8. část


Úterý 22.9.2009, Slovensko

Když dorazili na pumpu ÖMV kousek za Zvolenem, měli za sebou 262 km a necelé čtyři a půl hodiny klidné a příjemné cesty.

Z Brna vyrazili chvíli po půlnoci a během jízdy přes Buchlovské kopce, Starý Hrozenkov, Drietomu, Trenčín, Bánovce nad Bebravou, Prievidzu, Žiar nad Hronom a okolo Zvolena si povídali. O práci ne, ta byla pro tyto tři dny tabu, na tom se dohodli hned na začátku. Ale zůstalo toho i tak dost. Povídali si o tancování, o závodech, které měla Marta před sebou, o tom, co je na planině asi čeká, o Markových obavách z toho, s čím a s kým se tam setká. Většinu povídání zařídila Marta, Marek se soustředil hlavně na řízení, a cesta jim rychle ubíhala.

Než se nadáli, byli u benzínky, kde měl Marek naplánovanou spací přestávku. Měl to tady vyzkoušené z minula, už mnohokrát na tomto parkovišti odpočíval. Bylo půl páté ráno a obloha byla ještě černá. Do svítání zbývaly více jak dvě hodiny.

Zajeli na parkoviště, zamkli se ve voze, sklopili sedadla, zachumlali se do dek a během chvilky oba spali.

Krátce po východu slunce se Marek probral s pocitem, že je odpočatý. Obloha venku rychle bledla, ale přes zadýchaná okna to málem nebylo vidět.

Otočil hlavu, aby viděl na Martu na vedlejším sedadle. Byla zkroucená na levém boku, hlavu měla podepřenou dlaněmi a z deky, kterou byla přikrytá, jí koukal jen čumáček a čupřina černých vlasů. Nespala. Pozorovala ho se zvláštní něhou v očích.

"Dobré ráno, můj milý," řekla tiše s mírným úsměvem, když viděla, že je vzhůru. "Vyspal ses trošku?"

"Dobré ráno, holčičko," odpověděl Marek. Natáhl se a dal jí pusu. "Vyspal jsem se do růžova. Aspoň prozatím," usmál se. Teď se cítil dobře. Věděl sice, že odpoledne ještě přijde krize, ale to už budou dávno na planině. Natáhnou se někam do trávy a bude jim fajn. "A co ty? Nejsi z toho sedadla moc rozlámaná?" zeptal se.

"Ani ne," usmála se Marta. "Nebylo to sice jako v našem pelíšku, ale nebylo to ani tak hrozné, jak jsem se bála. Já jsem docela skladná a stačí mi malé místečko. Zajdeme si na snídani?" zeptala se.

"Máš hlad?"

"To taky, ale hlavně se mi chce hrozně čůrat. Už asi půl hodiny," přiznala rozpačitě.

"A proč jsi nešla dřív? Bála ses? Mělas mě vzbudit, doprovodil bych tě."

"To jsem právě nechtěla," řekla Marta. "Kdybych otevřela dveře, určitě by tě to probudilo. A ty jsi tak hezky spal. Byl jsi unavený, potřeboval ses vyspat."

"Ale to jsi měla," namítl Marek, kterého její ohleduplnost potěšila. Ovšem zároveň si uvědomoval, že po tom, co jí v neděli vyprávěl, nebude už nikdy chtít sedět v autě s unaveným řidičem. Všiml si, že se Marta nervozně vrtí, a rychle se zvedl. "Tak pojď, jdeme na tu snídani," řekl.

Sociálního zařízení motorestu využili nejen k vyčůrání, ale i k ranní hygieně. Opláchnutí a osvěžení si pak dali uvnitř benzínky docela dobrou ranní kávu a nějaké sladké pečivo a poprvé v životě na Slovensku platili eury.

Když se bez jakéhokoliv spěchu posilnili, vyvětrali auto, aby se odmlžila zapocená okna, uklidili spací deky, zajeli dotankovat plnou nádrž a vyrazili proti slunci dál na východ.

V narůstajícím ranním provozu se propletli Banskou Bystricí, kde Marek strávil nejdelších a nejosamělejších pět let svého života, aniž se jedinkrát podíval mimo zdi věznice, a širokým údolím Hronu pokračovali proti proudu řeky ke čtyřicet kilometrů vzdálenému Breznu.

Tuhle část cesty Marek miloval a pokaždé, když tudy jel, si ji užíval. Měl strašně rád ty nádherné kopce se zříceninami strážních hradů po obou stranách cesty.

Měl to tady rád v každou roční dobu, ale teď, v období vrcholícího babího léta, mu připadala okolní krajina nejhezčí. Smíšené lesy na všudypřítomých kopcích se v horních partiích už vybarvovaly do pestrých podzimních tónů, kdežto dole v údolí byly svahy ještě stále letně zelené a louky pod nimi rozzářené kvetoucími bylinami. Obloha byla blankytně modrá, s kyprými bílými oblaky, vzduch teď brzy ráno chladný, ale nádherně svěží a příjemně voňavý.

Už dříve, když ještě pracoval jako strážce národního parku a jezdíval tudy poměrně často, si říkal, že pokud by měl vyjmenovat pět míst, kde by chtěl žít, tohle by bylo určitě jedním z nich.

"Páni! Ten je nádhernej," vydechla Marta, když se pár kilometrů za Bystricí vynořil z mlhy po levé straně majestátní hrad."Jak se jmenuje? To je ta Lupča?" koukala se jedním okem do mapy a druhým z okna vozu.

"Ne Lupča, Ľupča," opravil ji Marek mírně a se směsí smutku a nostalgie si vzpomněl, jak jeho kdysi učila Andrea vyslovovat správně měkké slovenské ľ. Ona na to měla jiné slovíčko - ľúbim. Ja ťa ľúbim, Marek...

"Ľupča, Ľupča," trénovala Marta nahlas a vytrhla ho tím ze vzpomínek. "Říkám to dobře?"

"Dobře to říkáš," pochválil ji Marek. Marta měla hudební sluch a různé přízvuky a nářečí chytala na rozdíl od něj velmi snadno.

"Hele, tam je nějakej velikej strom?" zeptala se Marta, nakloněná až k palubní desce, aby viděla na hrad po levé straně cesty.

"Korvínova lípa," odpověděl Marek a zpomalil, aby měli víc času na koukání. Bylo brzy ráno, provoz byl minimální a nikoho tím nezdržovali. "Prý má víc jak sedm set let."

"To už je pěkný věk," pokývala Marta uznale hlavou.

"Viď? Vedle ní jsem mladík," ušklíbl se Marek.

"Si blbej," zasmála se dobromyslně a plácla ho po rameni. "Půjdeme se na ten hrad podívat?"

"Dneska ne," zavrtěl Marek hlavou. "To bysme všechno nestihli. Ale někdy si tam uděláme výlet," slíbil.

"Marku, ty umíš mluvit plynně slovensky?" zeptala se Marta zvědavě.

"Plynně rozumím," usmál se Marek. "Spisovné slovenštině, středoslovenštině a dokonce trošku i východňárštině. A když se hodně snažím, mluvím celkem správně. Ale nikdy jsem se nedokázal zbavit přízvuku a každej na mně okamžitě poznal, že jsem Čech."

"Páni! Koukej, jak se valí pára z lesů!" upozornila ho nadšeně roztěkaná Marta, která nepřestávala sledovat okolí. "Porostou tam na té planině houby?"

"Nejspíš jo."

"Nádhera! Tak je půjdeme sbírat, jo?"

"Odkdy ty máš ráda houby?" podivil se Marek.

"Já je nechci jíst. Nemám je vůbec ráda. Ale baví mě je sbírat," zasmála se Marta.

"Tak dobře. Budeme sbírat houby," netroufl si Marek připomenout, že si všechno ponesou na vlastních zádech.

V Brezně měli na výběr, kudy dál. Dokud Marek bydlel v Rudné, jezdíval severní stranou, směrem na Poprad. Ale dnes se chtěl napřed zastavit v Revúci, takže z Brezna jeli podél jižní hranice Muráňské planiny na Michalovou, Tisovec a na Muráň.

Už od Tisovce byl Marek stále zamlklejší. Vracel se po šesti letech do míst, kde prožil významnou část života, potkal životní lásku a budoucí manželku, ale také zažil spoustu strašných věcí. Už byli na území národního parku a prakticky s každým kamenem v okolí měl spjaty nějaké vzpomínky.

Marta jeho stísněnou náladu vycítila a nesnažila se na něj mluvit. Věděla, že až bude chtít, ozve se sám. Jen mu položila ruku na rameno, aby věděl, že je tam s ním, a Marek jí za to byl vděčný.

Projeli Muráněm i Muránskou Dlhou Lúkou a přiblížili se k železničnímu přejezdu na začátku Revúce. Navzdory podrážděnému troubení dvou nebo tří aut za nimi, Marek před přejezdem zastavil a než přejel, několikrát se přesvědčil, že žádný vlak skutečně nejede. Za přejezdem zastavil u krajnice a nechal předjet všechna auta, která zdržel.

