem se dozvěděl, že Jirkovi několik týdnů po sobě ti starší a silnější kluci skoro každou noc pálili paty zapalovačem, takže nemohl chodit. Na ošetřovnu nesměl jít, to mu zakázali, a kdyby je neposlechl, bylo by to jen horší. Polévali mu hlavu směsí spermatu, moči a výkalů a nedovolili mu umýt se, takže tak musel spávat. Mlátili ho hlava nehlava a když se neudržel na nohách a spadl na zem, kopali ho až do bezvědomí. Tři týdny to mučení vydržel, pak vzal kus skla a pořezal si krk.

Alešův příběh byl velmi podobný. První týden na učilišti to bylo v pořádku. Byl to chytrý a snaživý hoch, jen měl smůlu na rodiče, kteří o něj nestáli. Nedělal žádnou neplechu, ale utíkal z dětských domovů. Nikdy v našem zařízení skončit neměl, ale nějakým řízením osudu se to stalo. A ke své smůle se potkal se stejnou bandou jako Jirka.

Také zažíval neustálé bití a trýznění. Musel jim odevzdávat jídlo, zpívat na dobrou noc, předvádět erotické scénky, masturbovat nahý v pokoji na stole. Kdykoliv neposlechl, byl surově zmlácen. Jednou v noci to ti hoši přehnali a tak dlouho ho kopali do hlavy, až mu způsobili epileptický záchvat. Když se probral, nahlásil to všechno vychovatelce. Jenže ta řekla o jeho stížnosti těm ostatním a peklo teprve vypuklo.

Ještě ten den se celý dobitý zavřel v kabince na záchodě a žiletkou si přeřízl žíly na zápěstí. Nebyla to žádná demonstrace, rána byla hluboká, přeřezal si i šlachy. Chtěl se skutečně zabít. Měl štěstí, že se někomu dalšímu chtělo na záchod a když se nemohl dobouchat, zavolal vychovatele, který vyrazil dveře. Alešovi tím zachránili život, i když trvalé následky mu už zůstaly. Na ruce i na duši.

Oba dva tehdy skončili v krajské nemocnici na psychiatrickém oddělení. Vzpomínám si, že mi jejich ošetřující lékař volal, ale měl jsem tenkrát ještě pocit, že přehání. Pochopte, my museli pracovat se strašlivým materiálem. Nikdo z těch kluků, co u nás skončili, nebyl žádný andílek. Jeden vedle druhého, kdyby byli dospělí, by skončili v kriminále. Považoval jsem jejich chování za sice skandální, ale v rámci jejich sociální skupiny za více méně normální. Ani o těch pokusech o sebevraždu jsem nebyl zpočátku úplně přesvědčený. Bylo totiž poměrně běžné, že se chovanci sebepoškozovali, aby si vymohli určité výhody a privilegia."

"Myslíte si, že i ten Aleš by býval skončil v kriminále?" zeptala se Marta měkce.

Procházka se zarazil a zavrtěl hlavou. "Ne, ten nejspíš ne. Ten se do takové komunity hlavně nikdy neměl dostat. No, po čtrnácti dnech se k nám vrátil z nemocnice a zdálo se, že už bude klid. Všichni raubíři se drželi zpátky. Myslel jsem si, že je ta krize zažehnána. Jenže za další dva týdny se vrátil i Jirka, kterého z psychiatrie poslali napřed domů k rodičům.

Myslel si, že se k nám do ústavu už nikdy nevrátí, a stěžoval si na nás. Uvedl i to, že mezi chovanci se běžně konzumují drogy. Od prostého kouření marihuany po čichání různých rozpouštědel a pokud se k němu dostali, tak občas i požívání pervitinu.

To se nedalo jen tak přejít. Přišla nám sem tehdy kvůli tomu kontrola a nějaké nedostatky skutečně zjistila. Byli jsme všichni potrestáni krácením osobního ohodnocení a museli jsme zavést nějaká opatření."

Marek viděl, jak Martě ztvrdl pohled. Ani jemu nepřipadlo krácení odměn jako adekvátní řešení té situace.

