7. část


Pondělí 21.9.2009, Brno

"Pane Svobodo," oslovil Marek v redakci staršího kolegu. "Mám k vám prosbu. Neuměl by někdo z těch vašich kontaktů zjistit podle jména a přibližného data narození bydliště? Zkoušeli jsme je s Martou hledat na internetu, ale asi to nejsou lidi, co by používali Facebook nebo si psali blogy. V podstatě jsme nenašli vůbec nic. Mám sice kamaráda na policii, ale s tímto za ním nemůžu. Měl by otázky, na který bych mu zatím nerad odpovídal."

"Pokusit bych se mohl," přikývl Svoboda. "Ale neslibuji, že to klapne."

"Budu vděčný i za ten pokus," podal mu Marek papírek se čtyřmi jmény.

"To jsou naši přátelé z toho starého článku?" zeptal se Svoboda.

"Ano. A dva jejich nejvypečenější parťáci." Marek se zamyslel. "Vy jste věděl o tý strašný šikaně, co se děla v tom vyžlovským pasťáku?"

Svoboda přitakal. "Ano, tu a tam jsem si něco přečetl. Ale nedělal jsem na tom, konkurence to měla dobře podchycené." Usmál se. "Možná si říkáte, proč jsem vám o tom neřekl hned."

Marek se taky usmál. "Bezpochyby jste si říkal, že když na to přijdu sám, budu z toho mít mnohem lepší pocit."

"Bingo. Máte talent, pane kolego. Něco z vás bude," řekl Svoboda s pobaveným úsměvem. "Ty adresy vám zjistím. Stačí to do konce týdne? Budu se muset s někým sejít a nebude to hned. Potřebuji na to pár dní."

"To dokonale vyhovuje," odpověděl Marek. "My teď beztak pojedeme s Martou na pár dní na Slovensko."

"Ano, vím. Nedalo se přeslechnout, jak pan šéf nebyl zrovna potěšen, že si chcete vzít dovolenou," řekl Svoboda. Zamyslel se. "Věděl jste, že naší malé Martě zemřel tatínek na rakovinu, když jí bylo pět let?"

Marek zavrtěl překvapeně hlavou. "Ne, to jsem nevěděl. Řekla mi jenom, že vyrůstala bez táty. Podrobnosti jsem neznal. A jak to víte vy?"

"Říkal jsem vám přece onehdy, že jsem rád, když vím, s kým pracuji," usmál se Svoboda.

"Ach, ano. Zapomněl jsem," přikývl Marek. Zahleděl se pátravě na Svobodu. "Je ještě něco, co bych měl o naší malé Martě vědět a co byste mi chtěl říct?" zeptal se.

"Ano, něco bych vám rád řekl," řekl starý novinář a pohlédl mu vážně do očí. "Že je to hrozně hodné děvče. Pokuste se jí prosím neublížit, pane kolego."

X

Marek zaparkoval před sousedním panelákem, protože u jejich domu nebylo na parkovišti teď odpoledne jediné volné místo, a ruku v ruce šli s Martou domů. Už zdálky viděl, jak před vchodem postává a pokuřuje nějaký muž. Povědomý muž. Člověk z minulosti. Když je zahlédl, naposledy potáhl, zahodil cigaretu do trávníku a vyšel jim vstříc. Markovy ztuhly rysy, ale jinak na sobě nedal nic znát.

"Dobré odpoledne, pane Koudelko," oslovil ho měkkou slovenštinou muž přátelsky a napřáhl k němu ruku.

"Pane kapitáne," odpověděl Marek mrazivě a pozdravil se s ním. "Kapitán Valko je od slovenské policie," řekl zmatené Martě, ale ji nepředstavoval. "Nešla bys prosím domů napřed?"

Marta přeskočila pohledem z jednoho na druhého a zaregistrovala to silné napětí mezi nimi. "Jistě," řekla. "Skočím si nahoru pro věci na převlečení a pojedu na trénink. Můžu si vzít auto?"

"Samozřejmě," odpověděl Marek netrpělivě. "Nebudu ho dneska už potřebovat."

Marta po něm švihla pohledem, vlepila mu mlaskavou pusu na tvář, zamračením a letmým kývnutím se rozloučila s tím záhadným policajtem a odkráčela domů.

Valko se za ní zaujatě díval. "Moc hezké děvče," řekl. "Chodí jako baletka."

"Co tady sakra chcete?" přerušil ho Marek hrubě. "Máte to sem zatraceně daleko, abych si myslel, že je to náhoda."

"Samozřejmě to není náhoda. Můžeme si spolu někde v klidu promluvit? Vysvětlím vám to. A taky bych se někde najedl a dal si kafe, vyhládlo mi, zatímco jsem tady na vás čekal."

"Váš hlad je mi ukradenej," zavrčel Marek. "Kdybyste se normálně ohlásil dopředu, možná jsme vás pozvali na oběd." Ještě se mračil, ale zlost už ho přecházela. To, že se tady zničehonic zjevil slovenský vyšetřovatel, s nímž měl před časem hodně co do činění, jej zpočátku sice zaskočilo, ale teď začínal být docela zvědavý. "Jste tady autem?" zeptal se.