Hleděl přitom před sebe, svíral volant, třásl se a na čele měl studený pot.

"Tady se to stalo?" zeptala se Marta měkce a vzala ho za ruku.

Nedokázal odpovědět a tak jen přikývl. Pomalu se uklidňoval. "Promiň," řekl po chvíli chraplavým hlasem. "Nechápu, co se to se mnou stalo."

"Co by. Spálená kočka se bojí i studené plotny," řekla Marta. "To nic, to bude dobrý," pohladila ho po tváři a osušila mu papírovým kapesníčkem pot z čela. "Dneska jsi tu poprvé od té nehody?"

"Jako řidič ano, loni jsem tady byl autobusem. Hrozný, co?"

"Ne," zavrtěla Marta rozhodně hlavou. "To vůbec ne. Je to normální a pochopitelné. To se poddá, uvidíš," rozepnula si pás, natáhla se přes mezeru mezi sedadly a objala ho. "Příště už to bude lepší a časem budeš v pohodě. To překonáme, neboj," zašeptala mu do ucha. "Budu s tebou a pomůžu ti."

Nepřesvědčený Marek přikývl, zhluboka se nadechl a znovu se rozjel. Nejeli ale vůbec daleko. Hřbitov je v Revúci hned na kraji města, pár set metrů za tím železničním přejezdem. Zajel na parkoviště a vystoupili si. Marek byl smrtelně vážný a bledý a Marta se na něho dívala s obavami. Bála se o něj. Ještě nikdy ho takhle neviděla. Na jednu stranu ale byla svým způsobem ráda, že ho takhle vidí. Marek jako drsňák bez emocí byl pro ni přitažlivý a sexy, ale Marek drsňák, který měl emoce a uměl je dát najevo, byl chlap, jakého si vždycky přála.

V malém květinářství přes ulici Marek koupil velkou kytici rudých růží. Ty měla Andrea nejraději. Malá Hanička byla ještě příliš malá, než aby měla svoji oblíbenou květinu. Ale třeba by v tomto byla po mamince.

Pomalu došli do zadní části hřbitova, kde byly hroby z posledních let, a zastavili se před bílým mramorovým pomníkem s velmi jednoduchým nápisem:

Andrea Koudelková, 31.1.1972 - 30.8.2003

Hanička Koudelková, 2.2.2001 - 30.8.2003

Marek si klekl na obrubník a položil kytku na hrob. Zjistil, že nebyl sám, kdo tam chodil. O hrob se někdo staral, ne příliš často, ale byly tam zbytky květin i svíček.

Marek mlčky uklidil suché květiny a pak prsty pomalu přejel přes ta dvě jména vytesaná ve studeném kameni. "Odpusťte, holky," zašeptal.

Zvedl se, ale zůstal stát se svěšenými rameny a sklopenou hlavou. "Mělo tam být vyrytý mý jméno. A ne těch holek," řekl hluše.

"To neříkej," řekla Marta nešťastně a vsunula mu ruku do dlaně. "Prosím, to už nikdy neříkej," zaprosila. Přitiskla se k němu a z očí jí tekly slzy.

Marek se k ní otočil a přitiskl si ji na prsa. "Závidím ti, že umíš plakat," řekl zoufale. "Jsi mnohem lepší člověk než já, Martýsku. Já už plakat neumím. Odnaučil jsem se to. Pět let jsem nesměl dát najevo žádnou slabost."

X

"Počkej tady chvilku, jenom něco vyřídím a hned se vrátím," řekl Marek, když přijeli z Revúce zpět do Muráně a zastavili na náměstí. Vystoupil z auta a zmizel za dveřmi zdejší hospody.

Marta se nejistě podívala na zhruba dvacítku místních Romů, kteří postávali v hloučcích všude okolo. O čemsi mezi sebou hlasitě diskutovali a doprovázeli to rozmáchlými gesty. Sice si jí nijak okatě nevšímali, ale přesto jí naháněli strach a v autě se raději zamkla.

Naštěstí byl Marek za pár minut zpět. Marta rychle odemčela dveře a s úlevou ho přivítala.

"Stalo se něco?" zeptal se Marek, když se posadil zpátky za volant a všiml si paniky v jejích očích.

"Co tady dělají všichni ti lidi?" zeptala se Marta neklidně a ukázala palcem na dav za oknem.

"Postávají," usmál se Marek. "Co pamatuju, tak tady vždycky postávali. Je to takovej místní zvyk. Od rána do večera postávají na náměstí a povídají si." Pokrčil rameny. "Na druhou stranu, nic moc jinýho tady dělat nemůžou."

"Měla jsem z nich strach," přiznala Marta.

"To nemusíš. Tihle Cikáni jsou trochu jiní než ti naši," řekl. Nastartoval vůz, prokličkoval mezi domy a zacouval do otevřené brány velké zahrady za hospodou.

"Kam to jedeme?" zeptala se Marta překvapeně.

"Už jsme dojeli," usmál se na ni Marek. "Můžeme si auto nechat tady. Tady bude ve větším bezpečí než na parkovišti."

"Říkal jsi, že jsou ti zdejší Cikáni jiní než ti naši," ušklíbla se Marta.

"Jo, to jsou. Ale my jsme tady cizí a nejbližší policajti jsou až v Revúci. Nebudeme pokoušet štěstí."

"A to nás tady nechají parkovat zadarmo?"

"Úplně zadarmo to nebylo. Ten hostinskej si řekl o dvacet euro," řekl Marek suše.

"Dvacet euro?" vydechla Marta. "Vždyť to je...," nedořekla, protože jí Marek položil konejšivě ruku na stehno a zavrtěl hlavou. "Raději to nepřepočítávej," řekl. "Je to drahý, ale platí to Šebela. A navíc máme víceméně jistotu, že nám to auto nikdo neukradne."

"Víceméně?" nezdálo se to Martě.

"Jo, co už je v životě jistýho?" opáčil Marek stoicky a pokrčil lhostejně rameny.

Marta to strávila a přestala se tím zabývat. Místo toho se podívala na kopce tyčící se vysoko nad obcí. "Tam nahoru půjdeme?" zeptala se.

"Tam a ještě dál," přikývl Marek. "Ale napřed si uděláme ještě jednu procházku tady dole, ano?"

"Ty jsi náš vedoucí zájezdu," odpověděla Marta vlídně a dala mu pusu na tvář. Byla ráda, že ho už snad přešel ten splín, který na něj padl v Revúci na hřbitově.

V relativním soukromí oplocené zahrady se převlékli a přezuli z cestovních věcí, ale své batohy nechali zatím v autě. Vzali si jen foťáky a cennosti.

Prošli přes stále rušné náměstí, kde se Marta Marka raději přece jen chytila za ruku, a úzkými uličkami se vydali směrem k Hrdzavé dolině. Tři sta metrů za posledními domy, u základního kamene národního parku, odbočili na polňačku vedoucí doprava do Suchého dolu. Překročili potok, v tuhle roční dobu téměř suchý, a pomalu se ponořili mezi stromy na kraji doliny.

Vyšlapaná stezka je vedla chvíli po malých loukách, chvílemi zabíhala do lesa. Jak se vzdalovali civilizaci, zužovala se i cesta, až se po pár set metrech vytratila zcela. Zůstalo jen kamenité koryto potoka. Na jaře, když roztaje sníh na planině, se tudy valí přívaly vody. Teď bylo z větší části suché, jen v některých úsecích jím protékala voda, aby se záhy zase ztratila někde ve vápencovém krasu v podzemí.

Byli tu úplně sami. A přesto tady v minulosti bylo docela živo. Marek Martě vyprávěl, že od roku 1916 až do začátku druhé světové války vedla podél potoka úzkokolejka lesní železnice. Postavili ji tehdy, aby mohli snadněji svážet dřevo do obce k místní pile. Nezůstalo z ní ale téměř nic.

Došli až do samého závěru doliny, kde Marek Martě ukázal další místní pamětihodnost. Místo, kde dlouhé roky rezivěla nákladní tatrovka, shozená sem z Tesné skaly při natáčení Jakubiskova filmu Postav dom, zasaď strom.

"Ten film neznám," zavrtěla Marta hlavou. "Ani jsem o něm nic neslyšela. Hrál tam někdo známý?"

"Pavla Nového bys mohla znát," zauvažoval Marek.

"To mi něco říká," zamyslela se Marta. "Už vím! Ten sympaťák, co hrál jednoho z těch tatínků v té komedii S tebou mě baví svět, že?"

"Jo, to je on," přitakal Marek.

"Ale to je hrozně starý film," namítla Marta.

Marek se na ni zamyšleně podíval. Pro něj to byl film jeho dětství, pro ni film pro pamětníky. Ale chápal ji. On sám taky neměl moc rád filmy, které byly starší než on. "Tak ten film, co natáčeli tady, je ještě starší," odpověděl se smutným úsměvem. Někdy si vedle ní připadal jako dědek. "Pojď," řekl a vzal ji za ruku. "Musíme najít ještě jedno místo."