Procházka si ničeho nevšiml. Stále hleděl do stolu a zdálo se, že to ze sebe chce všechno dostat. Bez přerušení pokračoval dál: "Jenže Jirka doma dlouho nezůstal. Po těch dvou týdnech ho rodiče zase vyhodili na ulici a policie ho dopravila zpátky k nám. Dovede si představit, jaké uvítání ho čekalo. Pro všechny ty sígry byl samozřejmě práskač. Propuklo opravdové šílenství, ta nejbrutálnější šikana byla na denním pořádku. Naprosto jsme nevěděli, co s tím. Žádná opatření, žádné tresty, které jsme mohli udělit, nepomáhaly.

Trvalo jen tři dny, než Jirka skončil po dalším pokusu o sebevraždu zpátky na psychiatrii. A nám nastaly těžké časy. Šikana se totiž začala vyšetřovat a skončilo to obviněním třinácti hochů. Vzpomínám si že čtyři nejhorší dokonce dostali roční vězení. No a dopadlo to i na personál.

Většina vychovatelů byla propuštěna a i já byl donucen k rezignaci. Zároveň se mnou skončil ke konci roku 1995 celý ústav. Hoši byli převezeni do jiných zařízení a náš ústav byl zrušen. Pokud je mi známo, po několika letech byl přebudován na domov důchodců. Ale to nevím jistě, od té doby jsem ve Vyžlově nikdy nebyl. A už nikdy tam nepojedu," dodal a vypil na ex další sklenku whiskey.

Zamyšlený Marek mu dolil a zeptal se: "Pletu se, když si myslím, že toho psa měli tenkrát na svědomí dva z těch šikanujících?"

Starý doktor zavrtěl hlavou. "Nepletete se. Byli to naprosto nejhorší gauneři, s jakými jsem se kdy setkal. Tehdy jsme si mysleli, že ten utýraný pejsek je velký průšvih. To jsme ještě netušili, že to byl jen začátek."

"Pane doktore," řekl Marek naléhavě. "Potřebujeme jména těch kluků."

"To nejde," bránil se exředitel. "To vám nemohu prozradit."

"Pane doktore," ozvala se Marta tvrdě. "Vy nám ta jména musíte říct. Naložil jste toho na své svědomí už tak dost. Nechcete tam mít i zodpovědnost za případnou další vraždu malé holky, viďte?"

Marek ztuhl a zkoumavě si Martu prohlédl. Takhle ji dosud neznal.

Procházka se jakoby zhroutil do sebe. Najednou to byl schoulený bezbranný stařeček s utrápenýma očima. "Máte pravdu, slečno," rezignoval. "Opakuji si ta jména už dlouho a pořád dokola. Ti nejvíc týraní kluci byli Aleš Frýbort a Jiří Hanák. Ale vás budou spíše zajímat ti násilníci. Čtyři největší iniciátoři té šikany byli Petr Hladík, Libor Semerád, Imrich Holub a Richard Bakoš. Poslední dva jmenovaní zamordovali půl roku předtím toho pejska. Nikdy později jsem už nikoho z nich neviděl. A nevím, co se s nimi stalo nebo kde skončili."

Oddechl si, jako kdyby se mu nakonec přece jenom ulevilo. "A teď mne prosím nechte už jít domů. Víc už vám skutečně nemám co říct." Zvedl se, toporně se rozloučil a šouravým krokem odešel.

Marek s Martou zůstali sedět u stolu a jen se na sebe mlčky dívali.

"Budete si ještě něco přát?" vyrušil je číšník.

"Už jen účet," řekl Marek. "A potřebuji doklad." Počkal, až se číšník vrátí, vyrovnal útratu a zvedli se k odchodu.

"Tu láhev máte zaplacenou. Ta je vaše," dohonil je u dveří číšník a podával jim ze tří čtvrtin plnou láhev Jamesona.

"To si nechte," odpověděla mu Marta bez úsměvu. "Vypijte to nebo to vylijte. Nás nějak přešla chuť."

X

"Nejraději bych teď jela rovnou domů," povzdechla si Marta. "Mám plnou hlavu toho povídání. Ale měla bych zajet na trénink, jinak budu mít fakt průser."