"Jo," řekl policista a kývl hlavou k červenému Peugeotu s banskobystrickou značkou.

"Fajn, tak si zajedeme na jídlo a kafe. Budu vás navigovat," řekl a namířil si to k tomu autu na místo spolujezdce.

Přejeli přes kohoutovický kopec do Bystrce a v tamním OBI si objednali kávu. Paradoxně v tom nákupním centru dělali nejlepší kafe široko daleko. Usadili se k volnému stolku v koutě bistra, míchali kávy, policista navíc i fazolovou polévku, a pokukovali po sobě. Atmosféra zase pomalu houstla.

"No tak už začněte," řekl Marek, když to začínalo být nesnesitelné. "Neujel jste třistačtyřicet kilometrů, abyste si se mnou dal kafe."

"Skoro na chlup třistačtyřicet," přikývl Valko uznale. "Máte to dobře spočítané."

"Nemám to spočítaný, vím to. Jel sem tu trasu víckrát, než dokážu spočítat."

"Ta vaše přítelkyně, co trénuje?" zeptal se najednou kapitán.

"Závodně tancuje," odpověděl Marek.

Valko pokýval hlavou. "Hezky se pohybuje. A je půvabná. Jste spolu už dlouho?"

"Asi rok."

"Nechtěl jste jít tančit s ní?" zeptal se Valko. "Přepadl jsem vás a nejspíš jste měl na dnešek jiné plány."

Marek se krátce zasmál. "Někdy spolu tančit chodíme. Ale proboha ne tohleto. Zabil bych se při tom. V lepším případě jenom zmrzačil. Ona totiž dělá závodně street dance."

Valko vytáhl zvědavě obočí. "Těm slovům rozumím, trochu anglicky umím, ale co to, sakra, je?"

"To je dobrá otázka," ušklíbl se Marek a trochu se uvolnil. "Samotnýmu mi to ještě pořád vrtá hlavou, i když sem to už párkrát viděl na vlastní oči. Došel jsem k závěru, že tohle naše generace prostě nemůže chápat," ušklíbl se.

Valko se usmál, ale bylo na něm vidět, že přemýšlí o něčem jiném. "Poslyšte, ta vaše tancující přítelkyně..."

"Marta. Jmenuje se Marta."

"Marta. Pane Koudelko, nemohl jsem si toho nevšimnout. Ona je jí neuvěřitelně podobná."

Marek ztuhl, o další exkurzi do vlastní minulosti vůbec nestál. Ta včerejší mu bohatě stačila. "Neřekl bych," řekl koženě. "Andrea byla úplně jiný typ."

"Ale já nemyslím vaši bývalou ženu, Marku," řekl Valko měkce. "Myslím to bojovné děvče, co tenkrát umřelo na Tesné skale. Jak ona se..."

"Hanka," zašeptal otřesený Marek. "Jmenovala se Hanka..." Zavřel oči a viděl ji před sebou jako dnes.

Rozpustilou výsadkářku, modrookou brunetku s pomalovaným obličejem a šlachovitým tělem samou modřinu, která ho, čerstvého ženáče, společně se stejně praštěnou kamarádkou trápila striptýzem v seníku pod Nižnou Kľakovou.

Ale viděl taky nešťastnou holku v civilu, která ho vyhledala, když se jí zhroutil celý svět, a se kterou ruku v ruce zmlátili do bezvědomí bandu výtržníků, a potom, rozpálení přestálým nebezpečím a uvolněným adrenalinem, prožili tu nejdivočejší milostnou noc v jeho životě.

A nakonec viděl spolehlivou kamarádku, která mu přijela na pomoc, když ji nejvíc potřeboval. A která obětovala svůj život, aby přežil on a jeho žena Andrea.

Znovu viděl její rozbité a rozstřílené tělo ležící pod vysokou skálou, znovu se mu vybavil ten pocit naprostého zoufalství a bezmoci, když k ní doběhl a nemohl dělat už vůbec nic. Kromě pomsty.

Zatvrdil se a podíval se vztekle na Valka. "Jste tady půl hodiny a já jsem vevnitř na sračky. Tohle jste chtěl? Kvůli tomu jste tady?"

"Odpusťte," omlouval se v rozpacích kapitán. "Jsem policajt, obličeje si pamatuji, a i když jsem ji živou znal jenom z fotek, ta evidentní podoba obou těch dívek mě prostě zaujala. Byla to jen hloupá otázka, nehledejte v tom nic víc. Netušil jsem, že byl mezi vámi tak silný... vztah."

"Vztah?" zavrtěl smutně hlavou Marek. "Ale ne, mezi námi nebyl žádný vztah. Viděli jsme se třikrát v životě a strávili jsme spolu jedinou noc. Přesto jsem do ní byl bláznivě zamilovanej. A myslím, že i ona do mě. Prostě se to tak nějak přihodilo. Asi nějaká mimořádná chemie. Jenomže ona kvůli tomu nakonec umřela," dodal prostě.

"A tady to současné děvče?" zeptal se Valko opatrně. Bylo mu jasné, že tančí mezi vejci, ale tohle vědět prostě potřeboval. "Také ji tak milujete?"