Vraceli se pomalu stejnou cestou, ale zhruba v polovině trasy odbočili doprava a skrz hustý porost stromů se dostali na prostornou trojúhelníkovou louku, uzavřenou ze dvou stran vysokými skalními stěnami a jen řídce porostlou několika smrky a listnatými stromy.

Marek byl už zase vážný a nemluvný. Když přišli na hranici lesa, vykroutil dokonce ruku z Martiny dlaně. Dívka zůstala zaraženě stát a hleděla na něj, jak si dřepl a natrhal kytičku lučních kvítků. Modrých zvonků, vikví, hvězdnic, žlutých starčeků a třezalek, i několika bílých kopretin.

Na malý okamžik si Marta myslela, že je to pro ni, ale ženský instinkt ji varoval, aby se neradovala předčasně. Jistotu získala, když pohlédla Markovi do tváře. Měl pevně stisknuté rty a v očích podivně prázdný a smutný výraz. Netušila, na koho právě myslí, ale věděla spolehlivě, že ona to není.

Když k ní ale natáhl ruku, bez váhání se ho chytla a jako malá školačka cupitala vedle něj přímo k nejbližší skalní stěně. Téměř rovná a kolmá skála se prodírala hustými korunami stromů a tyčila se až kamsi do nebe. Připadalo jí, že je nekonečná, bílý vápenec se ztrácel v ostrém světle zářijového sluníčka.

Stáli vedle sebe a hleděli nahoru. "Co je tam nahoře?" zeptala se.

"Vyhlídka na Poludnici," odpověděl Marek hluše.

"To je to místo, jak...?" vybavilo se jí jeho povídání o závěrečném střetu s bandou bratislavských gangsterů. Bezděky mu silně stiskla prsty.

Marek ale fyzickou bolest nevnímal. "Ano," odpověděl tiše. "Právě tady umřela velká Hanka." Sklouzl zrakem po skále a pohled mu ulpěl na malém symbolickém náhrobku, umístěným o kus dál mezi velkými balvany. Byl to prostý dřevěný křížek se stříškou z šindelů, pod níž byla upevněná zasklená fotografie usměvavé černovlasé dívky. Ve dřevě bylo vypálené datum: +19.6.2000. Jméno tam nebylo.

Marek k němu přistoupil blíž a mlčky položil svou kytku na zem pod náhrobkem. Chvíli u něj zůstal stát se skloněnou hlavou a vzpomínal. Pak se napřímil a otočil se, aby vyhledal Martu. Stála kousek za ním, ale nechtěla ho rušit. "Vůbec jsem nevěděl, že tady něco takového je," řekl tichým hlasem.

Marta k němu přistoupila a zůstala stát po jeho boku. Když jeho prsty vyhledaly její dlaň, sevřela je. "Kolik jí bylo?" zeptala se.

"Pětadvacet."

"Jen o tři roky starší než já," řekla Marta zamyšleně. "Musela být strašně statečná."

"Nepoznal jsem statečnějšího člověka," řekl Marek.

"Musela tě mít hodně ráda, Marku," řekla Marta bez stínu žárlivosti v hlase. V očích měla něhu.

Tentokrát Marek neodpověděl. Marta se na něho zamyšleně podívala. "Tys ji asi taky miloval, že?"

"Ano," připustil Marek neochotně. "Asi ano."

"A," pustila se Marta opatrně na tenký led. "Opustil bys kvůli ní Andrejku?"

"Nikdy," řekl Marek rozhodně. "Já jsem Andreu miloval celým srdcem. Já vím, že to ode mě zní divně, když jsem byl schopný se s Hankou vyspat a Andree tím ublížit, ale je to tak. Nikdy bych Andreu neopustil. Ani kvůli Hance, ani kvůli nikomu jinému. Byl jsem přesvědčený, že moje manželství s Andreou je na celý život. Miloval jsem ji. Hanka přišla pozdě. A věděla to." Ušklíbl se. "Zní to ale hodně blbě, že?" podíval se na Martu.

"Ale vůbec ne," odvětila zamyšleně. "On život není jenom černobílej. Prozraď mi na sebe, jsi žárlivej?" zeptala se zvědavě.

"Myslím si o sobě, že nejsem," odpověděl Marek. "Ale nevím."

"Dobře," zamyslela se Marta. "Příklad. Kdyby se Hanka vyspala s někým jiným? Vadilo by ti to?"

"Ale ona spala s jinými. S klukama, s holkama. Aspoň myslím. Taky si myslím, že když jsme se viděli naposledy, chodila s tím Petrem. Bylo mi úplně jedno, s kým spí."

Marta se usmála. "To asi nebyl ten nejlepší příklad. Marku, a co Andrejka? Co kdyby se ona vyspala s někým jiným?"

"To by mi...," Marek se zarazil. "Nevyčítal bych jí to," řekl po chvilce.

"A tomu druhému chlapovi?" zeptala se Marta.

"Zabil bych ho," zavrčel Marek jen s mírnou nadsázkou.

"Myslela jsem si to," řekla Marta a koukla se mu zamyšleně do očí. "Hele, můžu ti něco říct?"

"Asi se mi to nebude líbit, že?" zeptal se Marek s povzdechem. "Tak povídej," vyzval ji odhodlaně.

"Marku, jsem si jistá, že jsi Andreu miloval. Ale myslím si, že do Hanky jsi byl jenom zamilovaný. To byly jenom pudy, ne láska. A Andrea to věděla, proto ti to odpustila."

Marek zaraženě mlčel. Nevěděl, co říct.

Marta ho nechala v klidu s jeho myšlenkami a sama popošla blíž k tomu náhrobku. Sehnula se, aby si mohla lépe prohlédnout už trochu omšelou fotografii. Dotkla se jí prsty a pak si jimi přejela po svém vlastním obličeji. "Opravdu mi byla hodně podobná," zašeptala si pro sebe. A přemýšlela, jak by se Marek zachoval, kdyby se ona vyspala s někým jiným. Bylo by mu to jedno nebo by ho zabil? Na to, aby se ho zeptala, odvahu ale nesebrala.

X

Seděli u stejného stromu, jako před devíti lety seděl Marek s Andreou. Oba byli tehdy potlučení, zranění a vyčerpaní. Ale šťastní, protože byli zase spolu a peklo, které v posledních dnech absolvovali, skončilo.

Cena ale byla vysoká. Jen o pár desítek metrů dál leželo mrtvé tělo Hanky. Bývalé výsadkářky, která bez zaváhání obětovala svůj život při záchraně toho Andreina.

A o dalších pár metrů dál leželo ještě jedno tělo. Patřilo Antonovi, šéfovi té bandy a jejímu vrahovi.

Ten neměl rychlou ani lehkou smrt. Postřelená a umírající Hanka ho dokázala srazit ze skály. Přestože to byla ohromná výška, nezabil se při pádu. Zachytil se o větve stromu, které zpomalily jeho pád, a nějakým zázrakem přežil. Byl zmrzačený, dolámaný a neschopný pohybu. Ale zůstal naživu a při vědomí. O ukončení jeho života se postaral až Marek, který ho vlastnoručně utloukl klackem a díval se mu přitom do očí.

Když to všechno konečně skončilo, seděli tady s Andreou a ruku v ruce čekali, až pro ně přijdou policisté ze zásahové jednotky. Marek si dodnes vybavoval štěkot služebních psů, ozvěnu výstřelů ze samopalu nahoře u chaty, drsný křik mužů v černých kuklách i dusot jejich těžkých bot, když se k nim ranním oparem konečně přibližovali mezi stromy.

Období, které následovalo, mu v paměti splývalo. Už si příliš nevybavoval pobyt v nemocnici, nespočet výslechů, dlouhou vazbu, i soud, který ho pro nedostatek důkazů sice osvobodil, ale přesto potrestal, a připravil ho tak o práci, kterou miloval.

Naopak si velmi dobře vybavoval několik let šťastného a klidného života s Andreou a jejich dcerami. Dokud vše neskončilo pod koly toho prokletého vlaku.

"Marku?" pronikl k němu Martin hlas. Uvědomil si, že na něj zřejmě mluví už delší chvíli.

"Promiň, prosím tě," řekl. "Tohle místo ve mně vyvolává až moc vzpomínek."

"Ne, neomlouvej se," řekla Marta. "Já bych se měla omluvit tobě, neměla jsem tě rušit."

"Ne, to je minulost," řekl Marek a zrak se mu pročistil, jak se vracel myšlenkami do přítomnosti. "Neměl bych na tebe tohle všechno nakládat. Není to správné. Tohle jsou moje problémy, ne tvoje," řekl.

"Možná mi to nebudeš věřit," řekla Marta, "ale já jsem moc ráda, že jsi mě sem vzal. A že jsme spolu byli i na tom hřbitově. Je to část tebe, kterou jsem neznala. A pomohlo mi to hodně pochopit. Ale chci se tě na něco zeptat a je to pro mě důležité."