"Já vím," řekl Marek a starostlivě se na ni od volantu podíval. Takhle zdeptanou ji ještě neviděl. Ale nebylo se co divit. Vyprávění bývalého ředitele zamávalo i s ním. "Zavezu tě k tělocvičně," řekl. "A sám si skočím na Starou osadu do Gladiátora. Slíbil jsem Zdeňkovi, že se tam dneska na chvíli zastavím pomoct s klukama. Nevadí?"

"Jak by mohlo," pohladila ho Marta po rameni. Vypadala vyčerpaně. "Na jak dlouho to máš?"

"Spíš mi řekni, v kolik skončíte vy. My bojovníci jsme od přirození pružní a flexibilní, přizpůsobíme se čemukoliv."

Byl to trapný pokus o vtípek, ale Marta se přesto vděčně usmála. "Končíme v sedm."

"No tak domluveno. V sedm tě vyzvednu a pojedem spolu domů. A večer si sedneme na tu šílenost, ať se v tom trochu zorientujeme, jo?"

"Jsi hodný," řekla Marta s úsměvem. Raději by mu řekla, že ho miluje, ale netroufla si to vyslovit nahlas. Nechtěla od něj slyšet něco jako "děkuji" nebo dokonce trapné mlčení. Na některá slova bylo ještě brzy.


Neděle, 20.9.2009, Brno

"Marku, tys věděl, co se v tom ústavu dělo?" zeptala se Marta vážným hlasem, když se večer konečně dostali k tomu, aby si promluvili o dnešním rozhovoru s doktorem Procházkou. Byli spolu zalezlí v posteli, ale na nějaké blbnutí neměli ani pomyšlení. S Martou rozhovor s tím ředitelem hodně zamával. Hluboce se jí dotýkaly věci, o kterých jim vyprávěl. A těžko se s tím vyrovnávala. Vyrostla v prostředí, které bylo nenásilné a přátelské, a setkání se světem, ve kterém bylo násilí normou a brutalita na denním pořádku, pro ni bylo doslova kulturním šokem.

Marek zavrtěl hlavou. "Ani náhodou. Když se to stalo, měl jsem chvíli po škole a měl jsem hlavu plnou jiných starostí. Jezdil jsem po výletech, fotil jsem, randil jsem. Černou kroniku jsem moc nesledoval, nezajímalo mě to. Abych pravdu řekl, vůbec si nevybavuju, že bych o tom kdy něco slyšel."

"Myslíš, že byl někdo z těch dvou, co zabili toho psa, schopný zavraždit i tu holčičku?" zeptala se Marta zamyšleně.

"Po tom, co udělali tomu psovi... A po tom, co dokázali dělat těm mladším klukům... Myslím, že úplně klidně," odpověděl Marek a Marta se zachvěla. "Už tehdy chybělo málo, aby někoho zabili."

"Víš," řekla Marta. "Já si vůbec nedokážu představit, jaké to pro ty dva týrané kluky muselo být. Představ si tu situaci. Víš, že tě večer budou bít a pálit a ponižovat a ty stejně do té ložnice musíš jít, protože nemáš žádnou jinou možnost. Bez zastání, bez pomoci. To musel být očistec. Vůbec se nedivím, že si ti kluci sáhli na život."

Marek ji vzal za ruku, propletl si s ní prsty a políbil ji na hřbet ruky. "Kluci umí být strašně zlí a krutí," řekl. "Obzvlášť ve smečce. Ale tam hlavně úplně selhali dospělí, co je měli na starosti. Přece není možný, aby nevěděli, co se tam děje. To byli slepí a hluší?"

"Možná jim to bylo jedno. Hlavně mít svůj klídeček a o nic se nestarat." Marta se zle zamračila. "A ten Procházka. To je přece taková zrůda bezcharakterní. Oni mu vzali osobní ohodnocení!" ironicky protáhla. "Zavřít ho měli! To že je ředitel? Nevěřím, že nevěděl, co se děje. Musel to vědět! Kdo jiný by to měl vědět? Ale on ne, ho zajímalo jenom to, aby nebyl žádný problém a aby mu tam nepřišla žádná kontrola!" Stiskla Markovi prsty, až ho to zabolelo. Ale ignoroval to, věděl, že se potřebuje vypovídat.