Marek se na něj upřeně podíval a pohled mu znovu ztvrdl. "Jestli jí něco řeknete, zabiju vás," řekl varovně. Neznělo to jako konverzační fráze, ale jako vážně míněná výhrůžka.

Kapitánovi se zúžily oči, nebyl na takové jednání zvyklý, ale nakonec to nekomentoval a jen se na Marka podíval a přikývl.

"Nic vám do toho není, ale řeknu vám to. Nevím, jestli ji můžu milovat," odpověděl Marek pomalu. "Je úžasná v posteli. Je mladá, hladká, pružná, sametová, roztomilá, krásná, zvědavá, hraje si na drsňačku, ale je hravá, něžná, ochotná naprosto ke všemu. Je zatraceně chytrá, i když někdy naivní, často bezstarostná. Je prostě ještě mladá a nenamlátila si zatím pusu. Je to skvělá holka, je to kamarádka do deště i na sluníčko. A jednou z ní bude výborná máma. Vím to. A mám ji rád. Ale nemiluju ji. Nemůžu. Nechci. Nesmím! Protože každej, koho sem kdy miloval, umřel! Víte? Ještě jste se mě totiž nezeptal na ty nejdůležitější ženský mýho života, na mou bývalou rodinu," ucedil Marek temně.

Valko však tentokrát zavrtěl hlavou. "Ani jsem se na ně ptát nechtěl, vím, co se stalo."

"Vy to víte? Vy to víte?" zopakoval Marek otázku zvýšeným hlasem. "No jistě, jste policajt. A víte taky, pane policajte, že jsem Andreu a holky miloval víc než svůj život, že jsem pro ně zabíjel a že jsem byl připravenej pro ně umřít? Víte taky, že jsem slíbil, že je ochráním před všemi? A ochránil jsem je! Nikdo jim nedokázal ublížit! Nikdo! Jen já! Před sebou samým jsem je ochránit nedokázal! To já je nakonec zabil...!" teď už téměř křičel.

Několik hostů se po rozčileném Markovi pohoršeně ohlédlo, ale když se jejich oči setkaly s jeho napůl šíleným pohledem, odvraceli zrak a dělali, že je vše v pořádku. Marek to postřehl a bylo mu to velmi nepříjemné. Rád sem chodíval nakupovat a posedět chvíli u dobrého kafe, ale po dnešku už si sem nejspíš netroufne. Nedokázal by se podívat do očí personálu a těm lidem okolo.

Pomalu se vydýchával a uklidňoval se. Napil se kávy. Hrníček cinkl o podšálek, jak se mu ruka ještě třásla rozčilením.

Nadechl se a podíval se Valkovi do očí. "Ne, pane kapitáne. Svoji současnou partnerku mám moc rád, ale nemiluju ji. To jí nemůžu udělat. Ještě něco osobního chcete vědět? Proč jste vlastně tady?"

"Přál bych si, abych o tom vůbec nezačal mluvit," řekl kapitán rozpačitě. "Přijměte prosím moji omluvu. Některé věci by měly zůstat spát."

Marek chvíli přemýšlel. "A někdy je dobrý si o některých věcech s někým promluvit," opáčil už zase klidně. "Zjišťuju, že je dokonce mnohem jednodušší svěřit se někomu cizímu. Víte co? Pomohlo mi to. A možná bych vám za to měl poděkovat," ušklíbl se nevesele.

"Jste zvláštní muž, Marku." Hleděl na Marka a bylo na něm vidět, že pečlivě zvažuje další slova. Marek mlčky vyčkával. "Marku, dneska jsem přijel do Brna, protože mě o to požádala vaše kriminálka."

Marek zpozorněl, ale upřímně řečeno, zase tak moc ho to nepřekvapilo. Ve chvíli, kdy se jako jeden z prvních připletl k případu té dívenky, bylo naprosto jasné, že si ho kriminálka důkladně proklepne. A že pro ni nebude vůbec žádný problém zjistit, že byl v minulosti už dvakrát odsouzený a zavřený a že za ním zůstalo hodně mrtvých. Dalo se předpokládat, že se kriminalisté obrátí i na Valka, který to před těmi osmi lety vyšetřoval.

"Popsal jsem jim, za jakých okolností jsme se my dva setkali, vyžádali si i rozsudky. Nemyslím, že by z toho dělali nějaké závěry, byla to z jejich strany rutinní prověrka, jsou to uzavřené záležitosti. Alespoň z hlediska soudu," dodal a Marek měl intenzivní pocit, že ta poslední věta nebyla náhodná.

"Asi víte, že jsem už nějaký ten pátek v důchodu. Mám poměrně dost času na některé věci, kterým jsem se nemohl pořádně věnovat dřív. Chtěl jsem s vámi vlastně mluvit už dávno, ale napřed jsem si nebyl jistý, jestli by to bylo správné. Později jste byl pár let jaksi... nedostupný. Teď je to jiné.