"Ptej se na cokoliv chceš," řekl smířlivě. "Už před tebou nechci mít tajnosti."

Marta se na okamžik usmála, ale zase zvážněla. "Víš, trápí mě ta podoba s Hankou. Opravdu spolu my dva nejsme jen kvůli tomu?"

Marek se na ni podíval a všiml si určité naléhavosti i obav v jejích očích. Zamyslel se a zavrtěl hlavou. "Ne, určitě ne. Hele, musíš pochopit, jak to bylo se mnou a Andreou. A Hankou," začal zeširoka. "Vztah s Andreou vznikl postupně. Byla tam jiskra a vzájemná chemie, ale vyvíjelo se to. Miloval jsem ji z celého srdce a nikdy by mě nenapadlo od ní odejít. Ani kvůli Hance, jak ses ptala. S tou to bylo něco jinýho. Viděli jsme se vlastně jen třikrát. Poprvé byla tady na planině s kamarádkou a já jim dělal průvodce. Měl jsem před svatbou a ani jsem se jí nedotkl. Přestože bych asi mohl, ty holky byly hodně... přátelské," musel se usmát, když si vzpomněl na nahé vojandy, tancující v dešti a mazlící se v seně jen metr od něj. "Podruhé jsem s ní strávil jedinou šílenou noc v Brně. Nedokázal jsem se ovládnout. To bylo jedinkrát, kdy jsem byl Andree nevěrný. Poznala to na mě, ale nikdy o tom nemluvila, i když jsem jí tím strašně ublížil. A potřetí jsem se s Hankou viděl, když mi přijela se svým přítelem pomoct zachránit Andreu. Nepřežila to. Přesto, že jsme se viděli jen několikrát, něco mezi námi vzniklo. Muselo. Tak silnou chemii jsem nikdy předtím k nikomu necítil. Byl to uragán citů, erupce hormonů. Ale nemohli jsme spolu být. Já už byl s Andreou. Možná, kdybysme se potkali v jinou dobu, v jiném světě... Ale na možná se nehraje. A pak umřela a vše se tím vyřešilo. Kromě toho si začínám myslet, že jsi měla pravdu. Nebyla to láska, byla to zamilovanost. A možná by to samo přešlo, kdybysme se poznali lépe."

"A pak jsem přišla já," vrátila se Marta tiše k tomu, co ji trápilo.

"Martýsku," oslovil ji Marek. "Když jsi přišla ty, byla Hanka už osm let po smrti. Neříkám, že jsem si na ni nikdy nevzpomněl, ale nemyslel jsem na ni pořád. To už mnohem víc jsem vzpomínal na Andreu s malou Haničkou. S tebou jsem nezačal chodit, protože jsi mi připomínala někoho z minulosti. Vzpomeň si přece, jak jsme se my dva potkali, to byla čistá náhoda. No ano, jste si až neskutečně podobné. A nemusíš mi to věřit, ale já si to doopravdy uvědomil až včera, když o tom mluvil ten policajt. Ale nikdy jsem nepřemýšlel tak, že bys ty byla něco jako náhradnice. To vůbec ne. Na to vůbec nemysli. Mám tě rád kvůli tomu, jaká jsi, ne koho mi připomínáš. Mám rád tebe jako Martu. Ne tebe jako reinkarnaci Hanky. Stačí taková odpověď?" usmál se nevesele.

"Děkuju," řekla Marta a přitulila se k němu. "Nechtěla bych nikdy být něčí náhražka."

"Marti, ty jsi tak strašně silná osobnost, že něco takového ti nikdy nehrozí," usmál se na ni.

"A Marku?" oslovila ho po chvíli ještě jednou.

"Ano?" ozval se a bál se, co bude následovat. Cítil se naprosto vyždímaně a nevěděl, jestli by snesl ještě další podobný rozhovor. Za poslední dva tři dny toho o sobě napovídal víc, jak za šest let předtím.

"Říkal jsi, že jsi nevěděl, že tady ten náhrobek je. Kdo ho teda postavil? A dal tam tu fotku?"

"Tak to fakt nevím," zamyslel se Marek. "Napadlo mě, že možná ten Petr. Její tehdejší přítel. Byl to voják. Byl tady tenkrát s ní. Taky nám moc pomohl, byl to drsný bojovník. Od té doby jsem ho ale neviděl. Vůbec nevím, kde skončil nebo co dneska dělá. Jestli je vůbec ještě naživu. Jezdil do zahraničí na mise. Třeba je mezi těmi, co tam padli, a já to nevím, protože jsem neznal jeho pravé jméno."

"Nejspíš to byl on. Kdo jiný?" řekla Marta a zachvěla se, jak se do ní ve stínu pod stromem zakousl chlad.

"Půjdeme," řekl Marek, který to zaregistroval. "Taky je mi zima. A navíc se musíme dneska dostat až tam nahoru," ukázal na vyhlídku vysoko nad jejich hlavami.

"To nevypadá jako velká dálka," zaklonila Marta hlavu a zahleděla se nahoru.

"Ne," zasmál se Marek, vděčný, že skončili s jeho psychoanalýzou. "Vzdušnou čarou je to fakt kousek. Ale protože nejsme kamzíci a půjdeme po cestě, čeká nás tak deset, dvanáct kilometrů. Musíme do Muráně pro batohy a pak pořád nahoru do kopce. S těmi bágly na zádech. Tak ať to do večeře zvládneme."

X

"Zajdeme se podívat na koníky?" zeptal se Marek, když se po dlouhém stoupání z Muráně konečně vynořili z lesa na okraji Velké louky. Utřel si zpocené čelo a podíval se zkoumavě na Martu. Tričko měla stejně jako on v podpaždí úplně propocené, havraní vlasy mokré a lesklé, tváře zarudlé námahou, ale jinak vypadala fit. Nebyla sice zvyklá na velké pochody, ale byla trénovaná a byla v dobré formě.

"Pokud ty řekneš, že to stojí za to, tak rozhodně ano," usmála se na Marka mile a odfoukla si pramen neposedných vlasů. "Kde je najdeme?"

"Támhle," ukázal Marek na skupinu budov na druhém konci rozlehlé louky. "A stojí to za to."

"To nevypadá daleko," odhadla Marta vzdálenost. "Půl kilometru?"

"Ono to trochu klame tělem," řekl Marek. "Je to odsud rovný kilometr a půl," dodal opatrně a koukl se zvědavě na dívku.

"To je fuk," pokrčila Marta rameny. "Máme čas, je hezky a já mám koně ráda," Nadhodila si batoh, aby se lépe usadil na zádech a vyrazila svižným tempem směrem k hřebčínu.

Marek se za ní okamžik díval a poněkolikáté za posledních dní začal mít někde v hrudi příjemný šimravý pocit, ne nepodobný zamilovanosti. Zatřásl hlavou, několika dlouhými kroky dívku dohnal, zařadil se vedle ní a chytil se jí za ruku. Ucítil, jak mu Marta sevřela prsty a palcem ho něžně pohladila po hřbetu dlaně. Oplatil jí to. Pootočila k němu hlavu a věnovala mu takový zvláštní zkoumavý poloúsměv. Nedopřála mu ale čas, aby nad tím dlouho přemýšlel. Stiskla mu dlaň pevněji a zrychlila krok.

X

"Já žádné koníky nevidím," prohodila Marta zklamaně, když dorazili k ohradám u hřebčína. Byly téměř prázdné, jen na druhé straně u koryta se senem se rozvážně krmili dva staří huculové a pózovali přitom skupince nějakých turistů, kteří si je fotili.

"Kruci. Stádo tady není," povzdechl si Marek. Mrzelo ho to hlavně kvůli Martě, jemu setkání se zdejšími noriky a huculy nebylo nijak vzácné. "Mohlo mě napadnout, že je v tuhle dobu budou pást někde na planině."

"Kolik jich tady mělo být?"

"Každej rok to bylo trochu jiný. Padesát, šedesát. Ale zažil jsem rok, kdy jich tady bylo víc jak stovka."

"Týjo. Tolik koní pohromadě jsem v životě neviděla,"hvízdla si Marta, ale hned zesmutněla. "Škoda. Jé, počkej, koukej, támhle, jak jsou ti lidi, jsou dva koně. Půjdeme tam?"

Marek na okamžik zaváhal, moc se mu nechtělo se s někým potkávat. Bál se, že by tam mohl narazit na někoho známého. Ale když viděl Martin smutný obličej, rozhodl se: "Tak jo. Pojďme. Třeba budou vědět, kde ti koně jsou."

Turistů tam bylo pět, tři ženy a dva muži. Všichni tak v Markově věku nebo mladší.