"A takový to byl na první pohled sympatický děda," zuřila Marta. "Dobrosrdečný chlapík. A takových kostlivců mu vypadalo ze skříně! Nechápu, jak s tím dokázal žít takovou dobu," řekla temně a Marka zamrazilo v zádech. O tomhle on něco věděl. "Tohle všechno mít na svědomí a nic s tím nedělat," pokračovala Marta, která si nevšimla, že zbledl a ruku teď svírá pro změnu on jí. "Jak mohl žít tolik let s tímhle vším na svědomí? Copak to se dá? No řekni, Marku, dá se to?"

Marek dlouho mlčel a hleděl do země. Jednou to přijít muselo, říkal si. Tak proč ne třeba právě teď. Zvedl hlavu a podíval se Martě přímo do očí. Měl v nich bolest a ona najednou dostala strach. "Dá se to, Martýsku," řekl hluše. "Bolí to, ale i s výčitkami svědomí se dá žít."

Marta se zarazila a zatvářila se zmateně. Pak jí najednou došlo, co má Marek asi na mysli. "Marku," zašeptala. "Hrozně se tě bojím na to zeptat, ale musím to vědět. Řekl jsi mi, že jsi vdovec. Jak umřela tvoje žena?"

"Zabil jsem ji," řekl Marek tiše. "Ženu i dceru."

Martě se rozšířily oči hrůzou, pustila mu ruku a poněkud se od Marka odtáhla. Možná se ho neměla ptát. Ale už bylo pozdě. "Tys měl dceru?" dostala ze sebe. "A zabil jsi je? Proboha, proč? To jsi je tolik nenáviděl?"

"Ne, tak to není," zavrtěl Marek smutně hlavou. "Naopak. Miloval jsem je. Ale usnul jsem za volantem, když jsme se vraceli z dovolené, a vjel jsem na železniční přejezd rovnou pod projíždějící vlak. Obě byly na místě mrtvé," řekl Marek.

Marta to chvíli vstřebávala a pak ho prudce objala. "A já blbá si chvíli myslela, že... Marku! Nehody se přece stávají! Určitě jsi to neudělal úmyslně. Viď, že ne?" naléhala na něho.

Zavrtěl hlavou. "Jistě že ne. Raději bych sám umřel, kdyby se to dalo vzít zpět."

"Marečku, prosím, řekni mi to celé. Nechci, abys měl pocit, že přede mnou musíš něco tajit. A nechci, aby ses trápil něčím, co v sobě dusíš. Marku, já nejsem hloupá ani slepá. Myslíš, že nevidím, jak se něčím užíráš? Že nevidím, jak se bojíš dát najevo své emoce? Že nevidím, jak pohrdáš životem? Ale já tě mám ráda, víš? Já tě miluju! A já nechci, abys trpěl! Aby ses po hlavě vrhal do nebezpečí! Marku, já tě nechci ztratit. Prosím, řekni mi to všechno. Ať se stalo cokoliv, já to unesu. Já mám široká ramena," řekla a pokusila se o úsměv. "Prosím, řekni mi to."

A Marek jí to konečně řekl. Všechno. Pověděl jí o Andree, o svých dcerách, ale i o Hance, Máriovi a všech těch věcech okolo. Bylo to dlouhé povídání.

X

"Pět let v kriminále...," řekla o hodně později Marta, když se dostalo i na tuto etapu Markova života. Zkusila si to představit. "To je tak strašně dlouhá doba," vydechla. "Skoro čtvrtina mého života. Jaké to tam bylo?"

"Dlouhý," pousmál se Marek. "A tvrdý. Byl jsem smířenej s délkou trestu. Bral jsem to jako zaslouženej trest a neřešil jsem to. Vlastně jsem mohl dopadnout mnohem hůř."

"Jak to myslíš?" nechápala Marta.

"No, usmrcení z nedbalosti je paragraf sto čtyřicet devět slovenskýho trestního zákona. A pokud hrubým porušením dopravních předpisů způsobíš smrt dvou nebo více lidí, je tam v odstavci čtyři sazba čtyři až deset let. Takže těch pět bylo docela mírnejch. Ještě jsem taky mohl pár let sedět."