Osvěžil jsem si paměť poznámkami, které jsem si udělal, když jsme tenkrát měli spolu co do činění, přečetl jsem si i tu vaši knihu. Dobrá mimochodem. Mrzí mě, že to samé nemůžu říct o vaší současné tvorbě. S prominutím, Marku, ale to, co píšete do toho vašeho časopisu, to jsou neskutečné sračky. Přečetl jsem si pár vašich článků. Občas je to na žalobu, na ránu pěstí ale prakticky pokaždé. Proč to děláte? Máte to zapotřebí? Já vás znal jako rovného a svým způsobem čestného chlapa. Promiňte, ale co se změnilo?"

"Co se změnilo? Všechno se změnilo, pane kapitáne," opáčil Marek s ošklivým úšklebkem na rtech. "Rovnej a svým způsobem čestnej chlap, kterýho jste znal, měl umřít na Muráňský planině. A všechno mohlo být jinak. Tady s váma sedí kriminálník, několikanásobnej vrah, ztroskotanec a mizernej pisálek, co si těma sračkama vydělává na složenky, protože lepší práci mu už nikdo nikdy nedá a dokud neumře, tak ty účty prostě z něčeho platit musí. Nejsem na to, co dělám, nijak hrdej," ušklíbl se kysele. "Ale už to neřeším. Chtějí to po mně takhle, tak to tak dělám. Platí mi za to. Docela slušně. A seru na to, co si o tom kdo myslí. Žaloby shazuje ze stolu redakční právník, ránu pěstí mi občas někdo chce dát. Někdy se to někomu povede, většinou ale ne, dovedu se o sebe postarat. Je mi to ale dost jedno, neberu si to osobně."

Valko chvíli mlčel a přemýšlel o Markových slovech. "Ten váš současný případ, ta holčička," změnil pak téma. "Co si o tom vlastně myslíte?"

"To vás požádali brněnští policajti, abyste se mě na to zeptal?" zostražitěl Marek.

"Ne, ne. Teď už jsem tady sám za sebe. Dávám vám své slovo, že z tohoto rozhovoru se brněnští kolegové ode mne nic nedozví. Zajímá mě hlavně váš názor na člověka, co to udělal."

"To nebyl člověk," odpověděl Marek už bez zaváhání. "To byla nějaká hyena v lidský kůži, nějaký zvíře, zrůda. Patří jednoznačně na popraviště. A být po mým, umřel by stejně hnusně jako ta holka. Nebo ještě hůř. Pro takovýhle já nemám ani špetku soucitu."

"Trest smrti u vás ale není," namítl Valko. "Ani u nás. Chtělo by se říct bohužel."

Marek pokýval rozladěně hlavou. "Jo, demokracie má svý mouchy. Věřím, že až ho budou zatýkat, tak ho nějakej polda, co má taky doma malou holku, zastřelí na útěku. I když tak rychlou smrt si ten dobytek nezaslouží. A chci věřit, že za to ten policajt dostane metál a ne trest."

"A když ne?"

"Když ne, tak to pro mě bude velký zklamání. Doufám, že ho nezavřou do léčebny, ale do normálního kriminálu. Nepřežije tam dlouho. Byl jsem tam pár let. Vím, jak to tam chodí a jak se muklové chovají k vrahům dětí. Bude tam mít peklo na zemi a nakonec ho zabijou. Nejspíš hodně nepříjemně."

"Vy to schvalujete," konstatoval Valko, když se pozorně podíval Markovi do tváře.

"Samozřejmě," přikývl Marek razantně. "Naprosto a bez výhrad. A ještě něco vám povím, když už máme tu upřímnou chvilku," naklonil se k Valkovi. "Nevadilo by mi být u toho. Jestli bych za to seděl o nějakej ten rok dýl, to už je mi fakt u prdele."

"Poslyšte, když už jste nakousl tohle téma, chtěl jsem se zeptat na něco, o čem píšete v té své knize," změnil Valko znovu téma. "Opravdu jste toho chlapa pod Tesnou skalou tím klackem umlátil?" opřel se o lokty a zahleděl se Markovi upřeně do očí.

Marek se ošil. Doteď to byly jen hospodské kecy, ale teď to začínalo být na tělo. Před Valkovým pronikavým, ocelově šedým pohledem ale neuhnul.

"A chcete slyšet pravdivou nebo společensky přijatelnou odpověď?" opáčil. Čekal podobnou otázku už dávno a byl na ni připravený.

Valko se letmo usmál. "Zkuste napřed třeba tu společensky přijatelnou," navrhl.

"Jasně, že jsem ho tím klackem neumlátil," odpověděl s úšklebkem na rtech Marek. "Připadalo mi, že to tak bude působivější a jaksi čtenářsky atraktivnější," vysvětloval lehkým konverzačním tónem. "Takže všechno, co je tam napsaný, je samozřejmě jen fikce, taková ta, jak se učeně říká, autorská licence."

"Samozřejmě," prohodil úplně stejným tónem Valko. "Co jsem od spisovatele taky mohl čekat, že?" Přimhouřil oči. "A jen tak čistě z profesionální zvědavosti, Marku. Kdybych chtěl slyšet pravdivou odpověď, co byste mi řekl?" zeptal se.