Markova profesionální deformace se nezapřela a bleskurychle omrkl jejich fotografickou výbavu. Foťáky měli všichni. Nejdražší, nějakou střední třídu Canona, měl na krku pověšený světlovlasý, vousatý a trochu obézní muž s brýlemi. Ten nefotil, stál kousek bokem s druhým mužem, také světlovlasým, také trochu obézním, také vousatým a také brýlatým. Ten měl na zápěstí pověšený jednoduchý kompakt. O čemsi se spolu tiše bavili, první mluvil česky, druhý slovensky. Marek byl původem Brňák, a jako takový poznal brněnský přízvuk, kdykoliv ho zaslechl. Ten Čech musel být z Brna. Ostře se na něj podíval. Ne, neznal ho. Byl si téměř jistý, že se nikdy nepotkali. Přesto měl pocit, že by ho měl odněkud znát. Vytěsnil to ale pro tuto chvíli z hlavy a prohlížel si ostatní.

Těsně u ohrady stály dvě ženy, zjevně o pár let mladší než ti muži, a také si o něčem povídaly. Vyšší štíhlá hnědovláska s vlasy po ramena a o něco menší, dlouhovlasá blondýnka. Mluvily tiše, takže slovům Marek nerozuměl, ale slyšel slovenštinu. I ony měly v rukou malé fotoaparáty, ale ani ony nefotily.

Focení v tuto chvíli obstarávala jen ta poslední turistka. Vyšší černovláska, s hustým copem havraních vlasů až po zadek. Byla usměvavá, černooká, živelná a upovídaná. "Ahoj," pozdravila je se širokým úsměvem, když se Marek s Martou přiblížili. "Chcete fotit? Uvolníme vám to tady, my už máme fotek spoustu," zasmála se. "Fotíme si koníky, kdykoliv jdeme okolo."

Marek měl v kriminále příležitost naposlouchat spoustu dialektů slovenštiny, a tak si byl téměř jist, že tohle děvče pochází z Bratislavy nebo jejího okolí. Usmál se na ni. Byly mu sympatické všechny tři, ale tato byla navíc velmi bezprostřední. "Chtěli jsme udělat pár fotek, ale hlavně se podívat na celé stádo. Ale zdá se, že jsme se s ním někde minuli," odpověděl jí. Všiml si, že Brňák zpozorněl, když zaslechl jeho češtinu.

"Jáj, koníci tady nejsou. Jsou na Nižné Kľakové. Včera jsme se tam za nimi byli podívat. Je jich tam letos skoro osmdesát."

"No, tak to budeme taky muset za nimi tam," pokýval Marek hlavou. "Díky za informaci," poděkoval a hotovil se k odchodu.

"Nedal..., nedali byste si s námi čaj?" ozvala se najednou tichým, trochu zastřeným hlasem blondýnka. Nějaké západní Slovensko, blesklo Markovi hlavou. "Máme základnu tady na hřebčíně, byl by připravený za chvilku."

Marek cítil, jak si všichni prohlížejí a hodnotí jak jej, tak Martu stojící vedle něho. Nemohli si nevšimnout, že přišli ruku v ruce, a přesto měl Marek pocit, že je ve vzduchu nějaké pnutí, že minimálně ty dvě Slovenky, které s ním mluvily, zaujal i jako chlap. Bylo mu to docela nepříjemné. Hlavně kvůli Martě. "Ne, jste hodní," zavrtěl proto hlavou. "Máme toho před sebou ještě hodně, musíme jít dál. Ale díky za pozvání. Třeba někdy jindy." Na něco si vzpomněl. "Vlastně byste mi mohli poradit. Je tady někde signál na mobil?"

"Támhle u toho baráčku," ukázala černovláska na správcův domek. "Většinou tak tři čárky maximálně, ale dovolat se dá."

"Díky," řekl Marek. "Půjdeš se mnou?" zeptal se Marty. "Musím zavolat do redakce. Málem jsem na to zapomněl. A pochybuju, že nahoře bude někde signál."

Marta přikývla a vydala se za ním. Po pár metrech se ho chytla za ruku. "Nechtěla jsem tam s nimi zůstat sama," řekla tiše. Marek se pro sebe usmál a trošku víc stiskl její dlaň.

Telefonické spojení do Brna bylo mizerné, ale přesto se Markovi podařilo zjistit, že článek, který v noci posílal, dorazil a je v pořádku a schválený, takže splnil šéfovu podmínku, aby se mohli na tři dny vypařit. Nicméně docela důrazně trval Šebela na tom, že v pátek v sedm ráno budou oba v redakci. To bylo nepříjemné, měli v plánu tady zůstat aspoň do soboty, nebo ještě lépe až do neděle.

"Co se děje?" zeptala se Marta, když viděla jeho kyselý obličej.

"Příkaz nejvyššího. V pátek ráno musíme být v práci. Takže ve čtvrtek se musíme sbalit a odjet," povzdechl si.

"Ale to není ani trochu fér," zanadávala Marta rozladěně. "Vždyť nám to slíbil! Já se nechci vrátit už ve čtvrtek," řekla prosebně.

Marek pokrčil bezmocně rameny. "Co naděláme. Dokud nás platí, musíme poslouchat. Pojď, užijeme si aspoň ty tři dny, co máme."

Ohradu s koníky obešli vrchem přes areál hřebčína, aby se už nemuseli potkat s těmi lidmi. Neměli náladu na další povídání s nimi. Pozdravili je jen na dálku zvednutou paží, Marek s tím Brňákem na sebe kývli hlavami, černovláska na ně zavolala: "Ahóóój," a spolu se světlovláskou jim zamávaly, ale to už bylo vše. Našli asfaltovou cestu, vedoucí po severním okraji louky, a vyrazili po ní směrem do nitra planiny.

Ušli mlčky asi sto metrů, a pak už to Marta nevydržela. "To bylo divný," řekla.

"Co myslíš? Tu partu?"

"Jo! A jak se po tobě dívali. Vy se znáte?"

"Ne, aspoň myslím, že ne. Nevzpomínám, že bych se s někým z nich někdy potkal."

"Hele, jeden z těch tlusťochů byl z Brna, všiml sis, jak mluvil?"

"Ten s tím foťákem na krku, že?" usmál se Marek. "Taky mě to zaujalo. A on to u mě taky slyšel, když jsem promluvil. Prostě to Brno v nás neutajíme," zasmál se.

"Ty, Marku, já tak taky mluvím?" zeptala se Marta se zájmem. "Mně se hantec strašně nelíbí, tak se mu vyhýbám a myslím si, že mluvím normálně."

Marek se zamyslel: "Mluvíš normálně, aspoň podle mě, ale trochu tam ten přízvuk určitě slyšet je. V Praze nebo Ostravě by tě odhalili okamžitě."

"No, však já je taky," naježila se trochu Marta. "Ale to je nakonec fuk," mávla volnou rukou. "Ty víš, kde je to místo, jak jsou teď ti koně?" změnila téma.

Marek se musel usmát. Na Nižné Kľakové byl v minulosti snad tisíckrát. Většina jeho cest, coby průvodce, vedla právě do těch míst. "Vím, kde to je. A rád tě tam zavedu, je to hezkej výlet."

"Prima, prima. Dneska? Ať to všechno stihneme, když musíme odjet tak brzy."

"Ne, dneska už asi ne, Marti. Mám tušení, že dneska budeme mít jinej program. Ale zítra nebo pozítří tam určitě zajdeme. Slibuju. Když nic jinýho, tak tohle stihneme."

"Tak jo," řekla Marta spokojeně, ale natáhla krok, aby tam byli dřív.

X

"To už jsme tam?" podivila se Marta, když už asi po čtvrthodině sešli z cesty a vydali se vyšlapanou stezkou mezi stromy.

"Ne, ještě ne. Ale chci ti ukázat jedno z nejkrásnějších míst, který tady znám."

"Jů! Jmenuje se to nějak?"

"Vydrž, chci tě překvapit," zasmál se Marek, potěšený jejím nadšením. Ještě pár minut se proplétali mezi stromy, cesta mírně klesala a zužovala se, až z ní zůstala jen úzká pěšinka v trávě. Tudy už chodila jen zvěř. A pak těch pár lidí, kteří věděli, co tady mají hledat.

"Ty brďo," vydechla Marta, když vyšli z lesa a otevřel se před nimi výhled. Stáli na vyhlídce nad Tesnou skalou. Přímo před nimi zelo půl kilometru hluboké údolí, Suchý dol, a za ním se vypínal mohutný kopec s Muránským hradem na vrcholku. V sedle pod ním bylo vidět červenou střechu chaty Zámok. Marek si vybavoval, že bývala vidět celá chata, ale za těch pár let, co tu nebyl, poporostly náletové javory v okolí chaty a pohledům zdálky ji částečně skryly. Ale i tak byl pohled přes údolí impozantní. Vlevo bylo údolí zakončené vysoko položeným sedlem, za nímž začínala Velká lúka. A bezprostředně vlevo, pár metrů od nich, byla skalnatá, kolmá stěna, spadající až na dno údolí.

Marek kývl na Martu. "Tady dole, rovnou pod námi, skončila ta tatrovka, ta z toho filmu, co jsem ti o něm dopoledne vyprávěl, a jak jsme se tam byli podívat."