Marta se otřásla. Deset let pro ni byla nepředstavitelná doba. "Dobře, že už nesedíš," řekla. "To bychom se nejspíš nikdy nepotkali. A to by mě mrzelo," usmála se na něj mile. "Bylo to tam hodně zlý?" zvážněla.

Marek pokrčil rameny. "Ta basa v Banské Bystrici není nejhorší na Slovensku," řekl zamyšleně. "Takovej Leopoldov by byl asi ještě mnohem tvrdší. Ale i tak se tam našlo pár muklů, co se považovali za bossy a chtěli si něco dokazovat."

"V takové base asi musí být šikana a násilí mezi vězni ještě mnohem horší, jak v tom pasťáku, že?" napadlo ji. "Neměl jsi s tím problémy?" zeptala se znepokojeně.

Marek se křivě usmál. "Rychle jsem se naučil nemít s násilím problémy," ušklíbl se. "A když na mě někdo něco zkoušel, byl jsem rychlejší. A časem taky tvrdší a silnější. A surovější. Nezáleželo mi na životě ani na zdraví, takže jsem do všeho šel dost po hlavě. Musel jsem polámat pár kostí a vyrazit docela dost zubů, ale pak jsem měl klid. Báli se mě. A kdybych chtěl, toho bosse bych tam mohl dělat sám. Ale nechtěl jsem."

"Víš, co asi nikdy nepochopím?" zeptala se Marta po delším přemýšlení.

"Co?" odpověděl Marek, ale byl by se vsadil, že ví, na co se ho Marta zeptá.

"Jak může mladej zdravej chlap vydržet tak strašně dlouho bez sexu," řekla Marta.

Marek se křivě usmál. Svoji interní sázku by vyhrál. "Proč bez sexu?" namítl. "Přes týden jsem randil s levou rukou, o víkendu s pravou," ušklíbl se.

"Aha," usmála se Marta. "Takže jsi byl vlastně docela promiskuitní," dodala.

Marek se zasmál. Byl jí vděčný, že jeho vězeňskou kariéru bere takto a že se snaží to celé zlehčit. "Jo, asi by se to tak dalo chápat. I když si teda nemyslím, že pouhé dvě kamarádky jsou promiskuita," ušklíbl se.

"A ještě by mě zajímalo..., víš, jak je to v těch různých filmech z vězeňského prostředí, všude se mluví o znásilňování a o homosexuálních vztazích. Je to tak i ve skutečnosti?"

"Je," potvrdil Marek vážně. "Děje se to běžně. Záleží na tom, jestli si na tebe troufnou a jestli se ty necháš. Já měl v tomhle ohledu klid. V tom mi pomohly právě všechny ty polámaný kosti."

"Takže ses nemusel bát ohnout pro mýdlo ve sprše?" usmála se se Marta.

"No, když mi upadlo mýdlo ve sprše, raději jsem si dřepl. Nechtěl jsem v nikom budit nějaký marný naděje," řekl se smíchem. "I když," začal, ale zarazil se a podíval se na Martu zpod obočí. Tuhle historku ještě nikdy nikomu nevyprávěl.

"I když?" vybídla ho Marta zvědavě.

"I když jednu homosexuální zkušenost jsem tam přece jenom udělal," řekl Marek opatrně a podíval se znovu na Martu.

Ta jen nadzvedla zaujatě obočí a poslouchala. Nebyla z těch, kdo by měl s homosexualitou jakýkoliv problém. Jen v jejím tanečním okolí bylo nejméně pět gayů a leseb. Neřešili to, všem bylo jedno, kdo s kým spí. Sama lesbické styky nevyhledávala, dávala přednost sexu s kluky, ale na takovou švédskou trojku, v jakékoliv kombinaci, by se ukecat dala. "Povídej," vybídla ho s úsměvem. "To vypadá na veselou historku z natáčení."

"No, asi by se to za veselou historku dalo považovat," zasmál se Marek. "Pomohl jsem tam jednou jednomu mladýmu klukovi. Několik starých muklů si z něho chtělo udělat děvku a on nechtěl. Rozmluvil jsem jim to."