Marek se rozhodl. Už si na nic nechtěl hrát. Nic tajit. Tento týden se už svěřil s tolika věcmi, že už klidně dopoví i ten zbytek. Naklonil se nad stůl a ztišil hlas. "Tak to bych vám musel říct, že jsem ho tím klackem umlátil přesně tak, jak je to tam popsaný. A musel bych taky dodat, že jsem to udělal s požitkem a jen mě strašně mrzelo, že jsem to neudělal mnohem a mnohem dřív, protože kdybych to udělal včas, neumřeli by mí přátelé." Několikrát se zhluboka nadechl a vydechl a opřel se o sedadlo. "A co teď, pane policisto?" zeptal se už zase klidným a vyrovnaným hlasem. "Šoupnete mě zpátky do basy?"

Valko upil už dávno studeného nápoje a zamyšleně položil hrníček zpět na stůl. Opřel se zády pohodlněji o tvrdé opěradlo křesílka a sepjaté ruce si položil na klín. Zavrtěl hlavou. "Ne, nikoho nebudu zavírat, pane Koudelko. Jsem důchodce. A děkuji za upřímnost, hodně věcí mi teď začalo dávat smysl. Toto je uzavřená záležitost. Proběhl soud, byl jste odsouzen a své jste si odseděl. I když my oba dneska víme, že to byla čirá fraška. Zavřeli vás za něco, co jste neudělal. Na druhou stranu jste nebyl potrestán za to, co jste udělal."

Odmlčel se. "Nějak se do toho zamotávám," usmál se. "Zkrátka chci říct, že já si už tehdy myslel, že to všechno proběhlo trochu jinak, ale jak jste sám kdesi v té knížce napsal, nebyly důkazy, nebyl případ. Řešil jste obtížnou situaci a vyřešil jste ji, jak jste nejlépe uměl. Všichni víme, že jsou situace, kdy jsou zákony krátké a spravedlnost slepá. Sám jsem zažil řadu případů, které se nepodařilo uzavřít, protože jsme zkrátka nedokázali nasbírat dost důkazů. Nebo protože grázlové měli dost peněz na drahé a dobré advokáty a ze smyčky nám vyklouzli."

Znovu se naklonil nad stůl a opřel se o lokty a chvíli Marka upřeně pozoroval. "Marku, upřímnost za upřímnost. Já naprosto schvaluji všechno, co jste tehdy společně s vaší ženou a vašimi přáteli udělali. A jak jste to udělali," řekl polohlasem, aby ho nebylo slyšet u sousedních stolů. "Já jsem totiž bytostně přesvědčený, že člověk má právo, ne, opravuji, že má přímo povinnost vzít spravedlnost do vlastních rukou, když ta světská selhává. A že když už oficiální místa nepomáhají, neměla by aspoň stát v cestě."

Marek na něj s tichým úžasem zíral. Čekal ledacos, ale ne toto. Překvapením však ještě nebyl konec.

"Marku, já za svou policajtskou kariéru vyšetřoval šestnáct vražd," pokračoval Valko. "Podařilo se nám jich objasnit jedenáct. Vrazi skončili před soudem a byli potrestáni. Ty zbylé pomníčky se dělí na dvě kategorie. První, kde prostě nevíme, kdo to udělal. Přes veškerou snahu jsme na to nedokázali přijít. Třeba se někdy časem objeví nějaká nová stopa, která nás dovede dál, ale zatím ji nemáme. Takové případy jsou dva. A druhou, kde sice pachatele těch zbylých tří vražd známe, ale nedokázali jsme je dostat až k soudu. Víme stoprocentně, bez jakýchkoliv pochybností, kdo ty tři mordy spáchal, ale ti lidi jsou bohatí a platí si velmi dobré právníky. Smějí se nám do ksichtu a my na ně úředním postupem nedosáhneme. A tady byste mi možná mohl hodně pomoct," řekl Valko tak tiše, že ho Marek sotva slyšel.

Marek začínal tušit, kam celý ten rozhovor vede. Naklonil se k policistovi blíž a zahleděl se mu upřeně do očí. "A co přesně byste po mně chtěl, abych udělal, pane policejní důchodče?"

Valko pohledem neuhnul. "Po vás bych chtěl, abyste mi je pomohl dopadnout."

"Dopadnout a zavřít?"

"Ne. Dopadnout a zabít."

Marek se odtáhl, zaklonil se na židli a upřeně na Valka hleděl přimhouřenýma očima. Ten jeho pohled mlčky opětoval. "No, musím uznat, že umíte překvapit, pane kapitáne," řekl Marek po chvíli. "Něco mi říká, že si ze mě neděláte prdel."

Valko zavrtěl hlavou. "Ne, to opravdu nedělám. Ale hodně dlouho jsem o tom přemýšlel a myslím si, že jsem neudělal chybu, když jsem se za vámi vypravil. I když tím, co jsem vám pověděl, docela dost riskuji."

"Ale hovno, riskuju já. Vy neriskujete nic. Kdykoliv to přece můžete zapřít. Copak mně by někdo někdy věřil?" opáčil Marek nevzrušeně. V hlavě mu to ale vřelo. Byl si skoro jistý, že to Valko myslí vážně, natolik už ho znal. A čím víc o tom, co mu řekl, přemýšlel, tím víc měl pocit, že je to možná ten důvod, proč ještě žije. Jeho splátka osudu. Cena, kterou musí zaplatit. To je dobrý, můžu si spravit karmu tím, že někoho zabiju, ušklíbl se v duchu sarkasticky. To nevymyslíš. Pokýval hlavou a podíval se Valkovi přímo do očí. "Neříkám ne, pane kapitáne. A neříkám ani ano. Nechtějte po mně odpověď hned. Tohle si musím fakt důkladně nechat projít hlavou."