"Áááá," vydechla Marta, když si dala do souvislostí ta dvě místa. Rozhlédla se. "Myslím, že se tady začínám docela orientovat," ušklíbla se na Marka.

Marek se pobaveně rozesmál. "To si povíme později. Ale rozhodně je to dobrý začátek."

"Co se směješ?" zeptala se Marta. "Zabloudil jsi tady snad někdy?"

"Mockrát," odpověděl Marek s úsměvem. "Fakt mockrát." Postavil se za Martu a nechal ji, aby se o něj opřela. "Támhle vpravo," ukázal jí rukou, "je vyhlídka na Poludnici. Dole pod ní jsme byli a nahoru k ní jdeme. A támhle dál, tam se vstupuje do Hrdzavé doliny. Tu si taky projdeme."

"Počkej, teď já sama. Tam za tím kopcem je Muráň, že jo?"

"Jsi dobrá. Tam je Muráň. Tam máme auto. Odtamtud jsme sem vyšlapali."

"Taková dálka. A po svých. Bez auta. Sakra, my jsme ale dobří," zabručela Marta spokojeně a pohodlně si o něj opřela hlavu. Marek se musel zase zasmát. Bavila ho. Políbil ji do vlasů. Zvrátila hlavu a otočila se k němu obličejem. Oči jí jiskřily. Našpulila rty. Usmál se a na ty připravené rty ji dlouze políbil. Usmála se, mírumilovně vydechla a zase se o něj opřela. Přitáhla si jeho paže a držela si je na hrudi.

"Líbí se ti tady?" zeptal se Marek tiše.

"Moc," vydechla Marta. Tohle místo na ni silně působilo.

"To je dobře," řekl Marek. "Mám to tady strašně rád. Chodíval jsem si sem dobíjet baterky, když jsem se cítil unaveně nebo bez šťávy."

Marta k němu natočila hlavu a pohlédla mu s novým zájmem do tváře. "Můžeme něco zkusit?" zeptala se a vymanila se z jeho objetí. Když Marek souhlasně přikývl, vzala ho za ruku, rozhlédla se a nakonec ho odvedla na samý okraj vyhlídky, do trávy pod starou, napůl uschlou borovicí, kde našla kousek rovné plochy. "Posaď se proti mně, co nejblíž," řekla a sama se usadila do tureckého sedu. Když se Marek usadil, propletla si s ním prsty. "A teď se o mě opři čelem," naklonila se a opřeli se o sebe čely. Hleděli si zblízka do očí. "Víš něco o tantře?"

"Něco jsem o tom četl. A na Facebooku jsem viděl nějaký stránky. To jsou erotický masáže, ne?"

"To taky," souhlasila Marta a pousmála se. Spousta lidí to viděla takhle zjednodušeně. "Je to mnohem složitější. Ale také jde o splynutí duší a naladění na stejnou vlnovou délku."

Marek mlčel a nehýbal se, ale v mozku mu to vřelo. Takhle Martu neznal, najednou mu připadala jaksi dospělejší. Líbila se mu tato její nová tvář.

"Tak," pokračovala Marta tichým hlasem. "Zklidníme tělo. Zkus se třikrát zhluboka nadechnout nosem, na chvíli zadržet dech a vydechnout pusou... Výborně... Teď zpomalíme dýchání... Dýchej zhluboka a pomalu... To je ono... A teď," řekla a pořád mu přitom hleděla z bezprostřední blízkosti do očí: "Přizpůsob své dýchání mému, chytni můj rytmus. Stejný nádech, stejný výdech. Koukej mi do očí, na nic nemysli a nech volně plynout emoce a pocity. Už nebudu mluvit," řekla šeptem a začala zase zhluboka dýchat.

Marek třemi nádechy se zadrženým výdechem znovu zklidnil své tělo, opět ho fascinovalo, jak se vytratil i takový ten těžko popsatelný vnitřní třas, zpomalil své dýchání a pokusil se napojit na Martin rytmus. Nebylo to úplně snadné, měli každý úplně jinou kapacitu plic, ale po chvíli na to přišel a pak už to bylo snadné.

Nádech, výdech, nádech, výdech...

Přestával vnímat své tělo a začínal se propadávat do hlubin Martiných smaragdových očí. Bylo to jako topit se v oceánu, ale necítil se nepříjemně, naopak, bylo to velice příjemné. Neregistroval, co se děje kolem nich, necítil tělo, neviděl Martu. Viděl jen tu hloubku v jejím pohledu. A najednou začal cítit její emoce.

Radost. Trošku strach. Potěšení. Vzrušení. Lásku.

Obličej mu zjihl a oči zvlhly něhou.

Martiny rovněž.

A najednou to tam bylo. Dýchali jako jedno tělo a cítili jako jedna duše...

Splynuli...

Nevěděli, jak dlouho to trvalo, ale když to skončilo, přetrvával jim na tvářích mírumilovný výraz a v očích něha. Spontánně, oba najednou, se pohnuli, aby dostali blíž k sobě svá ústa. Políbili se. Dlouze, láskyplně.

"Funguje to," řekla Marta spokojeně. "Miláčku, to bylo krásný. Děkuju ti."

"Já děkuju tobě. Nikdy jsem nic takovýho nezažil," řekl Marek a vzal její tvář do dlaní. Marta přivřela oči a otírala se mu o ně. Měla ráda dotyk jeho drsných dlaní na tváři.

Marek se na ni s něžným úsměvem díval a najednou si uvědomil, že se mu ta mladá holka nejen strašně líbí, nejen, že je mu s ní neskutečně dobře, ale že ji zřejmě doopravdy miluje.

X

Bylo skoro pět hodin, když konečně dorazili až k Maretkiné. Nebyli tam ale sami.

Před horní lesáckou chatou plápolal malý ohníček a u něj seděl podsaditý, ale ramenatý, notně prošedivělý zarostlý chlapík v uniformě strážce národního parku. Nevzrušeně opékal kus slaniny s cibulí a přicházející dvojice si zdánlivě nevšímal.

Marek ho poznal už z dálky a bezděky stiskl Martě ruku větší silou, než měl v úmyslu. Sykla bolestí. "Promiň, já nerad," omluvil se nervózně. "Marti, půjdeme teď spolu k tomu ohni. A ničemu se, prosím tě, nediv. A kdyby mě ten chlap chtěl náhodou zmlátit, tak se do toho nepleť a nech ho."

Marta se na něj nechápavě podívala. Změřila si pohledem staršího muže u ohně a porovnala ho s urostlým Markem. "To nemůže nikdy dokázat," řekla pochybovačně.

"Ale jo, může. Jestli mě bude chtít praštit, tak mu to dovolím," řekl Marek na vysvětlenou, ale jen tím zmatek v Martině hlavě zhoršil.

"Ty ho znáš?"

"Znám. A pojď už, ať to máme za sebou. Připadám si jak u zubaře."

"Ahoj, Robo," pozdravil, když přišli blíž k ohništi. "Nevěděl jsem, že je toto tvý oblíbený místo na odpolední svačinu."

"Tohle moje oblíbený místo teda není," zavrčel zarostlý strážce. "Nesnáším to tady, pořád tady někdo chodí, plaší zvěř a na něco se mě vyptává," zatvářil se otráveně. "Každý jiný místo by bylo lepší než tohle."

Marek se navzdory obavám z tohoto setkání musel usmát. Robo se za tu dobu, co ho neviděl, ani v nejmenším nezměnil. Pravda, zestárnul. Ale v duši byl stále takový, jako si ho pamatoval. Jen Marta z něj vypadala poněkud vyděšeně. Bylo na ní vidět, že se usilovně snaží pochopit, o co se jedná, ale že se jí to nedaří.

"Tak co tady teda děláš?" zeptal se Marek, aby už to měli za sebou.

"Co asi. Čekám na vás. Už asi tři hodiny. Prdel mám z tý lavice celou otlačenou a dochází mi slanina," řekl Robo s kyselým výrazem v obličeji. "Nevím, co si dám zítra k snídani."

"Jak jsi věděl, že jsme tady?" zeptal se Marek. "A že půjdeme zrovna tudy?"

Robo po něm hodil okem. "A to si jako myslíš, že když si zrovna ty zaparkuješ auto dole v dědině, že to zrovna mně hospodskej nezavolá vteřinu potom, co se za váma zavřela branka jeho zahrady?" opáčil. "Bylo mi jasný, že se půjdeš podívat do Suchýho dolu a pod Poludnicu. A zrovna tak mi bylo jasný, že odtamtud půjdeš nejdřív sem. Kam jinam byste taky šli? A sedněte si už, sakra! Už mě bolí za krkem, jak se na vás musím pořád dívat nahoru."

"Dobrý den," špitla zmatená a znejistělá Marta, shodila s úlevou batoh ze zad a opatrně se posadila na okraj rozpůleného kmene, který tady sloužil jako lavička u ohniště.