"Rozmluvil?" opáčila Marta a zatvářila se nedůvěřivě. "To jako že jsi používal slova a skládal je do vět tak dlouho, až jsi je úplně přesvědčil?"

"No tak dobře," vzdal to Marek. "Vzal jsem to zkratkou a jednomu jsem přerazil čelist a druhýmu nos."

"To už zní mnohem uvěřitelněji," ušklíbla se Marta. "A co bylo dál?"

"On ten klučina se mi hrozně chtěl odvděčit. Ale nenapadlo nás nic jinýho, než že mě to... že mi udělá orální sex."

"A udělal?"

"Udělal," přikývl Marek. "V podstatě."

"Miláčku, jestli teď řekneš, že byl lepší než já, začnu žárlit," řekla Marta s pobaveným úsměvem.

"Buď v klidu," řekl Marek už zase s nadhledem. "Byl to suverénně nejhorší zážitek mýho milostnýho života. Ani jeden jsme s homosexuálním vztahem neměli žádný zkušenosti a oba jsme se u toho dost nadřeli. On pořádně nevěděl, co má dělat, a já měl strach, že mě pokouše a nedokázal jsem se uvolnit, aby to bylo rychle hotový. Řeknu ti, byla to strašná fuška, než jsme se dostali do finále, a oběma se nám fakt hodně ulevilo, když bylo po všem a mohli jsme toho konečně nechat."

"Jsi samé překvapení, miláčku," řekla Marta se smíchem. "Teď už chápu, proč ses tvářil tak vyděšeně, když jsem tě poprvé chtěla... to... udělat já."

"Já se netvářil vyděšeně!" ohradil se Marek. "A když, tak jen malinko," ubral.

"Tak snad jsi nebyl z výsledku zklamaný."

"To víš, že ne. Ve srovnání s tím klukem...," udělal na Martu obličej.

"Jsi prevít," řeka Marta mírně, zvedla Markovu těžkou svalnatou paži a schoulila se mu do náruče. "Marku?" ozvala se po chvíli.

"Ano?"

"Děkuji. Moc si vážím, žes mi tohle všechno řekl."

Marek jí místo odpovědi dal pusu do vlasů. On byl ten, kdo byl dlužník.

X

"Marku?" oslovila ho Marta po dlouhé době, kdy oba mlčeli a věnovali se svým myšlenkám. "Můžu se tě ještě zeptat na něco fakt hodně osobního?"

"Jasně. Ale už o mně víš úplně všechno."

"To silně pochybuju," pousmála se Marta. "Ale chci se zeptat, kdy jsi byl naposledy položit kytku na hroby holek?"

Marek se hryzl do rtů. "Loni, když mě pustili z basy a než jsem odjel ze Slovenska."

"Letos ne?"

Zavrtěl hlavou. "Ne. Není to výlet na otočku. Nechtěl jsem ti lhát, kam jedu, a pravdu jsem ti taky nechtěl říkat."

"Rozumím. Ale teď je to jiné. Měl bys tam zajet. Co nejdřív. A měl bys mě vzít s sebou. Chci je taky vidět. A mohl bys mi taky ukázat tu planinu. Podle tvého povídání je nádherná. A říkal jsi, že teď na podzim úplně nejvíc."

"To je pravda, teď je ideální doba. Jenže tady máme ten případ."

"To je další věc, proč bych chtěla na pár dní pryč. Bylo na mě těch dojmů dneska opravdu hodně. Potřebuji si to všechno srovnat v hlavě. A hlavně vypadnout pryč. Pojeďme na pár dní na to Slovensko."

"A kdy? Máme domluvenou na středu tu schůzku s ředitelkou toho penziónu a její silikonovou sekretářkou," připomněl Martě.

"Ne," zavrtěla Marta hlavou. "To ty ji máš, můj milý a bohatý Vopršale, já budu, jak jsi mi naplánoval, tou dobou ve Vídni," ušklíbla se zlomyslně.

Marek se zasmál. "Řekl bych, že jsme se od bývalého pana ředitele dozvěděli všechno důležitý. Kašleme na ně, tam už se beztak nic víc nedozvíme. Pojedeme raději na to Slovensko," uzavřel to mlaskavou pusou na dívčinu tvář.