"To je fér," přikývl Valko. Sáhl do náprsní kapsy, vytáhl prostou vizitku, na níž bylo jen jméno a telefon, a položil ji na stůl mezi ně. "Zavolejte mi, kdybyste se mnou chtěl kdykoliv o čemkoliv mluvit." Vstal od stolu. "Odvezu vás zpět domů?"

Marek zavrtěl hlavou. "Ne, díky, ještě tady mám nějaké vyřizování. Dopravím se sám."

"V tom případě se rozloučím. Mám před sebou dlouhou cestu."

"Jo, já vím," usmál se Marek a taky vstal. "Třistačtyřicet kilometrů, že?"

"Přesně," vrátil mu Valko úsměv. Podali si ruce a pohlédli si do očí.

"Zavolejte, když budete mít pocit, že byste se mnou chtěl mluvit."

"Dobře. Ale nespoléhejte se, že to udělám."

"To je v pořádku," pokýval Valko hlavou. Zamyslel se. "Marku, vy to zelenooké děvče milujete, ať už si to přiznáváte nebo ne. Měl byste jí to říct, musí se kvůli tomu velmi trápit." Otočil se na patě a nechal šokovaného Marka stát uprostřed bistra.

X

"To je všechno, co máš na hory?" zeptal se Marek pobaveně, když se k večeru konečně sešli s Martou doma a začali si chystat tábornickou výbavu. Nevěřícně zíral na staré sešlapané tenisky a malý růžový batůžek s plyšovým medvídkem na zipu.

Dívka trhla trochu dotčeně rameny. "Naposledy jsem byla na čundru, když mi bylo šestnáct. S prvním klukem jsme šli kolem Oslavy a tábořili dva dny u Dalešické přehrady a pod Ketkovským hradem. Všechno, co jsem potřebovala, mi vypůjčil od své starší ségry. Od té doby jsem nikde nebyla a nic takového jsem nepotřebovala. Tak sorry."

"Tak se nezlob," řekl Marek smířlivě a dal jí pusu na udobřenou. Měl u toho zvláštní pocit. V hlavě mu pořád zněla kapitánova slova na rozloučenou. Potřeboval trochu víc času, aby si své city ujasnil. "Já to nemyslel nijak zle," řekl nahlas. "Otočíme se ještě spolu do města a trochu tu tvou výbavu doplníme. Třeba nás to toulání po kopcích začne bavit a bude se ti to vybavení ještě hodit. Taky musíme někde směnit nějaký eura, s korunama už na Slovensku nepořídíme. Asi ale budem muset na Čáru k Arabům, všude jinde už bude zavřeno. Pojď, pojedeme hned, musím potom ještě před odjezdem napsat a poslat článek."

Vzali auto a zajeli do velkého Tesca v Králově Poli. Tam měli otevřeno non-stop a výběr turistických potřeb tam byl docela solidní. Sice žádná extra kvalita, ale na těch pár dní to bude stačit. Marek všechno, co mohl na horách potřebovat, vlastnil už z minula. Zauvažoval jen nad oblečením, protože to staré mu bylo trochu těsné v ramenou, ale nakonec dokoupil jen náhradní bombičky do plynového vařiče. Ty, co měl doma, byly několik let prošlé. Martu však museli obléci od hlavy až k patě, včetně pořádných bot, teplého spacáku, nafukovací karimatky a čelovky.

Plánovali totiž, že budou těch pár nocí spát pod širákem. Ubytování žádné domluvené neměli. Marek se nechtěl obracet na své staré známé, tak trochu doufal, že by tahle návštěva mohla proběhnout inkognito. A počasí mělo být příjemné. Ale i kdyby nebylo, pár seníků, posedů a opuštěných chat tam ještě pořád znal.

X

A do prdele, prolétlo Markovi o pár hodin později hlavou, když najednou ucítil na ramenou Martiny teplé dlaně. To bylo špatné. Ty blbče blbej, to je zlý, tohle sis měl pohlídat, nadával si v duchu. Dopsal před chvílí ten požadovaný článek a chtěl si v rychlosti ještě něco ověřit na počítači, než se Marta vrátí ze sprchy. Nestihl to. Vůbec ji neslyšel přicházet, drobná dívka se za ním zčistajasna zjevila jako nějaký duch. Její bosá chodidla nedělala na chlupatém koberci téměř žádný hluk a on byl navíc tak soustředěný na monitor počítače, že nestihl včas zareagovat.

Nechtěl, aby viděla, co dělá, ale už bylo pozdě. Teď už by bylo hloupé a podezřelé se pokoušet to ukrývat. Byl sám na sebe naštvaný, protože ho čekala debata, které se chtěl rozhodně vyhnout.