"Dobrej," zabručel Robo a přejížděl zkoumavým pohledem z Marty na Marka a zpátky. "Nechceš nás představit?" zastavil se pohledem na Markovi.

"Jistě," řekl Marek. "Marto, tohle je Robo Kovácz, strážce planiny a můj bývalý kolega a přítel. Ten snad i současný. Robo, toto je Marta. Moje současná partnerka," řekl odhodlaně a upřel pohled do Robových ocelově šedomodrých očí. Jestli si s ním bude chtít něco vyříkávat, tak teď a tady, rozhodl se. Byl to Robo, kdo první uhnul pohledem.

Natáhl se a podal obřadně Martě širokou mozolnatou ruku. "Moc mě těší, Marto. Někdy mi budete muset prozradit, kde tady ten pařez sbalil tak hezkou a milou dívku, jako jste vy."

Marta se uvolněně usmála. "Potkali jsme se v práci, děláme spolu v jednom týdeníku," odpověděla bezelstně, polichocená horalovým komplimentem. "Já tam dělám v inzerci a Marek je náš reportér. Fotí a píše skvělý články."

"Jo, fotit a psát, to on umí. V tom byl vždycky dobrej," prohodil Robo. Marta se zatvářila potěšeně, ale Marek byl jako na trní. Věděl, že tohle je jenom začátek.

"Marto, byla byste tak hodná a skočila pro čerstvou vodu? Ať máme tu slaninu čím zapít," požádal Robo Martu a aniž čekal na její souhlas, podal jí prázdnou plastovou láhev od nějaké minerálky. "Je to tady kousek, dvě stě metrů zpátky po cestě a doleva mezi stromy tím údolíčkem v poslední zatáčce. Jmenuje se to tam Bodolová. Po sto metrech uvidíte studánku. Je tam trochu bláto, tím se nedejte odradit. Nemůžete to minout, prostě běžte kolem vody proti proudu."

Marta se podívala na Marka, a když přikývl, vyskočila na nohy. "Hned jsem zpátky."

"Marti?" oslovil ji Marek. "Nemusíš nějak moc pospíchat," řekl, když se k němu otočila, a díval se jí přitom upřeně do očí. Martin výraz se pomalu proměnil z nadšeného na rozladěný.

"Aha. Chápu," řekla naštvaně. "Sakra, chlapi, máte mi říct rovnou, že mám vypadnout, protože si potřebujete o něčem důležitým promluvit beze mě. Možná jsem mladá, ale nejsem blbá. Budu támhle. Až si vyřešíte ty svý chlapský záležitosti, tak na mě zahoukejte jako sova. Nebo po mně třeba hoďte šiškou nebo tak něco," zamračila se a odkráčela dlouhými ráznými kroky směrem ke studánce.

"Díky, to se ti fakt povedlo," zavrčel Marek a střelil pohledem po Robovi.

Ten to ignoroval. "Sakra, ta je ale ostrá jako břitva," prohodil s úsměvem. "Líbí se mi." Ale vzápětí se zase zamračil. "Kdes celý ty roky, do prdele, byl?"

"V kriminále," odsekl Marek a taky se mračil. "To přece víš."

Robo se zarazil. "Myslel jsem potom," upustil mírně páru. "Vypařil ses bez jedinýho slova, vykašlal ses tady na všechny kamarády, a co mě sere nejvíc, vykašlal ses taky na mě," začal se zase dostávat do otáček. Najednou se uchechtl. "Ty tvý skvělý články, co o nich ta děvucha mluvila, to jsou mimochodem pěkný sračky."

Marek přimhouřil oči. Bylo mu zpravidla lhostejné, co si o jeho práci kdo myslel, ale u Roba to bylo něco jiného. Byl mu svého času bližší než kdokoliv jiný a jeho názor pro něho ještě pořád byl důležitý. "Co ty o tom víš?" opáčil s hranou nenuceností.

"Všechno," utřel ho Robo s přehledem. "Já ten hnus, co vydáváte za časopis, totiž odebírám."

"Proboha, a proč to děláš?" ujelo Markovi.

Robo se zasmál, ale hned zase zvážněl. "Protože mě, synku, zajímá, co děláš a kde jsi. Nemysli si, že mě setřeseš tak snadno."

Marek se zastyděl a hryzl se do rtů. "Jestli chceš, budu ti kopie těch mých sraček posílat, kvůli tomu to nemusíš hned odebírat," řekl smířlivě.

"Fakt chceš, abyste přišli o jedinýho slovenskýho předplatitele?" opáčil Robo s křivým úsměvem.

"Proč myslíš, že jedinýho?"

"A máte jich snad víc?"

"To pochybuju. Už ten jeden je o jednoho víc, než jsem čekal," usmál se Marek, ale dlouho mu úsměv na rtech nevydržel. "Robo, já musel odsud vypadnout pryč. Musel jsem zmizet někam pryč a spálit za sebou mosty. Tady bych zešílel. Sakra, dyť přece víš, co jsem udělal."

Robo chvíli mlčel a hleděl na Marka. "Vím, chlapče," řekl mírně. "Došlo k tragické autonehodě a tvoje holky při ní umřely."

"Ne, bylo to jinak," odmítl Marek tuhle milosrdnou interpretaci. "Nedošlo k nehodě. To já tu nehodu zavinil. Já jsem přímo zodpovědnej za to, že je moje žena a jedna dcera mrtvá. Mimochodem, ta druhá mě kvůli tomu pak zavrhla, takže jsem přišel o obě dcery."

"Marku," oslovil ho Robo překvapivě měkce. "Nehody se stávají. A skoro vždycky je někdo zaviní. Tys to přece neudělal schválně, nebyl jsi opilej nebo něco takovýho."

"Usnul jsem za volantem," řekl Marek hořce. "To vyjde úplně nastejno, jako kdybych byl ožralej."

"Nebuď takovej blázen," řekl Robo naléhavě. "Ano. Bylo to strašný neštěstí. A vím, že si to nikdy nepřestaneš vyčítat. Taky bych si to neodpustil. Ale doprdele, do kdy se chceš trestat? Dostal jsi trest a ten sis do poslední minuty odseděl."

"To byla světská spravedlnost," odmítl to Marek chladně. "Vinu za zmařený životy to ze mě nesundalo. Měl jsem taky umřít, to jedině by bylo fér."

"Kdybys měl umřít, tak seš teď mrtvej. Vím, že ty na Boha nevěříš, já jsem v tomhle taky dost vlažnej, ale kdyby dejme tomu osud chtěl, abys byl mrtvej, byl bys. Přežils to, odseděl sis trest a nepochybně sis užil svý. Nikdo tě nemohl potrestat víc, než se trestáš ty sám. Ale seš živej, protože asi máš na tomhle světě ještě nějakou úlohu."

Marek si vzpomněl na slib, co dal Mrkvičkovi, o žádosti Valka, která mu pořád rezonovala v hlavě, ani nemluvě, a sotva znatelně přikývl. Ano, ještě má před sebou nějaký úkol. A možná ne jenom jeden.

Robo si toho nevšiml a pokračoval: "A taky bys neměl trápit lidi kolem sebe. Ať už jsou to tvoji staří kamarádi nebo támhle ta roztomile nasraná holčička, co nápadně nenápadně postává u cesty, okopává si tu krásnou novou botu o šutr a v duchu určitě tiše zuří, že ji staří dědci poslali pryč jako malou holku."

Markovi se mihl na rtech lehký úsměv. "Jo, tohle si ještě vypiju. Víš, ona strašně klame tělem. Její ego je mnohem větší než její postava." Rychle ale zase zvážněl. "Robo, tobě nevadí, že jsem si tak rychle našel jinou partnerku?"

"Vadí, nevadí. Takhle to přece vůbec nestojí. Marku, Andrea byla jediná. Stejně tak malá Hanička. Vím, že na ně pořád myslíš a že na ně budeš vzpomínat až do smrti. Stejně jako já. Ale je to šest let, co umřely. Šest let! To není zrovna krátká doba. Máš sakra právo na novej život. A jsem si jistej, že by ti Andrejka řekla to samý, ty pitomče paličatej. A teď proboha tu žabku už přiveď sem nebo jí ten kyselej ksicht už na tý hezký tvářičce zůstane na furt, a to by byla zatracená škoda. Probereme to později."

X

"Hele, vy dva, já se pořád nemůžu dopočítat," upil Robo z půllitrové láhve borovičky a podal ji Martě. "Na, jsi na řadě. Mně to prostě nevychází."

"Co ti nevychází? Kolik kdo vypil? To je jednoduchý, ty skoro všechno, Marta skoro nic a já ten zbytek," mrkl Marek na Martu, která si k láhvi jen čichla a s úsměvem mu ji podala.

