Šalinkarta (1996)

Ale ano, já vím, že to není nejlepší a nejrozumnější zvyk, ale málo platné, jsem už prostě takový a jiný už asi nebudu. Už několik let, ať dělám co dělám, zůstávají mi nákupy vánočních dárků vždy až na poslední chvíli. Ani letošní rok nebyl výjimkou z tohoto mého poněkud infantilního pravidla, a tak se stalo, že drtivou většinu vánočních dárků jsem sháněl po Brně až 23. prosince odpoledne.

Předvánoční Brno má svoje nepopíratelné kouzlo. Ale, tak jako všechna velká města, má i svoje nepopíratelné mouchy. Takové blázny jako jsem já. Totiž těch, co nakupují dárky, ne-li na Štědrý den, tedy těsně před ním, je neuvěřitelné množství a tlačenice v obchodech, na ulicích, v tramvajích a autobusech, no prostě všude, jsou příšerné a dělají radost snad jenom kapsářům, kterých se letos urodilo rovněž požehnané množství.

Jak říkám, tlačenice veliké a lidí přehršle. Atmosféra sváteční, ale napjatá a občas drobet výbušná. Ale když už jsem si to zavinil svojí leností sám, rozhodl jsem se, že budu trpělivý, laskavý, ochotný a přívětivý. A to ke všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy kůže, politické příslušnosti či náboženského vyznání. A že se rozhodně nenechám nikým a ničím vyprovokovat k jakýmkoliv cholerickým projevům. Vždyť jsou vánoce, svátky klidu a míru.

Nakoupil jsem, co jsem potřeboval, a chystal se domů. Malý kousek od nádraží má jeden nejmenovaný dopravní podnik svoje prodejní místo na předplatní jízdenky. Protože známku na leden budu tak jako tak potřebovat a protože potřebný obnos mi po všech těch nákupech v peněžence ještě zbyl, zašel jsem tam. Šel jsem okolo ten den vlastně již jednou, ale to tam stála fronta lidí až ven. Teď fronta lidí až ven nestála. Vstoupil jsem proto dovnitř. Uvnitř je velká místnost, zhruba v polovině předělená dřevěnou stěnou se sedmi okénky. U těch se předplatné obvykle prodává. Dnes, přestože byly regulérní otevírací hodiny, snad v předtuše nastávajících svátků, byla v provozu okénka jen čtyři. A u každého dvanáct až patnáct čekajících lidí. Postavil jsem se na konec krajní řady a spořádaně a trpělivě čekal. Nešlo to bůhvíjak rychle, ale šlo to. A já už ten den nikam nespěchal.

Postoupil jsem až na páté místo, když se k naší řadě přidružil nově příchozí pán. Byl silnější postavy, asi pětapadesátiletý, ne příliš dbale oblečený, s francouzskou holí. Zřejmě invalida. Říkám přidružil, protože zpočátku postával jen tak nějak mimochodem vedle naší řady. Když se řada opět pohnula a já měl postoupit na místo čtvrté, zjistil jsem, že najednou stojím až za ním. V nestřeženém okamžiku se nepozorovaně vdružil do naší řady. Udělal-li to difúzí nebo se tam vysrážel nebo zhmotnil po přesunu v časoprostoru, nevím. Prostě najednou nestál vedle řady, ale v řadě. Co hůř, stál přede mnou. Kdyby řekl půl slova, bez řečí bych ho před sebe pustil, ale takto mě naštval. Ale pak jsem si vzpomněl na svůj dnešní závazek, řekl si, jsou vánoce, svátky klidu a míru, napočítal do desíti a zadusil v sobě příval ne zcela slušných slov, která se mi tlačila na rty. Fronta ještě čtyřikrát pokročila, invalidní pán byl také odbaven a já se dostal konečně na řadu. Chtěl jsem zrovna podat paní za okénkem připravenou průkazku a peníze, ale nebylo mi to dopřáno.