Marta se k němu přitiskla pružným bokem. Byla nahá, jak přišla rovnou ze sprchy, z vlasů jí ještě stékaly kapky vody a voněla sprchovým gelem. "Na čem pracuješ, miláčku?" zeptala se dívka zvědavě a podívala se na monitor.

"No, vlastně jsem si k tomu původně sedl, abych napsal Šebelovi další článek, ale nějak jsem skončil u téhle fotky."

"To jsem já? Vyrábíš mi portrét?" zeptala se potěšeně, když uviděla svoji velkou fotku, kterou Marek právě upravoval ve Photoshopu. Ani nevěděla, kdy ji vyfotil, pořád ji totiž někde fotil, ale podle účesu to muselo být někdy nedávno. "Jé, tys mi tady udělal modrý oči? Proč? Nelíbí se ti moje zelený?"

Marek zavřel oči. Když se ten zatracenej policajt odpoledne zmínil o vzájemné podobě Hanky a Marty, nasadil mu tím brouka do hlavy. Neměl k dispozici žádnou Hančinu fotku, ale když použil Martin současný portrét a přebarvil jí v editoru oči na modro, viděl to sám. Už ta zdánlivě drobná změna stačila, aby se tam ta podoba najednou objevila. Marta byla samozřejmě o něco mladší, tváře měla o něco plnější a v jejích očích se neodráželo všechno to zlé a smutné, čím si Hanka za svůj krátký život prošla, ale klidně by mohly být sestrami.

"Marku, co to s tou fotkou děláš? Jsem to já nebo ne?" zeptala se nejistě.

Marek se zhluboka nadechl a odhodlaně se na ni podíval. "Jsi to ty, holčičko. Není nikdo jinej, neboj se. Mám jenom tebe. Nikoho jinýho."

"Byl jsi hrozně smutný, když ses na tu fotku díval," řekla, aniž si přestala prohlížet snímek. "A proč na ní mám modrý oči? Ty bys chtěl, abych měla modrý oči?"

"Ne, to vůbec ne. Prosím tě, počkej, já to vysvětlím. Víš, ty vypadáš jako ta Hanka, co jsem ti o ní včera vyprávěl. Ta výsadkářka, co zachránila Andree život. Ten chlap, jak tady za mnou dneska byl, ten slovenskej policajt, ten ji znal. A když tě viděl, tak mi řekl, že si jste hodně podobné. Já si to nikdy dřív neuvědomil. Chtěl jsem se ještě v rychlosti podívat než odjedeme, ale nemám žádnou její fotku, tak sem si říkal, že zkusím tvůj portrét. A podívám se, jak bys asi vypadala s modrýma kukadlama."

"Aha... A jsem jí teda podobná?"

"No, ano. Seš. Hrozně moc."

"Měls ji rád, Marku?" zeptala se po chvíli mlčení.

"To přece víš, říkal jsem ti to," odpověděl Marek.

"Hmm. A Marku?" ozvala se Marta po delší chvíli.

"Ano, holčičko?" zeptal se Marek opatrně. Tušil nebezpečí.

"Se mnou jsi začal chodit, protože jsem jí podobná?"

Už to bylo tady. "Ne. Ty už si nepamatuješ, jak to bylo? Chodit jsi začala ty se mnou," odpověděl trpělivě. "Tys přece sbalila mě. Nedalas mi vůbec žádnou šanci ti odolat," usmál se na ni.

"To je vlastně pravda," uchichtla se Marta a zvedla hlavu. Tvář se jí rozjasnila a v očích jí to už zase začínalo jiskřit. "Dala jsem si na tom tenkrát hodně záležet," zasmála se.

Marek se na ni ušklíbl, ale byl rád, že se nezeptala, jestli by se od ní nechal sbalit tak rychle a snadno, kdyby vypadala jinak. Kdyby byla třeba blondýna nebo zrzka. Nebyl si jistý, co by odpověděl. I když, asi by se sbalit nechal kýmkoliv, přiznal si poctivě. Potřeboval ženskou a Marta byla ženská, navíc krásná ženská, a to bez ohledu na barvu vlasů a očí. A měla o něj zájem. Nebylo proč váhat. Že se z toho vyvine vztah, to tehdy vědět nemohl. Ale o to to teď bylo příjemnější. Ale také komplikovanější.

Marek si všiml, že Marta o něčem usilovně přemýšlí. Několikrát se zahleděla na upravenou fotografii a znovu na Marka. Na čele se jí udělal tenká vráska.

"Co tě trápí, miláčku?" zeptal se, ale nebyl si jist, že chce slyšet odpověď.

"Ale vlastně nic," zavrtěla Marta hlavou. Nebyla to pravda. Moc se chtěla Marka zeptat, jestli ji má taky tak rád, jako měl tenkrát tu modrookou holku, ale netroufla si. Co kdyby řekl, že ne? Místo toho se mu posadila obkročmo na klín, jednou rukou se ho přidržela kolem krku a druhou si nenuceně hladila ňadra. "Nechtěl by ses ještě před odjezdem pomilovat?" zeptala se tiše a přejela si špičku jazyka přes rty.