"Ale prd," zavrčel Robo. "Jak tě znám, jeli jste v noci. Ráno jste byli v Muráni. Předpokládám, že ste zajeli do Revúce. A zašli pod Poludnicu. Na Velké louce jste byli nejpozději v poledne, ale sem ste dorazili... Jáj, už vím. Šli ste se podívat na koně. Ale ti tam nejsou, sou na Kľakovej. Ale to pořád nevychází... No jo, jasně. Tesná skala, že jo?" podíval se vítězoslavně na Marka, který mu uznale přikývl. "No baže, na vyhlídce jste byli, tam čas běží pomaleji."

"Jste fakt dobrej," ozvala se Marta s respektem. "Bylo to přesně tak, jak říkáte."

Robo se samolibě usmál: "Už tady nějakej ten pátek chodím. A toho tvýho chlapa znám opravdu dobře. Vidím mu do hlavy možná víc, než se mu líbí." Marek se ušklíbl. V tomhle měl Robo naprostou pravdu.

"Mrzelo mě, že na té louce nebyli koně," pokračovala mezitím Marta v konverzaci. "Moc jsem se na ně těšila. Byli tam jenom ti dva huculové, co si je fotili ti turisti."

"Ty, Robo," ozval se najednou Marek. "Ty znáš tu partu? Dva kluci a tři holky, jeden Čech, zbytek Slováci?"

"Zubařky z Bratislavy, jejich přátelé z Bystrice a ten Brňák? Jo, znám je. Jsou v pořádku."

"Co jsou zač?" zeptal se Marek zvědavě.

"Parta kamarádů. Začali sem jezdit, když někde narazili na tu tvou knížku. Napřed ze zvědavosti, ale pak se tady začali objevovat docela často. I několikrát do roka. Vlastně mi tě dost připomínají. Většinou bydlí na Studni nebo na hřebčíně."

"Na hřebčíně se teď dá bydlet? To za mě nebylo, to je nějaká novinka?" podivil se Marek.

"No jo. Ty vlastně asi nevíš, že je tam novej správce. Už to budou čtyři roky. Má to jen jako kancelář, nepřespává tam, bydlí v Hutě a každej den dojíždí. A ty dva pokoje, co tam jsou, občas někomu pronajímá na přespání. Není to oficiální, ale zatím to nikomu nevadí."

"Knížka? Jaká knížka, Marku?" ozvala se překvapeně Marta. "Tys napsal knížku?"

Robo se zatvářil překvapeně a Marek se v duchu proklel. Uvědomil si, že se dodnes Martě nezmínil, že svůj příběh před lety sepsal a v poněkud upravené podobě vydal jako knížku. "No, jaksi nebyla zatím příležitost. Já tu knížku doma ani nemám, všechny jsem tehdy prodal nebo rozdal. Nezlob se. Není to tak, že bych ti o ní nechtěl říct. Jen mě to prostě nenapadlo."

"Ale já se přece nezlobím, spím s tebou sice už dlouho, ale znám tě teprve velice krátce. Nemůžu ještě o tobě vědět všechno," ušklíbla se a rozpustile se zasmála, když se Robo zakuckal. "Ne, vážně, nezlobím se, ale jsem ráda, že to vím. Ještě jsem se spisovatelem nikdy nechodila. Tohle až budu vykládat holkám..."

"Na, děvče, napij se. A tykej mně," podal dobře se bavící Robo Martě už téměř prázdnou láhev. "Tebe Marek potřeboval jako koza drbání. Hele, jestli si chceš tu jeho knížku přečíst, já doma pár těch výtisků ještě mám. Jeden ti pošlu. A třeba ti tam tady spisovatel napíše věnování."

X

"Blíží se večer," prohodil Robo s pohledem upřeným na oblohu. "Kde budete spát? Žádnou chatu sis neobjednal," podíval se na Marka. "Nechtěl ses ukazovat na správě, co?" ušklíbl se.

"Máme spacáky a karimatky, říkal sem si, že se vyspíme někde u cesty," odpověděl Marek a snažil se nedat najevo, že ho Robův přesný odhad zasáhl do živého.

"Jestli se chcete vyspat pod střechou, mám u sebe klíče od Maretkiné," nabídl Robo. "Není to nejlepší chata tady, ale na přespání to stačí."

"Je to až třetí nejlepší chata, pokud se něco zásadně nezměnilo. Po Lopušné a Studni," usmál se Marek nostalgicky. S otazníkem v očích se podíval na Martu. "Chceš spát na chatě?"

Rty se jí prohnuly do zklamaného obloučku. "Já se na to spaní pod širákem docela těšila," řekla. "Ještě nikdy jsem v takovém lese nespala..."

"No, bude krásná, jasná a docela teplá noc," usmál se Robo. "Na první nocování pod širákem bude ideální." Martina rozladěná tvář se zase rozzářila.

"A když máš pro strach uděláno a nebojíš se..."

"Robo!" ozval se Marek.

"Čeho bysme se měli bát?" znejistěla Marta.

"No, je to tady divočina..."

"Robo!!!" zavrčel Marek.

"...už ti Marek někdy vyprávěl, jak tady ještě jako zelenáč stopoval medvěda?" nedal se Robo vyrušit. "Tady totiž běhá spousta medvědů," dodal poněkud zlomyslně a následujících dvacet minut vyprávěl příhody, ve kterých figurovali medvědi, sežrané turistky, stateční strážci a v některých taky Marek. Ten jen zíral a v duchu se ušklíbal, protože většinu toho si Robo právě vymyslel. Ale rozhodl se nekazit mu hru. Byl to svým způsobem zasvěcující rituál pro Martu a musel si přiznat, že se tím baví.

Martiny velké zelené oči se rozšířily a ve světle ohně se zaleskly. Střídavě hleděla na oba chlapy a přemýšlela, jestli si z ní dělají legraci nebo ne. "Mně žádní medvědi nevadí," rozhodla se nakonec a přitulila se pevně k Markovi. "Marek mě před nimi ochrání. Viď, miláčku?" upřela na něj nevinný pohled.

Marek jen zamrkal, ale Robo se rozesmál. "Tak domluveno," řekl. "Jděte se vyspat někam do přírody. Ale slibte mi, že ráno přijdete na snídani sem za mnou. Najíme se společně. Já přenocuju tady na chatě, kdybyste si to přece jen rozmysleli, stačí zaklepat. Signál bude dvě klepnutí, pauza, jedno klepnutí, pauza, dvě klepnutí."

"Jak to bylo?" zeptala se zaskočená Marta. "Dvě klepnutí..."

"Hele, děvče, to je fuk. Když si nevzpomeneš, tak prostě vemte za kliku. Nebude zamčeno. Nikdy nezamykám."

X

"Myslíš, že tady to bude dobré místo?" zašeptala Marta, když se poblíž Voháně nasoukali pod rozložitým smrkem do spacáků.

"Nevím, tady jsem nikdy nenocoval," usmál se Marek. Byla už skoro tma, a tak jeho úsměv nebyl moc vidět, ale Marta ho vycítila. Tiskla se i se spacákem k němu a držela se ho pevně za ruku. Bála se. Jak říkala Robovi, ještě nikdy pod širákem nespala. Dokud bylo světlo, bylo to dobré, všechno bylo v pohodě. Ale po setmění, kdy přestávalo být vidět mezi stromy a kdy se všude kolem začaly ozývat podivné zvuky, to na ni dolehlo. "Nechtěl jsi raději někam, kde to znáš?"

"Ne."

"Proč ne?"

"Právě proto, že tam to znám. Chtěl jsem s tebou být někde poprvé."

Dívka se spokojeně zavrtěla a přitiskla se k němu ještě víc. "To je od tebe milé. A opravdu ti nevadí, že jsi tady právě se mnou?"

"Proč by mi to mělo vadit?" zeptal se Marek ohromeně.

"Víš, co se mi moc líbilo?" ignorovala jeho otázku.

"Co? Že jsem spisovatel?" rýpl si Marek.

"Ale no tak, nezlob. Líbilo se mi, žes mě tomu Robovi představil jako svou partnerku. Nevěděla jsem, jestli se za mě nebudeš třeba stydět."

"Stydět...," vydechl Marek překvapeně. "Tak to mě opravdu nenapadlo. Proč bych se za tebe měl stydět?"

"No, vy jste takoví velcí, silní, zkušení, drsní chlapi. Připadám si vedle vás jako malá hloupá..."

Nedořekla, protože se Marek nad ni naklonil a umlčel ji svými rty. Chvíli se bránila, ale potom se jeho polibku poddala a vyšla mu ochotně vstříc svým jazykem.

"Dobře, přesvědčils mě. Ale víš, co bych teď ze všeho nejvíc chtěla?" zavrněla roztouženě, když se po dlouhé chvíli od sebe odtrhli, aby se mohli nadechnout.

"Mám hádat nebo to mám udělat?" zasmál se vzrušený Marek.

"Udělej to," odpověděla dívka a rychlým pohybem si přetáhla přes hlavu mikinu i s tričkem. Její neopálená ňadra zasvítila v měsíčním světle. Ale jen krátce, protože vzápětí se obě ukryla v Markových drsných, ale přesto něžných dlaních. "Prostě to udělej."