Paní vyhlédla z okénka ven, prohlédla si mě od hlavy k patě (podotýkám, že jsem byl umytý, oholený, učesaný a čistě oblečený) a povídá: "Došly mně známky, běžte si stoupnout vedle."

Asi jsem zůstal stát s otevřenými ústy a tvářil se hodně ne zcela chápavě, protože ten invalidní pán, jenž si tam v koutě stále ještě rovnal bankovky v peněžence, se pobaveně rozesmál: "No jó, dopravní podnik. Tady je možný úplně všechno." Kdyby raději mlčel, mizera jeden. To jeho předbíhání jsem ještě úplně nestrávil.

Vstrčil jsem hlavu do okýnka a požádal paní, aby mi vysvětlila, co že se to děje. "Říkám, že mně došly známky. Ne? Musím jít nafasovat nový. Ne? Běžte vedle! Jo?" vystrčila mě ven poměrně velmi málo citlivě a zabouchla okénko. A zamkla, jak jsem se přesvědčil vzápětí, když jsem se domáhal opětovného vstrku hlavy.

Dívali jsme se na sebe s ostatními frontovými odvrženci a přemýšleli nahlas, zda je to špatně načasovaný apríl nebo drsná realita. Možná to byl špatně načasovaný apríl, ale hlavně to byla drsná realita. Invalidní pán řičel smíchy, říkal: "No jó, dopravní podnik. Tady je možný úplně všechno," a já měl chuť ho nakopnout do míst, kde se při sezení záda stýkají se židlí. Nebyl však sám, kdo se bavil na cizí účet. Také lidé u zbývajících tří okének vykazovali ani trochu skrývané známky bujarého veselí a pobavení.

Jen ale do okamžiku, než někteří z mých bývalých soustojníků podnikli nájezd na jejich fronty a domáhali se přednostního odbavení. Argumentovali sice logicky, že už si jednu frontu vystáli, ale nikoho tím moc nepřesvědčili. Nejméně pak lidi ve frontách, kteří už měli své také odstáno. Strhla se menší bitka o pořadí. Chvíli jsem ještě vyčkával u svého původního okénka, jestli se paní třeba nevrátí s čerstvě vyfasovanými známkami. Nevrátila se. Jediná změna, kterou jsem zaznamenal, bylo, že za okénkem zhaslo světlo. U sousedního okénka se rovněž svítilo, ale rovněž tam nikdo neseděl. Ujistil jsem se opětovně, že jsou úřední hodiny. Byly úřední hodiny. Přesvědčil jsem se na vývěsce, že není přestávka. Nebyla přestávka. Klepal jsem na sklo a snažil se vtipnými poznámkami směrem dovnitř někoho přilákat. Podařilo se mi to.

Přišla jiná paní, uzamkla i toto okénko a zhasla za ním světlo. Pán s holí se musel posadit, protože se mu pro samý smích nedostávalo kyslíku v plicích, byl rudý v obličeji a vůbec vypadal, jako kdyby měl těsně před infarktem. Lidé ve zbývajících třech frontách se královsky bavili. Včetně mých bývalých kolegů.

Ach, vy Brutové jedni. To vy jste mě dorazili. A já to v tom okamžiku vzdal a šel pryč, protože jsem začínal mít čím dál tím větší potíže s dodržováním svého vánočního anticholerického předsevzetí. Odešel jsem a zamířil rovnou do prvního obchodu s potravinami, kde jsem za ušetřené tři stovky nakoupil víno a sekt. Jednu láhev výborného Svatovavřineckého právě dopíjím a moc mi chutná. Dobře jsem udělal.

Šalinkartu sice nemám, ale zato si pěkně užívám. Díky, nejmenovaný dopravní podniku! Díky, jeho nejmenovaný pane řediteli! Vánoce jsou přece svátky klidu a míru. A ve svátečním rozpoložení mne ani tak moc netrápí, že do Nového roku vkročím jako další černý pasažér.