Ještě že ten sex máme, pomyslel si Marek. Umožňuje nám vyhnout se nepříjemným rozhovorům. "To víš, že chtěl," řekl místo toho nahlas, přestože skutečnost byla úplně jiná. Na sex v tuto chvíli neměl náladu ani v nejmenším. Zvedl se však i s Martou, bez ohledu na její odpor si ji přehodil přes široké rameno jako pytel brambor a odnesl ji do ložnice, aby ji umlčel a odvedl její myšlenky někam jinam.

X

Brno svírá hrůza ze sériového vraha

(mako) Nad Brnem posledních dní se jako temný mrak vznáší strach. Strach strašlivý, živočišný, zažírající se až hluboko do morku kostí.

Strach, který paralyzuje rodiče a jenž naopak žene do ulic stovky příslušníků Policie. A čeho že se to Brno tolik bojí? Druhé největší město republiky se třese hrůzou ze sériového vraha malých dětí.

Ptáte se, proč mluvíme o sériovém vrahovi, když došlo jen k jedné vraždě?

Výsledky dosavadního šetření našich investigativních novinářů naneštěstí nasvědčují tomu, že vražda malé Beatky nebyla motivována nějakým konkrétním důvodem. Spekulovalo se o únosu pro výkupné, o pomstě rodičům, o drsné odvetě někoho, komu otec Beatky zkřížil při svém podnikání cestu.

Nic z toho, co se dosud podařilo zjistit a ověřit, na to však neukazuje. A tak bohužel zůstává jako nejpravděpodobnější poslední, pro naši veřejnost nejhorší, možnost.

Že volba první oběti byla čistě náhodná.

Nešťastné děvče prostě bylo ve špatnou dobu na špatném místě. Dá se proto očekávat, že vrah, pokud nebude brzy dopaden, udeří znovu a umučí další dítě.

Brno je krásné město, ale naše děti teď nejsou v Brně v bezpečí. Lidská zrůda, která tak bestiálně utýrala malou Beatku, stále běhá po svobodě a Policie není pachateli ani o krok blíž.

Vybere-li si vrah pro svůj ohavný čin stejné místo nebo udeří-li v úplně jiné lokalitě, záleží jen na jeho vůli a náladě. On je teď tím, kdo udává tempo a je ve svých plánech o krok napřed přede všemi. Brno je veliké. A koho si vybere? S největší pravděpodobností se dá předpokládat, že to bude opět malé dítě, nejspíš děvčátko.

Podle psychologů se totiž jedná o člověka trpícího těžkou poruchou, o psychopata s agresivně sadistickou úchylkou. Co o takovém člověku říká odborná literatura? Přečtěme si to spolu:

"Typické pro agresivního sadistu je brutální a samoúčelné trýznění podmaněného objektu. Tito devianti dávají svým chováním jednoznačně najevo, že pravým cílem útoku není získat si pohlavní styk. K brutálnímu fyzickému násilí přistupuje komandování a šikanování. Oběť může být mučena různými způsoby a někdy až usmrcena. Od patologického sexuálního agresora se útočný sadista liší především tím, že objekt samoúčelně trýzní a ponižuje. Rekvizity potřebné k napadení a týrání objektu nosí útočný sadista někdy u sebe. Jsou to nože, pistole, pouta, provazy, řetězy a podobně. V kontaktu s obětí někdy takový útočný sadista nedospěje ani k pocitovému vyvrcholení. Jindy se během dlouhého rituálu ukojí opakovaně a různými způsoby. Často úmyslně oddaluje orgasmus a dává tak najevo, že mu jde především o vzrušení z trýznění oběti."

A co nám literatura říká o sériových vrazích? Tak za prvé, pokud jde o kvalifikaci, máme zjevně co do činění se sériovým sexuálním vrahem. Jako takový vraždí pro ukojení svých tělesných potřeb, nezajímají ho peníze ani jiné motivy.

Osobnost sériových vrahů je popsána dost dobře. Nic uklidňujícího to pro nás ale není.

"Téměř 90 % z nich je disociální osobností, která ignoruje platné morální normy. Trpí nedostatkem empatie a citovou chladností, s poruchami osobnosti jako různé deviace a schizoidní rysy, s vymazanými pocity viny, nízkou frustrační tolerancí a výrazně egocentrickými až narcistickými postoji.

Věda však nedokáže určit, proč se člověk stane sériovým vrahem, ani který člověk se jím stane. Známe sice některé rizikové faktory, ale ty se objevují i u těch, kteří se vrahy nikdy nestanou. Velice záleží na povaze, náhodě, a situacích, do nichž se jedinec dostane - čím víc negativních vlivů působí, tím je riziko nebezpečnosti vyšší. Faktem je, že sérioví vrazi myslí i cítí jinak než normální lidé, nemají žádné morální zábrany ani výčitky svědomí, lidé jsou pro ně spotřební zboží. Vyhledávají situace, které si normální lidé nedokážou ani představit, zatímco sérioví vrazi je připraví a provedou. Ve většině případů jsou však pachatelé z hlediska duševního zdraví normální a tudíž i trestatelní."

Nad Brnem posledních dní se jako temný mrak vznáší strach.

Ale my slibujeme, že uděláme vše pro to, aby byla tato hrozba co nejrychleji z našich ulic odstraněna. Další informace přineseme na tomto místě opět za týden.