…objevilo se jeden den ráno napsáno neumělým dětským rukopisem na nástěnce v přízemí našeho paneláku.
To pro mne byla naprosto šokující informace. Ančince velmi dobře znám, je to urostlý a pohledný mladý muž. Asi osmi nebo devítiletý. A on ve svém věku ještě pořád neumí líbat?
No prosím, kam to ta dnešní mladá generace vede, pomyslel jsem si trpce. To my, když my jsme byli mladí…
Zasnil jsem se a zavzpomínal na sladké počátky svého líbání. Na to, co všechno se dělo ve školce, na všechny ty Majdalenky a Apolenky, na to si příliš nepamatuji, ale asi to stejně nebylo podstatné. Vždyť to jsme ještě byli malé a hloupé děti a případné pusinky byly ještě naprosto bezvýznamné a nevinné.
Ale zato ve škole, hned v první třídě… Joj, na to už si vzpomínám velice dobře. Tam to totiž propuklo naplno. To se zapomenout nedá. Líbali jsme se tehdy s Janou a Vlaďkou a Markétou, jakož i dalšími dívkami, na jejichž jména si už bohužel nevzpomínám. Stálicí mých něžných vzpomínek na první třídu ale je a už navždy zůstane černovlasá nezkrotná Edita. Ta ze všech šestnácti našich děvčat líbala nejvášnivěji. Děly se to tenkrát během desetiminutových přestávek mezi prvoukou a krasopisem věci… A co teprve o velké, svačinové přestávce… Ahhh…
Být to dnes a v Americe, pravděpodobně bych byl od svých šesti let nepřetržitě stíhán za sexuální harašení.
A tomu chudákovi Ančincovi už je nejmíň osm, chodí do třetí třídy, a líbat ještě neumí. Bylo mi ho doopravdy líto.
Hovoří se všude o sexuální revoluci, o otevřenosti, o volném přístupu k informacím, a přitom jsou mezi námi stále ještě mladí muži, kteří nezvládají takové základní věci nezbytné pro život. Kam to dnešní školství spěje? Co dělají rodiče? Čím se zabývá vláda?
Zauvažoval jsem také, kdo vůbec měl potřebu tuto tak strašlivě indiskrétní informaci na Ančince zveřejnit. Z kterého kufříku toto jistě hájené tajemství uniklo, čí práce tato bezohledná konspirace je? Kdo měl důvod Ančince znemožnit v očích obyvatel celého paneláku?
Vždyť teď nejméně takových sto dvacet nájemníků ví, že Ančinec neumí líbat! A to v to nepočítám návštěvníky, pošťáky, distributory reklamních tiskovin, odečítače elektroměrů a plynoměrů, opraváře a servisní techniky a mechaniky všeho druhu, podomní obchodníky, milence a milenky stálých obyvatel, příležitostné bytové zloděje, svědky Jehovovy a všechny ty ostatní lidi a lidičky, kteří kolem onoho inkriminovaného nápisu procházejí. Vždyť to jsou bez nadsázky stovky lidí!
Kdo mohl udělat něco tak krutého?
Byla to snad nějaká dívka, která se v Ančincovi zklamala se svými očekáváními a tužbami? Je to snad odezva na nepodařené rande mladého páru?
Anebo je to pomsta neúspěšného soka v lásce, žárlivého konkurenta v boji o dívčí srdéčko? Kdo jiný by zveřejňoval o někom tak navýsost intimní věci?
Dostal jsem strach o Ančincův psychický vývoj. Bál jsem se, že by se v tom citlivém hochovi mohlo něco zlomit, že by se jeho milostný neúspěch mohl přerodit v trvalou duševní újmu.
Obavy ve mně hlodaly několik dní a byly stále silnější. Až jsem jeden den nevydržel a rozhodl se, že zastoupím školu, Ančincovy rodiče i další oficiální instituce a pomohu mu v jeho jistě velice tíživém problému alespoň zkušenou radou staršího přítele. Počkal jsem si, až se Ančinec jedno odpoledne vracel sám ze školy a zastoupil jsem mu na chodbě cestu. A na rovinu jsem se ho zeptal na jeho potíže s líbáním a na ten stále ještě do očí bijící nápis na nástěnce.
Ančinec lehce zčervenal a sklopil své modré oči. Zastyděl jsem se, že přivádím mladého muže do takových rozpaků a zkusmo jsem pronesl několik odsuzujících poznámek na adresu anonymního autora dotyčného nápisu. Doufal jsem, že z takového projevu účasti chlapec pozná čistotu a ryzost mých záměrů.
Ančinec se na mě však nechápavě zahleděl.
“Ale to jsem tam napsal já sám,” pronesl. Vyvalil jsem na něj překvapeně oči. “A proč, proboha?” vyrazil jsem ze sebe po chvíli.
“Poradil mi to můj imagemaker,” vysvětlil mi Ančinec rozvážně. “Kandiduji na místo předsedy třídní samosprávy a moji poradci si myslí, že image nezkušeného hocha, který v osmi letech ještě neumí pořádně líbat, by mi mohlo výrazně zvýšit preference u našich holek…”
Otočil se a důstojně odcházel po chodbě pryč. Díval jsem se za ním, dokud se mi neztratil za schodištěm.
Ach, ta dnešní mladá generace, pomyslel jsem si kysele. To my se líbali, protože se nám to líbilo. A oni? Oni se líbají, aby si zvýšili volební preference…